Ze zápisků mladého důstojníka Alexandra - Čtvrtý díl

Anotace: Zpět do tábora

„Probírá se!“ Uslyšel jsem hlas seržanta Nervouse. Otevřel jsem oči a spatřil jeho postavu, jak se sklání nad mým bezvládným tělem.

„Vedl jste si dobře poručíku. Kdyby se Vám nezlomil ten meč, tak by jste ho určitě dostal.“

„Co se u všech všudy stalo?“ Zakašlal jsem svou otázku. Setsakramentsky mě bolel hrudník a špatně se mi dýchalo. Začal jsem se obávat, že právě umírám.

„No, ten ork se trefil do vašeho hrudního pancíře. Měl jste ale zpropadený štěstí, že meč neprošel kroužkovou zbrojí a akorát Vám pohmoždil pár žeber. Nic, co by jste nerozchodil.“

„Jak jsou na tom naši muži?“

„Přišli jsme o Hironýma Trauna. Ale jinak jsme všichni v pořádku…teda až na pár šrámů a škrábanců.“

Rozhlédl jsem se kolem a došlo mi, že stále vězíme v tom malém lesíku.

„Musíme se stáhnout zpátky do tábora. V téhle chvíli může být naše jednotka pod útokem a my jsme povinní jim pomoct,“ Sám jsem ani nevěděl kde se tahle věta ve mně vzala. Sotva jsem popadal svůj dech. Má drobná šarvátka s obřím orkem mohla dopadnout mnohem hůř…vždyť to mohlo celé skončit mou smrtí.

„Cítíte se na to šéfe?“ Zeptal se ten zrzavý voják, který si ze mě utahoval, před odchodem z tábora.

„Jak se jmenujete vojáku?“ Zeptal jsem se ho, trochu dýchavičně.

„Já? Jmenuju se Laramie Howard Beck pane, ale všichni mi říkají Loudo!“

„Cítím se, jako kdybych prošel mlýnkem na maso Loudo, ale zvládnu cokoliv co zvládneš ty.“

Má slova zapůsobila. Všichni se začali smát a trošku se pročistil vzduch, jak se říká.
“Pomozte mi vstát hoši. Musím si obléct svůj hrudní plát, abych Vám nedělal ostudu!“ Rozkázal jsem a začal se pomalu zvedat na nohy.Tupá bolest v hrudníku se zvýšila. Z úst mi vyrazilo bolestivé zasyčení a z očí ukáplo pár slz.

„Kapesník poručíku?“ zeptal se mě pohotově Nervous.

„Ne díky. Kde se vůbec poděla ta orčí jednotka, kterou jsme pozorovali?“

„Prostě odjeli. Nevypadalo, že by je hluk boje nějakým způsobem vyvedl z míry.“

Zezadu ke mně přistoupil desátník a pomohl mi s hrudním plátem. Zela v něm podlouhlá díra způsobená ranou od orčího meče. Na mysli mi vytanula otázka „Jak jsem to sakra mohl přežít?“

„Měl ste z pekla štěstí poručíku, to se musí nechat,“ řekl Louda a podal mi pás s náboji společně s mou pistoli. Poděkoval jsem mu a rychle ji nabil. V další šarvátce, to bude moje jediná zbraň.

Vojáci se shromáždili před kamennou mohylou a sundali si přilbice. Nastala minuta ticha za padlého Hironýma. Já stál opodál. Nezdálo se mi vhodné, abych se přidal k truchlícím kamarádům, když jsem toho člověka vůbec neznal.

„Jdeme hoši. Musíme zpátky dřív, než bude pozdě,“ zakřičel nahlas seržant, jakmile uznal že uběhla dostatečně dlouhá doba, k uctění památky padlého.



Vyrazili jsme ven z lesa stejnou cestou, která nás na toto osudné místo zavedla. Bolest, jenž doprovázela každý můj krok a každý můj nádech, se nedá popsat žádnými slušnými slovy. Věděl jsem že naraženina bolí více než zlomenina, ale tohle bylo něco extra.

„Chcete se o mě opřít poručíku?“ zeptal se mě voják, který pochodoval kousek za mnou.

„Ne děkuji,“ odpověděl jsem, ačkoliv pomoc bych opravdu uvítal. „Jak se jmenujete?“

„Desátník Norm Elfenson, pane.“

„Zajímavé jméno. Pověz Norme, jaký byl ten voják Hironým?“

„Moc jsem ho neznal, ale byl to karbaník od kosti. Žádnej stříbrňák si neudržel dýl, jak hodinu.“

„Aha. Děkuji ti Norme,“ musel jsem si zapamatovat jeho jméno. Jak je psáno v příručkách „o svých vojácích musíte znát první poslední.“

Já už znal pár jmen.

Po chvíli pochodování, se na horizontu objevily sloupce černého dýmu. Začala se ozývat palba střelných zbraní. Někde tam v dálce se bojovalo, a to dost urputně.

Náhle zavelel Nervous, aby jsme zastavili. Požádal mě o dalekohled a potom dlouho sledoval pár tmavých teček na svahu protilehlého kopce.

„Jsou tam zelenáči pane a jdou přímo k nám. Měli by jsme je vřele přivítat hoši,“ pronesl s ďábelským úsměvem na tváři.

„Přikrčte se k zemi a pokryjte se natrhanou trávou. Budete na ně číhat a já budu dělat volavku,“ pronesl jsem pevným hlasem.

Doprdele co to ze mě zase leze za moudra? Tohle jsem vážně řekl já? Měl bych radši držet hubu, pomyslel jsem si. Dělám ze sebe hrdinu a tím rozhodně nejsem a ani nechci být. Jediné po čem toužím je respekt a právo velet.

„To zní jako skvělý plán, pane,“ řekl vesele seržant. „Rozestavte se tak, aby každý střelec stál po hromadě s halapartníkem. Pozabíjíme je dřív než se k Vám dostanou,“ mrkl na mě.

Zatím co jsem si sednul doprostřed louky zbrázděné krátery po výbuších a rozsáhlými spáleništi, vojáci se začali maskovat a rozestavovat do svých pozic.

Za chvilku jsem nedokázal říct, kde je kdo schovaný. Takhle se poznají opravdoví profesionálové.

Malé tečky se pomalu zvětšovaly a dostávaly svůj obludný tvar. Napočítal jsem patnáct orků a dva skřety inženýry, kteří měli přes rameno přehozeny malé flinty s rozšířenou hlavní. Vypadaly podobně jako obří trychtýře.

Z námahou a dalšími slzami jsem vstal ze země a začal na tu skupinku volat a mávat. Podařilo se. Všimli si mě takřka hnedka. Oba skřeti zamířili a vypálili po mě ze svých pušek. Myslel jsem si, že jsou moc daleko nato, aby jejich střely měly nějaké vážnější účinky . Záhy jsem ale zjistil, že se krutě mýlím, když mi zahvízdaly kulky kolem uší. Padl sem hubou přímo na zem a žebra o sobě daly opět vědět.

„Není Vám nic?“ zeptal se mě starostlivě trs vysoké trávy.

„V pořádku seržante,“ vyrazila ze mne sípavá odpověď.

„Teď to musíte dokončit. Zařvěte na ně nějakou nadávku, ať sem přiběhnou.“

Řvát. To se říká lehce někomu, kdo může dýchat aniž by ho bolelo na hrudi. Znovu jsem vstal ze země. Orkové už mířili přímo ke mně, ale skřetí inženýři stáli stále na místě, opírajíc se o své zbraně.

„Hej vy ušáci!“ Zakřičel jsem nahlas. „Pojďte si pro mě vy zbabělci zabělí!“

Mé nadávky ale nepadly na úrodnou půdu. Skřeti stáli stále na místě. Orkové, se ale za to dali do urputného sprintu. Ve svých mohutných rukách třímali bojové palice a mohutné sekery. Kdybych mohl, tak bych si v té chvíli asi pustil do kalhot.

Když byli zelenáči na čtyřicet kroků ode mne, zařval jsem „Teď!“ a namířil svou pistoli na jednoho z nich.

V mém okolí se pozvedly travnaté přízraky s halapartnami a s mušketami v rukách. Vypálil jsem ránu, ale tentokrát jsem nechybil. Trefil jsem jednoho z obrů do ramene a ten se s bolestivou grimasou ve tváři svezl na zem. Chlapci zamířili a pálili do nich také. Dalších šest orků padlo na zem s jistou diagnózou smrti.

Příliv zelených zubatých tvorů se zastavil. Zpanikařili a dívali se jeden na druhého, zatím co mí hoši nabíjeli druhou dávku.

Chvíle zmatku ale netrvala moc dlouho. Jakmile vykřikl orčí vůdce cosi v nesrozumitelném jazyce, vyrazili opět do útoku. Tentokrát jejich zbraně nemířily jen proti mě. Ale přece jen se mi dostalo pozornosti, od jednoho z nich. Rychle jsem začal znovu nabíjet, abych se ubránil hoře masa, jenž si to šinula přímo na mne. Do cesty se mu postavil seržant Nervous, který svým mečem odrazil útok rozlíceného orka.

Byla zábava sledovat zkušeného šermíře při práci. Vykryl několik úderů vedených z hora a pak jedním elegantním švihem orka odzbrojil. V té chvíli jsem si řekl, že mě musí tenhle muž učit, jinak dříve nebo později zemřu v poli na závažný nedostatek zkušeností. Přišel další Nervousův švih mečem a zelenáčova hlava se odkutálela někam do vysoké trávy.

Krajinou se nesly další výstřely a cinkot zbraní. Po chvíli jsem už ale neviděl žádného orka stát na nohou. Skřetí inženýři, kteří celou scénu jen nezúčastněně pozorovali, se dali na útěk.

„Karle, Markusi!“ Zavolal seržant. „Sejměte je!“

Dva postarší muži s prošedivělými černými vlasy zacílili. Nastala chvíle ticha, následovaná dvěmi ohlušujícími ranami. Kouř z mušket se zvedl do oblak a oba skřeti leželi na zemi,zřejmě mrtví.

Opět jsem musel jen nevěřícně zírat. Trefili dva pohybující se cíle na takovou vzdálenost. Za něco takového by si zasloužili metály.

Halapartníci dobíjeli postřelené orky, kteří se ještě pokoušeli z posledních sil bránit. Připadalo mi to kruté, ale taková už je válka.

„Zdrželi jsme se tady až moc dlouho hoši. Vracíme se do tábora!“ Zavelel jsem, ale hlas mi trochu vynechával. Cítil jsem se strašně unavený. Slunce už dávno přešlo svůj vrchol a tábor byl ještě dvě hodiny chůze odsud.