Hraběnka z temnoty - část druhá

Anotace: pokračování...

Sbírka: Hraběnka z temnoty

Plynuli dny, týdny a Lilien pořád nikde. Už jsem si myslela, že na mě snad zapomněla. Připadalo mi to věčnost. Až nakonec, byl začátek podzimu, všude spadané listí a stromy již skoro holé, přijela Lilien v povoze taženém černými frískými koni. Vystoupila a jakmile mě viděla, řekla mi radostnou zprávu: „Přemluvila jsem paní, aby tě přijala na hrad. Dovolila mi, abych tě přivedla.“ Já se na ni podívala a děkovně jsem se usmála. Musela jsem si jít sbalit svých pár věcí, které mi Lilien přivezla, když našla můj kufřík a jak na mě čekala, hlídala svého mladšího bratříčka Jakuba. Byla jsem hotová se vší prací, ale slíbila jsem rodičům Lilien, že je ve volnu budu navštěvovat. Nastupuji a mávám na rozloučenou. Za pár hodin už budu zase před hradem a uvidím se s tou paní co mě kdysi odmítla. Proč to udělala netuším. Asi jsem se jí nelíbila. Vážně mě nic nenapadá. Na nádvoří hradu čekali služebné. Jedna nás doprovázela do salonku a ta druhá odnesla věci do mé nové komnaty. Já zatím musela znovu následovat Lilien do uvítací místnosti. Jakmile vešla a já za ní, paní už čekala v křesle.

Uvítala mě úsměvem a povídá:
„Omlouvám se, jak jsem se chovala, ale k baronovi nechovám moc velké sympatie. Jakpak se jmenuješ dítě?“
,,Erika, má paní.“odpovím a ukloním se.
Usměje se na mě, ale to je tak všechno co udělá. Otáčí se na Lilien:
,,Lilien, zaveď Eriku do její nové komnaty a vysvětli jí všechny její úkoly.“
Usmála se na mě znovu a pokynula nám rukou k odchodu. Sleduji Lilien, která mě doslova táhne chodbou od salónku, podél komnat služebných až do mé komnaty. Zavedla mě do malé útulné komnaty. Všeho všudy tu byla malá postel, stoleček a u něj malé křesílko. Líbilo se mi zde. Poděkovala jsem jí a otevřela jsem svůj kufr, který zatím ležel na malé posteli.

„ Eriko, ještě je tu jedna věc, kterou musíš dodržovat, krom svých povinností.“
Podívám se na ni a čekám jak bude pokračovat, protože všechno co musím plnit mi vysvětlila už cestou.
„Nikdy! Opakuji, nikdy nechoď po setmění do lesa, který obklopuje celý tento hrad. Je v něm v pozdních hodinách velmi nebezpečno. Není to totiž úplně obyčejný les!“ Varovala mě.
„Slibuji, že nikdy po setmění nebudu chodit do lesa.“
Lilien je s odpovědí spokojená a odchází.
Po tomto rozhovoru se převléknu, protože už se stmívá a ulehám do postele. Usínám.

Probouzím se hned při východ slunce. Byla jsem seznámena s úkoly a tak je tedy musím plnit už od rána. Než se paní naobědvala já měla už všechno hotovo. Lilien mi vzkázala, že mě chce vidět moje nová paní. Jakmile se naobědvám se služebnými, jdu do komnaty hraběnky Isabely. Nevím přesně kde to je, ale podle Lilien není těžké její komnatu najít. Bydlí o patro výš než služebné, na konci chodby, naproti velkým mramorovým schodům, za krásnými dveřmi po všech rozích lemovaným zlatem. Pomalu kráčím po schodišti. Nechce se mi k paní, protože nevím co po mě může chtít. Snad jsem neudělala nic špatného. Kráčím nervózně chodbou a čím víc se přibližuji ke dveřím, tím víc se mi stahuje žaludek, polévá mě horko a mám v hrdle nepopsatelný odporný pocit, jako bych měla vyvrhnout všechno jídlo co jsem snědla.

Zaklepu, ale nikdo mne nevyzve dál a tak tedy čekám, zda mi někdo otevře. Bez vyzvání by to byla opovážlivost vstoupit. Ale přece jen. Za chvíli mi otevře mladík. Má na sobě jen kožené mokasíny a od pasu nahoru je nahý. Je krásný. Nemohu od něj odtrhnout oči. Odhrne si své černé vlasy, jež splývají po nádherných svalnatých pažích. Sklopím pohled, ale za nedlouho se na něj musím znovu podívat. Jeho temně modré oči mě zkoumají. Nervózně se zavrtím a stáhne se mi žaludek ještě víc. Na chvíli jsem si myslela, že mě moje nohy zanesly k jiné komnatě a už už jsem se chtěla omluvit, ale z komnaty se drze ozvalo: „Co tam tak stojíš, pozvi ji dál.“ Byla to paní a ten mladík okamžitě zpozorněl a uvolnil dveře tak, abych mohla projít. Uvedl mne do komnaty. Paní sedí v křesle a jakmile se ukloním mne vyzve, abych si sedla na židli poblíž křesla. Chvíli stojím jako přimražená, ale když se na mě paní dlouze a drze podívá raději poslechnu. Než dosednu na zlatem lemovanou židli, už se mě ptá: „Proč si baron vybral zrovna tebe?“
Chvíli se na mě dívala a já přemýšlela, co jí mám na to říct. Neodpověděla jsem. Nebylo to příliš drzé? Neodpovědět. Tváře mi hořely červení.

Nic neříkala, ale podívala se na mne takovým divným pohledem, který jsem vídávala jen u chlapců ze vsi. Vždy se na mě tak dívali, když ode mě něco chtěli. Jako by mne snad sváděla. Já její pohled neopětovala. V duchu si přehrávám, proč se na mě tak podívala. Je to divné. Nemá ráda chlapce, ale dívky? Odporné. Nechápu to. Asi jsem ještě moc mladá, ale je mi jasné, že to co teď předvedla, předváděl i baron dívkám mého věku. Nemám odvahu se na paní znovu podívat. Na chvíli se zarazím. Cítím něčí pohled na své šíji a uvědomím si, že ten mladý muž, co mi otevřel, tu není.

Najednou se za mnou něco pohne, až se s toho vyděsím.
„Klid. Jmenuji se Martin a jsem osobní sluha naší královny Isabely.“ukloní se ten mladík, který ve mně probouzí touhu. Asi jsem se do něj zamilovala. Paní mu přikázala, aby odešel. Jak bylo vidět v jeho očích nechtěl paní nechat o samotě. Nevěřil mi. Zatím. Její pohled říkal ať ji nechá o samotě semnou a že se nemusí ničeho bát.
„Co tu tedy přesně děláš?“ zeptá se mě drzým nadřízeným hlasem. Opět jí neodpovím, jelikož nevím co jí na to mám odpovědět.
,,Někdo ti vyřízl jazyk má milá?“... Začala prudkým tónem. Chvíli mlčela a pak, už trochu jemněji dodala: ,,Neboj se, všechno co musíš udělat je jen dospívat a časem pochopíš proč mi tě baron daroval. Nyní už běž do své komnaty a nebo si dělej co chceš, pokud máš všechny úkoly splněny.“

Zřejmě chtěla být sama, když ze mě nedostala ani slovo. Poslechnu. Odcházím a ve dveřích se střetnu s Martinem. Scházím schody a přicházím ke své komnatě.. Co budu dělat celý zbytek dne? Nakonec jsem se rozhodla. Usmyslela jsem si, že se pojedu podívat po krajině. Prý jsou zdejší místa velmi nádherná na pohled. Snad se při své výpravě za dobrodružstvím a za poznáním, neztratím, a kdyby ano, tak snad můj věrný Šejtan najde cestu zpět.