Inkvizitor Noncius

Anotace: Už jste se někdy vžili do role Inkvizitora, který se těžce protlouká světem plným démonů, rarášků, rarachů, duchů a čarodějnic? Že ne? Tak to na chvíli zkuste :)

Z tmavé oblohy se pomalu snášely sněhové vločky, na promrzlou zem. Po polích skučel vítr, který tenhle jemný, bílý poprašek, rozfoukával a vytvářel tak mikrozávěje. Zima se vší parádou, jenž k tomu patří, právě dorazila do malého údolí na okraji hor. Netvářila se prozatím nějak obzvlášť krutě, ale to se mohlo změnit ze dne na den. Třeba minulý rok, někdy touhle dobou, zapadl farmář Trubivoj Tlučsláma ve svém stavení a nevytáhl z něho nos, po celé tři měsíce. Ne že by chtěl, ale jeho usedlost byla zasypána dvoumetrovou vrstvou sněhu, a komu se chce odhazovat takové množství, co? Zvlášť, když máte ve sklepě schované dva sudy vynikajícího vína a jeden sud ucházejícího piva, a to vše jen a jen pro osobní potřebu. Když tenkrát sníh trochu opadl a sousedé přišli Trubivoje zkontrolovat, měl tak opuchlý a červený nos, že mu to už takhle zůstalo napořád.
Teď ale zima začínala pokojně a všude zavládlo relativní ticho, ruku v ruce s klidem. Relativní jen proto, že zde vždy bylo nějaké to zakrákání vran, zavytí vlků, či zakvílení prudkých větrů…ehm zcela přírodních větrů. Také hlahol a zvuky tříštícího se skla z nedalekého hostince, patřily k těm zvukům, jenž patří do místní kategorie relativního ticha a klidu.
Každou zimu se totiž opakoval jakýsi rituál, kdy všichni chasníci a statkáři z okolí, propíjeli v hospodě to, co si za jaro a léto vydobyli ze své půdy.
Všichni ti pracovití otcové rodin čekali, až sněhy opadnou a budou pak moct vyjet opět na svá pole a stáda vyhnat na pastviny. Toto čekání si logicky zkracovali právě v hostinci, jenž se nazýval „U Černého Draka“.
Úzká, dvoupatrová budova, v níž se tento podnik nacházel, stála úplně na samém konci malé vesnice. Drobná okýnka, s kulatými tabulkami nazelenalého skla zkrášlovaly hostinec a společně s malým arkýřem umístěným nad hlavním vchodem, tvořili architektonický skvost v širém okolí. Jedinou konkurencí mu byla snad jen starostova kadibouda, kterou si nechal navrhnout od královského architekta, za peníze z obecní kasy. V městě, před hlavním správcem, to vysvětlil tak, že se jedná o obecní záchod a že jen z jeho dobré vůle poskytl této stavbě pozemek, který je ale jen shodou okolností na jeho dvoře.
Ovšem o tomhle tento příběh určitě není.

V ten zimní den, kdy se vývěsní štítek s nakresleným černým drakem divoce houpal v náporech silného větru a sněhu, došel k dubovým dveřím podivně vyhlížející muž. Na hlavě měl vysoký klobouk s širokou krempou a přes sebe měl přehozený dlouhý černý plášť. Není pochyb že kdyby jste takový zjev potkali v tmavé uličce, vrazili by jste mu do rukou zcela dobrovolně své peníze. Nepochybuji o tom, že by jste mu i poděkovali, nebo se omluvili za to že jste ho obtěžovali svou přítomností. Tajemný, vysoký chlapík chvíli postával před vchodem, a snad váhal jestli má vejít. Nakonec si ale odkašlal a ze zaskřípěním pantů, otevřel dveře.
Do tváře ho udeřil neskutečně horký vzduch a kouřová clona mu zamlžila zrak. Zpěv a nadávky ho dočasně ohlušily.
Pomalu došel k pultu, za kterým stál šedovlasý hostinský a cosi přežvykoval v puse.
„Tak co to bude…cizinče?“ Použil otřepanou frázi, vládce pípy.
„Máte volný pokoj?!“ Zakřičel svou otázku muž v klobouku.
„Že váháte. Jedna noc dva stříbrné a když připlatíte ještě jeden, dostanete k tomu i snídani vašnosto.“
„Potřebuji ještě stáj a místo kam může složit hlavu můj pomocník.“
„Bez problému. Váš sluha se může vyspat před dveřmi pokoje a ve stájích mám čtyři volné místa.“
„To není můj sluha!“ Osopil se zlostně na nebohého hostinského. „Je to můj POMOCNÍK a požaduji aspoň seník!“
„To je jiná. Jak si přejete, ale bude Vás to stát více peněz.“
„Peníze nehrajou roli příteli. Jsem tu služebně.“ Na dřevěný pult dopadl bronzový odznak. Byla na něm lebka a dva zkřížené meče vpozadí.
„Ach Bohové. Inkvizice tady u nás? Neslyšel jsem že by si někdo poblíž stěžoval na uhranutí krávy,“ odfrkl s úšklebkem.
„To není vaše starost. Zůstanu tu trochu déle, takže můj pokoj nepronajímejte i když se nebudu vracet třeba dva dny.“
„Zajisté, jak si pán přeje!“
„A nechte mi připravit můj pokoj! Já si zatím sednu k těm velkým kachlovým kamnům a dám si něco k večeři. Jo a doneste mi džbán toho nejlepšího vína a dvě sklenice.“
„Ale zajisté.“ Hostinský se ukázkově uklonil a pak se na mladého inkvizitora úlisně zasmál.

Noncius von Drakomlat, se stal celkem nedávno členem elitního sboru vymítačů démonů a lovcem čarodějnic. Jeho prvním úkolem, bylo vyřešení série záhadných zmizení ve vesnici Lesokácy. Byl mu přidělen pomocník Igor Trusič, který měl správný hrb a šilhavé oko, tak jak se na inkvizitorova pomocníka sluší a patří. Dva dny strávil na cestách, kde si uhnal menší rýmu, ale teď konečně dorazil do svého cíle. Byl poněkud nervózní, ale hodlal se svého úkolu zhostit se správnou vervou a pílí, tak jak je to učili na škole.
Sednul si kousek kamen, ze kterých sálalo teplo. Příjemná změna po tom všem putování v nechutně vlezlé zimě. Za chvíli dovnitř nakoukla podivně prťavá osůbka, která se pomalu dobelhala až k němu.
„Kde můžu dát koně mistře?“
„Zajdi za hostinským on ho ustájí. Sehnal sem ti teplé místečko v seníku.“
„Ach, jak jste šlechetný velmistře.“
„Až to zařídíš, vrať se povečeřet, ráno musíme vstát brzy, rozumíš?“
„Ale jakpak by néé. Na hlavu mi sice jako malému děcku spadla cihla, ale mozek pracuje pořád tak jak má.“ Igor se na Noncia zašklebil, načež odkulhal za hostinským.
Mladý inkvizitor si konečně sundal z hlavy směšně vypadající klobouk a položil ho před sebe na stůl. Sundal si i kabát a pak odepjal svůj dlouhý rapír společně s pistolí jejíž kohoutek byl vždy natažený a připravený k výstřelu. Mnoho jeho kolegů se takhle nešťastnou náhodou sprovodilo ze světa, ale když vykonávali tak nebezpečné povolání, neustálá ostražitost byla na místě. Dokonce sám jeho mentor, měl v pravé dlani díru po kulce, která zcela náhodou vyšla z hlavně právě v tu nejméně vhodnou chvíli.
Noncius byl vytrhnut ze svého rozjímání, když mu přistál před nosem džbán s vínem a sklenicemi. Mladá rudovlasá žena, se na něj usmála, zakryla si tácem obličej a s roztomilým hihotáním odběhla zpět za pult.
„Tak, služba tady nebude až tak nepříjemná,“ usmyslil si ve své hlavě a bez skromnosti si naplnil pohár po okraj.