Příběh z Wehau(4)

Anotace: A už jsme za polovinou. Spoluator:Mighael - the Lord of Absurdity

Když ale hledala onen klidný koutek, narazila na Aveli, která se okamžitě začala vyptávat a chtěla vědět všechny podrobnosti. Ijale ji samozřejmě mohla odmítnout, ale přece jen to byla její kamarádka, a tak si našly ten tichý koutek společně a Ijale jí všechno vylíčila do posledního detailu. Vynechala ovšem tu záležitost se zakletím a magií, protože ji ani moc nechápala. Už teď si ale dala za úkol vyptat se na to Akery dopodrobna hned, jakmile se k tomu naskytne příležitost.
Když ale viděla, že Ajarel není schopen od Akery odtrhnout oči, rozhodla se vzít věci do vlastních rukou. „Ehmm… Ajarele?“ oslovila ho a Ajarel, aniž by se na ni podíval, jen poznamenal: „Promiň, jsem právě uprostřed pilného zkoumání.“
Ijale byla ale rozhodnutá a nedala mu pokoj: „Chtěla bych jít na lov a ráda bych vyzkoušela nové eulu. K čemu by nám bylo, kdyby neumělo ani pomoct při lovu?“
„No jistě, no jistě, ale…“
„Žádné ale,“ skočila mu Ijale do řeči, „však se v pořádku vrátíme a ty budeš mít potom dost času na veškeré zkoumání. Dovedla jsem ho sem jen proto, aby si mohlo odpočinout a seznámit se s ostatními,“ vysvětlila mu a než stihl Ajarel vznést jakoukoliv další námitku, vzala Ijale Akeru za provaz a odcházela s ním pryč směrem do lesa.
Ušli hezký kus cesty, než se konečně zastavili. Ijale se posadila na malý, něčím na způsob mechu obrostlý kámen a Akera co by eulu se jí položil k nohám. „Asi chceš o něčem mluvit, předpokládám,“ načal hovor Akera a Ijale jenom přikývla: „Vlastně jsem z toho celá zmatená. Dobrá, takže už vím, proč mluvíš, už vím, co znamená zaklít a taky co je to lev. Tady ale nic takového nežije, pokud vím.“
„Jsem z Akelie,“ odvětil a wahujka byla chvíli zticha, než znovu promluvila: „Takže ty jsi vlastně lev, což je zvíře podobné eulu a pocházíš z Akelie, což je?“
„Je to planeta, ve stejném planetárním systému jako Wehau. Wehau je tvůj svět, Akelie můj.“
„Jiný svět?“
„Ano. Občas ji můžeš vidět jako bílou tečku na obloze.“
„Co je to létající město?“
„Je to město, které létá, zde například pomocí magie. Pokud by tábořiště tvé tlupy bylo městem, zkus si představit, že by se oddělilo od země a vznášelo se nad ní. Taky by se tomu potom dalo říct létající město.“ Akera sice nevěděl, jestli tomu jeho společnice bude rozumět, ale koneckonců jí to může přece vysvětlit i jinak, kdyby neporozuměla.
Ijale byla velmi chytrá a rozuměla zatím všemu, co jí Akera řekl. Jen to pro ni bylo nepředstavitelné. Navíc, pokud by se jejich tlupa i s kouskem půdy oddělila od země, bylo by to pro ně krajně nevýhodné, protože by nemohli chodit lovit. A jelikož se Ijale vždy ptala na to, co ji zajímalo, zeptala Akery i na tohle: „Jak můžete žít v létajícím městě? Copak nechodíte lovit? Musíte přece z něčeho žít.“
Akera byl teď trochu zaskočen. Tuhle otázku opravdu nečekal. „No, to by bylo na delší povídání. Řekněme, že naše společnost je postavena na jiných pravidlech než ta vaše. Samozřejmě, že musíme jíst. Naučili jsme se už ale i jiné způsoby jak získat potravu, nejen lov a sběr. Nechci ti to tady teď vysvětlovat, protože by to bylo asi příliš složité. Navíc, je to pro nás tak normální, že vlastně ani nevím, jak bych ti to měl vysvětlit,“ přiznal nakonec Akera.
„Dobře. Chápu. Jenom jsem byla zvědavá a taky nemám ráda, když něčemu nerozumím. Ale teď k něčemu jinému. Co uděláme s tím tvým zakletím? Nemám s tím sice osobní zkušenost, ale řekla bych, že to není nic příjemného.“
Oba se teď zamysleli. Ani jeden z nich nevěděl, co udělat s Akerovým zakletím a taky oba věděli, že v tlupě zůstat nemůže, protože Akera neměl ještě s lovením žádné zkušenosti a naučit se tomu jde dost těžko. Myšlenky obou se ale po chvíli začaly ubírat jiným směrem, aniž by si to uvědomovali.
Akera začal přemítat o společenství, ve kterém wahujové žijí. „Jsou na úrovni, kterou my už jsme překonali strašně dávno, využívají pouze zvířat a toho, co najdou v přírodě, mají svá pravidla a zřejmě to dobře funguje. Proč jsme se my, Akeliané, dostali tak vpřed? Možná proto, že jsme chtěli. Možná máme jinou povahu než wahujové. Snad jim to nakonec vyhovuje do té míry, že ani nechtějí nic změnit. Nechtějí se dostat vpřed, protože jim to asi přijde zbytečné.“ Akera se pomalu začínal do těchto myšlenek zamotávat.