Hraběnka z temnoty - část šestá

Anotace: proměna

Sbírka: Hraběnka z temnoty

Slyším zaklepání. „Kdo je tam?“ zeptám se a směřuji ke dveřím. Než ale stačím dojít jen metr od křesla, ve kterém jsem si kreslila, dveře se rozletí směrem do pokoje velkou rychlostí, že ani nestačím reagovat kdo v nich stojí. Dveře se pomalu zabouchnou a já konečně vidím kdo je ten, jež mě vyrušil. Martin! Co ten tu pohledává? Co po mě chce? Netuším.
„Promiň Eriko, že tě takhle přepadám, ale paní mi řekla, že máš jít prý před setměním do lesa počkat na ni, ale já ti říkám nechoď. Vím jaké je to tam nebezpečné a nechci, aby se ti něco stalo. Mám tě rád. Dnes je totiž úplněk a nechci, aby si kamkoli chodila.“řekl mi Martin prosebným tónem, takže jsem mu přikývla, že nikam nepůjdu.Martin odešel. Vážně mi řekl že mě má rád? Lichotilo mi to. I já ho měla ráda. A to o hodně víc než od mě.
Po hodině čtení mé oblíbené knihy, kterou jsem dostala od své sestry Katharin, jsem se rozhodla, že nakonec půjdu ven, i přes prosbu Martina. Chystala jsem se odejít, ale před tím jsem se podívala z okna a vidím, jak od hradu utíká cosi temného, tmavého, vypadalo to jako vlk nebo to byl člověk? Co já vím. Nedej bože, aby to byl vlkodlak. Ty legendy o vlkodlacích mi vykládala Katharin, jelikož věřila na tajemno a nadpřirozeno. Věřila dětským pohádkám a babským povídačkám. Nikdo jí nevěřil. Až na mě. Já ji ve všem podporovala. Kniha, kterou mi dala byla její ručně psaná pohádková knížka. Když mi říkala, že se jí zdá o vlcích co chodí po dvou, navrhla jsem jí, aby si vše, co se jí zdá a všechno ostatní psala jako příběhy. Měla jsem ji ráda. Zapomněla jsem na vzpomínání. Víc mě zajímala ta temná věc. Zadívám se pozorněji. Ano, je to vlkodlak. Dívala jsem se v dál, uviděla jsem měsíc a toho vlkodlaka. Zavyl. Lekla jsem se. Nakláněla jsem se z okna, abych toho viděla co nejvíc, ale jakmile se ten vlkodlak podíval mým směrem rychle jsem se schovala dovnitř. Nedalo mi to. Znovu jsem se podívala. Vidím dalšího vlkodlaka, podobného jako byl ten první, jak za ním utíká, jako by ho snad lovil nebo co já vím. Tento vlkodlak byl o hodně větší a statnější než ten první.
Běžím k paní, jelikož se trochu bojím. Nikdy jsem se ničeho nebála, ale vlci chodící po dvou a požírající lidské maso mi nahání hrůzu. Jsem vyděšená. Paní je ve své komnatě. Snad mě vyslechne. Zaklepu. Vyzve mě, abych vešla.. Jakmile zapadne záklopka dveří, vysypu ze sebe: „Má paní, viděla jsem dva vlkodlaky, kteří běželi z hradu.“ Brečím. Určitě si bude myslet, že jsem bláznivá, ale její slova mě překvapí. „Jak víš, co jsou to vlkodlaci?“ zeptá se mě nevěřícně.
„Má paní, Lilien mi o vlkodlacích vyprávěla a i má mladší sestra se mi o nich zmiňovala. Řekla mi i o tom, že jsou to lidé a mění se jen v úplňku.“
„Mohla bych u Vás dnes v noci na chvíli zůstat?“ Souhlasila.
Pokynula mi, že si mohu lehnout do jejího lůžka. Trochu jsem se při těch slovech zarazila.
„Neboj se, nic v tom není. Jen si musíš odpočinout.“řekla mateřsky.
Lehla jsem si do její postele. Ona udělala stejné gesto. Chvíli si semnou povídala a konejšila mě jako matka svou dceru. Vzpamatovávala jsem se z toho co jsem viděla. Ona mne hladila po vlasech svýma hedvábně jemnýma rukama. Hladila mne tak dlouho, až jsem usnula. Probudila mě bolest. Krutá, pálivá, nesnesitelná bolest sžírající celé mé tělo. Vyjekla jsem. Něco drtilo můj krk. Podle velkého zrcadla naproti posteli jsem mohla vidět útočníka. Isabela. Lačně přisátá k mému krku, vysávala mou krev z žil. Křičela jsem o pomoc, křičela jsem ať mě nechá, ale nereagovala. Trhala jsem sebou, ale nic nepomáhalo. Pořád byla u mě a držela mě tak, abych se nemohla pohnout. Opustily mě síly a já omdlela. V té černé prázdnotě jsem přemýšlela co mi to paní udělala. Nechala poslat pro Moniku, místní léčitelku? Určitě ne. Nechá mě umřít. Ale jak je možné, že mi prokousla krk? Má tak ostré zuby? Vůbec nevím co si mám myslet. Umírala jsem? Viděla jsem svou sestru jak na mě mává a říká: „Sestřičko, musíš mě najít. Najdi mě prosím.“ Usmála jsem se na ni a chtěla jsem jí odpovědět, ale zmizela. Slyšela jsem nad sebou hlasy. „Žije? Není mrtvá? Proboha co tě to napadlo Isabel? Říkal jsem ti, že ji zatím máš nechat na pokoji.“
„Nemohla jsem si pomoct. Ty mi nemáš co poroučet.“ Zase jsem nic neslyšela. Byla jsem zase v té temnotě jako předtím. Nyní se mi vybavoval celý můj život, včetně toho co se událo tady na hradě. Konečně ta temnota mizí. Vidím přes svá oční víčka světlo. Nechci otevřít oči. Bojím se co se semnou stalo.
Nakonec jsem oči přece jen otevřela.