Olfin Gedolf - soukromé očko - část II

Anotace: Olfin začíná pátrání

Zářivé město Otravnov bylo vždy centrem všeho dění. Ulicemi projížděly drožky a bohatě zdobené kočáry, které převážely své zámožné majitele (či pronajimatele) na místo určení. Po kamenných chodnících se procházely dámy v drahých šatech a žebráci od nich vyžadovali nějaký ten drobásek na přilepšenou. Přímo na Milířské ulici, v úzkém třípatrovém domě s obřím arkýřem uprostřed, bydlel poněkud zvláštní tvor s prazvláštním povoláním. Na bronzové plaketě vedle vchodu bylo vyryté oko a pod ním napsáno Olfin Gedolf - soukromé očko.
V okolí nebylo člověka, trpaslíka, či jiného tvora, který by jeho jméno a tento dům neznal.
Olfin ho koupil již v dobách, kdy se teprve slavným detektivem stával. V těchto dobách ale odsud utíkal pokaždé, kdy mu to jeho práce dovolila. Malá gobliní nora kousek za městem byla příjemným místem k odpočinku, zvláště když skoro každý obyvatel tohoto města chtěl řešit své problémy a případy jedině s pomocí Olfina Gedolfa. Ostatní detektivy v tomto městě jeho sláva doháněla skoro k slzám. Většina z nich se už odstěhovala i jinam aby unikli ze stínů tohoto umělce na řešení záhad. Také místní pobočka inkvizice tím trpěla nemalou měrou. Olfin již vyřešil spoustu problémů, které náležely právě do pravomoci této prastaré instituce, jenž chrání obyvatelstvo před černou magií, necromantismem a démonickými kulty.

Bylo ráno a Gedolf už opět seděl ve svém křesle, pokuřoval dlouhou dýmku a četl si noviny. Otravnovský deník, který pravidelně odebíral, byl plný článků o zkorumpovaných ministrech vlád, či o nedávném otevření zlatého dolu v Rýmových horách, ale o loupeži na univerzitní koleji zatím nic. Sám se divil, že se o tom pisálci ještě nedověděli. Univerzita musí být opravdu v úzkých.
Odložil tedy noviny a zazvonil na zvonek, který byl odložený na mahagonovém stolku vedle křesla. Ještě dříve než ho stačil položit zpět, stál ve dveřích Jenkinsn.
„Budete si přát, pane?“ zeptal se svým až temně basovým hlasem.
„Sežeň drožku. Projedeme se k naší slavné univerzitě.“
„Myslíte, že tam najdete nějakou stopu?“
„To je zcela jisté. Podle mého to bude práce jednoho ze studentů a ti většinou bývají velmi roztržití a zapomětlivý ve svém konání.“
„Jak jste přišel na to, že to byl jeden ze studentů, pane?“ zeptal se udiveně komorník a opět pozvedl své kamenné obočí směrem ke stropu.
„Na kolej svatého Grunštajna, mají přístup pouze studenti nebo členové učitelského sboru. Pochybuji, že by to udělal někdo z učitelů, i když i to nemohu vyloučit. Podle mého je nanejvýše jasné, že podnět ke krádeži přišel zvenčí a že pachatel podplatil jakéhosi mladíka, aby pro něj ten roh ukradl.“
„Skvělé, pane Gedolfe! Teď jen doufat, že to tak opravdu bude.“
„Už jsem se někdy mýlil Jenkinsne?“
Věrný komorník si s kamennou tváří odkašlal.
„No, možná párkrát se stalo, že jsem se zmýlil…ale to se stane každému.“
Jenkinsn si znovu odkašlal, jako kdyby trpěl chronickým zánětem průdušek.
„No dobrá tak se mi to stává dost často, ale své případy řeším vždy úspěšně.“
„Zajisté pane,“ ukončil rozhovor Jenkinsn a šel na ulici sehnat drožku.

Za chvíli už jel Olfin se svým pomocníkem a komorníkem v jedné osobě, směrem k univerzitě. Tato vzdělávací instituce byla prohlášena v celém širém okolí, jako jedna z nejlepších. Králové, různí vznešení šlechticové a bohatí lidé, zde posílali svá dítka vyučit nějakému vhodnému řemeslu, které by jim mohlo umožnit lepší prodírání se tímto světem. Často se ale stávalo, že se zde naučili tak akorát pití alkoholu, kouření tlustých doutníků a zběsilým nočním výpadům do města. Právě zde totiž tropily spousty neurvalých žertů, které většinou končily zneuctěním strážníkovy uniformy, či malým vandalstvím na domě děkana.
Rektor Brendlín Ochvějmuška jejich činy vždy omlouval a s úsměvem platil městu četné pokuty. Každý den totiž univerzitu navštěvovali kurýři s obálkami, ve kterých byly jakési poukázky, které se daly dost snadno proplatit v jakékoliv bance.
Stará Otravnovská univerzita byla zkrátka oázou vzdělanosti a vytříbenosti široko daleko. Jen ti nejmoudřejší (a také lidé neschopní praktického použití v životě) mohli učit na této instituci.
Olfin a Jenkinsn vystoupili kus před branou kampusu. Slavný detektiv byl stále na mušce pisálků místních deníků a bulvárních plátků, takže vždy když šel řešit nějaký delikátní případ, měl v rukávu plán jak se jich rychle a dobře zbavit.
Vešli teda do jednoho z činžovních domů na Rohlánkově ulici a tam sestoupil přes sklepení do kanalizace. Žádný z novinářů ho ještě nikdy nepronásledoval tak dokonale, aby přišel na to, že zmizel v kanálech. I tak pochybuji o tom, že by jej do smradlavých stok následovali.

Společně tedy vyšli z kanalizačního systému, kousek před boční branou, kterou byli vpouštěni noční opozdilci. Protáhnuli se pootevřenými dveřmi a ocitli se v rozsáhlém parku, který sloužil jako dobrá odpočívárna po probdělé noci, nebo jako příjemné zpestření nudného dne, stráveného ve studovnách a posluchárnách. Hlavní budova koleje svatého Grunštajna byla nedaleko odsud, takže když prošli kolem pospávajícího hloučku studentů, nezpozorováni a neslyšeni, dostali se přímo před ni. Cihlová třípatrová budova, na jejíž střeše seděli dva kamenní gargoylové, se tvářila majestátně a dost staře.
Před jejím vstupem, prošlapával chodníček nervózní profesor Arčibald Odrumný. Od včerejšího setkání mu pod očima přibylo trochu vrásek.