(BezJména) (III)

Anotace: Po dlouhé době pokračování příběhu o takové normální rodince. Snad se vám bude líbit tak jako předtím, nebo ještě víc. Komentujte a tipujte, bude-li to tak...

Jeho oči mě probodávaly, cítil ze mě mou nejistotu. Široce se usmíval a snažil se mě ještě víc dotknout, než už to udělal.
„To mu vážně věříš, že za posledních sto let, nepotkal žádnou, která by si jeho…pozornost víc zasloužila?“
„Tvoje jedovaté řeči mě nezajímají! Hleď si své práce!“štěkla jsem na něj a otočila se. Chtěla jsem být v bezpečí svých přátel, kteří mě mají rádi. Ne u něj. U kohokoliv, jen né u něj. Můj zoufalý pohled zaznamenal Frenkei, který starostlivě vykulil oči. Ucítila jsem prudké škubnutí zpátky. Martin mě pevně držel za zápěstí abych mu neodešla.
„Víš, že stála? Jak jen se jmenovala?...Viki?...Ta byla aspoň kus.“ Změřil si mě, znechuceně se ušklíbl a zasvítil očima. „Ty jsi akorát kus masa.“ Svraštila jsem obočí v zoufale grimase. Zrak mi klesl k zemi. Kdo je Viki? Třeba to řekl jen tak, aby mě dostal…ale co když ne?
„Dej ty pracky pryč Martine!“ okřikl ho Frenkei, který mi téměř okamžitě přišel na pomoc. Postavil se mezi nás a s nataženou paří, Martina ještě dál. „Ty asi zapomínáš s kým mluvíš?“ Martin se uchechtl a pohledem zabruslil kamsi nahoru ke střeše. Tam už byli jen dvě postavy.
„Eliot mi nesahá ani po kolena.“
„Asi jsi zapomněl, že nebýt jeho tak teď hniješ v díře?“
„O nic jsem se neprosil.“ Zvážněl a ohlédl se za pichlavým smíchem mojí prostřední sestry Martiny. Jeho úšklebek se mi ani trochu nelíbil. „Prosit možná budou jiní.“ Nenávistně si s Frenkiem hleděli do očí, když odcházel pryč.
„Proč se s ním bavíš?“ podivil se Frenkei. Neotočil se na mě. Až teď jsem si uvědomila, že se ho pevně držím kolem pasu. Uvolnila jsem stisk a snažila se pousmát. Tu neznámou ženu jsem ale mě pořád v hlavě.
„Anno!“ volaly na mě mé sestry se zářivým úsměvem. Už kvůli nim, jsem se na sobě nenechala nic znát…teda…nemůže nikdo říct, že jsem se nesnažila. Šla jsem k nim s dlaněmi v kapsách a tváří sklopenou dolů. Cítila jsem pohledy kluků, které ke mně směřovali ale nechtěla jsem se jim dívat do očí. Poznali by to. Poznali by, že něco není v pořádku.
„Anni, představ si, kluci souhlasili, že nám pomůžou se střechou!“ pravila tiše Martina, celá růžová ve tvářích. Linda visela na pažích Konráda a Erika, kteří se zdáli být na rozpacích.
„Neříkej, mi že jsi je s tím otravovala…“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Mračila jsem se. Bylo mi trapné, že je znají první den a hned se jim zmíní o naší děravé střeše.
„A co to bylo…tamto?“ podivila se Linda. „…znělo to, jako když se hádáte..“ obě mé sestry koukaly ze mne na Frenkeie a obráceně.
„O nic nešlo dámy.“ Zasmál se černoušek a pohodil krátkými dready posetou hlavou. „Jen jsme si s bratránkem vyjasňovali pár věcí.“
„Nooo jo…nikdo nemá rád, když mu někdo leze do zelí.“ Špitla mi Linda do ucha. Cítila jsem jak rudnu. Každý to musel slyšet. Ta věc s Martinem na nás upozornila. Modlím se aby Eliot někde mlátil Martina a tohle neslyšel.
„Lindo buď zticha. Nic nevíš…“šeptala jsem jak jsem nejvíc mohla i když to bylo zbytečné. Erik se Lindě vyškubl a společně s Todem se šli o pár metrů dál smát. Vážně…tohle jsou tak trapné chvíle…obávám se, že nyní jich bude ještě víc.
„Ale jdi.“ Mávla nad tím rukou a vzala si mě kousek stranou. Bože…bože! Jen tohle ne! Musim nějak zatrhnout tuhle babskou zábavu, popisovat si situaci s kluky!
„Myslím, že ten velkej černoch po tobě jede.“ Špitla mi a šťouchla mě do ramene. Nebyla jsem schopná slova. Cítila jsem jen jak se mi na kůži sráží pot a celá moje osobnost se zcvrkává a zcvrkává… „A jelikož je černej určitě ho…“ mě až tahle věta! Za žádnou cenu jí nesmí dopovědět. Zacpala jsem jí pusu dlaní. Hlasitě se zasmála, nechápajíc mé rozpaky.
„Ježiš ty jsi úplně rudá!“ pobaveně se zasmála. Její smích byl doprovázen mužským smíchem za námi. Ještě pořád jsem se nepřestávala zcvrkávat. „Musíš, být do něj zabouchlá až po uši! Proč jsi o něm něco neřekla.“
„Slibuju ti…“ pravila jsem naléhavě s vytřeštěnýma očima. „…řeknu ti všechno jenom už mlč!“ Frenkei se na mě tak zvláštně díval. Nechápavě jsem se na něj zatvářila. Jen se usmál a dál se bavil s Martinou, která se v hloučku kluků cítila poněkud…nesvá.
Děkovala jsem všem možným bohům, za to když jsme konečně vypadly. Celou cestu mě sestry bombardovaly otázkami. Jenže já nemohla riskovat, že opět něco uslyší. Stačilo, že se válejí smíchy po otázkách tipu „Líbí se ti i jiný? Chodíte s Frenkiem? Jak dlouho? Spali jste spolu a jak ho má velkého?“ To náhodou vím ale vyprávět jim to nebudu. Eliot to taky neví a jakmile bych jim to řekla, zcela jistě by se to nějak doslechl. On má uši všude. Velmi rychle jsem si musela zvyknout, nemluvit o všem. I když…potřebovala bych někoho s kým o tom všem mohu mluvit. A tak trochu i mám. Jmenuje se Rin. Je to Frenkieho sestra. O něco mladší a však dost zkušenější ohledně takových věcí. Přeci jen, na to měla trochu delší dobu než já. Hlavou mi teď ale běhala jinačí věc. Moje sestry jsou přesvědčené, že jsem bláznivě zamilovaná a to do Frenkieho...jo je to pohledný kluk, nejsem rasista ale Eliot asi bude až to zjistí. Samozřejmě to všechno špatně pochopí a bude si myslet, že se za něj stydím. Ach...to budou zase scény...no nic. Musím se tedy připravit psychycky na dvě věci. Otázky svých sester a pak ty pikantnější Eliotovo...Achjo...kdo na to brát všechen ten čas?