Ghortská růže. Díl druhý.

Anotace: Nehoda není to nejhorší co vás potká...

Když se Petr probudil, uviděl všude kolem rozházená zavazadla a dráty, které visely ze shora. Když se chtěl otočit na Marka, všiml si, že má vykloubené rameno. Když se ho pokusil nahodit, uviděl, že letadlo stojí. Otočil se k Markovi a pokoušel se ho probudit.
„Co se stalo?“
„Spadli jsme“ Odpověděl Petr Markovi, který se snažil vstát. Nestěžoval si na žádnou bolest a tak ho odpoutal a šel k Simoně a Daniele, aby jim pomohl. Daniela měla zlomenou ruku a Simona několik odřenin. Odpoutal je a snažil se jít k ostatním. V tom uslyšel podivné zvuky plížení v lese. Podíval se z okna a uviděl, jak se některé rostliny pohybují a padají k zemi. Myslel si, že je to někdo z letadla, pak se ale začaly ozývat děsivé zvuky.
„Musíme odsud zmizet. Neřekl bych, že to co jde sem, nás bude chtít zachránit“ Petr se otočil a šel na druhou stranu letadla, kde byla po nárazu velká díra. Marek, Simona a Daniela ho následovali. Chtěli někoho zachránit, ale plížilo se to velice rychle, takže neměli času nazbyt. Běželi kousek za letadlo, aby se schovali za velký kámen a dívali se co se děje vevnitř letadla. Z té vzdálenosti toho moc neviděli, ale velké stíny pochodující v letadle jim pověděli, že to nebude příjemné.
„Byla by chyba tady zůstávat“ Řekl Marek a otočil se k džungli za nimi.
„Počkáme, až to přejde a pak v letadle najdeme něco na jídlo“
„Vždyť jsme v džungli, tady toho bude na jídlo dost“
„Ale já nechci zjišťovat, jestli to je k jídlu. Prostě počkáme až…“ Najednou uslyšeli praskání větví a listů za nimi. Rychle se schovali do malé jeskyně, která byla hned pod nimi. Všichni se snažili nevydávat žádné zvuky, ale Simona s Danielou to moc nedodržovaly, tak jim zacpali pusu. Uslyšeli, jak někdo přímo nad nimi mluví chraplavým a hlubokým hlasem s divným přízvukem.
„Pane, sebrali jsme všechny z toho stroje. Co bude dál?
„Tohle už bude stačit. Vrátíme se, zjistíme co nejvíc a pak započneme náš plán. Rozumíte?“
„Ano, pane. Jdeme!“ Praskání větví se pomalu ztrácelo, až po chvíli úplně zmizelo.
„To bylo hodně divný“
„Proč mluvili tak divně? Nikdy jsem podobný hlas neslyšel“
Vydali se k letadlu. Schovali se opodál, ale když si všimli, že v letadle nikdo není, šli dál.
„Oni je doopravdy vzali“
„To si usoudila z toho, že říkal, že je všechny vzali?“
„Jo, ale aspoň že nevědí, že jsme tu byli my“
Marek posbíral to nejdůležitější, co by se mohlo v džungli hodit. Petr sbíral jídlo a Simona s Danielou se dívaly po okolí, jestli někdo nejde. Všichni se vrátili zpátky ke kameni, za který se poprvé schovali.
„Podívejte se na ty stopy! Ten co nosí takové boty, musí měřit tak dva a půl metru!“
„Možná, ale takové stopy jsem nikdy neviděla. Sice je to otisk jakési boty, ale určitě ne nějaké normální“
„Pojďme to zjistit“ Všichni se otočili na Petra s nechápavým výrazem.
„Blázníš? Sám si slyšel, že nás nehledají“
„To jo, ale co když je zatím mnohem více? V celém Pacifiku se z ničeho nic začnou ztrácet lodě a s nimi i lidi. Potom se zřítíme a hned jsou u nás nějací pašeráci, nebo kdo to je, a unesou všechny, co přežili“
Marek se otočil směrem k letadlu. Když viděl v jakém je stavu, otočil se zpátky, směrem, kterým odešli ti, kteří unesli všechny z letadla. Zpátky se otočil na Petra a odpověděl.
„Možná máš pravdu. Měli bychom zjistit co se tu děje a pokusit se tomu zabránit“
„No, zabránit je silné slovo, ale aspoň chci vědět co to má všechno znamenat“
„Vy jste se oba zbláznili? Vůbec nemyslíte na důsledky!“
„Vždyť je to sebevražedná mise! Co když se nevrátíme? Raději zůstaneme tady“ Hádaly se s nimi Simona a Daniela, které měly trochu strach vydat se dále do džungle.
„A zůstat tady a pak se nechat zabít nějakou gorilou nebo masožravou kytkou není sebevražedné?“
„Jdeme, Simono. Ať si jsou do toho lesa, my tady zůstaneme, dokud se někdo neobjeví a nezachrání nás“
Obě se otočily k letadlu, když si všimly, že hoří. Řekly si, že oheň uhasí, ale letadlo explodovalo ohromným výbuchem, který je vyděsil tak silně, až všichni spadli na zem. Měli štěstí, že se zrovna hádali za tím kamenem, protože kolem létaly hořící trosky, které je mohly zabít. Petr s Markem se otočili a vyrazili na cestu.
„No tak dobrá, půjdeme s vámi. Ale musíte nás chránit“
„Nebojte, uděláme vše proto, abychom přežili“
Vydali se po jejich stopách. Šli asi půl hodiny, když uviděli ohromnou volnou plochu uprostřed lesa. Schovali se do křoví a pozorovali co se tam děje. Uprostřed byla velká hranatá brána z kamene, ve které se vlnila zeleně obarvená, trochu průsvitná látka. Kolem dokola byla dřevěná obydlí. Trochu to připomínalo středověkou vesnici. Venku nikdo nestál, ale všimli si, že se v některých domech kouří z komína, takže usoudili, že vevnitř někdo je. Petr se bál, že by je někdo uslyšel, rozhlédl se kolem a začal šeptat.
„Řekl bych, že ti lidi jsou v tamté budově“ Ukázal prstem na velkou halu na konci vesnice. Chtěli se proplížit více dovnitř, když v tom se ozvalo hlasité troubení na lesní roh. Z malého domku vyšel tvor, který určitě nepřipomínal nic na Zemi. Měl na sobě hromadu železného brnění. Ty části těla, které nebyly schované, byly tmavě zelené a svalnaté. Hlavu mu zakrývala také železná helma, která měla v místě očí vyříznutý pruh a na vrchu tři ostny. Za pasem měl velký stříbrný meč a v ruce držel lesní roh, na který troubil. Když dotroubil, několik dalších podobných tvorů vylezlo ze všech obydlí. Každý nevypadal stejně. Měli rozdílné brnění, pláště, helmy a meče. Čtyři vypadali jako čarodějové. Měli fialový plášť a dřevěnou zakroucenou hůl, na jejímž konci byla fialová svíticí koule. Tři, bojovníci, kteří se postavili před bránu, byli vyšší než ostatní. Po chvíli se tam objevili i lidé z letadla. Ty hned odvedli přes bránu, kde zmizeli. Když byli všichni lidi pryč, vzali oheň, celou vesnici zapálili a prošli bránou.
„Tohle jsem nepochopil“
„Mám nápad, co kdybychom tam šli taky?“ Vstal Marek a popošel kousek k vesnici.
„Dneska už mě nic nepřekvapí“ Všichni šli k hořícím domům a snažili se něco najít.
„A na co bychom se měli zaměřit?“
„Já nevím, cokoliv. Něco co by nasvědčovalo tomu, co jsou zač a proč tu přišli“
„Hele, nic tu nenajdeme, když tu všechno hoří“
Mezitím co ostatní hledali, vydala se Simona k bráně. Všimla si, že i když je průsvitná, neviděla za ní nic. Byl to optický klam, který nemohla rozumně vysvětlit. Zkoušela se ho dotýkat rukou, ale necítila nic, jako by to byla jen hra se světly. Petr si všiml, že jediná Simona je u brány a tak šel za ní.
„Co jsi zjistila?“
„Nic. Vypadá to jako voda, a vypadá to průsvitně, ale nic za tím není a ani to necítíš. Jako by to byla magie“
Petr se to také pokusil nahmatat, ale neuspěl, stejně jako Simona.
„Nic tu není. Všechno shořelo. Možná se nám dostane odpovědi na druhé straně téhle brány“
„Ty se tam chceš vážně vydat?“ Zeptala se Daniela, která vzala kámen a prohodila ho skrz. Šla se podívat zezadu, ale kámen tam nebyl.
„Moc možností nám nezbývá“
„Ale co když…“ Chtěla ještě zabránit, aby tam nechodili, ale všichni už prošli skrz.
„Tak dobrá, ale pokud mě tam čeká něco ještě horšího, nezapomenu vám to…“
Všichni čtyři stáli uprostřed vyprahlé pouště. Všude kolem nich se rozprostíraly hory se zasněženými vrcholy. Rozhlédli se kolem, ale nikde nebylo ani živáčka.
„Tak jsem si myslel správně, že to vypadá jako portál“
„Není možné, odešli sotva před deseti minutami“
„Podívejte na tu zem“ Klečel Marek na zemi a hrabal se v písku, který mu něco připomínal. Petr si klekl a pokoušel se zjistit, co tím Marek myslel. Jenže mu to nedávalo smysl. Nic mu nedávalo smysl. Vstal a chtěl jít zpátky přes bránu na ostrov, ale v bráně už nic nebylo.
„Paráda, teď už se nemůžeme vrátit vůbec“
„Cože?“ Řekla Daniela a otočila se na prázdnou bránu. Vražedným pohledem zaútočila na Marka.
„Podívejte, tohle je stopa po helikoptéře. A támhle další. Bylo tu několik helikoptér“ Podíval se Marek na několik míst v písku, která byla trochu odkrytá.
„Všiml sis té středověké vesnice a těch mečů? Pochybuju, že tihle mají helikoptéru“
„Musíme jít támhle k tomu průsmyku“ Kývl hlavou k mezeře mezi dvěma horami.
„Ta stopa ukazuje, že odletěli támhle“ Zvedl se Marek a šel ve směru, který předtím navrhoval.
„Počkej na nás“ Rozběhl se za ním Petr. Simona a Daniela je následovaly.
„A co máš za plán?“
„Přejdeme ten průsmyk a zjistíme co tam je“
„To je všechno? Myslel jsem, že už to budeš mít trochu promyšlené“
„Nech ho, Petře, hlavně jak máme zásoby“
„Opravdu nechápu, který idiot, mohl postavit portál uprostřed pouště“
„Třeba tu byla kdysi tráva a pastviny“
„To teď neřešte, musíme jít, máme před sebou ještě dlouhou cestu…“
Všichni lehce přidali do kroku. Slunce naštěstí tolik nepálilo, takže zase tak často nemuseli pít, jenže vzduch nebyl vůbec nasátý vlhkostí. Asi po dvou hodinách otravné chůze, uviděli v dálce strom. Všichni byli docela šťastní a tak za ním běželi. Když k němu přiběhli, byl o dost větší než normální strom. Kmen sice nebyl zvlášť velký, ale listů a větví bylo dostatek na velký stín. Lehli si pod ním a v příjemných dvaceti stupních si odpočinuli.
„Konečně chvíle odpočinku“
Všichni čtyři usnuli na pár hodin. První se probudila Simona. Ta se trochu bála sama a tak vzbudila Petra.
„Jak dlouho jsme spali?“ Zeptal se ještě ospalý Petr, který se protahoval a zápasil se zíváním.
„Nevím, probudila jsem se před minutkou. Musíme jít“
„Máš pravdu, probudím Marka a Danielu“ Petr zatřásl s Marek a potom s Danielou. Vzali baťohy a vyrazili na cestu. Přidali do kroku, ať poušť přejdou ještě před nocí. Průsmyk se pomalu blížil a Petr spatřil lidskou lebku zahrabanou v písku. Přišel k ní a zvedl ji.
„Být či nebýt, to je oč tu běží“
„Ježíši, vy nemáte úctu k mrtvým?“ Skočila mu do řeči Daniela, která kroutila hlavou nad Petrem, který rozesmál Marka.
„Za celý den se mi nedostala do ruky nebo pod nos žádná zábava. Musel jsem upustit trochu páry. Zajímalo by mě, co se mu stalo“ Petr nohou rozhrábl písek. Chtěl najít zbytek těla, ale nedařilo se mu to.
„Jdeme dál“ Po necelé půl hodině došli až k průsmyku, který je uvítal do krásné a rozsáhlé zelené krajiny.
„Konečně jsme z té pouště pryč“