Za hranicí města

Anotace: Povídka pojednává příběh o muži jménem Sergei, který přežil konflikt mezi lidmi a vetřelci z vesmíru. Přežívá v jednom ze měst daleko od vetřelců, nebo se to tak spíš zdá.

Povídka je zavedena do post-apokalyptického světa, ve kterém došlo ke konfliktu mezi lidmi a vetřelci z vesmíru. Po prohraných bitvách se lidé stahují do měst daleko od mimozemských lodí. Ty mají kolem sebe psychické pole, které dovede člověka k sebevraždě. Vetřelci tedy mají místo pro své plány a nechávají pozemskou rasu na pokoji. Lidé se snaží žít jako dřív a zřizují si městské státečky, ve kterých přežívají. Nepletou se do plánů vetřelců a doufají, že je nechají na pokoji.

Povídka není založena na gramatice, ale na myšlence textu.

Igor Gavrilovich Kozlov


29. července 2011


Jde je stále slyšet, když je noc, jak se jejich lodě přemisťují. V dálce jsou vidět světla, jak se odráží na noční oblohu, jde vidět, jak odlétají a přilétají další. Jak dlouho si nás asi nebudou všímat? Nejsme pro ně nebezpeční ale ani užiteční. Jednou sem přijdou a všechny nás zabijí, aby si zde mohly postavit další základny a dolovat bůhvíco. Jsou tady kvůli nerostným surovinám, kvůli těm co jsou hodně hluboko a my bychom je jen tak nevyhrabaly. A co já budu dělat, co když moje práce a moje úsilí, najednou to všechno bude k ničemu, všechna ta dřina! Asi si jen tak sednu a budu poslouchat starý rádio, s dvěma stanicemi, co navíc zřizují ti nahoře. Zůstanu v tomhle tajnym bunkru, kde mě nikdo nenajde a umřu tu, přesně to udělám.... „Zase přemejšlýš Sergeii, já bych sem se neptal, kdyby si tu neseděl jako střevo s vyhořelou cigaretou poslední půlhodinku," zasmál se vysoký muž u psacího stroje, „taková škoda dobrý cigaretky, kde jsi je vůbec sehnal?" Sergei se pomalu zvedl a popošel ke dveřím, „na ty benzínce jak jsme tam byly s Vladem." Vyšel na chodbu a zadíval do zářivky na betonovém stropě, připomněl si, jak Vlado zemřel. Potvory zasraný, proč dostaly rovna jeho, takový mladý kluk, neměl jsem ho tam brát, neměl jsem ho vůbec tahat za hranici. Teď už se to nedá změnit, nic s tím nenadělám. Otočil se za sebe, kde byla chodba zahalena do tmy, tamtudy se dalo vyjít ven z města. Otočil se zpět a šel, dokud nenarazil na dveře s nápisem EXIT.

Sergei vešel do sklepa jedné staré budovy na kraji města, zavřel za sebou skřípějící dveře a vyšel ven na prázdnou ulici. Bylo pozdě večer, většina lidí už spala nebo se neukazovaly na ulici, aby je nikdo neviděl a policie je nemohla obvinit z nekale činnosti. Lidé se v téhle době bály všeho, vyjít na ulici v noci bezdůvodně znamenalo jediné, nekale úmysly všeho druhu, zlodějna nebo ilegální obchod, což jsou drogy, zbraně a v neposlední řadě alkohol. I když by se to zdálo divné, prohibice v době kdy byla většina alkoholu zkonzumována, sloužila už jenom, aby si nemohly, soukromé osoby pálit alkohol sami a hlavně aby bylo těžké jej prodat. To samozřejmě nešlo legální cestou, spolu s naší přísnou administrativou to nedávalo příležitost pálit alkohol ve městě, k tomu sloužily ostatní města nebo lidé co žily v malých vesnicích mezi městy. Ti většinou pěstovali plodiny, které nám dovážely, a obchodníkům kousek od hranic prodávali své ostatní produkty. Jak je ale potom propašují do města, to je každého vlastní věc.

Sergei se rozhlédnul přes ulici, nikde nikdo, alespoň se to tak zdálo. Veřejné osvětlení už neexistovalo, jediné co vytvářelo svit, byl měsíc, který vyšel jen málo kdy, dnes tomu tak nebylo. Člověk, se musel spolehnou na vlastní oči, šly vidět jen obrysy, takže bylo možné rozpoznat rohy domů. Takhle šel několik metrů a poté zahnul do postraní ulice, za chvíli dorazil ke dveřím bytového domu, ve kterém bydlel. Pomalu vyšel poschodí, aby neprobudil ostatní sousedy s přecitlivělými ušními bubínky. Přišel ke dveřím bytu a chtěl odemknout, v zápětí zjistil, že je odemčeno a vešel rovnou dovnitř. Na stole byla rozsvícena petrolejová lampa, vedle seděla Sergeiova sestra zakrytá županem která luštila knihu ve špatném světle. „Jsem doma Kaťušo moje, co že ještě nespíš?" optal se Sergei a pověsil si kabát na věšák hned vedle dveří, v zápětí zavřel a zamknul dveře. „Nemohla jsem usnout, radši jsem si vzala knížku, ale nechám si jí na zítra, v tomhle světle stejnak nejde nic přečíst," vzala knihu a položila ji na komodu vedle postele, zarazila se a pootočila hlavu na svého bratra. „Kde jsi dneska zase byl Sergeii, od rána jsem tě neviděla a když jsem se ptala ostatních z domu, taky říkaly, že tě nezahlídly," pořád stála s pootočenou hlavou a čekala na odpověď, „zase jsi byl za hranicí, zase jsi šel pryč, to ti nestačilo, že umřel Vlado, musíš riskovat i ty?" posadila se na postel a mlčela. Sergei neodpověděl, vzal lampu a položil ji na komodu vedle knížky, „zase, kniha lidské historie, nemyslím, že děláš správně, ty časy se už nevrátí." Zašel za dřevěnou příčku, kde měl postel, svléknul se a lehnul si na ni, přemýšlel pořád o tom, jak Vlado umřel, za hranicemi, v nebezpečné zóně......

„Co to je za zvuky, kde jsi Sergeii, kde jsi, kurva sem tady dole ve sklepě." „Jak ses tam dostal Vlado, vždyť sem ti říkal, abys prohlídl jenom regály, jenom ty regály, že budu hlídat!" Sakra co to je, ty zvuky, musím ho dostat rychle ven, „čekej tam, já tě od tamtud dostanu." Musím jít dovnitř, jinudy se tam nedostal. Sakra on se propad podlahou, nikde tady musej bejt dveře do toho sklepa, sakra proč tu nejsou, taková malá místnost a nikde nic, jedině vzadu. Nic, musím se zastavit, uklidnit se. Ticho, takový ticho, ty zvuky pominuly, musím si prohlídnout tu díru. „Vlado, si tam ještě viď, poslouchej, vchod musí bejt venku, jdu se na to mrknout." To ticho mě přivede k šílenství. Tady venku není ani vánek, černý mraky jako když má být bouře ale bez větru. Tady to je, venkovní vchod do sklepa, proč je otevřený, proč teda nešel ven, musím to prohlídnout. „Sem tady, dveře byly otevřený," krev, proč je tu všude krev a kde je Vlado? Stopy, na betonové podlaze jsou od krve, vedou ven. "Proč si myslíš, že jsem umřel, já nejsem mrtvý, vyjdi ven a přesvědč se, jsi jenom srab, co tu umře. Cítíš, jak se zdi zužují, strop klesá, nemůžeš utéct, je to dokonalá past že ano. Stejné jsem to měl i já když si mě tu nechal, já žil a ty jsi mne tu nechal, jako lovnou kořist!"

Sergei vstal celý zpocený a udýchaný, jako by běžel celou noc. Další noční můra, vypadají, že jsou horší a horší, že by mě pronásledoval jeho duch. Opravdu jsem ho tam nechal a utekl, už si nevzpomínám. Bylo už ráno, skrz špinavá okna šlo vidět, že venku je již světlo. Kaťa byla pryč, vstal a šel ke kuchyňské lince, na elektrické plotně ke které byla připojena autobaterie, stál hliníkový hrnek s kafem, bylo pořád horké. Při pohledu z okna vyděl, jak si děti hrají na silnici a kolem projíždějí cyklisté, osvědčená doprava, auta byla totiž zakázána a všechno palivo se zabavilo. Ve městě žije přes tisíc obyvatel a téměř třetina měla jízdní kola, i Kaťa jezdila do práce na kole. Pracovala na administrativě a rozvážela ohlášení po celém městě. I když zde žilo málo lidí, původní počet obyvatel byl kolem pěti tisíc, v dnešní době se to považuje za město. Za hranicí žily jen farmáři, co oraly pole kolem bývalých vesnic. Každý člověk co ve městě žije má povinnost práce, za to poté obdrží kupony na jídlo nebo dostane nějakou věc kterou, může vyměnit, ve městě neexistuje platidlo, proto se využívá, směný obchod. Administrativa zajišťovala pracujícím lidem kupony, za které si mohly, vyzvednou jídlo v hlídaných budovách. Po městě ale existovaly další obchody s legálním zbožím, mohly jste si tam koupit hodně věcí, od lepšího jídla až po baterie nebo oblečení. Poté tu byl nelegální obchod, mezi což patřily drogy, zbraně, alkohol, byly to většinou tajný podniky, o kterých nesměly vědět ti nahoře. Sergei neměl stálou práci jako většina obyvatel, hledal si ji jen na krátkou dobu, když už ho k tomu úřady dohnaly. Měl kamarády na vyšších místech, takže se o to chvíli nikdo nestará a potom stačí trocha dřiny a je to.

Sergei vypil kafe a oblékl se do čistého oblečení, hodil přes sebe kabát a vyšel ven z domu. Na ulici nebylo moc lidí, jak se zdálo z okna, to bylo v bytě na opačnou stranu, na hlavní ulici, vchod do domu byl v jedné boční uličce. Namířil si to rovnou ke starému městu, to bylo uzavřené po rabování a tak se tam nesmělo, Sergei však neměl v plánu jít přímo tam. Na hlídce do starého města býval jeho kamarád Valeri. Znaly se od doby, co se zřizovala domobrana, společně se přihlásily a sloužily právě u starého města. Po cestě narazil na vysokého muže, co byl v bunkru, „Yuri, rád tě vidím, pojď kousek stranou, ať nás nikdo neslyší," řekl potichu Sergei. „Co potřebuješ, včera si nějak rychle vypadl," zeptal se napjatě dlouhán, „výš zase mě trápí ty noční můry, tentokrát byly ale jiný, Vlado tam na mě nadával, že jsem ho tam nechal chcípnout. Musíme se tam zajít podívat, já to musím vyřešit," Yuri na něj pohlédl velice vážně a konstatoval, že to jsou jen noční můry a ne Vlado ze záhrobí. „Máme taky jinou práci, hledáme věci, co chtějí naši klienti nebo co by se mohlo hodit. I když mě teď napadá jedna věc, myslím, že barman říkal, že zná chlápka, co chce benzín. Pokud v ty benzínce nikdo nebyl až na vás, tak tam ještě bude, pokusím se s ním, dohodnou, když tak tam zajdeme, ale už musím jít Sergeii zatím se měj." Yuri odběhl dlouhým krokem a zanedlouho se ztratil v uličce. Sergei se podrbal na hlavě a pokračoval za Valerim.

U brány s ostnatými dráty stál na hlídce voják se samopalem, nebyla to známá tvář ale někdo cizí koho, neznal. Přiblížil se k němu a zeptal se na Valeriho, po krátké debatě se dozvěděl, že se mu stala nehoda za hranicí města, že by se měl jí podívat do kasáren a zeptat se velitele. Sergei neměl jinou možnost, než jít kam ho voják poslal, bylo to kousek, kasárny byly vlastně kus starého města, takže šel jenom po ulici rovně, dokud nenarazil na bránu se starým nápisem "Sláva Rudé armádě." Do kasáren nepustily kde koho, musel jste být voják, policista, lékař nebo občan s povolením. I když byl Sergei bývalý voják v domobraně, neznamenalo to, že si tam může jen tak nakráčet, pořád potřeboval povolení, ale jako správný člověk na správném místě, znal ty správné lidi. „Zavolejte mi velitele Novikova," řekl vznešeně vojákovy u brány, ten se na něj podíval jako na blázna a přistoupil blíž. „Co tu hulákáš, civile, velitel nemá čas a už vůbec ne na otravy jako vy," v zápětí strčil do Sergeie, který sebou ani nepohnul. V tom se do toho přidal další voják u brány a začal vyhrožovat zatčením. Blázni pitomý až na tohle přijde Nikolaj, ten vás roztrhá, pomyslel si Sergei a začal se smát. „Konečně trochu srandy," řekl prvnímu vojákovy přímo do obličeje. Vojáci toho měli dost, popadli Sergeie za ramena a vedli ho rovnou k velitelovi. „Pane, tento muž narušoval klid před kasárnami, žádám o pronesení rozsudku," řekl voják a tvářil se velice hrdě, že zpacifikoval narušitele. Za stolem seděl velitel kasáren Nikolaj Novikov se svým zeleným baretem, jeho pohled se vojákům okamžitě přestal líbit, když viděly, že směřuje právě na ně. Vypadal opravdu naštvaně, když pronesl svá slova. "Vy zkurvená chátro, jak jste se jenom opovážily, vejít s mužem kterej mi zachránil život a řikat že je to narušitel kasáren, to si snad děláte prdel! Jděte okamžitě na stráž a už vás v téhle kanceláři nechci vidět, jasný!" Vojáci jenom zasalutovali a urychleně opustily velitelství. Kdyby jenom ti vojáci věděli, že ta záchrana života bylo podpírání velitele při zvracení, když ho našel za kasárnami opilého. Novikov se zvedl ze židle, už s příjemným úsměvem a požádal, aby se Sergei posadil na židli před stolem. „Něco mi říká že tu nejsi je tak, určitě, vzpomínám si, že jsem dostal složku s něčím, co by tě mohlo zajímat," velitel otevřel šuplík a hledal určitý spis, nakonec jej našel a rozložil na stole. „Takže tady to máme, Valeri Kruščev, byl na průzkumné misi, při které byl vážně zraněn. Podle lékařů již nebude schopen služby, teď je zrovna v nemocnici," velitel se zadíval na Sergeie a čekal otázky. " Co se mu stalo," zeptal se a zadíval se do papírů na stole. Velitel přitáhl složku k sobě, konstatoval, že mu nemůže říct víc, než že byl pobodán po celém těle. Sergeiem to cuklo, „kdo by ho takhle pobodal?" „Myslíme si, že to byly banditi, ale není to jisté," opáčil Novikov. Sergei si vzpomněl na Vlada a spojil si obě události, sice si nepamatuje konec toho, co se stalo na benzínce, je ale možné že to co zabilo Vlada mohlo mít spojitost s Valerim. „Půjdu se ho na to zeptat, třeba mi řekne víc," v zápětí Novikov vytáhnul z podstolu placatku a dvě skleničky. „Nevím, jestli z něho něco dostaneš, on se taky tak trocho dostal do šoku, nemluví, nejí, nepije a prakticky všechno, co víme je od jeho ostatních vojáků, kteří byly sním," při své řeči Novikov naplnil sklenice vodkou. Společně se napily a Sergei poznal, že to je pravá ruská vodka, kterou mu přinesl. Nikdy není škoda si udělat přátele na vysokých místech, ještě k tomu když to bylo tak jednoduché, dát alkoholikovi v době prohibice kvalitní chlast. „Dobrá vodka Nikolaji, musím uznat, že jsem pro tebe našel kvalitu," zasmál se Sergei. V tom si Novikov vzpomněl na jednu osobu, " víš, chtěl bych se tě na něco zeptat, před třemi týdny se začal postrádat jeden kluk, jmenoval se Volodymir ,bylo mu devatenáct, víš o kom mluvím že?" Sergei si vytáhnul krabičku cigaret, nabídl Novikovi který mávl rukou, zapálil si a odpověděl, „neměla by tohle řešit policie?" Novikov se zvedl a popošel k oknu, „to je jedno, nebudeme to řešit, ale měl bys už jít, navštiv Valeriho." Sergei se sebral a šel k němu, potřásl mu rukou a nic nedodal, stejně tak i Nikolaj. Když odcházel přes bránu, odplivl si před vojákem, ten se na nic neodhodlal. Je čas zajít do nemocnice.

Sergei po cestě dokouřil cigaretu a odhodil jí do kanalizace. Nemocnice nebo spíš zdravotní středisko, které bylo spojeno s vedlejší budovou, kde teď přebývají lidé jako Valeri, bylo uprostřed města. Mohl si tam zajít kdokoli, nevyléčily tam rakovinu ani nedokázali provést transplantaci srdce, ale základní pomoc zvládali. Pořád zde byly zkušení doktoři, kteří nebyli jinde k sehnání, proto se dali některé vážné případy vyřešit, zapojil se generátor pro funkčnost sálu a doktor mohl vyndat kulku nebo zastavit krvácení amputované ruky. Do nemocnice vedli betonové schody, staré samo otevírací dveře byly nahrazeny kusy plechu a uprostřed kovovými dveřmi, které se na noc zamykaly, přes den u nich také stála ozbrojená hlídka. Po Sergeiovi chtěla doklady, ty ji vydal a při čekání se optal, „nevíte, kde najdu vojáka jménem Valeri Kruščev, prosím?" „Na to se nás neptejte, my tu jen hlídáme, ale zeptejte se pracovnice co je támhle za pultem, ta se o to stará," odvětil strážný a vrátil doklady, „můžete jít." Sergei vešel do haly a šel rovnou k pultu s pracovnicí, zeptal se na Valeriho a ta po chvíli brouzdání v papírech řekla, „mohu se zeptat na účel návštěvy?" „Sme blízcí přátelé tak ho chci vidět," odpověděl. Pracovnice kývla a poslala ho na oddělení, kde ležel. V místnosti byly dohromady tři lidé sestra pečující o holohlavého muže, onen holohlavý muž a Valeri, vypadal vyhuble a zmoženě, ale nespal, jen tak dřímal a občas se poohlédnul po sestře. „Valeri, jsem rád, že tě konečně vidím, jak se ti daří, chlape," pronesl s jemným úsměvem. Valeri se na něho podíval zjizveným obličejem, měl hrůzou v očích a rozšířené zornice že nešel vidět pigment, po chvíli začal, nahmatával konstrukci postele, dokud se jí pořádně neuchopil. Chraplavým hlasem ale přece vydal několik slov, „já, si to, nepamatuju, jenom jak du ke křoví, pak nic," Valeri se odmlčel a převrátil na bok. Sergei nevěděl, co si má myslet, najednou si všiml, že jeho kamarád usnul. Co to říkal, že si nic nepamatuje, jenom jak zacházel ke křoví, tam ho něco dostalo, třeba něco jako Vlada. Sergei se otočil a šel směrem na chodbu, když ho v tom zadržela sestra a ptala se, jestli s ním mluvil nebo se přeslechla, odpověděl, „jenom nějaké blekotání.“ Jdu rovnou domů, není ani poledne a už toho mam dost, všechno tohle mi nějak zapadá do sebe.

Doma Sergei nechtěl přemýšlet o tom, co se dozvěděl, pustil si rádio a poslouchal nejnovější zprávy z města a okolí. Kromě oznámení pro nová bezpečnostní opatření budov administrace se tam povídalo o častém mizení lidí, „...za poslední tři týdny byly přepadeny dvě karavany při cestách do okolních měst, většinou zmizely bezestopy a bez svědků. Před dvěma dny se na toto mizení zaměřila armáda a vyslala průzkumnou jednotku na sever, přímo k slunečním polím, kde byla přepadena a jeden voják se vrátil s těžkými zraněními. Je to jediný případ, při kterém někdo přežil, zvláštní je ale to že vojáci si nepamatují přesné místo a čas přepadení, pouze jak odjíždějí z místa. Zraněný voják je nyní v nemocnici a stabilizován. Případ bude nadále řešit armáda. Před takovými to hrůzami vás chrání vaše město..." Paměť, každý ztratil paměť na to, co se stalo, na ty poslední chvíle. To se stalo Valerimu a ostatním vojákům, byly ale jediní co to přežily, ale karavana prostě zmizela, zvláštní, proč právě vojáci přežily ten střet a obchodníci ne? Vojáci mají zbraně, karavana taky, musí mít stráž kvůli banditům nebo takovým věcem. Sergei si vzal prázdný hrnek, co se na stole válel od rána a ťukal s ním do stolu, ťuk, ťuk.. Najednou někdo zaklepal na dveře, když otevřel, stál za nimi Yuri, celý nadšený že ho vidí. „Pojď dovnitř, posaď se a rovnou povídej, proč seš tak nadšenej," vyslovil chladně. „Mam další kšeft, ale fakt velkej, víš, jak sem ti říkal o tom chlápkovi s benzínem, má pro nás lepší nabídku." Yuri dychtivě vysvětloval, že jejich zákazník chce benzínu a nafty co nejvíc, jestli je zavedou k benzínce, i když je to už v nebezpečný, zóně, tak jim zajistí neuvěřitelný komfort, navíc si udělají kamarády v úřadě. Ten chlápek se zná rovnou s těma nejvíc nahoře a může všechno zařídit. Sergei se zadíval do prázdného hrnku od kafe, přemýšlel nad nabídkou, „a proč po nás nechtěj jenom mapu, aby si pro to dojeli sami, stejnak potřebujou auta na odvoz," opáčil mrzutě. Yuri se na něj podíval a ukázal na něj prstem, „oni chtěj tebe, protože jsi nejlepší v hledání cest a nejlíp znáš krajinu za hranicí, byl si tam snad stokrát, přinesl si všechno možný, u určitejch lidí sis vybudoval respekt, tak to teď nekaž." Sergei neměl na výběr, sám navrhl, že se chce na benzínku podívat a tím chtěl vyřešit Vladovu smrt. „Musíme zajít do bunkru, mam tam potřebný mapy a věci na cestu," poté se okamžitě zvednul, došel k věšáku, nasadil si svůj kabát a čekal, až se dlouhán také zvedne. V krytu zašli do stejné místnosti, jako byly včera večer, fungoval tam starý generátor připojený na nějaký zdroj v další části, ta byla ale zavalena. Původně to byl, vojenský komplex ale většina se zřítila, až na část vedoucí z města ven. Sergei okamžitě přistoupil ke skříni s policemi, byly tam různobarevné složky s nápisy písmen, jednu vytáhnul a položil ji na stůl. Potom se začal přehrabovat v další už ne tak organizované skříni, po chvíli našel mapu oblasti a rozložil ji vedle složky. „Tady je město a tady je benzínka, je to skoro pětadvacet kiláků, ale s autama to bude jednoduchý. Stará silnice je zpočátku nepoužitelná, armáda na ní postavila zátarasy, proto to objedeme po tyhle cestě, rovnou předpokládám že vyjíždíme ze starýho parkoviště abychom se vyhly armádě..." Sergei a Yuri, diskutovali až do noci, naplánovali cestu, zbraně, lidi a auta, všechno potřebné pro cestu tam i zpátky. Potom se rozloučily a Yuri opět běžel do baru, ale opatrně aby ho někdo nezahlídl, šel rovnou informovat klienta a Sergei si to namířil domů. Když otevřel dveře do bytu, Kaťa už spala, ale nechala rozsvícenou lampu na stole. Sergei si svlékl jen svrchní část oblečení, sfouknul plamen a položil se na postel, z plánování byl tak unavený, že rázem usnul.

Byl u sebe v bytě, venku byla tma ale i tak se do oken vlévalo světlo, jasně bílé světlo. Sergei se zvedl z postele, všiml si, že podlaha byla bílá, jenom čistě bílá, místnost vypadala, jinač stejně. Kaťa nebyla na své posteli, ležela na zemi, schoulená do klubíčka v červené noční košilce. Od jeho postele se začali opěvovat kapky krve, které mířily do koupelny, Sergei je následoval, otevřel dveře, ve sprše byla opět jeho sestra, kapky směřovali přímo k ní. „Co jsi mi to provedl Sergeii, proč si mi to udělal, proč své malé sestře?" začala mluvit Kaťa, zády k němu, šlo slyšet, jak při tom brečí. Nemohl odpovědět, jako kdyby ztratil hlas, rázem šlo slyšet, jak brečí ještě víc, „odejdi, odejdi, odejdi prosím, už mě nech být!" začala křičet Kaťa. Sergei se vrátil do hlavní místnosti, něco tu bylo, jinač, okna byla rozbitá, vytrhaná i s cihlami. Jeho sestra tu pořád ležela, kapky se začaly objevovat směrem k ní, najednou se pod jejím tělem rozlila kaluž krve, ze sprchy se začaly ozývat výkřiky a nářek, Sergei se snažil otevřít dveře, ale byly zamčené. Do místnosti přišel Vlado, běžel ke Kateřině a otočil na ji záda, byla pobodaná, po celém těle. „Proč si to udělal, zase si neudržel mysl pohromadě, zase jsi zabil!" začal křičet Vlado a šel směrem k Sergeovi, měl šílený výraz ve tváři. Zastavil se před ním a krvavýma rukama si začal přejíždět po obličeji, začal něco říkat, nebylo mu rozumět ale po chvíli začal opakovat něco, co Sergei už slyšel, byly to slova muže, který mluvil v rádiu, když ho odpoledne poslouchal. „Sergeii vzbuď se, vzbuď se, co to děláš, to jsem já, Kaťa!"

Ten sen byl neuvěřitelně živý. Když ráno viděl svoji sestru, jak zachází do koupelny, viděl opět tu scénu a opět slyšel ta slova, jak ho proklínají. „Tady máš kávu, je horká tak se neopař," řekla neuvěřitelně normálním hlasem Kaťa, Sergeiovi to připadalo zvláštní po tom křiku, co od ní slyšel ve snu.“Děkuju a omlouvám se." Jeho sestra na něj hodila uhrančivý pohled, „myslíš za to, že jsi ve spánku křičel, že jsi mě nezabil, to se mi fakt líbilo!" napila se své kávy a pokračovala, "od tý doby co jste s Vladem odešli a vrátil ses jen ty, ses hodně změnil, nejen tím že nadáváš ze spaní, si i odtažitý, za poslední tři týdny jsem tě viděla jen ráno, když odcházím do práce a ty spíš." Sergei neměl slov, jenom civěl do hrnku s kafem. „Musím už do práce, dneska bys měl zůstat doma," vzala si svou tašku a šla ke dveřím, „mám tě ráda Sergeii a nechci, aby se ti něco stalo.“ Jakmile Kaťa odešla, opět se mu promítla scéna s Vladem, bylo to zděšující, poprvé ho ve své noční můře viděl normálně, ale přesto jiného. Pomalu si uvědomoval, že už dlouho nejedl a naplánoval si cestu rovnou do baru. Cesta nebyla nějak složitá, musel jenom projít kolem kasáren k nemocnici, na jednom dvorku mezi domy byly sklepní dveře, kterými se šlo přímo do posledního svobodného ráje ve městě. Bar byl rozdělen na dvě části, jedna byla zavedena jako hospoda, pro obyčejné lidi. Druhá, byla ten pravý bar spojen s restaurací, tady se člověk mohl pobavit hudbou, kvalitnějším alkoholem a jídlem, byl ale jenom pro zvané nebo lidi, kteří se znali s někým zevnitř. Sergei sem nechodil často, byl však známý obchody co zde vyřizoval a vyhazovači ho proto znali, stejně tak i barman, ten většinou zařizoval objednávky z jiných měst. Bylo to čisté místo, takový doutníkový klub, hrála tam uklidňující hudba jako jazz a osvětlení bylo elektrické. Lidé zde seděli v křeslech a kouřily doutníky, popíjely whisky a bavily se mezi sebou, jako by to bylo před lety. Sergei šel rovnou k baru, pozdravil barmana Vasilijeva zvaného Sirka, obědval si dobré jídlo a posadil se k jídelnímu stolu, který byl prostřen do červené barvy. Zatím co čekal na jídlo, prohlížel si ostatní hosty. Přemýšlel o pěstování tabáku, které bylo velice rozšířené, pravděpodobně kvůli tomuto podniku. „Zde je tvoje jídlo Sergeii, doufám, že ti bude chutnat, přivezly noví suroviny, takže je to čerstvý," pozasmál se Sirka a odešel za bar k rozmluvě s jednou sečnou. Jídlo vypadalo opravdu dobře, vonělo a bylo by škoda ho rychle nesníst, řekl si Sergei a pustil se do něho. Takovou kombinaci chutí už dlouho nezažil, liboval si v ní, a když konečně dojedl, byl přecpaný, že se opřel o židli a málem usnul. Přišel k němu opět Sirka a vzal prázdný talíř, „tamhle ti lidé v rohu tě čekají, měl bys za nimi co nejdřív přijít. Sergei neváhal a šel rovnou k trojici křesel, z nichž bylo jedno prázdné, když byl blíž, poznal Yuriho, ale zády k němu seděl další muž. Nakonec došel až k nim a zjistil, že ten druhý je Novikov, „Nikolaji, rád tě vidím, co tu děláš?" podivil se s úsměvem. Yuri mu vysvětlil, že přes velitele se spojil se svým klientem, který chce doručit zásilku do vedlejšího města. Poté se do vysvětlování vložil sám Nikolaj, „Sergeii, v dnešní době si každý chce zachránit krk, administrace nejde po krku lidem na vysokých místech, vás dva má v merku policie už dlouho, už jste z toho měly problémy, mě de o kejhák už taky dlouho, kvůli, jistý události se kterou se nebudu svěřovat, kvůli ní potřebuju novou podporu. Každopádně já jsem tu taky proto, že potřebujete nějakou ochranu, klient poskytne dvě auta a řidiče, vy dva povedete a já zajistím tři ozbrojené muže. Problém je že se to má stát už dneska večer, i když sem velitel, nemůžu stáhnout vojáky z hranic, ale dneska se mění celý oddíl na východní straně, takže budeme mít dost času na průjezd na sever." Dál se mluvilo o cestě a o arzenálu co se měl připravit. Sergeiovi se moc nelíbilo, že to je zrovna ten den, na to si ale řekl, že je lepší to mít co nejdřív z krku, přece jen je lepší tam jed teď s vojáky, než potom sám. Všechno si dohodly a Yuri už zase musel někam odejít, v koutě zůstaly sami dva, kouřily doutníky, popily trochu staré whisky a z Novikova nakonec vypadlo, „nesmíme se nechat ničím překvapit, ať se stane cokoli, musíme držet pohromadě, vojáci nás budou krýt a vy budete hlídat pláň. Pumpy pracujou, dokud jim nedojde tlak, potom by se musel doplnit pomocí generátoru, ale to si když tak zařídí klient sám," poté se ponořil do vlastních myšlenek a hleděl k zemi. Sergei se neudržel nezeptat se, kdo je to ten klient, na což mu Nikolaj odpověděl, že to nemůže říct, ale je z vysokých míst a to nejen u nás ve městě. Zbývalo několik hodin, než se vyjelo ven, všichni šly zařizovat věci na večer, různé vybavení a podobně, Sergei zašel do nemocnice podívat se na Valeriho. Strážní ho pustily, pracovnice se ani neptal kde je, to si pamatoval, když ale došel do místnosti s lůžky, ležel tam jenom ten holohlavý pán, co tam byl již minule. Procházel postupně většinu pokojů, nakonec narazil na sestru, „prosím vás nevíte kde je ten muž z lůžka támhle v místnosti na proti, jmenoval se Valeri Kruščev," sestra kývla a řekla, že v noci zemřel, celou noc sténal a křičel, nakonec podlehl šoku. Doma si Sergei musel udělat silnou kávu, celou ji vypil na ráz a už se mu nechtělo přemýšlet, co se to tu děje, nakonec se položil na pohovku a koukal z okna, dokud neusnul.

Probudila ho až Kaťa která se vrátila z práce a bouchla dveřmi, nevšimla si ho, dokud se neposadil, bylo pro ní překvapení že je doma takhle brzo. Bylo kolem osmé hodiny, to zbývaly ještě dvě hodiny, Kaťa začala vařit a Sergei si zatím prohlížel její knihu. Zapojil elektrické světlo na další autobaterii, takže to začalo připomínat staré dobré časy. Potom se posadily ke stolu, společně se najedly a povídaly si, o všem co se poslední dobou dělo, co bylo v práci, jaké to bylo před lety. Povídaly si celou dobu, dokud na dveře nezaťukal Yuri, Kaťa byla zklamaná, že opět odchází, ale byla ráda, že si konečně popovídaly, rozloučily se a Sergei odešel. Šly do bunkru, oblékly se do patřičného maskovacího oblečení, nasadily si čepice a rukavice, vzaly si ještě své vlastní zbraně, Yuri svůj Stečkin automatickou pistoly, kterou ukradl ve vojenském skladu, Sergei SVD Dragunov s optikou, což byla kvalitní sovětská puška. Vyšly ven z bunkru uprostřed zarostlého pole, východ byl oplocen a zamaskován jako přístup do kanalizace, museli obejít celé město, aby došly až k parkovišti u starého obchodního domu. Museli jít opatrně, aby je hlídky u severní brány nezahlídly, přeběhnout silnici není jenom tak. Sergei se podíval skrz hledí na stojící jednotky, které chodily od zátarasu k bráně, počkali si, až když odcházeli zpět a přeběhly ji, potom už jenom obešly roh města a dostali se na starý parkoviště. Celé bylo prázdné, auta byla odtažena a použita jako zátarasy nebo tak podobně, v dálce se ale mihlo světlo, Yuri vytáhnul svítilnu a na chvíli ji rozsvítil a zatřáskl s ní, cesta byla volná, přešli široké parkoviště a už viděli auta. Celkem byly tři, jeden vojenský džíp a dva nákladní vozy, které na sobě měli připevněné cisterny, kolem bylo několik mužů. Když se přiblížily, viděli, že ve vozech už čekají řidiči, kolem byly ještě tři vojáci a Novikov. „Tak chlapi, máte všechno, my jsme už připravený," začal velitel, „teď si jenom vemte noktovizory z džípu, máte tam ještě dva kalachy 74, ale vidím, že ty Sergei spoléháš na vzdálenost. Nuže dobrá nasedat, já řídím džíp, my jedeme první, za náma cisterňáci a ty Sergei si sedni vedle mě."

„Musíme jet touhle polní cestou, dva kilometry odtud a potom na sever, měli bychom narazit na vedlejší cestu," ukazoval Sergei Nikolajovi prstem na mapě, auta se potom rozjela a sjeli na východní hlavní cestu. Sergei přes nanovizi pozoroval lesík kolem kterého jeli, nebyl zvláštní, ty stromky vyrostly za tu dobu, co se lidé ukrývají ve městech. Byla to ještě taková lesní školka, když tudy Sergei projížděl naposled. Chlapi v zadu na Džípu se bavily, nebylo jim rozumět ale Yuriho smích se nedal nerozpoznat, byl hlučnější než motory starých aut, velitel ho nakonec okřikl a opět se dal do řízení. „Sergeii, kdybys něco viděl tak řekni, já zastavím a vypnu motor, to samí maj za příkaz chlapi s náklaďákama, jak mě uviděj stát, potom se na to koukni tou tvojí puškou," Sergei přikývl a sledoval dál krajinu. „Támhle to je ," upozornil Nikolaje a ten zahnul na polní cestu. Byla hodně stará a zarostlá, bylo vidět, že po ní nikdo dlouho nejel, proč by se taky někdo opovažoval na sever, přímo k lodím vetřelců. Byly sice daleko ale lidé se bály že psychické pole dosáhne, až sem. Cesta byla klidná, jeli asi pět kilometrů, dokud nenarazili na starou panelovou cestu, „přímo po ní Nikolaji," ozval se Sergei. Byla to zvláštní cesta, ne z asfaltu , nýbrž betonových bloků, ale po chvíli krkolomné cesty a objíždění děr zjistily proč. Projížděly kolem oplocené základny, byly tu polorozpadlé hangáry, plochy vyskládané tanky a vojenskou technikou, ta cesta sloužila pro transport právě vojenské technice do terénu, proto bylo jednodušší a levnější vybudovat tuto cestu. Dojeli až ke starému stanovišti se závorou, byla zavřená a zadělaná zrezlým řetězem. Novikov rozkázal jednomu svému muži aby vzal kleště a přeštípnul řetěz, závora se musela držet a voják tam musel být, dokud všichni neprojeli, auta se proto zastavila nějakých deset metrů za ní. Všichni čekaly, že se za chvíli voják vrátí, ale nevrátil, zbylí dva seskočily, aby to šli zkontrolovat, nenašli nic, volali na něj, svítily baterkou, jestli není ve vysoké trávě, nic nenašly. Velitel přikázal, ať se vrátí do džípu a bez dalšího čekání se jelo dál, vojáci se bavily, kam mohl zmizet a Novikov každým jejich slovem pomalu zrychloval. Najednou dorazily na severní cestu, kousek před ní zastavily a Nikolaj opět oslovil své muže a Sergeie, „chlapi, děte to zkontrolovat a ty Sergeii jim dej pušku, ať to prohlídnou pořádně, tebe nesmíme ztratit." Tentokrát se nikomu nic nestalo, na cestě nikdo nebyl, všichni se vrátily a mohlo se jet dál, muselo se jenom opět odbočit na vedlejší cestu, za pár set metrů se tedy vydaly na západ, museli objet celé pole až k severu než dorazily na malinkou vesničku. Nikdo v ní nežil, ale šla z ní hrůza, rovnou jí projeli a neohlížely se, nikde tu nebyly zátarasy, takže se mohlo rovnou vyrazit k benzínce.

Byl klid, jediné co narušovalo ticho, bylo burácení starých motorů. Sergei začal nervóznět, stejně jako většina posádky až na vychechtaného Yuriho, který si smích neodpustil i když se už ztratil jeden muž a byly v nebezpečný, zóně. Přes noktovizor se začala vyjasňovat budova, na ní byl zašlý nápis "LukOil". „To je ta benzínka, zastavte, podívám se, jak to vypadá," pronesl nervózně Sergei a podíval se přes optiku pušky na budovu. Pozoroval vchod, okna a okolí, ničeho si však nevšiml dokud nenarazil na sloup elektrického vedení, připadalo mu, že za ní stojí postava, silueta se nepohybovala, ale bylo zřejmé, že vidí hlavu a trup. Promnul si oči a opět se zahleděl do optiky, nic, postava zmizela a připadalo mu, že tam ani nebyla, „děje se něco, vidíš tam někoho?" zeptal se Nikolaj, „ne nic se neděje, všechno v pořádku, jedeme dál," odvětil Sergei a posadil se zpět na sedadlo. Přijely přímo k benzínce a hned se začali dít věci, Novikov rozmístil muže ke každému vozu, aby hlídaly řidiče, když budou zprovozňovat pumpy, sám si vlezl mezi obě auta a hlídal, jestli nikdo nejde od cesty, kudy přijely, Sergei a Yuri měli za úkol hlídat budovu a další cestu. Byla tam strašidelná atmosféra, kolem se začala tvořit mlha, v tom dokonalém tichu se zdálo, že ho nemůže nic přerušit, dokud se nespustily pumpy a bylo slyšet, jak benzín teče do prázdné cisterny. Sergei si začal všímat, že se všechno začíná tišit, postupně poslouchal, jak voják s řidičem rozmlouvají, připadalo mu, že se hlasy vzdalují, začínal být zmatený. Požádal Yuriho, aby na něj čekal, že se pude podívat dovnitř, k té díře, kterou se propadl Vlado do sklepa. Yuri si asi ani nevšiml, že na něj mluvil, protože neodpověděl ani se neotočil. Sergei sebral odvahu a vzal si z džípu Ak-74, který pro něj přichystal Nikola a pomalým krokem vešel do prodejního prostoru benzínky skrz rozbité dveře. Rozhlížel se, ale nic neviděl, zapnul si noktovizor a procházel se uličkami, zpomalil se v místě, kde měla být díra, ale nebyla, podlaha byla celá, dlaždice neporušeny. Pomalu si myslel, že blázní, vždyť si vzpomínal na to, jak tudy mluvil k Vladovi, sklonil se k podlaze a zaťukal na ni, nic, nebylo slyšet vlastního slova natož klepání. Najednou si všiml rychlých záblesků, otočil se a všiml si, že Yuri střílí svým Stečkinem ze strany na stranu do mlhy, nebylo ale nic slyšet. Vyběhl ven a chytnul ho za ramena, šlo vidět, že něco říká, jak křičel, aby ho slyšel, marně. Kolem nikdo nebyl, žádní vojáci, žádní řidiči, i Novikov se ztratil, Sergei pobíhal mezi auty a snažil se někoho najít, také křičel, také marně, nakonec se opřel o pneumatiku jednoho vozidla, sundal si noktovizor a rucemi si zastřel zrak. Poohlédnul se po Yurim, nikde nikdo nebyl, i nábojnice zmizely, jako by se po něm slehla zem, zvednul se a šel na místo, kde předtím stál, nic, na zemi byla pořád vrstva hlíny jako by zde nikdo nestál. Mlha začala více houstnout, bylo vidět jen na pár kroků. Najednou začal panikařit, vzal kalašnikov a začal střílet směrem jako předtím Yuri, dokud mu nedošel zásobník. Směrem k němu se začaly přibližovat siluety, byly vysoké a holé, oblých tvarů s velikou hlavou, přibližovali se tak pomalu, že se zdálo, že se zastaví čas. Co budu dělat, co budu dělat, nadával na sebe alespoň v duši, když nebylo slyšet slov, najednou si vzpomněl na dvířka do sklepa, ty přece nemohli zmizet. Rozeběhl se proti postavám a zahnul za roh přímo k dvířkům, vlezl dovnitř a zavřel je za sebou, pozadu se od nich vzdaloval, dokud nenarazil na zeď, schoulil se a čekal. Zpoza dvířek vycházelo jasné světlo, začali se chvět a nakonec se rozrazily, krev, proč je tu všude krev, kde je Vlado. Stopy, na betonové podlaze jsou od krve, vedou ke mě. „Proč si myslíš, že jsem umřel, já nejsem mrtvý, vyjdi ven a přesvědč se, jsi jenom srab, co tu umře. Cítíš, jak se zdi zužuji, strop klesá, nemůžeš utéct, je to dokonalá past že ano. Stejné jsem to měl i já když si mě tu nechal, já žil a ty jsi mne tu nechal, jako lovnou kořist, lovnou kořist pro lovce bez zábran!"