Démoní Lord Země II. - III.

Anotace: Pozdě, ale přece... jinak snad se vám nová postava Tarovi kumpanie bude líbit ;-)

Za svůj dlouhý život jsem poznal mnoho démonů. Někteří byli přehnaně agresivní, namyšlení, krutí, bezcitní … a ve výčtu špatných vlastností bych mohl pokračovat, kdo ví jak ještě dlouho. S nimi se všemi se mi dařilo vycházet. Avšak byl tu jeden, kterého jsem přes všechno své úsilí nedokázal vystát…
Z Wornixsových pamětí

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo - Země

Od incidentu v klubu uplynulo už několik dnů. Celou tu dobu Tar strávil ve své dimenzi, obklopen poddanými a hlavně pod Arkillovým dozorem, který si vzal dovolenou a plně využil příležitosti, aby svého vládce mohl trénovat.
Wornixs pak vyřízenému Tarovi, během krátkých přestávek, na otázku: Jak dlouho to bude takhle ještě pokračovat. Odpovídal pouze stručné: „Pár dnů. Jen, co dorazí …,“ nikdy však větu nedořekl a Tar se tak nedozvěděl, na koho se to čeká.
Nakonec přišel kýžený den, kdy Wornixs řekl: „Jedeme na letiště,“ a Tar s ním, Arkillem a Démoními bratry vyrazil v Rankenově limuzíně pro někoho, o kom Tar věděl jediné, a to jest, že jindy klidného a vážného Kronikáře dokáže úplně rozhodit.

„Na třetí ranveji právě přistála pravidelná linka Řím-Athény-… -Tokyo.“ zaznělo z letištního rozhlasu a Wornixs dodal: „To je náš let.“ Potom se všichni společně odebrali k terminálu číslo pět, kde měli být cestující odbaveni.
„Jak ten dotyčný vypadá,“ zeptal se Tar, i když už měl v hlavě jistou představu. Určitě to bude někdo, kdo rozpláče dítě jenom tím, že se na něj zle podívá. Pak mu ale došlo, proč někoho takového potřebují, když to samé přece svedl i Arkill?
„Už přicházejí,“ oznámil tiše Pekelný rytíř a spolu s ostatními upřel zrak do tunelu, odkud vyšel dav pohledných letušek a mladých žen, v jejichž středu kráčel sotva viditelný muž s dlouhými vlnitými černými vlasy.
Na to uslyšel Tar kousek od sebe ženský výkřik: „To je přece Claud Shaffer!“ a všichni okolo jako kdyby zkameněli. Pouze onen muž v džínách a bílé, téměř rozepnuté, košili odhalující lehce opálenou hruď bez jediného chloupku, vystoupil z obležení svých obdivovatelek, přistoupil k oné ženě a chytil ji za ruku: „To vskutku jsem. Mé srdce by však bylo šťastnější, kdybych znal Vaše jméno,“ řekl hlasem hladící na duši a políbil její ruku.
„Nechcete mi snad tvrdit, že …,“ vysoukal ze sebe udivený Tar, ale než stačil větu dokončit, Wornixs mu vrazil do ruky módní časopis, kde byl dotyčný muž před nimi na obálce se slovy: „Ano. Jmenuje se Parael nebo mu taky říkej Claude.“
„Ale … ale k čemu ho potřebujeme?!“ začal Tar vymýšlet námitky, protože se mu na něm už od pohledu něco nelíbilo. Něco z čeho měl doslova husí kůži.
„Worníku!“ vykřikl najednou Parael, když si všiml hloučku známých tváří. Tedy až na jednu, kterou doposud nikdy neviděl a musel podotknout, že nevypadala zrovna špatně. Jazykem si mlsně olízl rty, ale když chtěl k přátelům vyrazit, zastoupil mu cestu dav žen.
„K čemu?“ zopakoval Kronikář otázku svého vládce a povzdechl si. „Zaútočila na tebe Sukuba! To je problém, se kterým nám může pomoci jedině on, protože je Sukubus!“
Parael vzdal pokusy o projití skrze živou zeď, a tak se místo toho napřímil, luskl prsty, a když se jeho obdivovatelky před ním s prázdným pohledem rozestoupily, usmál se na ně a řekl: „Díky má sladká koťátka.“

„Takže tím chceš říct, že dokud se ten problém se Sukubou nevyřeší, bude mě světoznámý model všude doprovázet?!“ Shrnul Tar fakta, když byl konečně se vším obeznámen, potom, co se vrátili z letiště zpátky do ubytovny. „NIKDY!“
„Není rozkošný, když zuří,“ prohodil Parael k Arkillovi, který jen převrátil oči v sloup, a pak si dál Tara se zájmem prohlížel.
Wornixs si povzdechl. Pak si uvědomil, že od Tarova příchodu to dělá v jednom kuse, ale s tím zkrátka asi nemohl nic dělat. „Musím na tom trvat!“ zvýšil hlas, což u něho nebylo vůbec obvyklé. „Pořád nemá nikdo z Vašich poddaných dost síly k tomu, abychom s tou Sukubou mohli bojovat jinak. Možná díky sestře máte nějaké zkušenosti a odolnost, ale pořád to není dost na to, abyste se jí dokázal ubránit sám! Navíc Sukuby dokáží skrýt svou démonickou auru a odhalit je pak dokáže zas jen jiná Sukuba, v našem případě Sukubus,“ ukázal přitom na Paraela, který mu na to zamával a poslal vzdušný polibek.
„Ale…,“ pokusil se Tar ještě namítat, avšak byl umlčen Paraelovým ukazováčkem na svých rtech.
„Vycházejme spolu dobře, můj pane,“ řekl Sukubus a nasadil svůj nejlepší úsměv, s kterým dokázal pobláznit všechny lidi, bez ohledu na to, zda se jednalo o ženy nebo muže. Tar se na něho však jenom zle podíval. ‚Sakra, zapomněl jsem, že jeho sestra je poloviční Sukuba!‘ „Ehm, teď jsem si vzpomněl ještě na jednu důležitou věc,“ poznamenal, když se zas odtáhl do uctivé vzdálenosti.
„Ano,“ odvětil Tar chladně a kdyby měl Sukubus před ním jeho vazalskou značku, už dávno by nejspíš nežil.
„Ještě jste mi neudělal Vaši vazalskou značku,“ dodal Parael.
Tar se úlisně usmál. Vzpomněl si na to, co mu Arkill řekl po incidentu z prvního verbování Vyhnanců: „Pamatujte si, že díky vazalské značce nemusíte Vaše poddané jen zabíjet, ale můžete jim přivodit také ohromnou bolest.“ A na Paraelovu poznámku odpověděl s úsměvem na tváři: „To máš pravdu! Kam by si ji chtěl?“
Sukubus se potom postavil k Tarovi zády a stáhl si kalhoty. Spodní prádlo nenosil. „Sem,“ ukázal na svou pravou hýždi.
„Jenom klid. On dělá takové věci pořád. Nemyslí to špatně,“ uklidňoval Tara Wornixs a sám Paraelovi přítomnosti už teď litoval.