4. díl

Anotace: No...zase se něco děje...a málem se stane něco moc hnusnýho

Sbírka: Tichá krev

Měla jsem radši světlo než tmu, protože tehdy lidé museli vnímat spíše duší a srdcem než očima a radši noc než den protože v noci bylo vždycky všechno tak kouzelně průhledné. Vzala jsem večerní pomáhání v kuchyni, s tátou jsme se vždy činili a u toho se ještě skvělě pobavili, máma nosila jídlo a pití ke stolům, vtipkovala na všechny strany a usmívala se na nás. Každý mi říkal, že takhle za noci zářím jako měsíc, začínaly se alespoň trošku projevovat moje běžně chabé společenské chování a občas jsem utrousila nějaký ten vtip. Vždy mě těšilo když se rodiče a třeba i pár hostů zasmálo a táta mi škádlivě říkával, že za chvíli bude muset brát na moje nápadníky flintu. Já jich ale (bohudík) moc neměla, vždy jsem se se zarděním vymluvila z jakýchkoli schůzek – až na tu noc po příhodě ve městečku. Stále jsem nebyla ve své kůži, ale vnímala jsem jakoby zesíleně, cítila jsem děsivě nádhernou, temnou a čarokrásnou noc, to pulzující ticho venku, hlučnou zábavu uvnitř a nerůstající neklid. Stála jsem u okýnka do kuchyně, jednou rukou držela sklenici se slabým vinným střikem, abych vydržela zbytek večera na nohou, a druhou si upravovala vlasy. Obě s Propiou jsme byly zvyklé v zamyšlení čechrat si vlasy. Všimla jsem si, že mě někdo pozoruje. V rohu seděl jakýsi podsaditý chlap, vypadal jako typický špinavý ožrala, seděl a tupě na mě zíral. Z toho pohledu se mi udělalo špatně. Ale ignorace většinou stačila na jakékoli odrazení. Ustoupila jsem dozadu do kuchyně aby neviděl on na mě a já na něj. A vzpomněla jsem si na jiné oči, ne žlutavé, jakoby mlhavé a mířící svůj pohled do prázdna, ale jedny ostré, žhavé, temné a zírající na jedno konkrétní místo – do mých očí. Po zádech mi přejel mráz, ale ne že bych se vylekala. Chystala jsem se, že půjdu nahoru a vyhánění odpadlíků a nádobí už nechám být, ale vklouzla ke mně sestra s milým úsměvem. Bylo mi to jasné. Ale nechtěla jsem jí to jen tak z legrace usnadňovat, a tak jsem lehce nadzdvihla obočí a čekala co a jak z ní vyleze.
„Sestřičko...co takhle kdybys...hm...víš napadlo mě, dneska je taková příjemná vlahá noc...no...venku je teplo...měla bych takový návrh...no víš zkrátka nápad....nebo prosbu...prostě...nechtělo by se ti...třeba...nemáš chuť jednou...no.......dělat společnost třeba naším koníčkům?“ dostala ze sebe nakonec zrůžovělá a zakoktaná. Tohle nikdy neuměla.
„No víš...já...jak bych ti to tak...zkrátka...když se to vezme kolem a kolem....myslím...tuším...jsem toho názoru, že...no že je to velmi dobrý nápad.“
Napodobila jsem její váhavou mluvu a rozesmála se. Viditelně se jí ulevilo, zazubila se na mě a než se rozběhla ven pro čekajícího „kamaráda“, stejně na mě vrhla zkoumavý pohled. Zajímalo by mě, co by asi tak dělala, kdybych jí odmítla uvolnit pokoj. Jako bych to snad někdy udělala. Nakoukla jsem do polovyprázdněné sednice a spokojeně jsem se chystala jít připravit se k spánku, když jsem zase zaregistrovala ten hnusný pohled. Schovala jsem se za roh a musela se chvilku zbavovat představy onoho člověka jako velkého vypaseného a silně slintajícího čuněte pozorujícího, jak se blíží hospodář se šrotem. Máma s tátou vyhazovali opilce, ani jsem je nechtěla nijak obtěžovat, jednoduše jsem proklouzla skrz místnost do chodby, sbalila pár věcí, zavázala je do deky a plížila se ke koňům. Ještě jsem zakřičela na mámu „Jdu už nahoru!“ a po jejím souhlasném zamručení už se neohlížela a pelášila jsem. Ve stáji jsem opatrně zapálila pochodeň tam, kde zrovna nebyla žádná hromada slámy, upevnila ji ke sloupu a sedla si. Konečně jsem mohla v klidu přemýšlet nad svou včerejší nespavostí a přemítala jsem různé možnosti, s úsměvem jsem si připomněla historku o upírovi, který okouzlil mladou dívčinu a s nejistotou zkoumala rudou nit na své košili. Zdálo se mi, že slyším nějaké zapraskání. Vstala jsem a otočila se, ale nikde nic, koně jen běžně podupávali a tak jsem šla obejmout Oskura. Oskuros byl krásný, tmavě hnědý hřebec s černou hřívou, a i když jsem se nikdy na koních jezdit nenaučila, myslím, že mě měl rád stejně jako já jeho. Hladila jsem ho po boku a vnímala vůni života všude kolem sebe. Zavětřil nozdrami, jako by něco cítil a pak se stalo několik věcí najednou. Pochodeň zaplála a zhasla jako politá vodou, Oskuros zařehtal a uskočil a já ustoupila dozadu, kde jsem narazila do něčeho, co tam být nemělo a předtím taky nebylo. Někdo mi sevřel rukou paže k pasu a druhou mi ucpal ústa. Ucítila jsem pach špíny a potu a sípavé dýchání. Začala jsem sebou házet, nechápala jsem co se děje a začal mi docházet kyslík. Kousla jsem ho do ruky, pustil mě a já utíkala ke dveřím. Ty ale byly zavřené a zamčené. Ohlédla jsem se. Stál tam ten odporný zjev z hospody, držel klíče a hloupě se smál. Vypadal větší a silnější, než když se krčil na stoličce v rohu. Držela jsem se u zdi a obcházela ho, chtěla jsem se dostat ke dveřím ven. Rozběhla jsem se, že nějak proklouznu, ale on mě chytil a hodil nazpátek. Narazila jsem si ruku a zasténala. Vytáhl nůž a začal mluvit o tom, ať jsem zticha. Šel ke mně a já strachy vypískla. Snažila jsem se od něj dostat, ale držel mě pevně za pravou ruku a svazoval si z krku šátek. Pak mě znova hodil na zem a začal mi ho vázat přes pusu. Nemohla jsem se hýbat, ale bránila jsem se jak jsem mohla, jen levá ruka mě bolela, až mi vytryskly slzy.
„Nechte mě! Au! Ne! NECH MĚ!!“ Chytil mě pod krkem abych se nebránila a pak, když mě považoval za dostatečně přidušenou, pokračoval ve vázání šátku. Byl silný, ale opilý, nešel mu udělat uzel a já se mu vykroutila. Začala jsem utíkal, ale bylo to zbytečné, dva skoky a zase mě měl, kroutil mi levou ruku do nepřirozeného úhlu až jsem nahlas úpěla. Slzy mi tekly proudem a srdce bušilo jako o závod. Táhl mě po zemi někam, pořád za levou ruku, omdlévala jsem bolestí. Nakonec vzal lano pověšené na stěně, došel k háku na sedla a tam lano přivázal. Mě přitáhl k tomu, jednu ruku mi uvázal nahoru, takže jsem musela sedět a tu druhou přivázal k první. Cítila jsem, jak mi otéká levé zápěstí, hlava mi spadla a já myslela že omdlím. Vtom na mě vychrstl kýbl studené vody. Probrala jsem se a trošku vzpamatovala.
„Celej večer tam sedím jak pecka hele, čumím na tebe, a ty nic.“ pronesl. „Taková pěkná slečna. Sem myslel, že bychom se mohli malinko pobavit hele. Taková pěkná postava.“ Přejížděl mě očima a mě se chtělo zvracet. „Takový hezký vlasy...“ začal se probírat v pramenech mých vlasů, což jsem nemohla snést.
„Nech mě! Běž ode mě!“ Jako bych si myslela, že to pomůže. Dal mi ránu, v ústech jsem ucítila nějakou tekutinu, a i přes mou obranu mi zavázal pusu svým šátkem. Pak mi začal přejíždět rukou po obličeji, po krku, pořád níž. Byla jsem vyděšená, vzpomínám si, jak mi srdce bušilo jako zvon, tváře jsem měla zmáčené od slz a snažila jsem se vydat ze sebe jakýkoli zvuk. Házela jsem sebou, ale co mi to bylo platné, když jsem byla přivázaná. Chvěla jsem se. Měla jsem zatemněnou mysl. Nemohla jsem se ani nadechnout. Svlékl si kabát a já uviděla jeho košili a obrovský karmínový flek, nemohlo být pochyb, že není odporný pouze jeho vzhled. Vytáhl svůj nůž a začal mi rozřezávat oblečení. Házela jsem sebou, několikrát mě řízl do rukou, ale svrchní halenu ze mě v podstatě odřezal. Byla jsem už jen v košili a sukni. Tahal ze mě i tu sukni, to jsem sebou už jen bezmocně škubala, myslela jsem si, že asi umřu. Pak na mě naklekl a začal mě osahávat. Vložila jsem poslední zbytky energie do jakéhosi posledního záchvěvu vzdoru, přes roubík jsem nemohla vydat ani hlásku, a tak jsem v podstatě křičela v duchu, volala jsem někoho o pomoc a poddávala se myšlence poddání. Ale než stačil udělat to, co udělat chtěl, jako by mě někdo zaslechl. Někdo rozrazil stěnu stáje, oheň se zase zapálil, takže bylo vidět, a funící chlap odlétl někam daleko. Posledními silami jsem se držela při vědomí, takže jsem jen viděla, jak jakási postava odhazuje tu odpornost ze stáje ve stavu opravdu bezmocném a cítila jsem zvláštní vůni nebo snad pocit, takový krvavý, jakýsi sladký a uklidňující, omračující a probouzející, energický a smrtivý, laskavý a predátorský. Krčila jsem se na zemi neschopná pochybu a náhle jsem ucítila pach cizí krve, což mému už tak nejistému vědomí ještě dodalo. Poslední, co jsem zachytila, než jsem vědomí opravdu ztratila, byla mlhavá postava blížící se a zabalující mě do jakési teplé kožešiny, a protože s tou postavou ještě zesílila předchozí omračující vůně, má bdělost se vzdálila a já upadla do tolik očekávané temnoty, jakéhosi bezvědomí.