Olfin Gedolf - soukromé očko - část IV

Anotace: Olfin na stopě.

Vysoce inteligentní gobliní detektiv, se pak ještě chvíli procházel po pokoji a zastavoval se u oken, na nichž hledal jakési otisky.

Společně s Jenkinsnem přišli na metodu jak zjistit nejjednodušeji pachatele. Tzv. otisky polštářků na prstech. Olfin se domníval, že na světě nemůžou žít dva tvorové, se stejnou strukturou těchto otisků. Při každé příležitosti sejmul pomocí zvláštního papíru nějaký ten otisk, aby si ho mohl posléze ve své skromné laboratoři ověřit. Jenkinsn již sejmul pár ze skleněné vitríny a Olfin se pokoušel o totéž na oknech.

Když došel profesor zpět i s tlustou dokumentací pod paží, byla jejich práce již hotova. Olfin seděl v jednom z křesel a přemýšlivě hleděl do vyhaslého krbu.

„Přišel jste na něco, mistře?“ zeptal se profesor, a podal mu bichloidní spis.

„To se teprve uvidí příteli. Studentů máte opravdu hodně, to se musí nechat!“ usmál se detektiv a vzal do ruky svazek.

„Jsou tam veškeré jejich osobní informace. Odkud jsou a jejich prospěchové karty.“

„Ach tak. My si je tedy s Jenkinsnem prověříme. Mohl bych vás poprosit, zda byste pro nás nezařídil trochu čaje příteli?“

„Beze všeho. Zapomněl jsem na pohostinnost naší koleje. Hned jsem zpátky,“ řekl stařičký profesor a už zase klusal ven z místnosti.



Chvíli trvalo, než jim kolejní sluha donesl čaj na stříbrném tácu, ale stejnak oba dva badatelé strávili v seznamech více než dvě hodiny. Z celého toho pátraní vyšli dva podezřelí. Jeden pocházel z Ouškova nad Moučnicí, což bylo městečko na druhém konci říše, než se nachází Liknavé údolí. Druhý byl jeho spolubydlící a ten pocházel přímo z městečka Prum, ve kterém se stáčí ono lahodné Prumské. Náhoda nebo ne, Olfin se rozhodl, že tyto dva studenty musí navštívit. Vybral si proto dnešní večer. Nechtěl totiž profesora Odrumného nějak více rozrušovat, a také mu nechtěl sdělovat větší podrobnosti o případu, aby nevyzradil citlivé informace. Kamenně vyhlížející Jenkinsn nemohl než souhlasit.

Když se tedy rozloučili s profesorem a ujistili ho, že se artefakt najde brzo, odešli zpět do svého domu (lépe řečeno odkradli).

Ve své rezidenci na Milířské ulici se dobře připravili na nadcházející večer. Do příručního zavazadla, které většinou používají průměrní kasaři, si přibalil i mysteriózní lektvar, který dokázal na pár vteřin ošálit mozek a přinutit ho k střízlivosti. Měl totiž takové tušení, že pokud bude vyslýchat dva mladé studenty v podvečer, nebudou zrovna úplně při svých ostrých smyslech.

Jenkinsn se pomocí černé pásky s otvory pro oči, stal nočním přízrakem. Jeho pán udělal to samé, takže společně vypadali jako párek podivných mývalů. Jejich převleky byly ale zcela módní. Všeobecně se totiž předpokládalo, že pokud se někdo v noci vydá ze svého domu, za účelem poněkud riskantním a zákonem většinou odsuzovaným, měl by se dotyčný aspoň trochu zahalit, aby ho sousedi nebo přátelé nemuseli identifikovat na strážnické stanici.

Večerní ulice Otravnova byly v těch dobách už osvětleny lampami. Bylo to ale celkem nedávno, když přišel jeden chytrolín s nápadem, že by mohl vybudovat síť sloupů s lampami, do kterých by zavíral nebohé víly z lesů, které již od přírody vyzařují zvláštní světelnou aureolu. Krutý způsob ale městské osvětlení opravdu fungovalo a počet nočních přepadení a krádeží se poněkud snížil.

Tím se ale i snížil i prostor pro manévrování mezi stíny. Jako baletky v městském divadle, se museli Jenkinsn a Olfin proplétat mezi pásy neosvětlených míst tak, aby je vidělo co nejméně lidí a svědků.

Reportérům a čmuchalům unikli díky tajnému východu z Olfinova bytu a tak jediné vrásky jim dělaly staré dámy trpící nespavostí a vysokým stupněm pozornosti pro nekalé činnosti. Také tzv. drbavý syndrom byl u těchto dam nebezpečnou zbraní, kterou uměly zacházet až se smrtelnou přesností.

Naštěstí tito dva "arcilupiči" byli úplní profesionálové, takže netrvalo dlouho a opět se ocitli před vysokou zdí, která obklopovala celý univerzitní areál. Dá se říci, že to bylo město ve městě. Hlavní vchod byl již dávno uzavřen, ale boční branka vedoucí do zahrady a parku, byla vždy a za každých okolností otevřena

Pod stromy stále ještě pochrupovalo pár studentů, kteří nestačili přes své usilovné studium zavnímat, že slunný den již dávno skončil. Byla tady ale i možnost, že šlo už o první nezbedy, kteří to přehnali v nedaleké studentské hospůdce a teď vyspávají svou opici. Nebylo sice zase tak pozdě, ale mnoho studentů navštěvovalo hospody už v otvíracích dobách, aby se posilnili před nadcházející přednáškou, kterou pak nakonec stejně strávili u výčepu.

„Podle těch papírů, bude jejich noclehárna v jednom z těch univerzitních baráčků, ve kterých žijí pohromadě se svými kolegy,“ zašeptal Olfin a ukázal svým kostnatým prstem na řadu dvoupodlažních domečků, které se zdály být až nechutně stejné.

„Který z nich to ale je, pane?“

„Číslo 38. Doufejme, že jej nějaký vtipálek nepřečísloval.“

Tmavou uličkou, procházeli studenti v hojném počtu. Večer pro ně začínal, a tak to detektiv se svým komorníkem museli vzít zahradami. Číslo třicet osm byl kousek od hlavní ulice, ale i kdyby si nepřečetli jeho označení, nepochybně by ho poznali. Jenkinsn se zbytečně obával. Cihlový domek, pomalovaný růžovou barvou a s černě namalovanými postavičkami (které mimochodem vyváděli velmi neslušné vylomeniny), se zkrátka nedal přehlédnout. Vyčníval v tom stereotypu jako vlk mezi kočkami.

Jenkinsn použil železný hák s lanem, který roztočil až neuvěřitelnou rychlostí a pak jej hodil na střechu, do níž se zabořil. Šplhání pak už byla jen hračka. Olfin v příslušném okně, o kterém se domníval že patří onomu duu podezřelých, vyrobil surovým diamantem otvor jímž prostrčil ruku a otevřel ho dokořán. Cesta k výslechu byla volná.