Hraběnka z temnoty - část třetí

Anotace: prostě pokračování...

Sbírka: Hraběnka z temnoty

Přišla jsem pro Šejtana, osedlala ho a vyjela z hradu. Nevím přesně kam mám jet, jelikož hrad ze všech stran obklopoval les. Akorát příjezdovou cestu lemovaly ovocné stromy, ale cesta vedla též přes les.Vůně borovic a smrků se rozléhali všude po okolí. Obloha byla bezmračná a slunce svítilo velmi jasně. Vyjela jsem příjezdovou cestou z nádvoří a po chvíli se cesta stáčela prudce do leva, ale rovně vedla malá lesní stezka. Kráčeli jsme pomalu, protože jak já tak i Šejtan, jsme byli k novému terénu nedůvěřivý. Za okamžik se stezka zvětšovala. Všude kolem byly jen vysoké a skoro jednotvárné stromy. Cesta vedla k trhu.
Jak může být skoro uprostřed lesa trh? To jsem nechápala, ale i tak jsem se chtěla porozhlédnout. Sesedla jsem ze Šejtana, uvázala ho před tržnicí a pokynula mu, ať nic nevyvádí, že budu hned zpět. Poslechl. Stál klidně a skoro bez hnutí. Někdo by řekl, že je jako socha. Tak poslušný byl můj kůň. Prošla jsem v rychlosti stánek po stánku. Tolik krásných látek a věcí co tam bylo. Někdy jsem litovala, že si to nemohu nikdy koupit, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se ze mě nestal malý rozmazlený královský spratek, kterým si myslím byla i má paní Isabela.

Přišla jsem k Šejtanovi, pořád stál klidně, tak jak jsem ho tam nechala, ale měl žízeň. Kousek od trhu bylo menší napajedlo, které jsem zpozorovala na cestě za ním. Jakmile se napil, mohli jsme vyrazit. Jeli jsme snad stejným směrem zpět, ale té jeskyně, co nám vstoupila takříkajíc do cesty, jsem si předtím nevšimla. Už z dálky na mě koukala. Vypadala zatracená a opuštěná. Byla velká, zřejmě neobydlená. Kdo by taky chtěl bydlet v zapovězené jeskyni? Nedalo mi to, chtěla jsem se podívat dovnitř. Nebo alespoň nakouknout. Z jejích útrob se táhl zápach mrtvol. Nevím zda lidských, či zvířecích, ale já nebyla nikdy moc velký strašpytel, tak jsem se rozhodla jít dovnitř. Ze hřbetu koně se toho moc vykoumat nedalo, tak jsem sesedla ze Šejtana a nechala ho počkat před jeskyní. Bylo vidět, že semnou rozhodně nepůjde. Zasmála jsem se a kráčela dovnitř. Kousek jeskyně byl osvětlený denním sluncem. Ale dál byla jen tma, zpoza rohů číhala temnota a odpornost tohoto místa. Čím hlouběji jsem se dostala, tím byl zápach odpornější a jelikož ve tmě člověk nic nevidí, musela jsem ohmatávat stěnu jeskyně kousek po kousku. Sáhla jsem do něčeho slizkého. Přiznávám, trochu jsem se bála. Kdo by taky mohl napáchat takové zvěrstva, aby to něco bylo i po stěnách. Modlila jsem se, aby to, do čeho jsem sáhla, byl jen mazlavý mech a voda a ne nějaké zbytky těl nebo ještě hůř střev.
Šejtan začal nervózně řehtat. Moje vědomí chtělo zůstat a prozkoumávat, ale neměla jsem s sebou oheň a moje nohy zůstat rozhodně nechtěly.

Jedu raděj pryč, domů, lépe řečeno do hradu hraběnky Isabely. Dojedeme těsně před západem slunce. Šejtanovi naše projížďka bohatě stačila. Odsedlala jsem ho, napojila a vyhřebelcovala. Zůstávám se Šejtanem až do večeře. Spokojeně leží ve stáji a odfrkuje. Schoulím se mu k břichu a odpočívám též. Kočí, který právě přivedl dva koně do stájí mi řekl: „Neseď na té studené zemi prosím tě, nastydneš se a naše paní nemá ráda nemocné lidi. Myslí si totiž, že když bude nemocná bude odporná a prý nebude hezká. Proto všechny nemocné lidi vyhazuje.“ Podívám se na něj nevěřícně… Vážně je taková? Kam mě to proboha baron poslal?
Kočí je velmi milý, ale soudě podle jeho vrásek na čele a kolem očí bude zřejmě o pár let starší než já. Poslechnu ho. Je vidět, že je velmi moudrý. Je vysoký, ale má velké baculaté břicho. Má krátké hnědé vlasy a mohutné ruce.

Jakmile uváže jednoho černého a jednoho bílého koně, představí se mi jako Tadeáš. Představím se mu jako Erika. Zasměje se. Nechápavě na něj hledím. „To ty jsi ta nová služebná? Ta mladá, krásná dívka, co ji tu všichni mají za přestrojenou baronku.“ Vůbec nevím o čem to mluví. Nezmůžu se ani na jedno slovíčko. Jen na něj civím, jako by spadl na hlavu. Zakroutím hlavou, ať ze sebe setřesu ten zmatek a odpovím: „Opravdu nevím co se o mně povídá.“ Zasměji se, ale je vidět, že se červenám.
Rozloučím se s Tadeášem, který mi mezi řečí daruje svůj červený šátek a řekne, že takto mne pozná všude. Zalichotí mi to a poděkuji. „Snad se potkáme co nejdřív, Eriko, jelikož teď jedu na pár týdnů pryč.“řekne smutně při mém odchodu. Je vidět, že mě rád poznal. I když vypadá o něco mladší než můj otec, než nám odvedli, je mi velmi příjemný.

„Neboj, budu čekat.“otočím se a zamávám. Vycházím na nádvoří. Večer. Všude je tma, jen na nádvoří svítí lucerny. Jdu do své komnaty a jsem pevně rozhodnutá, že si nakreslím Tadeášův portrét, abych nezapomněla, ale ani se neohřeji v malém křesílku, když v tom někdo zaklepe.
„Dále.“ vyzvu neznámého, ale dlouho nikdo nevstupuje, tak raděj otevřu sama. Za dveřmi stojí Lilien.
„Promiň, neslyšela jsem zda mohu dál.“omlouvala se mi.
„Potřebuješ něco nebo přicházíš jen na návštěvu.“řeknu tázavě.
„Eriko, potřebuji, abys za mne jela k mým rodičům, Isabela mne nepustí a teď po té vichřici nevím, zda je matka, otec, Jakub a to malé co matka čeká v pořádku. Byla by si hodná, kdyby si tam za mě jela.“řekne mi tak prosebně, až nakonec souhlasím. Co bych neudělala pro člověka, který mi pomohl.

Další den udělám tak, jak jsem slíbila. Vzala jsem Šejtana a jela jsem za Lilieninými rodiči. Jakmile dojedu na místo, vítá mne její maminka a mladý Jakub. Dám mu pusu na čelo a hned se ptám, zda je všechno v pořádku. Marie mi odpovídá: „To víš Eriko, všechno je v pořádku, ta vichřice nás nijak moc nezasáhla, jen shodila stodolu, tak manžel teď uklízí její zbytky a staví ji znovu. Je to sice dřina, ale všechno to půjde. Tereza tu taky byla. Jak to, že nedorazila i Lilien.“dopoví smutně Marie.

„Marie, nic si s toho nedělej, musela udělat dnes něco důležitého a tak přijede asi až zítra. Nechcete s něčím pomoct, zatím je ještě světlo, tak ať jsem taky co k čemu, tak bych ráda pomohla.“ Marie zakroutí hlavou, ale nakonec souhlasí, že bych mohla uvařit aspoň čaj, že by jí to pomohlo. Sedli jsme si do světničky, která byla největší ze všech místností v jejich malém skromném příbytku. Nejvíce místa zabírali stáje s koňmi, ovcemi, kozami a jednou malou krávou. Vše bylo obehnáno dřevěným plotem. Trávila jsem tu ráda kousek svého mládí. Neměla jsem pojem o čase. Pořád bylo o čem povídat. Za okny už se pomalu stmívalo a podzimní vzduch těžknul.
„Marie, pomalu už se stmívá, pokud ti to nebude vadit, tak já tedy pojedu, abych nepřijela na hrad za tmy, ano?“
Souhlasila. Já si neuvědomila, že určitě budu mít problémy u paní, ale snad mě Lilien omluvila z dnešní služby.
„Dávej na sebe pozor, Eriko a pozdravuj naši Lilien.“
„Nebojte se, budu. A co to malé co čekáte? Všechno v pořádku?“ Marie se rozpláče.
„Kdybys jen věděla Eriko, to malé ve mně umřelo.. Nevím jak se to stalo, ale už jej nemám. Hrozně mě bolí co se stalo.“řekne smutně Marie.

Rozloučím se s ní s omluvou, že jsem ji nechtěla ranit. Smutným obličejem mi dává najevo, že to ze sebe stejně musela dostat, že to v sobě nemohla dusit. Kývla jsem. Zamávala jsem jak jí, tak malému Jakubovi a smutná se vracím k hradu. Lilien už na mne čeká na nádvoří. Poklepává nohou a je nervózní co se asi stalo.
„Tak co, jsou všichni v pořádku?“ ptá se hned na uvítanou.
„Ano,“řeknu, ale smutním: „ Všichni až na to malé, co tvá matka čekala.“
Lilien se rozbrečí. Rychle sesednu a utěšuji ji. Schoulí se ke mně a já ji hladím po vlasech.
„No tak, nebreč. Všechno bude zase v pořádku.“řeknu a ona se celkem uklidní, ale brečí stále. Pořád ji utěšuji, ale nepomáhá to. Chytla mě za rameno a já ucítila bolest. Skousla jsem ret. Přichází služka jménem Renata.

„Lilien? Máš jít okamžitě k paní, chce tě vidět.“
Renata odchází a Lilien se neochotně a otráveně zvedá ze země, kde jsem ji utěšovala. Otírá si slzy, ale stejně to moc nepomáhá. Vidím, jak si pořád tře oči. Nechce se jí k paní, ale stejně tam musí.
„Děkuji za uklidnění Eri.“řekne skoro ironicky.. Nic nenamítám a ona odchází. Já odvádím Šejtana do stájí a snažím se ho co nejrychleji odstrojit, jelikož vím, že Tadeáše nepotkám, a taky proto, že má pršet. Nade mnou se slézají tmavá mračna a ve vzduchu jde cítit něco nepopsatelného. Něco, čemu se nedá říkat čerstvý vzduch.
Jakmile vyjdu ze stájí je už skoro tma a začne pomalu pokapávat a než stačím doběhnout do hradu, jsem celá promočená.
Přijdu do pokoje a převléknu se do košilky. Jdu spát.

Probudím se až ráno, kdy vychází slunce. Jdu udělat to, pro co jsem byla přijata.
„Eriko, máš jít prý za naší paní Isabelou. Něco po tobě chce.“ řekne mi neochotně Renata. Poznám na její tváři výraz znechucení. Nemá mě ráda, ale proč to nevím. Možná proto, že všichni chlapci tady na hradě se za mnou otáčí a snaží se mi dvořit, ale já nechci ani jednoho z nich. Chci Martina, ale toho nikdy mít nebudu. Jsem v kuchyni a pomáhám s vařením. Omluvím se, že mě paní potřebuje a tak mě tedy bez okolků pustí. Jdu ke komnatě paní. Zaklepu. Z pokoje se ozve: „ Pojď dál Eriko, už na tebe čekám. Otevřu dveře a vcházím. Na stole vidím jahody, šlehačku, zmrzlinu a čokoládu. Co s tím chce paní dělat? Ona toho tolik sní? Divila jsem se, ale paní to neměla na jídlo. Vidím ji jak leží polonahá v posteli, přikrytá jen tenkou peřinkou, takže vše jde vidět. Už tak se stydím, že ji vidím takto nahou. Nedívám se jí do očí. Snažím se, abych se na ni nemusela dívat.

,,Pojď blíž Eriko.“řekla mi paní. Zůstala jsem stát a tak mě seznámila s jejím plánem. Nesouhlasila jsem. Pořád jsem stála na místě. Bylo to odporné. Jen při té představě se mi dělalo nevolno a musela jsem myslet na jiné věci. Jak bych si mohla „hrát“ s dívkou? Je to velmi divné a navíc já nejsem na dívky. Odjakživa se mi líbili chlapci, i když jen někteří.
„Eriko, vidím, že s tebou zatím nic nenadělám. Vidím, že je ti odporné na to jen myslet. Nemá cenu tě nutit do něčeho co nechceš.“odmlčí se
„Nyní odejdi!“

Je rozčílená, ale snaží se to skrýt. Věděla jsem hned jak mne přijala že s ní nebude něco v pořádku. Která normální žena by měla raději dívky než chlapce? To jsem nechápala. Bylo to odporné. Jak myslela to, že zatím se mnou nic nenadělá? Jestli si myslí, že jí dovolím, aby se mě dotýkala tak má smůlu. Nedovolím jí to.