Démoní Lord Země II. - II

Anotace: Tak po delší pauze opět začínám pracovat na pokračování... sice jsem to měl v plánu přidat až v neděli, ale nakonec jsem si to rozmyslel (takže opět by to mělo být každý týden jednou - snad nebo když se zadaří)

Místo: Pekelná Brána, Tokyo - Země

Kromě pondělí byla „Pekelná Brána“ otevřena dvacet čtyři hodin denně. Nejednalo se tedy o noční klub v pravém slova smyslu, ale spíše o jakési zábavní zařízení s třísměnným provozem. Samozřejmě největší vytíženost byla v noci, kdy vystupovaly ty největší hudební hvězdy a klub navštěvovalo nejvíc lidí.
Z venku by asi ani nikoho nenapadlo, že zašlá několikapatrová budova v zapadlé části centra Tokya může být vyhlášený noční klub. Jediné dvě věci, které mohly něco naznačit, byly členové ochranky u dveří a dlouhá fronta lidí.
Tar, díky svému doprovodu, mířil přímou cestou ke klubu. U vchodu přistoupil k jednomu bodyguardovi, který měl krom stejného trička, jaké nosil Arkill, i podobně vypracované tělo s výškou blížící se dvěma metrům. Bez ostychu se ho zeptal: „Mohl byste mi zavolat šéfa ochranky?“
Bodyguard se na Tara zle podíval, ale hned na to do vysílačky řekl: „U vchodu se někdo shání po šéfovi ochranky. Jmenuje se…,“ hromotluk ještě jednou o Tara zavadil pohledem a ten na to doplnil: „Tar. On už bude vědět,“ což vzápětí bodyguard zopakoval do vysílačky.
„Za chvíli jsem tam,“ zazněla rychlá odpověď a hromotluk jen potvrdil: „Dobře, pane Demos.“
„Demos?!“
„To nemůže být přece on?“
„Jo, to je naprostá pitomost...“
Rozjela se mezi Tarovými spolužáky bouřlivá debata v reakci na příjmení šéfa ochranky.
Uplynulo téměř pět minut a potom z klubu vyšel šéf ochranky s vyholenou hlavou a ještě svalnatější postavou, než měli bodyguardi u vchodu, kteří se mu následně uklonili a slušně ho pozdravili: „Pane Demos.“ Tím začaly znovu bouřlivé diskuze mezi Tarovými spolužáky, ale jen, co k nim došel blíž, okamžitě utichly.
Arkill bez jediného slova přistoupil ke svému vládci, čekající nějaké vysvětlení. Ten mu jen podal svůj mobilní telefon, kde si přečetl zprávu od Ňunose. Bylo mu hned jasné, že to tak rozhodl Wornixs. Až se vrátí domů, ještě si o tom s ním promluví!
Když už se Arkill chystal znovu vejít do klubu, Tar ho zastavil: „Počkej!“ Způsobem jakým to řekl překvapil, jak členy ochranky, tak i své spolužáky. Znělo to, jako kdyby se důvěrně znali. Arkill se pak na Tara rozmrzele podíval a ten mu na to odvětil: „Slíbil jsem, že mohou jít se mnou,“ a ukázal přitom na početnou skupinku spolužáků za sebou. „Je v tom nějaký problém?“
„Ne,“ řekl po chvíli přemýšlení Arkill a pokynul bodyguardům, aby je pustili. Už si přál, aby dnešní den skončil.
Jen, co byla cesta volná, nezůstal u Tara ani jeden z jeho spolužáků. Dokonce i Asogi Ryon odešel za zábavou. Přeci jenom toho pro dnešek zjistil o Tarovi už dost a čím víc toho věděl, tím větší měl z něho špatný pocit.
Uvnitř klubu si pak Arkill vzal ještě Tara stranou a okamžitě vyjádřil své rozhořčení: „Doufám, že se to už nebude opakovat!“
Na to Tar řekl jediné: „Taky z toho nejsem nadšený, ale neměl jsem na výběr. A navíc, tolik se toho zase nestalo! Všichni pořád po mě jenom něco chcete: Udělej tohle. Nedělej támhleto… už mám toho dost! Jednou jste si ze mě udělali svého vládce, tak mě taky trochu poslouchejte!“ a naštvaně odešel od Pekelného rytíře.
Arkill se za Tarem díval, dokud mu nezmizel z dohledu. Musel uznat, že měl v některých věcech pravdu. Ale vzhledem k vážnosti jejich situace musel také pochopit, jak velké hrozbě čelí!

Tar se chvíli proplétal mezi lidmi na ohromném tanečním parketu, kteří už dávno ztratili pojem o čase a jen se bezduše kroutily do rytmu hudby od druhořadých muzikantů a DJ. Zahalen v oblaku kouře a oslňován laser show se jako někdo, kdo vyrostl v pekle necítil dvakrát bezpečně. Obklopený davem lidí, mezi nimiž se mohl snadno ukrýt nějaký vrah mu instinkty radili být obezřetný. Pocit nebezpečí navíc umocňovali opilí tanečníci a tanečnice, kteří ze strachu před pádem se věšeli na všechno ve svém dosahu, jeho přitom nevyjímaje.
Zrovna Tar ze sebe sundal jednoho mladíka, když si na sobě všiml upřeného pohledu mladé ženy u baru. Přeběhl mu mráz po zádech. Ten pocit Tarovi přišel nějakým způsobem povědomý, ale ať se snažil sebevíc, nemohl přijít na to čím. A čím víc o tom přemýšlel, tím víc polevoval na ostražitosti, až se stalo nevyhnutelné. Najednou se nebyl schopen vůbec pohnout. Byl úplně paralyzovaný. A pak mu to došlo. Tyrael! Ten stejný pronikavý pohled měla i jeho sestra. Vzápětí už věděl, s čím má dočinění.
„Nebraň se tomu,“ zazněl Tarovi do ucha svůdný hlas a pak ucítil hebkou ruku, jak mu lehce přejíždí po hrudi.
„O co ti jde,“ řekl Tar a snažil se bojovat s uhranutím. Tím sukubu zaskočil. Na chvíli se od něho odtáhla, ale potom její vrozená sebejistota převládla a znovu se na Tara nalepila, čímž zesílila vliv svého uhranutí.
„Jsi silný,“ pochválila ho a zezadu objala.
Tar byl poprvé v životě vděčný za sestřinu nenormální náklonnost, při které využívala své sukubí a ženské zbraně. Díky tomu si vypěstoval jistou odolnost, a proto s každou vteřinou na něho vliv útočnice slábl. Pak však uslyšel další svůdné zašeptání do ucha: „Neboj se, dřív tě políbím, než na tebe přestane mé uhranutí účinkovat.“

Arkill se začal přehrabovat v pracovních výkazech, ale po chvíli toho hned zase nechal. Neměl tuhle část své práce rád a taky nemohl dostat Tara z hlavy. Cítil se provinile, což bylo důsledkem toho, že patřil k Nulté generaci. „Sakra,“ zaklel a spěšně opustil svou kancelář.
Díky vazalské značce se mu Tara podařilo najít rychle. Když ale uviděl, že jen tak bez hnutí stojí uprostřed tanečního parketu a na sobě má doslova nalepenou mladou holku, dostal zlé tušení. Necítil však auru žádného démona, ale to nic neznamenalo. Pokud to byla opravdu vražedkyně, co šla po Tarovi, mohla umět skrýt svou moc. Pro jistotu se ji rozhodl vyzkoušet. Uvolnil ze sebe, co nejvíc moci, a když se podezřelá lekla, byl si jistý. Vyrazil tedy k Tarovi přímou cestou.
‚Pozor! Někdo silnej se blíží od baru!‘ zaznělo útočnici v hlavě. Ta se potom k Tarovi ještě jednou přivinula a na rozloučenou mu zašeptala: „Brzy na viděnou,“ pak ho políbila na tvář a vyrazila opačným směrem od blížícího se Arkilla.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

„Jsi si opravdu jistý,“ zeptal se ještě jednou Wornixs Arkilla.
„Říkám ti, že to určitě byla vražedkyně!“ hájil svá slova Pekelný rytíř důrazně.
Wornixs se však znovu pokoušel jeho závěr vyvrátit: „Třeba ta sukuba byla jen na lovu a spletla si ho s člověkem. Sám však tomu nevěřil. Ostatně i Tar řekl, že mu slíbila opětovné shledání. Nakonec to Kronikář vzdal a přijmul pravdu. Pak si povzdechl a řekl: „Tak k tomu bohužel došlo. Nemáme na výběr,“ potom z náprsní kapsy vytáhl mobil a začal volat nežádoucí osobě, která jim však jako jediná mohla pomoci.

Místo: Skrýš Ďáblova gangu, Tokyo - Země

Přímo naproti hlavnímu vchodu do klubu „Pekelná Brána“ stála výšková budova a v ním se v nejvyšším patře nacházelo velitelství Ďáblova gangu pro oblast Tokya.
„Selhaly jste,“ řekl Vyhnanec v drahém obleku zpoza dubového stolu mírně podrážděným hlasem a odklepl si popel z doutníku na podlahu.
„Nikdo nám neřekl, že má ochránce!“ bránila se jedna ze sester.
Vyhnanec, oblečený jako byznysmen, se usmál. Přitom odhalil zuhelnatělé zuby a odvětil: „Takže to vzdáváte?“
„To jsme neřekly!“ dodala druhá. Pak si vyměnila se sestrou pohled a spojily se v jednu: „Tím chceme říct, že to bude jen dražší…“
Jeden z bossů Ďáblova gangu si pořádně popotáhl z Kubánského doutníku, napil se drahé whisky, co měl na stole a odvětil: „To nebude problém. Bude stačit stovka?“ Pak vydechl oblak kouře a pokynul jednomu ze tří podřízených za sebou. Ten přistoupil k sejfu zabudovaném ve zdi, odkud vytáhl napěchovaný kožený pytlík a hodil ho na stůl, kde se následně rozkutálel jeho obsah.
„Berte to jako zálohu,“ řekl Vyhnanec a ukázal na dvacet krystalů duší. „Až svůj úkol splníte, dostanete zbytek.“