Shlema (2)

Anotace: Doufám, že se vám budou líbit i další pokračování nevšedního příběhu...komentujte a tipujte...jak bych jinak poznala zda se to líbí a má smysl je sem ještě dávat? :) Nyní se přesuneme o torchu dál...do dnešní doby..

Přítomnost…
Roubené domky vystřídají několika patrové paneláky. Mnoho lesů je pokáceno, aby udělali místo novým budovám, parkovištím či jiným, pro lidi výhodným prostorám. Dopravní prostředky nyní nejsou koně, voly, ani povozy ale automobily na plyn či benzín. Svět je uspěchanější a v mnoha ohledech lepší i horší. Přesto tu některé věci zůstali.
Sluneční paprsky pronikají přes špatně zataženou roletu do jednoho pokoje panelového bytu. Slunce zahřívá zjizvenou tvář boubelaté ženy a tím jí nutí otevřít oči. Hnědé velmi tmavé. Párkrát zamrká a zvedne se z postele. Přejde do koupelky, kde si umyje obličej. Nechala puštěnou vodu a zahleděla se na svůj odraz v zrcadle, vhodně umístěným nad umyvadlem. Zbyté kapky vody jí stékají po tvářích. Jako po okapu sjíždějí na jizvách, které žena má. Od obou očí až k bradě. Jako kdyby někdy ronila slzy z kyseliny. Zamyšleně si po nich přejela pravou dlaní. Ozve se telefon. Žena sebou trhla, jako kdyby se probrala ze snu. Nechala telefon telefonem, oblékla se a odešla. Cestou dolů po schodech potkala nějakého muže. Její znetvořená tvář ho upoutala. Jakmile se na ní ale podíval i ona vzhlédla k němu. Jen očima jej sledovala a stejně tak on, nedokázal odtrhnout oči. V jeho tváři se však začali střídat výrazy. Zkoumavý, nechápavý, vyjevený a nakonec vyděšený. To už ale ležel na zemi, neboť upadl. Ležel na zemi a sledoval ty oči. Temné…celé černé, pohlcené nicotou. Dokud její zrak nezmizel v dalším poschodí.
Kráčela po ulici s očima zavřenýma. Lidi jí míjeli a někteří se dokonce otočili. Údivem nad tím, že po slepu, bez hole či psa, dokáže jít rovně a vyhýbat se překážkám. Ale možná jen proto, že se chtěli ujistit o tom, zda ty jizvy skutečně viděli, nebo se jim to jen zdálo. Lidé se hodně dívají. Věří tomu, co vidí. Jakmile projdou kolem něčeho krásného, upoutá to jejich pozornost a možná se i s obdivem zastaví. Stejné je to, pokud se něco až moc liší nebo je naprosto odpudivé. Obyčejní, jsou však téměř neviditelní.
„Ježiši! Omlouvám se!“ pípla omluvně mladá dívka. Vrazila do boubelaté ženy, která se náhle zastavila. Otevřela oči a prudce se otočila. Uviděla, jak ta dívka běží na přechod a rychle dobíhá autobus, který jen kvůli ní, nechal o minutku déle otevřené dveře. Vítr ženě, žene rudé vlasy do tváře, jakoby jí chtěli zastínit pohled. Jenže ona to vidí. Vidí všechno. Hledí na nápis běžící vedle čísla dopravního prostředku. Směr Bohnice. V kapse černých džín, se ozve mobil. Ona se na něj však ani nepodívá. Místo toho své tělo opět uvede do chodu. Stejným směrem.
Aniž by si toho někdo všiml, nese autobus o jednoho pasažéra navíc. Není však uvnitř ale na střeše. Boubelatá žena, nesoucí jméno Selena, seděla na střeše v plzkosti řidiče. Se zavřenýma očima. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy, jakoby tančili při zvuku motoru. Nevnímala neustále častěji zvonící telefon, který si už dávno přepnula na vibrace a naslouchala okolí. Náhle otevřela oči. Ve stejnou chvíli motor autobusu zachrčel a zastavil se.
„No to je skvělé!“
„Nestihnu školku!“
„Už to nevydržím!“
„Zatraceně!“ různě si lidé stěžovali, na další překážku dne. Nic jiného jim ale nezbylo než počkat na další. O deset minut později se za čoudící autobus zařadil jiný, který lidi nabral. Na jeho střeše Selena už dávno seděla a očima hledala tu dívku, co do ní vrazila. Našla jí. Jako poslední pomáhá cizí mamince s kočárkem. Zandá si pramen hnědých vlasů za ucho a před vstupem do autobusu se zahledí k nebi. Selena pohne očima na druhou stranu. Blíží se houkačky. Autobus pouští dvě sanitky a několik policejních vozů, než vyjede. Na křižovatce kudy autobus měl jet, došlo k velké dopravní nehodě.
Hezký teplý jarní den. Hnědovlasá dívka mířící s úsměvem kde svému domovu, si vůbec neuvědomuje, že je celou dobu sledována. Selena na ní shlíží ze střechy panelového domu, do kterého dívka vstoupila. Konečně od ní odlepí zrak a rozhlíží se, jakoby jí až teď zajímalo, kde se vlastně ocitla. Zamračeně sleduje jak v nejvyšším patře protějšího panelového domu, se na balkóně hádají dva lidé. Manželka křičí z kuchyně na manžela, který vstoupil na balkón za asi čtyřletým dítětem. Muž se ale plně zapojí do hádky, stoupne si ke dveřím a vpustí chlapečka z hlavy. Selena hledí tmavě hnědýma očima na potomka jejich ztracené lásky. Šplhá na obrácený koš na prádlo, aby lépe viděl na dvě děti hrající si na trávě pod ním. Nahýbá se přes zábradlí, ale stále nic nevidí. Vyleze tedy na protější stůl. Lokýtky se podpírá o zábradlí a usmívá se na děti dole. Ty mu mávají. Selena se podívala na muže, který bouchl vztekle do panelu a stále křičí. Oči jí, zpět sklouzli k dítěti. Zvedá jednu ručku, aby také zamával, ale neudrží se. Pohled jí ztvrdl. Natáhla ruku a lehce mávne, směrem k němu. Jako kdyby odstrkovala mouchu. V tu chvíli se stůl pohne. Chlapeček zavrávorá a spadne zadečkem na stůl. Bradou se ale bouchnul o zábradlí a kousl se do rtu. Jeho bolestný nářek, teprve teď upoutá zájem rodičů. Oba k němu přibíhají a rychle ho nesou dovnitř. Selena se zhluboka nadechne a postaví své boubelaté tělo na silné nohy. Sáhne si do kapsy a vtáhne telefon, který zoufale bzučí už snad celý den. Pocítila nervózní chvění, při pohledu na svíticí display. Bude muset zvednout. Stiskla zelené tlačítko a váhavě si telefon přiložila k uchu.