Inkvizitor Noncius - třetí díl

Anotace: V kryptě rozbořené svatyně.

Plíživými kroky došli až k rozměrným dveřím. Bytelný, železný zámek byl pokryt rytinami lístků a větviček.Vzpomínka na to, že toto místo bylo kdysi zasvěceno bohu úrody.
„Myslíš že je zamknuto?“ Zašeptal a s tázavým výrazem pohlédl na Igora.
„Radši použijte kyselinu, to bude jistější.“ Mrkl na něj hrbatý pomocník a už mu podával drobnou lahvičku s žlutou tekutinou.
Noncius ji odzátkoval a pak její obsah vylil na zámek. Šedý, toxický kouř, se vznášel v úzkém sloupci ke stropu. Během chvilky zela v železném zámku díra o velikosti zaťaté pěsti.
Inkvizitor si připravil do jedné ruky rapír a v druhé držel hořící pochodeň. Igor třímal v jedné ruce svůj sekáček a druhou měl volnou pro případ, že by jeho mistr potřeboval podat nějaký ten lektvar.
Oba se na sebe podívali a zároveň kývli hlavami. Noncius vykopnul dveře, které se rychle rozevřely ale stejně rychle se zase přibouchly zpět.
„Doprdele!“ ozvala se ozvěna inkvizitorova hlasu. Pro jistotu teď do dveří jen jemně šťouchnul nohou, a ty se pomalu otevřely dokořán.
Uprostřed malé místnosti s obloukovitým stropem stál stůl. Byl celý od krve a kousky rozsekaného masa se válely po celém jeho povrchu. Oba muže, zastupující víru v dobro, udeřil do nosu pach hniloby. Na zdech vysely řetězy s pouty, ale nikdo v nich naštěstí nebyl zavěšený.
„U všech bohů to je puch!“ Postěžoval si Noncius na nevyhovující ovzduší.
„Takže teď je to jasný. Buď je to kanibal, sadista a nebo…“
„A nebo co?“ zeptal se netrpělivě Igora.
„Nebo Aldovanovi uctívači?“
„Radši to tu prohledáme, než se budeme dohadovat o tom, kdo je za to zodpovědný.“
Když postoupili více dovnitř, všimli si že na druhém konci je malá železná branka. Vedle ní stál špalek, do něhož byla zaseknutá sekera potřísněná zaschlou krví.
Noncius s Igorem ji pootevřeli a sešli po příkrých schodech do dalšího sklepení. Po stranách byly dvoje dveře pobité železem a naproti nim byly vystavené na kamenné zdi různé mučící nástroje. Ač se to inkvizitorovi nelíbilo, vše nasvědčovalo tomu že jde opravdu o Aldovanovy ovečky.
„Kyselinu Igore!“ poručil a zopakoval postup, který použil na vstupní dveře nahoře.
Uvnitř ale našli jen zakrvácenou podlahu a kupky slámy. Ten co tu byl uvězněn, se už zřejmě odebral na věčnost a mohli jen doufat, že ji nestráví v náručí toho proradného boha.
Vyšli ven a zkusili štěstí u druhých. Kyselina opět zapracovala a dveře cely povolily. Na zemi tam ležel mladý hoch. Noncius se k němu sehnul a obrátil ho, aby mu viděl do tváře.
„Je živý, ale brzo zemře, jestli mu neseženeme pomoc. Máš nějaký povzbuzovák Igore?“
„Bohužel. Musely zůstat nahoře v brašně mistře.“
„Počkej!“ vykřikl náhle „Má znamení!“
Noncius poodhrnul mladíkovy dlouhé černé vlasy a odhalil vypálený znak Aldovanův znak. Nechutný, roháč se na něj šklebil, jako kdyby dával na srozuměnou, že na toho hocha už nemá nikdo jiný nárok.
„Co teď?“
„Pro něho není cesty zpět. Stal se jedním z nich a mojí povinností je-“ větu nedokončil.
Mladík se jako zázrakem probral a začal ho škrtit. Oči měl sytě červené a cenil na něj ostré zuby, jako nějaký hladový dravec.
Noncius nezaváhal ani na chvíli. Moc dobře věděl, co má v takových situacích dělat. Vytáhl zpoza opasku dřevěný kolík a vší silou ho vrazil do hrudě posedlého. Sevření ochablo a červený žár v očích uhasínal. Z jeho těla neukápla ani kapka krve. Mladý chlapec byl už přeměněný a s tím nemohl dělat nic, ani ten nejlepší inkvizitor.
„Jdeme odsud Igore. Celé tohle místo musíme zapečetit svatými runami. Máme posvátné kladívko a majzlík?“
„V tašce mistře. Dojdu pro ně!“
„Nechoď!“ Křikl na něj a chytl ho za ruku. „Chtěl jsem říct, že by jsme měli jít spolu…kdo ví co na nás číhá na tomhle místě zasvěceném tomu démonovi.“
„Asi máte pravdu. Tak pojďme dřív než si to tady ten rozmyslí a vstane z mrtvých“
„He he…he“ vydal ze sebe Noncius nucený smích. Vstal ze země a oprášil si zašpiněná kolena.
Vystoupili po schodech zpět do místnosti, se zakrváceným stolem. Tam je ale čekalo příjemně nepříjemné překvapení.
„No to se podívejme!“ Usmál se Noncius od ucha k uchu. Na stole stál malý, červený rarášek a živil se zbytky masa. Rohatá stvůra, se špičatýma ušima si oba se ze zájmem prohlížela. Olízl si svým rozeklaným jazykem nos a kopýtkem zahrabal na desce stolu. Tito tvorové nejsou nějak zvlášť nebezpeční a dokonce nejsou ani moc zlí. Bohužel jsou ale lehce ovlivnitelní, a tak často končí v područí mocných nekromantů, čarodějů, čarodějnic a nebo jako v tomto případě, v područí uctívačů kultu, jenž má zálibu v zabíjení a trýznění. Ne že by se tohle u ostatních božstev nedělo, ale Aldovan byl něco extra. Například takový bůh podsvětí Arrpes, byl oproti němu pouhý hráč vesnického přeboru, temné ligy.
„Hodný rarášek. Něco tady pro tebe mám!“ uklidňoval drobného tvora a zašátral ve své kapse po vzácném amuletu boha Khurta. Ne že by byl nějak víc účinný než ty ostatní, ale tenhle byl vyrobený z rudého rubínu, který se ve světle pochodně rudě zářil a leskl. Rarášek jím byl doslova fascinován a pomalu se k nim přibližoval.
„Co ode mě chceš?“ Zeptal se tenkým hláskem červený ďáblík.
„Víš komu tady to místo patří?“
„Vím!“
„Tak mi to řekni a amulet je tvůj!“
Rarášek nahnul hlavu na jednu stranu a na chvíli se zastavil aby mohl bezpečně seskočit ze stolu na zem.
„Mocný! Hodně mocný!“
„Je to muž nebo žena?“
„Nevím. Nevyznám se v lidech!“
„Je jich víc?“
„Asi… mochodněvíc.“ Odpověděl v raráščích číslovkách (Mochodněvíc bylo číslo představující hodnotu něco kolem nuly až stovky).
„Takhle by jsme se nikam nedostali. Jak často sem chodí?“
„Teď už nepřijdou. Určitě ví že jsi tady. A teď mi dej kamínek.“
Noncius mu hodil amulet, a rarášek ho chytil. Usmál se na ně, a pak zmizel v drobném plamínku. Zanechal za sebou akorát dým, páchnoucí po síře.
„Proč jste ho nechal utéct mistře?“ Podivil se Igor.
„Není třeba, aby jsme mučili raráška, který tady hraje akorát tak čtvrtý housle. Navíc se nám jeho přátelství může v budoucnu hodit.“

Venku již hustě chumelilo a dva havrani, co si před tím hověli na vrcholech sloupů zmizeli neznámo kam. Igor se rychle dobelhal k brašně, ze které vytáhl runové kladívko a runový majzlík, zatím co Noncius na něj čekal pod zbytkem střechy bývalého chrámu.
„Nechápu jak mohli být kněží tak hloupí a neudělali magická opatření, když odsud odcházeli.“ Kroutil hlavou Igor, když mu podával magické nástroje.
„Myslím že ho neopustili. Mám ten dojem že by vyvražděný, za záhadných okolností někdy před dvaceti lety.“
„Co když to má něco společného s tím co se tady děje teď?“
„To je docela dost možné. Vypadá to že tady ztvrdneme na pěkně dlouho.“
„Pracovní dovolená blízko hor?“
„Tak nějak. Ale to neznamená že budeš denně chlastat pálenky, rozumíš?“
Igor se jen poťouchle zasmál.
Tesání zabralo pár desítek minut. Magické runy byly až umělecky zpracovány a vyzařovaly namodralou auru.
„Teď mi podej magickou substanci.“
Noncius si nabral z koženého váčku plnou hrst bílého prášku a ten hodil na vytesané runy, přičemž vyřkl nahlas jakési zaklínadla. Zem pod nimi se zatřásla a ze vnitř krypty vyšlehl fialový plamen.
„Tak to by jsme měli Igore! Jdeme zpátky do hostince a začneme se vyptávat, co tomu říkáš?“
„Já jsem pro, ale měl byste si nechat narůst pořádný strniště než začnete s výslechem. Působí to pak víc …drsněji.“