Olfin Gedolf - soukromé očko - část V

Anotace: Další pokračování povídky o neohreženém gobliním detektivovi

Pokoj obou podezřelých byl ponořen do tmy. Proužek světla procházel úzkou škvírou pod dveřmi. Olifn položil na zem svůj kufřík s nářadím a prohrábnul až na jeho dno, kde nahmatal lucerničku. Jenkinsn pohotově škrtl zápalkou a drobné světélko brzy ozářilo místnost.
„Tak to vypadá, že jsou někde na nočním povyražení, pane“ zašeptal spiklenecky komorník.
„Za chvíli se vrátí, o to bych se nebál,“ odvětil Olfin a začal se prohrabovat ve věcech na jejich psacím stole.
„Samé účty Jenkisne. Ti hoši si opravdu žijí na vysoké noze. Účtenky za sedmi hvězdičkový koňak, drahé šperky, doutníky a cigára s nového světa. Buď mají velmi štědré rodiče…nebo…“ větu nedokončil.
„Proč tedy myslíte, že se tedy brzo vrátí, pane?“
„Jelikož si zde nechali peníze,“ ukázal prstem na postel, na které byly moderně střižené kabáty, spousta bílých košil potřísněných vínem, kalhoty taktéž moderního střihu a jeden objemný váček s mincemi.
„Měli bychom se na ně tedy připravit, co říkáš Jenkinsne?“
„Jak si pán přeje,“ utrousil s úsměvem komorník a postavil se ke dveřím. Jenkinsn vypadal jako kamenný troll, jak už bylo napsáno, ale měl i částečně povahu těchto tvorů. Byl trpělivý a na svou kořist dokázal nehnutě čekat i hodiny (ne-li dny) a když nakonec přišlo na věc, jeho zaťatá pěst dokázala udělat divy i s cihlovou zdí. V dobách, kdy u slavného detektiva teprve začínal kariéru, proboural svou pěstí díru do zdi, když si chtěl podat lahvičku s kořením do polévky. Nebohá, stařičká slečna Surová, dostala skoro mrtvici, když v onom otvoru spatřila Jenkinsnovu tvář, která ji prosila za prominutí. „To všechno ty mé ruce,“ omlouval se vždycky. Ale muselo se nechat, že měl pravdu. Jeho ruce byly k poměru těla až nezdravě veliké. Pomalu se o ně mohl opírat při chůzi, jako nějaký lidoop.

Jak Olfin přepokládal, ozval se za chvíli za dveřmi dusot nohou. Do dveří vběhl vysoký vyhublý mladík a roztržitě začal hledat svíčky, které by mohl rozžehnout.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zahřímal Jenkinsn. Mladík zalapal po dechu, ale než stačil vykřiknout, dopadla pěst veliká jako kovadlina na jeho hlavu.
„Doufám, že jste ho nedostal do komatu Jenkinsne,“ utrousil goblin, když vykoukl zpoza něj.
„Sotva jsem ho pohladil, pane,“ odvětil komorník a už táhnul bezvládné tělo na postel.

„Kde to jsem?“ zamumlal mladík, když se probouzel z omráčení.
„Jste ve svém pokoji mladíku,“ ujistil ho klidným hlasem Olfin.
„Co tu děláte!“ rozčílil se a už chtěl vstát, ale chytl se jen za hlavu a zasténal.
„Požadujeme jen pár informací. Nic, co byste nezvládl, příteli.“
„Vůbec vás nechápu. Kdo jste a proč jste tady? Můj otec je velmi mocný muž, abyste věděli!“
„Já a můj pomocník,“ ukázal rukou na Jenkinsna stojícího za ním, „jsme vás přišli navštívit v jisté delikátní záležitosti, kterou jako ostatně doufáme, nám jistě osvětlíte.“
„Nic vám neřeknu. Jste na soukromém pozemku a vůbec…nemáte právo zde být, pokud nejste někdo s učitelského sboru.“
„Chlapče, ty mi asi stále nerozumíš,“ řekl trochu hruběji Olfin a Jenkinsn postoupil o krok dopředu.
„Můj otec je opravdu bohatý a mocný!“ zkusil ještě jednou mladík.
„A já jsem velice obávaný a také mocný,“ řekl goblin. „Jak se jmenujete chlapče, a kde je váš spolubydlící?“
„Ach,“ zabědoval mladík a vložil si rozbolavělou ruku do dlaní. „Baron Daniel Šturmný z Ouškova a můj spolubydlící zůstal v hospodě.“
„Řekněte mi příteli, vy máte jistě slabost pro vína, že je to tak?“
„Mám rád víno a co jako? Všichni ho pijou.“
„A nemáte náhodou v oblibě jistou značku? Červené Prumské například?“
„Jak to? Ehm…ne já - “
„Váš spolubydlící Kníže Johan von Prum, je dokonce majitelem těchto vinic, tedy jeho otec, že?“
„Proč to všechno potřebujete vědět?“ zeptal se zmateně rusovlasý mládenec.
„Protože vím, co jste vy a váš kamarád Johan provedli před dvěma dny.“
Mladý baron zalapal po vzduchu. Zdálo se, že na něj přišla vlna strachu z hněvu rodiny.
„Dokážu vám pomoc z této prekérní situace vybruslit, možná i bez úhony, ale potřebuju znát vše a to dopodrobna.“
„Dobrá,“ hlesl potichu baron a dal se do vzlykavého pláče.
Olfin se pousmál a podíval se na Jenkinsna, který zase zvedl své obočí. Ostatně, takto reagoval prakticky na všechny situace. Jen zřídka kdy se usmál či zamračil. Většinou jen zvedl kamenné obočí.
„Kdo si vás na tuto loupež najal?“
„Chtěl jsem jen víc peněz,“ zavzlykal mladičký baron, jako by neslyšel Olfinovu otázku.
„No tak chlapče, seberte se a odpovídejte na mé otázky. Ještě máte šanci se zachránit!“
„Bylo to před týdnem v jedné hospodě. Myslím, že se jmenovala U Korzára. Je to v Přístavní ulici, hned naproti dokům. Přisedl si k nám chlápek v plášti a v podivném klobouku. Vypadal jako námořník. Řekl, nám že jestli dokážeme ukrást zlatý roh z naší koleje, dá nám celých tisíc gouldenů. Věděli jsme, že zlatej roh nikdo nehlídá. Ukradnout takovou věc je jednodušší než přejít z jedné strany silnice na druhou.“
„Zajímavé, chlapče…povídej dál!“ vybídl ho Olfin a zatahal se za bradku. Ve chvílích kdy slavný detektiv začal usilovně přemýšlet, trhal si vous za vousem. U těch nejtěžších případů se tak stávalo, že jeho bradka zmizela úplně.

„Jeden večer, když jsme se trochu posilnili vínem, jsme prostě využili toho, že v místnosti, zrovna nikdo nebyl a prostě jsme to čajzli. Ještě v ten samý večer jsme to donesli tomu podivínovi a on nám za to dal váček s dohodnutou sumou.“
„Velice zajímavé. Myslím, že si nám byl více než nápomocný. Teď zajdeš za svým přítelem a řekneš, co se stalo. Zítra dáte zbytek peněz do univerzitní pokladny jako dar a víckrát o tomhle s nikým nepromluvíte. Pokud tak neučiníte, budu nucen vše prozradit ne jen vedení univerzity, ale také rodičům.“
„Aaano pane,“ zakoktal mladík a koulil na Olfina vyděšeně očima. „Můžu už jít?“ zeptal se po chvíli tupého civění.
„No ještě maličkost. Natáhni ruku.“
Mladík uposlechl a Olfin sejmul otisky jeho prstů. Profesionální rejstřík těchto otisků se rozrostl o další příspěvek. Baron po této, pro něj dosti zvláštní, proceduře opustil spěšně místnost, a to opět bez váčku s penězi.
Olfin a Jenkinsn, se beze slova přehoupli přes parapet okna a začali se spouštět po laně zpět na pevnou zem.
„Vy jste tomu mladému zmetkovi věřil, pane?“ zeptal se věrný komorník, když už byli na plíživém ústupu.
„Neměl jsem pochyb, že mluvil pravdu. Pohled na tvou osobu a pěsti ho dostatečně vyděsil. Navíc vidina, že se o tom dozví jeho rodiče, ho dozajista přesvědčila o tom, že lhát by bylo dosti nebezpečné.“
„Co se bude dít teď, pane?“
„Teď si zajdeme na malý výlet do jisté hospůdky v přístavišti. Vždycky mě zajímala tato část města. Je taková temná a nebezpečná…hlavně po setmění,“ usmál se šibalsky.
„My tam půjdeme ještě dnes večer?“
„Ale zajisté. Čerstvá stopa musí zůstat čerstvá, jinak zasmrádne jako ryba na slunci.“

Oba dva „lupiči“ se pomalu vraceli ke svému domovu, kde se převlékli do něčeho pohodlnějšího. Olfin, na sebe hodil ošuntělou, starou košili a zalátované kalhoty, které páchly rybinou. Boty ze staré ošoupané kůže a námořnická čepka, dokreslovaly jeho úžasný převlek. Do pusy si zasadil ještě podomácky vyřezanou fajfku a vyrazil znovu do ulic, následovaný Jenkinsnem, který si oblékl akorát potrhané kalhoty a pruhované triko. Z párečku lupičů se rázem stal pár starých mořských vlků, jež obrážejí hostince, aby utratili to málo, co si vydělali v docích nebo na moři. Olfin Gedolf, byl všeobecně znám, jako mistr převleků a mnozí herci si za ním chodili o rady. Jeho nejslavnější kousek byl, když se převléknul za bulteriéra sira Burnšvíka a chytil párek zlodějů, zrovna když mu chtěli podat buřtík s uspávacím práškem, aby měli volnou ruku při loupení v sídle tohoto nebohého šlechtice. Prakticky tento případ mu vynesl největší slávu. „Detektiv v převlečení za domácího mazlíčka chytil skupinu lupičů,“ hlásaly všechny novinové titulky.
Dnes večer byl ovšem v pouhém převleku námořníka, ale i tak by určitě nikdo netypoval, že zrovna tenhle goblin je vlastně soukromým detektivem.
Pomalu scházeli z Trucovního vrchu k přístavišti, když je do nosu udeřil vlahý mořský vzduch. Kromě toho sebou nesl i pach rybiny a neuvěřitelný puch hlavní výpustě stoky. Není divu, že zrovna kolem přístavu bydleli ti nejchudší obyvatelé. Samozřejmě zde ale byly i úřednické budovy a paláce rejdařských rodin, kterým ovšem tenhle zápach nevadil, ba naopak bez něj prakticky nemohli žít.
V uzounkých uličkách se procházeli velmi podivné postavy, skryté v nočním stínu. Spousta ztracených existencí, lupičů, prodejných žen a nájemných vrahů se koncentrovalo právě v téhle části města. Prakticky denně zde docházelo k vraždám a loupežným přepadením. I přes den zde chodili bohatší obyvatelé jedině v doprovodu strážců. V nočních hodinách se už v těchto místech nacházel snad jen jeden slušný člověk na stovku těch od kosti zkažených. Snad jenom studenti z univerzity byli dostatečně odvážní (a opilí), aby zde chodili a nechávali se dobrovolně oškubat o kapesné, které dostávali od svých rodičů.
„Vždy jsem obdivoval moře Jenkinsne, už jsem vám to někdy říkal?“
„Ano pane. Měl jsem tu čest si to již vyslechnout,“ zabručel a povzdychl si, protože již věděl, kam tento začátek hovoru povede. Snad pokaždé, když se přiblížili k moři nebo lodím začal vykládat svou pohnutou historku.
„Víš, chtěl jsem se dát k Maríně. Podal jsem si přihlášku do akademie královského námořnictva snad pětkrát, ale nikdy mne nevzali. Prý že královský námořní důstojník musí mít výšku přes dvacet kňoumů (160 cm). Taková drzost.“
Zatím co Olfin vykládal svou historii, Jenkinsn už potichu opakoval každé slůvko. Tento detektivův výlev znal už celý nazpaměť.
Naštěstí ho od celého toho smutného příběhu vysvobodil vývěsní štítek hostince. Na dřevěné tabulce houpající se nad vchodem byl namalovaný kapitán s šavlí a s nohou opřenou o sud. Ne zdi tohoto zařízení pak bylo napsáno archaickým typem písma „U Korzára“.
Dovnitř a ven proudili stále zástupy lidí a z lokálu se ozýval zpěv a hlasitý křik hostů. Barevné sklíčka oken, zasazená v olověných rámečcích doslova zářila díky světlu, jež přicházelo zevnitř.
„No nic Jenkinsne. Je na čase, abychom vstoupili do jámy lvové. Nenápadně se usadíme ke stolu a budeme hledat našeho neznámého.“
„Myslíte, že tam bude? Co když to byl pachatel, který se jen za námořníka převléknul?“
„Tomu nevěřím. Podle mého to byl jen prostředník, který zde chodí více než často. Tahle putika bude zcela jistě jeho domovem,“ usmál se Olfin a vstoupil dovnitř.
Jenkinsn jen pokrčil svými rozměrnými rameny a následoval svého zaměstnavatele do útrob jámy lvové.