Catella - 23. část

Anotace: ...

Od té doby, co Mark a Aaron odešli, jsem nedělala nic jiného, jen přemýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc myslel Mark svou výhružku vážně a jak daleko je schopen zajít. Situace se rozhodně nevyvíjela v můj prospěch. A navíc, neměla jsem nejmenší tušení, kdy se vrátí z lovu zbytek rodiny, ve kterých jsem měla alespoň nějakou malou ochranu. Ach, jak ironické. Nejdříve se za upíry honím skoro dvě sta let po celém světě, jen za tím účelem, abych je zabila, a teď doufám v jejich brzký návrat, aby mě ochránili. Mě, nejhorší vražedkyni upírů současnosti, jednu z nejděsivějších v historii. V upírských komunitách jsem ta, kterou se straší navzájem, stejně jako se lidské děti děsí strašidly pod postelí. Není snad jediný upír, který by o mně neslyšel, ovšem tito civilizovaní jsou výjimka, roznáší se o mně fámy, v knihách se o mně píšou legendy… a teď tu jsem sama, jen jako křehký človíček, proti naštvanému upírovi a celý můj osud mají v rukou tři osoby, z druhu, který ze srdce nenávidím… Jak jsem to jen skončila?
V tu chvíli jsem si uvědomila jednu prostou, ale přesto základní věc: já se litovala. Vždycky jsem si stála za tím, že sebelítost je jen pro slabochy, stejně jako slzy. A teď jsem této slabosti propadla. Takže je jen otázkou času, kdy se tady rozbrečím…
I přes ten stísněný pocit se mi povedlo usnout. V tu chvíli jsem byla za spánek vděčná tak moc, jako ještě nikdy. Ve skrytu duše jsem doufala, že až se vzbudím, ti, co mě na tomto místě drží nad vodou, už budou zpátky.
Ale ani tentokrát se na mě štěstí neusmálo. Vzbudila jsem se totiž ještě před jejich návratem. Všude okolo mě byla tma, takže už muselo být minimálně deset večer pryč. A v tu chvíli jsem si uvědomila jednu děsivou skutečnost: Matt říkal, že tu budu dneska sama, ovšem to, kdy se vrátí, už nedodal. Takže to mohlo být dneska, zítra, ale i někdy za týden.
Jenže tentokrát mě nevzbudil ani hluk, ani bolest, ale něčí ruka na mých ústech, která mi zabraňovala se nadechnout. Ledově studená dlaň upíra. A mně už v tu chvíli bylo jasné, že Mattovi asi patřit nebude.
Když už jsem začala pomalu omdlévat z nedostatku kyslíku, ozval se mi u ucha hlas stejně ledový jako ruka na mých rtech.
„Jedno slovo a zlomím ti vaz, rozumíš?“ zeptal se mě a já v něm poznala Marka. Jenom trošku, tak, jak mi to jeho sevření dovolovalo, jsem přikývla na souhlas. V tu samou chvíli jsem přestala cítit roubík bránící mi v nadechnutí.
Mark za mnou se uchechtl. „Tak je hodný pejsek.“ pochválil mě a potom si mě prudkým pohybem otočil k sobě čelem. Nečekala jsem to, a tak jsem slabě vyjekla. Vážně jen slabě, ale přesto to podle něj asi bylo příliš hlasité.
„Řekl jsem ti, ať jseš zticha!“ syknul na mě jako rozzuřená kobra? Ne, kobra byla proti němu domácí mazlíček. K většímu posílení významu svých slov mi ještě pevněji stiskl zápěstí, stále pořád nateklé z našeho předchozího setkání. Tentokrát se mi však, silou vůle, podařilo výkřik zadržet. Výkřik ano, ale zasyknutí ne. Když ho Mark zaslechl, potěšeně se usmál. Jako bych mu tím slaboučkým projevem emocí splnila jeho tajné přání. Ovšem ten úsměv jsem sice neviděla, na to byla v místnosti moc velká tma, ale cítila jsem ho víc než dost.
„Víš, minule jsem ti něco slíbil.“ oznámil mi jen tak mimochodem. Poté trošku uvolnil stisk mého zápěstí, stále jsem však měla pocit, jako kdyby si o něj hned na několika místech típnul cigaretu. Ruku jsem měla v jednom ohni.
„Slíbil jsem ti, že jsem s tebou ještě neskončil.“ z hlasu se mu stával zlověstný šepot. Zlověstný pro mě. „A jelikož se ještě neznáme,“ ne, že bych se s ním nějak blíž poznávat chtěla, „něco ti o sobě řeknu. Já své sliby plním.“ to už dořekl o něco hlasitěji a potom tou mojí rukou, kterou stále držel, trhnul směrem za sebe. V ruce mi zalupalo a vyjela mi tam ostrá bolest. Ztěžka jsem dopadla na gauč, který mi byl v té době postelí. V duchu jsem zjišťovala rozsah mých zranění. Zjistila jsem, že se mi ke zlomenému zápěstí přidalo ještě vykloubené rameno. To to dobře začíná. A věděla jsem, že bude mnohem hůř.
I když dosti trhaně, stejně jsem se namáhavě zvedla. Když jsem se nemohla před ním postavit, dostala jsem se alespoň do sedu.
„Neber si to osobně, ty za to vlastně nemůžeš.“ pokračoval dál Mark ve svém monologu. „Anebo možná ano, ale kdo ví…“ zamyslel se a na chvíli se zastavil.
„Je to už dávno. Měl jsem přítelkyni, jmenovala se Zoe.“ aha, tak konečně jsem se dozvěděla, kdo ta tajemná Zoe byla. „Byla to Mattova sestra. Chceš vědět, co se stalo? Je mrtvá! A můžete za to vy, zkažení psi!“ dobře, tak jsme se dostali k té Mattově nenávisti k vlkodlakům. Celkem oprávněné, kdyby někdo zabil mé bratry, které jsem ještě za svého lidského života měla a nadevše je milovala, také by mu to jen tak neprošlo. Kdybych toho dotyčného našla, hodně by ho to bolelo. V té jeho bolesti bych se doslova vyžívala.
Na bolest v ruce jsem si zvykla do přijatelných mezí, a proto jsem se narovnala v zádech. Mark byl skokem u mě a svou dlaň měl položenou na mém rameni.
„Copak, ty někam jdeš?“ zeptal se mě úplně nesmyslně. Jako bych mohla někam jít. Vzdorovitě jsem se mu zahleděla do očí, musel v mém výraze vidět odhodlání. Odhodlání se mu nepoddat, neklesnout tak hluboko.
„Tenkrát jsem se rozhodl dát mé Zoe slib.“ pokračoval, jako kdyby ho nic nevyrušilo „ V té chvíli, kdy mi umírala v náručí. Slíbil jsem jí, že ji pomstím. Že pro ni zabiju alespoň jednoho vlkodlaka.“ ‚Hm, a doufám, že už jsi nějakého našel. Protože pokud ne, jsem v čudu.‘ problesklo mi hlavou. Moje intuice mi však říkala, že tím prvním vlkodlakem, kterého od té doby potkal, jsem já.
„Hledal jsem je dlouho, a konečně jsem jednoho našel. Sice až poté, co jsem to své pátrání vzdal, ale přeci jenom jsem nějakého objevil. Tebe.“ tak tímto prohlášením mi mé předchozí, ne příliš optimistické myšlenky potvrdil.
„Nemám vlky rád. Opravdu nemám.“ zatvářil se zamyšleně a potom… prostě tak, jak se jeden tváří, když si vybavuje ne příliš veselé zážitky. Přitom, možná vědomě a možná taky ne, svíral pěsti. Obě, i tu položenou na mně. Moje rameno se ocitlo v kamenném svěráku, ze kterého nešlo uniknout. A potom… křup! Tak to bývala klíční kost, teď se z té kosti stal snad prach.
Ze svých úst jsem opět vypustila tichý výkřik, a to ho nejspíše probudilo.
„Copak, snad tě to nebolí?“ zeptal se jízlivě a pousmál se krutým úsměvem. Přitom sevřel pěst ještě pevněji. Bolestivě jsem zaskučela a křečovitě zavřela oči. Měla jsem nutkání skousnout si jazyk, a tím vlastně tlumit steny, ale měla jsem strach, že by ho pach krve ještě víc vyprovokoval.
„Zabiju tě.“ oznámil mi, jako by se nic nedělo. Samozřejmě, tuto větu jsem už slyšela mnohokrát. „Ale předtím si spolu trošku užijeme.“ dodal a potom mě chytil pod krkem. Nešetrně mě postavil na nohy a potom opřel o stěnu vedle gauče. Opět, jak už ten den několikrát, jsem zasykla, ale to ho snad ještě víc pobízelo k činu.
Jedna jeho ruka mi zajela pod tričko, zatímco ta druhá si mě stále držela opřenou a neschopnou jakéhokoliv pohybu. U ucha jsem slyšela jeho čím dál rychlejší a hlasitější dech, ze kterého se mi chtělo zvracet. Tehdy jsem poprvé pochopila Lin, to, jak se musela cítit. A také to, jak absurdní je, že se s tím někdo dokáže smířit. To se nedá, potlačit možná, ale vůbec to nevnímat, prostě ne.
A pak mě napadla poslední spásná myšlenka. Ta, která pokud vyjde, zachrání mě před dalším nepříjemným zážitkem.