Everal - 2. Kapitola: Les a poušť

Anotace: ....

Les a poušť

Bylo to stejně jednoduché jako projít dveřmi snad s tím rozdílem, že tento krok byl pro něj osudný. Celým tělem mu projel dosud nepoznaný chlad, zmatení střídalo očekávání. Náhle spočinul na kraji lesa a chvíli mu trvalo, než zaostřil všechny své smysly.
Nejhorší byl pro Matthewa asi prvotní šok. Chvíli zůstal nehnut stát a hlavou mu prolétlo snad tisíce myšlenek. Srdce mu bušilo jako splašené a oči přeskakovaly z místa na místo, jak se snažily zaměřit ve stejném okamžiku všechno kolem. Nejdéle si oči měřily ty neskutečně vysoké stromy obalené snad do posledního volného místa zeleným listím, kterých tu bylo spousty, kam jen oko dohlédlo. Však očím neunikla ani louka, která hrála snad všemi barvami duhy. Matthew se už ani nesnažil skrývat svůj užaslý výraz a jenom pronesl: „Pááni,“ a popošel kousek blíž k louce, která ho na první pohled uhranula„
Ne to nemůže být pravda, ta louka se přeci nemůže hýbat,“ přemlouval sám sebe.

Ze snění ho probraly až hlasy, které velice dobře znal. „Matthew, na co tam koukáš?“ křičel z dálky Andrew. Rychle se otočil a uviděl dva své kamarády, kteří ho následovali v jeho stopách i za cenu toho, že neměli ponětí, do čeho jdou. „Pojďte sem! To musíte vidět!“ křikl z dálky Matthew.
Kluci se za ním rozběhli, Jonathanův běh se však po chvíli zpomalil a chvíli na to dokonce zastavil. „Co to děláš?“ otočil se na něho Andrew. „Copak ty to nevidíš?“ naléhal Jonathan. „Co jako?“ ptal se otráveně skoro ironicky Andrew. „No přeci ty vysoké stromy, ty si snad někdy takový viděl?“ „Kašli na stromy Jonathane, mě by spíš zajímalo, kde to vůbec jsme a jak se co nejrychleji zase odsud dostat.“
Jonathan ho přejel pouze kárajícím pohledem a nevšímal si dál toho, co říká.
Andrew zůstal na místě a udržoval si jen mírný odstup od průchodu, kterým prolezli do této neznámé končiny, zato Jonathan mířil za Matthewem.
„Proč Andrew nepřišel s tebou až sem?“ ptal se Matthew hned, jak vedle něj stanul Jonathan. „Ani nevím!“ odpověděl a zatvářil se lhostejně. „Stalo se něco?“ ptal se znovu Matthew.
„Vůbec ne, jenom je tady chvíli a už by zase nejradši zmizel.“
„Chvíli ho nech, třeba změní názor,“ řekl napůl pobaveně a napůl vážně Matthew.
„To těžko! Jde k bráně, vrátí se domů,“ namítl Jonathan.
„Myslíš? Tak se podívej,“ pronesl Matthew šklebící se od ucha k uchu.
Jonathan se otočil k místu, kde se ještě před několika okamžiky blyštila modrá brána. Brána byla pryč a i odsud mohli vidět Andrewa naštvaný výraz.
První úšklebek Matthew přemohl, teď se ovšem usmál od ucha k uchu. „Co myslíš, že to je za tvory na té louce před námi?“
„Těžko říct, ale nejvíce mi připomínají motýli,“ pronesl Jonathan ledabyle a bez rozmyslu vztáhl ruku pro nejbližšího z nich. „Já bych na ně nesahal,“ řekl nezvykle vážně Matthew. „Ale jdi, jsou to jenom motýli,“ odbyl ho Jonathan. „Vážně jenom motýli? A ty už si viděl někdy tak veliký?“ podivil se Matthew.
Jonathan a Matthew si hleděli nasupeně z očí do očí, však v tu chvíli chanblack začal třepetat křidly a jeho krásné zbarvení se každým máchnutí měnilo v uhlově černou. „Heleď čum na to. Ten motýl snad změnil barvu,“ řekl udiveně Jonathan. „Já ti říkal, že na ně nemáš sahat.“
Kluci zabráni do své výměny názorů naprosto přehlídli, že barvu nezměnil pouze jeden Chanblack, ale naráz i celé hejno.
První si toho všiml Jonathan. „Kašleme na hádání, kámo, měl si pravdu, ale myslím, že máme problém,“ řekl s nemalým respektem ve tváři Jonathan. „Jaký problém?“ podivil se Matthew, který si nevšiml, že během chvíle nepozornosti utvořili tihle okřídlení tvorové proti nim neprostupnou černou clonu.
„Zdrhej!“ zařval Matthew vyděšeným hlasem. „Nemusíš říkat dvakrát,“ odpověděl stejně hlasitě Jonathan. Rázem oba kluci utíkali podél lesa, co jim síly stačily, až k místu kde seděl na vyvráceném stromě Andrew. Ten zahleděn do země do té doby vůbec nevnímal slet událostí, které se přihodili kousek od něj. „Pryč! Pryč!“ křičel dech popadající Jonathan. „Co…?“ stačil ze sebe vysoukat Andrew, v ten okamžik spatřil hejno pronásledující oba kluky.
Chvatně se otočil a uháněl podél lesa. Během chvíle se přes něj přehnali oba kluci. „Rychle sem pod ten strom, jen dávejte pozor na trní!“ opět křičel Jonathan a sám tam skočil po hlavě. Matthew ho okamžitě následoval. Narozdíl však od Jonathana vletěl do místa, kde trní bylo příliš husté. Svůj skok neodhadnul a dopadl na zem s hlasitým výkřikem a roztrhanými kalhoty. Andrew zcela nepříčetně utíkal dál, aniž by reagoval na Jonathanova slova.
Andrew běžel pořád dál podél lesa, zastavil ho až kámen, přes který zakopl a tvrdě se udeřil hlavou o zem. Hejno Chanblacků jakoby na povel udělalo oblouk doleva a zmizelo nad korunami stromů. Matthew s Jonathanem ležely nehybně, dokud neodezněl šelest motýlích křídel. Pak rázně vyskočily a hnali se směrem, kde před chvílí zmizel jejich přítel.
„Andrew, Andrew!“ volali jeden přes druhého.
Jako první k němu přiběhl Matthew. Sklonil se k jeho bezvládnému tělu a jeho očím nemohl uniknout stékající pramínek krve těsně nad jeho levým okem. „Co je mu? Tak co je mu?“ dychtil po odpovědi Jonathan. „Buď v klidu vypadá to jen jako škrábanec,“ odsekl roztržitým hlasem Matthew a rukávem své mikiny otíral krev, která raněnému stékala po spánku. Sotva se Matthewovi konečky prstů dotkly Andreowi tváře, tak otevřel oči. I když mu to viditelně dělalo problémy, pousmál se a řekl: „Jen tak se mě nezbavíte.“ Jonathan i Matthew se radostně pousmáli. Všechen stres z kluků náhle opadnul a hádka, která před chvíli proběhla mezi Jonathanem a Andrewem, byla zapomenuta.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ řekl veselým hlasem Jonathan. „To já taky,“ odpověděl Andrew. „Nechte si ty dojáky na potom,“ skočil jim do řeči Matthew. Všichni tři se opět dali do hlasitého smíchu.

Dramatická situace s Chanblacky sice na chvíli dala spát problémům, ve kterých se kluci ocitli, však nadále nemělo žádný smysl toto nevyslovené odkládat.
„Už jste někdo přemýšlel, kde to vůbec jsme?“ zeptal se Matthew. První s odpovědí přišel Andrew. „Vypadá to tady jak v nějakém pralese! „Taky se mi zdá,“ odpověděl Jonathan, „jen mě matou ty stromy, v životě jsem takové obrovské neviděl. A to prostředí nemám tušení, kde jsme, ale vypadá to tu prostě jinak.“
Nastalo hrobové ticho, které protrhlo až Matthewovo konstatování. „Tak tedy shrňme to, nemáme tušení, kde jsme se to ocitli a brána kterou jsme sem prošli, zmizela a to se ani neodvažuji pomyslet, co se děje s Noahem, Jacksonem, Jenifer a Ashley.“
„No jedno vím,“ odpověděl Jonathan, „dnes už na nic kloudného nepřijdeme a vzhledem k tomu že se nám pěkně zšeřilo tak bychom měli najít místo kde se prospíme.“
„Výjimečně nemám, co bych dodal,“ uculil se Andrew.

Netrvalo dlouho a kluci nalezli útočiště pod jedním z největších stromů, který jim dával aspoň minimální pocit bezpečí. Jejich strom měl na výšku minimálně 80 metrů a byl tak hustě obrostlý listy, že nebylo vidět na hvězdnou oblohu.
Jediné co kluci před spaním požili, byla jedna ze dvou rozmačkaných tyčinek, které Matthew ke svému překvapení našel v kapse. Nebyla to žádná pochutina, taky nebyla z nejčerstvějších, ale nic víc u sebe neměli a tak byli rádi i za to málo.
Všichni tři vedle sebe ulehli na mech, kterým byla pokryta zem, a v duchu si říkali, že alespoň v něčem měli dnes štěstí.
Dlouho do noci společně rozebírali nejrůznější vysvětlení, kde se ocitli. Padali nejdivočejší teorie od Amazonského deštného pralesa po Indickou džungli a na to v jaké se ocitli situaci, panovala značně odlehčená atmosféra.
***

Brána, jenž zmizela před pár okamžiky z Ordeniského lesa, se během vteřiny přemístila stovky kilometrů na západ k samotnému okraji Than-upské pouště.
První kroky v poušti po průchodu branou udělala Ashley. Záhy za ní z brány vyšel i Jackson. Oba dva udiveně hleděli na sebe a rozum jim neposkytoval jediné rozumné vysvětlení, jak se mohli ze severu Anglie dostat do místa, kde si člověk váží vody více než diamantů.
Ať se dívali, jak se dívali, neviděli nic jiného než písek a duny.
Ashley i Jackson tuto novou realitu přešli s nechápavým výrazem ale beze slova. Zato ve chvíli, kdy se v pavučině objevili Noah a Jenifer, tak napjatá situace mnohem více zhoustla. Jenifer se nechápavě otáčela kolem sebe a pálila jednu otázku za druhou. „Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali? Kde jsou kluci?“
Její otázky přerušil až bzučiví zvuk, který vycházel z jiskřiček odskakujících z průchodu, jímž se dostali do této bohapusté pouště.
Všichni se na bránu v okamžiku otočili a sledovali, jak párkrát zablikala a zmizela jim z očí.
Jestli před chvíli vyváděla jen Jenifer tak teď svůj klid ztratili i ostatní. Ashley okamžitě vsunula ruku do kapsy u džínsů a začala vytáčet jedno číslo po druhém. Z mobilu však vycházelo jen opakující se pípání, „není tady signál,“ a mrštila mobil do písku.
Jackson se až do této chvíle snažil držet svoje emoce na uzdě, ovšem teď se už neudržel a zařval na holky, „držte obě klapačky, zatímco vy tady jančíte, já se snažím vymyslet, co budeme dělat. Tady nejde vůbec o to, jestli tu je signál nebo ne, ale spíš budeme muset řešit to, jak se odtud dostat jsme na poušti tak se uklidněte. „To by mě zajímalo, co si vymyslel,“ vyjela na něj Ashley. „Právě, že nic,“ odsekl jí. „Kdybys, ale na chvíli zavřela ten svůj zobák, tak by si mi možná přemýšlelo líp, řekl a provrtal jí pohledem. „To by snad už stačilo,“ vložil se do hovoru Noah.
„No jasně tak se jí zastávej,“ propálil ho pohledem Jackson a vši silou kopl do písku a odešel od nich na vzdálenost, aby je nemusel poslouchat.
Po pár minutách vedle něj stanul Noah. „Je tady strašné horko,“ pokusil se o navázání kontaktu, „a holky nejsou zrovna moc v pohodě.“
„Já vím,“ odpověděl roztržitým hlasem Jackson. „Nic víc neřekneš?“ podivil se Noah. „A co víc chceš slyšet? Nemáme vodu, nemáme vůbec nic, takhle tu moc dlouho nepřežijeme.“
„Ty si myslíš, že jsem úplně blbej nebo co? Vím to stejně dobře jako ty? Ale před Jenifer a Ashley by ses mohl chovat trošku rozumněji, stačí, že plaší oni a tímto jim moc nepřidáš.“
„Aha takže jim budeme mazat med kolem pusy nebo jak si to představuješ Hayesi?“
„Víš, co jdi do háje,!“ řekl skrz zaťaté zuby a dodal, „Duncane.“
Jackson stál jako opařený na jednom písečném přelivu a díval se na to, jak se od něj Noah krok po kroku vzdaluje. Teď už nebyl naštvaný jen na holky, ale i na sebe jak se chová.
„Seber se chlape,“ říkal si dokola, „čeká se od tebe, že něco vymyslíš, nemůžeš se takhle chovat.“
Pak zvedl obličej ke slunci a nechal se jím pár vteřin spalovat. Po chvíli se mu zklidnil tep a začal lépe racionálně uvažovat. Na to se otočil a vyšel vstříc k ostatním, holky se tvářil čím dál víc vystrašeně a Noah se je snažil utěšovat, jak to šlo. Nezdálo se ovšem, že by jeho slova měla na holky nějaký pozitivní účinek.
Když už byl sotva pár kroků od nich, oznámil jim. „Jdeme, tady nemůžeme zůstat, nic tu na nás nečeká.“
„To nemyslíš vážně,“ zeptala se nevěřícně Jenifer. „Co kdyby se tu objevili kluci?“
„Moc dobře víš, že nepřijdou rozhodně ne teď a já nebudu čekat, než nás táhle zpropadená poušť pohřbí zaživa.“
Víc už jim Jackson neřekl, jenom prošel kolem nich a vydal se směrem na východ.
Ashley se otočila na Noaha a Jenifer, „budeme muset za ním, než nám zmizí z očí.“ Noah se jen pousmál a řekl, „myslím, že tady nám nikam neuteče a hodil rukou před sebe, „a navíc je to sice bručoun, ale musím uznat, že má pravdu, nemá cenu se tady zdržovat.“
Po několika hodinách chůze v poušti, která všem připadala nekonečná, se v okolí nezměnilo z hola nic. Co ovšem začala skupinka pociťovat tak to byla únava a nedostatek pitné vody. Nejhůře na tom byla drobná Jenifer.
„Já už nemůžu,“ opakovala dokola dobrých deset minut. Jackson však stále bez jediného slova postupoval kupředu. To už jeho mlčení, ale nevydržela Ashley. „Nemůžeme si na chvíli odpočinout?“ řekla strhaným hlasem. „Ne, to tedy nemůžeme, musíme vypadnout z téhle pouště,“ rozkřikl se Jackson a tak ještě s nadějí Ashley pohlédla na Noaha, jestli v něm nenajde podporu. Ten, ovšem jen zavrtěl hlavou a snažil se na sobě nedat znát únavu.
Teplota začala klesat až ve chvíli, kdy slunce kleslo za obzor. To bylo po odpoledním putování se sluncem v zádech vítaná změna.
Po poušti se začal pozvolna rozlévat stín. Tou dobu už však Jenifer sotva pletla nohama a dokonce i Jackson, který to nedával najevo, měl chůze v takovýchto podmínkách plné zuby.
Dokonce svolil ke krátké přestávce na odpočinek. Jemu samému už bylo naprosto jasné, že takovouto fyzickou zátěž nemohou děvčata dlouho vydržet a začínal mít o ně čím dál větší strach.
Jakmile zastavili, tak Ashley začala pomáhat Jenifer, která se na místě sesypala. Noah po chvilce ticha promluvil na Jacksona. „Ona už neujde ani metr, co budeme dělat?“ řekl vyčerpaným hlasem. „Co chceš, abych ti odpověděl, sám víš, že musíme jít. Kdybychom si teď lehli a šli až zítra za světla tak bychom tu do večera nemuseli být všichni.“ Nikdo na to nezareagoval, nechtěli si připustit, že by to tak mohlo skončit, ani ne před dvanácti hodinami se procházeli po parku na severu Anglie v nevědomosti, co je potká v následujících hodinách a teď jsou tady.
Ashley se svalila vedle na smrt unavené Jenifer a projížděla noční oblohu. Snažila se aspoň na pár okamžiků zapomenout, v jaké jsou situaci.
Její oči zaujal, až pozoruhodný úkaz, párkrát si pro jistotu promnula oči, aby se ujistila, že neblouzní a pak řekla udiveným hlasem.
„Všimli jste si, že nesvítí jenom jeden měsíc, ale dva?“
„To není možné,“ ozval se Noah bez toho, aby pohlédl nad sebe. To už ovšem Ashleyna ruka ukazovala na dva různé měsíce Tenriw a Morsoq jak plují po bezmračné obloze.
Jen Jackson vypadal jako by ho to v nejmenším nezajímalo.
„Ty si to věděl,?“ Ozvalo se z Noahových úst.
„Ano viděl, jen sem vás s tím nechtěl ještě víc znepokojovat,“ řekl prostě. „Jak to myslíš znepokojovat?“ ptala se Ashley. „No mám takový neblahý pocit, že nejsme vůbec na naší planetě.“ Tentokrát zbystřila při těchto slovech i Jenifer, ale bylo na ní vidět, že nemá sílu ani promluvit. „Ale nevykládej nám tady pohádky, Jacksone,“ zareagovala posměvačně Ashley. „To nejsou pohádky, ty si snad viděla někdy ještě jiný měsíc?“

Chvíle, kterou však Jackson vyhradil k odpočinku, uplynula a tak řekl, „Vstávat, jde se dál.“
Ani ne však po deseti metrech se Jenifer podlomily kolena. „Já už nemůžu,“ jenom špitla a dala se do nezastavitelného pláče. Slzy se jí kutálely po zaprášených tvářích a jedna po druhé ji kanuly do písku. „Nebreč,“ konejšil jí Noah, „to bude dobré.“ Jenifer však nemohla zadržet svůj pláč a pouze dokola drmolila. „Bolí - mě - nohy, nechte - mě - tady, já - už - nemůžu.“ Vše, až doposud Jackson sledoval s kamennou tváří, ale vidět brečet Jenifer to bylo i na něj příliš.
Jackson se často rád schovával za masku člověka, kterého nic nerozhází, ale když tuto masku odložil tak se za ní skrývalo tolik soucitu a pochopení, až by to člověku bralo dech.
„Sundejte jí boty,“ řekl Ashley. Ta se okamžitě začala roztřesenými prsty potýkat s tkaničkami. Jenifer, která teď už ležela na zádech v písku, skopla rozvázané boty z nohou. Pohled, kterým se ostatním naskytl, byl velice mučivý. Její nohy byly z velké části pokryty popraskanými puchýři, z nichž vytékala krev. Skrz zaťaté zuby se jí vydral pouze bolestivý výkřik. Na to se však už Jackson nemohl dívat a přesto, že on sám byl velice zesláblý, řekl Jenifer, ať mu vyleze na záda a chytne se ho kolem krku.
„Noahu, až nebudu moct, tak ji vezmeš ty.“ Ten jen souhlasně pokývl hlavou.
Celá skupinka pokračovala dál do temné noci. Cesta jim bohužel ubývala čím dál pomaleji a to hlavně proto, že už ani jeden z kluků neměl sílu holky popohánět.

Putování nebylo, ale zdaleka tak stereotypní jak by se na první pohled mohlo zdát. Noah měl už delší dobu takové zvláštní tušení, že je někdo sleduje. Netroufal si ovšem ostatní na zvuky, které čas od času zaslechl upozornit. Sám si totiž nebyl jistý, jestli jeho tušení je vůbec skutečné. Rty už začínali zapomínat jak chutná voda a očí se mu klížili únavou.
Při východu slunce už jen těžce popadali dech. Však jedno zjištění v nich probudilo alespoň špetku naděje, že by se odsud mohli v pořádku dostat. Na obzoru se jim totiž při rozednění vyjevili vrcholky Gynmarských hor.
Nakrátko se i zdálo, jakoby jim cesta utíkala rychleji a občas někdo z nich dokonce pronesl chraptivým hlasem několik povzbudivých slov.
Naděje, která se jim vkradla do mysli po východu slunce, postupně opadala s každým nadcházejícím kilometrem. A jestli se v noci Noahovi zdálo, že se něco okolo nich pohybuje, tak teď o tom byli všichni čtyři více než přesvědčeni.
Nejhorší na tom bylo, že zvuk vycházel zpod písku a každou chvíli se na dohled od nich objevila v duně propadlina.
Ashley všechny nabádala k opatrnosti a neustále Jacksona napomínala, ať se k těmto místům nepřibližuje. Jak bylo ovšem jeho dobrým zvykem, rady ostatních ignoroval a často ji odbýval slovy jako „Nestarej se,“ nebo prostě jenom pokřivil ústa.
Prohlubně se, ale začali tvořit čím dál častěji a někdy se dokonce země propadla pouze pár centimetrů od míst, kde právě jeden z nich prošel.

Chanblack: Tvor, jež je nejvíce ze všeho podobný motýlům z našeho světa. Toto stvoření dokáže stejně jako chameleón měnit svou barvu podle situace. Nejtypičtější barva pro Chanblacky je barva černá. Stejně jako predátoři mají hrůzu z Chanblackova zbarvení, sám tento živočich prchá před pachem krve.