Ochránci Elinoru - část první

Ochránci Elinoru - část první

Anotace: Polobožské bytosti, které po celá staletí spali, jsou nyní znovu probuzeny, aby znovu čelily tvorům z jiných dimenzí, kteří by rádi obrátili jejich svět, Elinor, v prach.

Sbírka: Ochránci

Před dávnými věky, ještě když bohové mluvily se svými dětmi, byl z každé rasy vyvolen rod Ochránců, jenž měl bránit svět Elinoru před všemi silami, které by jej chtěli zničit. Jednoho dne se však bohové od svých stvoření odvrátili, rody nesmrtelných však přetrvali.
Stovky let strážili Elinor před démony a stvořeními z jiných dimenzí, které jim záviděli bohatství jejich světa. Postupem času však i útoky monster ustaly. Bláhoví smrtelníci podezřívali polobožské Ochránce z touhy po zmocnění se světa, který měli chránit a začali se bouřit.
Abychom předešli otevřené válce a zkáze Elinoru, byli jsme donuceni svá těla uložit k Věčnému spánku a svěřit je do rukou Věrných. Naše mysl se bude toulat světem společných snů až do doby, než budeme opět povoláni k obraně, ke které jsme byli stvořeni.
-Svitek drowí Ochránkyně Verity z rodu Deron, roku 1187 po Opuštení.-

Musel se nadechnout, což ho vedlo jen k dalšímu zakašlání. Prach mu nedělal vůbec dobře, přeci jen už nebyl nejmladší. Pokračoval potemnělou chodbou, kterou osvětlovaly jen sem tam zavěšené pochodně na zdi. Muž ve středních letech konečně dorazil nakonec chodby, ke zvláštně vypadajícím kamenným dveřím. Zdálo se mu, že po nízkém sklepním stropě viděl běžet pavouka. Nesnášel je. Zhnuseně se zachvěl a přiložil ruku na kamennou desku před sebou.
„Entero arime ax.“
Otisk jeho ruky spolu s vyřčeným zaklínadlem odsunul kámen stranou. Místnost, do které vstoupil, vůbec nevypadala, že by měla být po staletí opuštěná. Zlaté svícny se po jeho příchodu okamžitě rozzářily jasným ohněm, po pavučinách nebo vrstvách prachu ani stopy. Byl přímo před ním. A v něm byla ona. Úplně stejná, jakou si ji pamatoval, když ho sem poprvé před dvaceti lety otec zavedl. Skleněný sarkofág, který ukrýval ženu s dlouhými, velmi světlými vlasy a sněhově bílou pletí stál naproti němu. Pochyboval, že je z pouhého skla. Musel být zhotoven s Isilského krystalu, který byl už kdysi dost vzácný. Vždy když jí viděl, zalapal po dechu. Měla na sobě jednoduché, přesto nádherné, bílé šaty, které si v ničem nezadaly s krásou své majitelky. Opět se zhluboka nadechl a váhavě se přiblížil. Čím blíže u sarkofágu stál, tím více cítil energii, která z něj sálala. Jen těžce natahoval ruku, aby se jej dotkl. Náhle ucítil prudkou bolest, která mu vystřelovala z konečků prstů až do ramene. Necelá stopa ho dělila od hladkého povrchu průhledné rakve. Jeho ruka začala se stupňující se bolestí pomalu černat. Sykl bolestí. Byl však odhodlán splnit poslání, které měla jeho rodina po celé generace za každou cenu.
„Zadrž!“ ozval se hlas za ním. Rychle odtáhl zčernalou ruku a neubránil se nutkání si ji promnout. Když se otočil, spatřil muže v ohnivě zářivé, rudé zbroji s mečem připnutým na zádech, jehož čepel tvořily hořící plameny.
„Probudím tvou paní. Odejdi.“
Na nic nečekal, pro případ že by si to válečník s jeho odchodem rozmyslel a pelášil podzemní chodbou pryč.
Muž v plátové zbroji přistoupil k sarkofágu a nostalgicky si povzdechl. Melody z rodu Ethinů, jedna ze tří elfích Ochránců, jako jediná z nich byla na vlastní žádost uspána v lidské vesnici. Jak je to už dlouho co spolu prolévali krev? Tisíc let? Přísahal by, že pro něj je to jako pár hodin. Ne jednou ho její šípy, nebo magie zachránily před spáry pekelných stvůr. Sundal si karmínovou helmici a odhalil tím tak krátké, rozcuchané rusé vlasy a slabě svítivé hnědé oči. Přes levé oko se mu táhla hrozivě vyhlížející jizva, jediná, která hyzdila jeho ostře řezanou tvář. Byla památkou na jednoho z mnoha pánů pekelných dimenzí. Chtěl, aby ho poznala, aby první co po probuzení uvidí, byla jeho tvář. Rukou v těžké rukavici bez nejmenších obtíží přejel po skleněné stěně sarkofágu. Ta se pod jeho dotykem zatřásla, až na několika místech praskla. Z křišťálové rakve po pár vteřinách nezbylo nic než hromádka střepů. Chvíli se nic nedělo, očekáváním nedýchal.
Elfka prudce otevřela zářivé, smaragdové oči a zhluboka se nadechla.
„Melody, jsem tady. Vím, jak se teď cítíš. Dej si na čas.“ Citlivě začal.
„Doriene.“ Zašeptala.
Usmál se, byl více než potěšený, že ho ihned poznala. Když byl vzbuzen on, prvních pár chvil ani nevěděl kde je.
„Kde…?“ dál šeptala.
„Jsi v Solamu, tam, kde si se nechala uspat. Vzpomínáš si?“
„Ano, už… vzpomínám si.“
„Kdybych nepřišel včas, tvůj Věrný by při pokusu o tvé probuzení přišel o život.“ Pokračoval jemně.
„H-hlupák.“ Oddechla a vrávoravě vykročila. Podepřel ji, jinak by hrozilo, že upadne.
„Kde, kde jsou…“
„Ostatní?“ doplnil ji. „Jsme jedni z prvních, mě probudil Thul.“ Pokračoval, zatímco jí vedl k nedaleké pohovce, kde se oba posadili. Na moment složila hlavu do rukou.
„Když, když má mysl putovala říší snů…“
„Ano?“ tázavě na ni pohlédl.
„Častokrát zkřížila cestu s tou tvou. Pamatuješ si to?“ V hlase už nebyla tak nejistá jako dosud. S každou chvílí, kterou byla při vědomí, opět získávala moc, která spala spolu s ní. Jakmile zamířila svým zrakem do jeho očí, neubránil se a pohled jí opětoval. Byla stejně nádherná, jako když ji viděl naposledy. Světlé vlasy jí stejně jako tehdy spadaly do obličeje jemných rysů a nepřirozeně zelené oči neztratili ani trochu ze své jiskry. Nevydržel to dlouho a musel vstát.
„Tvá zbroj?“
„Myslím, že je támhle.“ ukázala na protější zeď. Mávla rukou a stěna sklepení se zachvěním zmizela. Na zdi bylo pověšeno pět částí safírové zbroje a mohutný luk s krystalem uprostřed. Když se svlékala z bílých šatů, Dorien se se studem ve tváři otočil zády. Zbroj se sama od sebe vznesla a zamířila k elfce. Při dotyku její kůže se rozzářila, stejně tak, jako svítila ta jeho. Poslední část, čelenka, dosedla na její hlavu. Její výstroj by se na první pohled mohla zdát velmi nepraktická. Hrudní plát totiž kryl jen vrchní část trupu a břicho nechával nechráněné, stejně tak suknice, která končila nad koleny. Ani rukavice nebyly až po lokty dlouhé. Celá zbroj však byla prosycena surovou manou, vyrobena společnou prací těch nejlepších kovářů a alchymistů, přímo na míru elfí Ochránkyně. Jakmile sáhla na luk, který až s nepatřičnou lehkostí sejmula ze stěny, uprostřed jeho krystalu zažehlo purpurové světlo.
„Jsem připravena.“ pronesla nakonec. Většina z jejích sil už byla zpátky.
„Musíš vědět… že Morogh se vrátil.“
„Morogh? Jeho jméno jsem už neslyšela…“
„Celá staletí?“ dořekl za ní. Na znamení souhlasu prostě kývla.
„Brzy tedy započne válka.“
„Hůř, už začala.“

„Kde je Thul? Kolik ještě spí? Co Florian a Sophia?“ vychrlila Melody proud otázek po tom, co odložila zlatavý pohár s vodou zpět na stůl.
„Myslím, že je právě na cestě do Dar´eloru…“ nejistě odpověděl. Seděli ve velké hale, které dominoval dlouhý stůl potažený sněhobílým prostíráním, jenž se prohýbal pod tíhou velké hostiny, připravené na počest probuzené Ochránkyně. Křišťálové čiré okna v místnosti byly úzké a sahaly od země, téměř až po klenutý strop, na němž byl vyobrazen Xyron, bůh stvořitel uctívaný převážně lidmi, při obřadu Volby. Chystal se pokračovat, když před elfku sedící v čele stolu předstoupil její vyvolený.
„Paní, jsem neskonale rád, že jste opět mezi námi, ani jsem nedoufal že…“
„Tvá ruka.“ přerušila ho.
„A-ano?“ vykoktal. Vyhrnul si rukáv a odhalil tak zčernalé maso.
„To co jsi chtěl udělat, bylo velmi pošetilé.“ Muž studem sklopil hlavu. „Ale také odvážné a v neposlední řadě šlechetné.“ Vyvolený se na ní udiveně podíval. Mávla rukou v zářící rukavici a nad jeho paží se na malý okamžik rozzářilo chladné, modré světlo. Když pohaslo, kůže byla stejná jako dřív.
„D-děkuji paní, děkuji mnohokrát!“ opět vykoktal a s hlubokou úklonou vycouval z její přítomnosti.
Dorien teď cítil, že své oči upřela na něj. Neměl rád tenhle pohled, měl pocit, že mu vidí až do žaludku. Smaragdové oči měly stejnou průraznost jako její šípy, možná větší.
„Takže drowové ještě spí?“ při té otázce mírně nakrčila nos.
„Ano, myslím, že není lepší posel pro vyjednávání s nimi než ork.“ podotkl se smíchem. Temní totiž jako jedni z mála netoužili po tom, aby Ochránci zmizeli.
„A mí bratři?“ pokračovala ve vyptávání se.
„Nevím… asi ještě spí.“ Zalhal. Nechtěl teď tohle téma otvírat. Soren, její dvojče, zemřel před více než týdnem, nestačil být ani probuzen. O Elyonovi, nejstarším ze tří elfích sourozenců, neměl žádné zprávy.
„A co tvá rodina? Nemohu se dočkat, až znovu uvidím Sophii.“ Když opět vyslovila její jméno, cítil, jako by měl v krku knedlík. Jeho sestra byla ve stejné skupině, jako elfčino dvojče. Místo odpovědi se zhluboka napil ze svého poháru.
„Těším se, až znovu spatřím Isilské hvozdy.“ začala znovu, když se od něj nedočkala žádné odpovědi. Nedivil se, vždyť to byl její domov.
„Melody, musíme vyrazit co nejdříve, situace je vážná.“
„Vzhůru tedy do hlubin Dar´eloru.“ pronesla rozhodně elfka, když postavila již prázdný pohár na stůl. Zdálo se mu to, nebo přeci jen zaslechl známky odporu?

Jakmile si Vyvolený všiml, že se jeho paní chystá k odchodu, ihned nechal vyklidit sál.

„Už je to opravdu dlouho.“ Poznamenala.
„Co tím myslíš? V našem případě je dlouho snad všechno.“
Usmála se a kývla hlavou.
„Ukaž, pomůžu ti.“
Dorien si stoupnul těsně za ní, vzal její ruce do svých a společně pak začali zaříkávání. Vzduch před nimi se vlnil všemi barvami duhy, syčel a praskal. Jeho energie se smísila s její a brzy se před nimi rozevřela cesta sférami, portál do Dar´eloru, domoviny drowů.
Autor Rion, 16.07.2011
Přečteno 289x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí