Démoní Lord Země II. - I.

Anotace: No, sice jsou velikonoce až zítra, ale tak tohle je ode mě taková nadílka dopředu... (nečekejte však opětovné týdení vydávání, s časem to teď mám nejisté, tak nevim, kdy se dostanu na pokračování...)

Velká část démonů, po Ďáblově smrti, nevěděla, co si má počít. Někteří vlivem zoufalství a nejistoty nad svou budoucností spáchala sebevraždu nebo zešílela. Mnoho dalších pak odešlo na Zemi hledat nový život, tak jako já.
I když se však někteří démoni pokusili zapomenout na minulost a v míru žít mezi lidmi jako jedni z nich, poddaní nově zformovaných vládců jich většinu vystopovala a zabila nebo je o život připravila přetrvávající nenávist Nebeských. Byli však i tací démoni, kteří se sdružili do skupin, našli nový zdroj síly a dokonce začali ovlivňovat lidské dějiny, jako v případě Ďáblova gangu. A právě jim se dvakrát nelíbila přítomnost nového vládce v jejich blízkém sousedství…
Úryvek z Wornixsových pamětí

Místo: Todai, Tokyo – Země

Stát ve státě. Tak by se nejlépe charakterizovala Tokyjská univerzita s necelými třiceti tisíci studenty. Do ní pak kromě obyčejných studentů chodili i děti politiků, podnikatelů, významných finančníků a dalších vlivných a bohatých lidí. Tito vysokoškoláci se však kromě studií zabývali i tím, kdo z nich má největší vliv, moc nebo bohatství.
Takashi Hondo junior chodil do třetího ročníku a byl synem generálního ředitele největší Japonské banky. Díky tomu se stal ve své třídě, čítající zhruba padesát studentů, číslo jedna.
Už odmalička byl Takashi svým otcem rozmazlován a podporován v tom, být nejlepší a nad ostatními. Když potom dospěl a vybral si za univerzitu Toudai, plánoval v ní navázat cenné kontakty a později předčít otce. A od tohoto cíle ve svých třiadvaceti letech stále ještě neustoupil.
Nejnovější model Mercedesu zatroubil na skupinu studentů na příjezdové cestě. Když autu následně překážka uhnula, dojel drahý a nablýskaný zahraniční vůz až před vchod univerzitní budovy. Tam následně zastavil, vystoupil z něj řidič, který poté otevřel zadní dveře u auta, aby mohl Hondo junior v na zakázku ušité školní uniformě nonšalantně vystoupit, coby jedna z největších celebrit v univerzitním kampusu Hongo.
Takashi se ani nerozhlédl a už u něho byl Asogi Ryon, syn malého podnikatele, který se už od prvního ročníku stal jeho nohsledem. Ten mu následně vzal aktovku z rejnočí kůže za několik stovek tisíc Yenů.
„Něco nového,“ zeptal se Takashi, aniž by Asogiho pozdravil nebo jinak oslovil. Nepovažoval ho za sobě rovného, a tak s ním jednal jako se služebnictvem doma.
„Dnes k nám do třídy přibude nový student,“ odpověděl pohotově Asogi.
„Opravdu,“ odvětil Takashi zasněně. Jedna z jeho zálib byla předvádění se nováčkům. S až zvrácenou rozkoší si pak vychutnával, jak se mu všelijak snaží vloudit do přízně. Byl sice víc radši, když se jednalo o pěkné studentky, ale vzhledem ke svému současnému vztahu si nemohl dovolit žádné okaté rozptýlení…
Pak najednou zazněl další klakson a přetrhl Takashimu myšlenky. Černá limuzína se prodrala zástupy studentů, kteří všichni s napětím očekávali, jakou místní celebritu může přivážet. Když auto zastavilo u vchodu a řidič v černém obleku otevřel přidržel dveře, z auta vystoupil muž okolo dvaadvaceti s krátkými blond vlasy, snědší barvy kůže a exotickým vzezřením v nové školní uniformě.
„Můj pane, v kolik si přejete, abych pro vás přijel,“ zeptal se řidič pokorně v mírném předklonu.
Nový student nejprve pohledem přelétl kampus, pak dav udivených spolužáků a potom teprve odpověděl: „Není třeba, Rankene. Dorazím domů po svých.“
„Jak si přejete. Kdybyste si to však rozmyslel, stačí kdykoliv zavolat,“ dodal řidič. Potom se uklonil, nastoupil do limuzíny a odjel.
„Chci vědět, kdo to je,“ řekl s mírným podrážděním v hlase Takashi Asogimu. Když je pak nový student minul, probodával ho nenávistně pohledem.

Zvonek oznámil začátek vyučování. Postarší profesorka angličtiny si na úvod stoupla před celou třídu a řekla: „Jak jistě mnoho z Vás ví, dnes k vám do třídy přibude nový žák,“ pak na tabuli napsala křestní jméno a dodala: „Z jistých důvodů, které nebudu jmenovat, je jeho příjmení tajné. Doufám, že to pochopíte a nebudete na něho naléhat, aby vám ho řekl,“ potom ukázala rukou ke dveřím učebny a do třídy vstoupil nový student.
„Rád Vás všechny poznávám. Jmenuji se Tar. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet,“ zněla úvodní strohá řeč vládce Desátého pekelného kruhu, který se následně mírně uklonil.
Takashi přelomil v rukou propisku za několik desítek tisíc. ‚Žádné příjmení?! Příjezd limuzínou! JÁ jsem v téhle třídě celebrita číslo jedna!!‘ Pak Asogiho chytil za límec, přitáhl si ho k sobě a řekl: „Zjistíš mi o něm úplně všechno!“
První hodina skončila a kolem Tarova stolu se shromáždil dav zvědavců, který ho zavalil hromadou otázek. Na dotazy ohledně svého příjmení nebo rodičů odpovídal stručné: „Omlouvám se, ale nesmím o tom mluvit.“ Horší to však pro Tara bylo při otázkách na tělo. Nevěděl totiž, co by měl říct, když se ho některé dívky zeptali zda má oblíbený film, co rád poslouchá za hudbu, či jestli dělá nějaký sport nebo jaké se mu líbí holky. Naštěstí se všichni spolužáci ptali současně, takže, než se vůbec stačil vylhat z jedné otázky, nahradila ji vzápětí jiná. Ve výsledku se tak pořádně nevyjádřil k ničemu. A takhle to pokračovalo každou přestávku.
Tar ke konci poslední hodiny už pomalu nevěděl, čí je. Chvíli si dokonce myslel, že má z těch otázek mravenčení, když si uvědomil, že mu v kapse vibruje mobil.
Celý včerejší den učil Wornixs Tara, jak má s mobilním telefonem, počítačem a všemi dalšími moderními elektronickými výdobytky současné doby zacházet, aby při styku s nimi nepůsobil, jak z jiné planety. A tak si Tar za pomoci jedné ruky po očku v lavici přečetl textovou zprávu od Ňunose: ‚Nikdo nebude doma. Pro Vaši bezpečnost jděte za Arkillem do práce. Zavolejte Rankena, aby vás odvezl.‘
Zvonek ukončil poslední hodinu a Tar se pořád ještě nerozhodl, zda má Rankenovi zavolat. Sice byla jízda limuzínou pohodlná, ale přitahovala pozornost a on se při vystupování a nastupování z ní cítil nesvůj. Proto se nakonec rozhodl do klubu, kde Arkill pracoval, vyrazit po svých. Bohužel neznal cestu, a tak se zeptal spolužáka sedícího hned za ním: „Nevíš, kudy se dostanu do klubu ‚Pekelná brána‘?“ Otázku však položil největšímu mluvkovi ve třídě a ten si to samozřejmě nenechal pro sebe. Krátce na to byl Tar zavalen prosbami, zda by nemohli jít někteří spolužáci s ním.
Tar byl ještě více v úzkých. Neustálé žádosti doma a předchozí vyptávání o přestávkách způsobilo, že ho nenapadlo nic lepšího, než říct: „Dobře,“ a vyrazil na cestu do klubu, doprovázen dvaceti spolužáky. Mezi nimi byl i Asogi, který využil příležitosti a pokoušel se o novém studentovi získat nějaké informace.
Tarovi se cestou do klubu dostalo mnoho užitečných informací o tom, jak to na škole funguje. Též si získal i přízeň některých spolužáků, protože narozdíl od Honda juniora byl přátelský, milý a nad nikoho se nepovyšoval.
„A řekneš nám, Tare, odkud jsi?“ zeptala se pohledná hnědovláska, která se mu zahákla za levé rámě.
„Prosím, řekni alespoň to,“ přidala se k žádosti stejně atraktivní bruneta a pověsila se na Tara z druhé strany.
Pokud by Tar nepočítal svou sestru, mohl by říci, že jeho zkušenosti s ženami jsou nulové. Proto mu blízkost dvou krásných spolužaček rozproudila krev v žilách. Naštěstí i na tuhle možnost Wornixs pamatoval a vymyslel krycí historku: „Vyrostl jsem na jednom soukromém ostrově v Indonésii,“ odpověděl Tar a vzápětí se na něho snesl příval dalších otázek.
Asogi se spokojeně usmíval. Na Shinu a Haru bylo spoleh. Známá dvojka si ve třídě hrála na neviňátka, ve skutečnosti ale vymetala večírky, noční kluby a vždy se lepily na kluky, ze kterých mohly mít nějaký užitek. Dobře si pamatoval, jak své divadýlko zkusili i na Takashiho, který si však s nimi jen užil a pak je odhodil, jako špinavý kus hadru.
Tar se nedokázal příliš soustředit, když cítil prsa dívek, které se na něho úmyslně mačkaly, a tak jim na otázku: „Ten ostrov patří tvé rodině,“ odpověděl nechtíc: „Ano,“ načež si Shino s Haru vyměnily spokojené úsměvy. Právě našly svůj zlatý důl. Už chtěly Tara začít na místě zpracovávat, když se zpoza rohu ulice, po které šli, vynořil tucet mužů, na první pohled delikventů nebo možná hůře mafiánů.
Všichni studenti na místě zastavili a Tar s nimi.
‚Co budeme dělat? Utečeme?!‘ honilo se všem studentům hlavou současně, jak se k nim podezřele vypadající skupina mužů blížila. Některým z nich přitom bylo na těle vidět dokonce stejné tetování a všichni se vyděsili o to víc při představě, že jsou členy Yakuzy. Přece jenom část z nich měla bohaté nebo vlivné rodiče, takže únos nebyl úplně vyloučený…
Tar se zmateně rozhlížel po tvářích svých spolužáků, pokoušejíc se odhalit příčinu jejich záhadného chování, ale neúspěšně. Až když uslyšel: „Můj pane,“ z úst velitele jedné z jeho hlídek obcházející městem, pochopil. Na následnou otázku: „Chcete doprovodit,“ pak tvrdě a rázně odsekl: „NE!“ a vyrazil naštvaně vpřed. Opět zalitoval svého rozhodnutí stát se vládcem.
Všichni studenti Tara pohotově následovali, když uviděli, jak se před ním tucet rádoby „mafiánů“ ve strachu rozestoupilo. Připomínalo to pomalu nějaký biblický zázrak.
Zbytek cesty ke klubu už naštěstí proběhl v klidu. Na otázku: „Kdo byli ti chlapi,“ však Tar neodpovídal. Asogi tak získal další cennou informaci pro Takashiho, i když se jemu samotnému dvakrát nezamlouvala. Trochu ho dokonce zamrazilo v zádech, při představě toho, co by mu Tar, pokud by byl synem nějakého mafiána, nechal udělat, kdyby zjistil, že o něm sbírá informace.