Everal - 3. Kapitola: Chorchloj

Anotace: ...

Někde pod nimi se cosi stále pohybovalo. Neustále to nabíralo na rychlosti a intenzitě. Náhle bylo jasně vidět, že to míří přímo na ně. Dlouhý táhlý pruh písku, který se stále více zvedal, byl už jen několik metrů od nich. V tom náhle jakoby zmizel a nechal po sobě hlubokou propadlinu.
„Co to proboha bylo“ řekla Ashley a začala se třást strachem.
„To nevím, ale určitě nic dobrého“ odvětil Jackson a rozhlížel se kolem sebe, aby mu neunikl ani sebemenší pohyb. Sotva stačili, cokoliv podniknout a bylo to tu znovu. Tentokrát se na ně stěna písku valila snad ještě rychleji.
Všichni stáli nehybně hledíce přímo do očí hrozivé stvůry, jež byla skryta ve víru prachu.
Na to jak neohrabaně Chorchloj vyhlížel, tak nečekaně razantně vyrazil jako obrovský šroub vstříc Jenifer, která stála na místě kde ji před chvíli na její bosé, a necitlivé nohy postavil Jackson.
Chlapec reagoval zcela instinktivně. Odstrčil vší silou Jenifer a ta dopadla na svůj pravý bok.
Jacksona čekal bohužel mnohem tvrdší náraz. Rozzuřený červ trefil svou ohromnou hlavou chlapce přímo do prsou. On se mu však zaryl svými prsty do jeho přední části hlavy a odmítal se ho pustit.
Šok, který ho následně zachvátil, málem zapříčinil jeho pád. Chorchlojův obličej totiž hyzdili čtyři odporně vyhlížející žluté oči.
Jackson využil jediného možného řešení, ke kterému v tom okamžiku dospěl a začal svými zaťatými pěstmi rozdávat rány, kam jen dosáhl. Červ si to, ale nenechal líbit a začal sebou škubat.
Při jednom z chlapcova nápřahu se bohužel Chorchloj tak prudce zatřásl, až to Jacksona odhodilo. Při dopadu na záda si málem vyrazil dech. Nebyl, ale čas zkoumat utržené rány a tak se bleskově vyškrábal na nohy v očekávání, že červ opět zaútočí.
Při prvním pokusu ještě stačil uskočit, druhý však znamenal úspěch pro Chorchloje. Jackson utržil přímý náraz do hrudi, ještě však stačil křiknout „utečte!“
Ashley chytila Jenifer v pod paží a snažila se jí odtáhnout pryč. Noah, ale nehodlal Jacksona nechat v boji s červem samotného. Než však stačil cokoliv udělat tak se červ vrhl proti písčité zemi a zavrtal se i s Jacksonem hluboko do země.
Jenifer, Ashley i Noah se tvářili naprosto šokovaní a ani jeden z nich nebyl v prvním okamžiku schopen jediného slova. Raději si ani nechtěli představovat, co se s jejich přítelem teď děje.
Ashley se vrátil hlas jako první a z jejích úst se vydralo srdceryvné „Jacksoneee!“ a vrhla se k místu, kde před pár vteřinami zmizel.
Na Jenifer to bylo už moc a naprosto bez jediné špetky síly začala opět tiše plakat. Nyní už ani Ashley, ji neměla sílu utěšovat, jelikož i jí z očí odkopávala jedna kapka za druhou.
Situace se, ale náhle změnila. Obří červ vyletěl jako postřelený s velkým hlukem ze země. Jacksona ovšem nikdo z nich nezahlédl.
Jejich oči uchvátilo, ale něco jiného. Majestátně vyhlížející šelma, které z tlamy trčely dva špičaté zuby, kterýma se snažila roztrhat Chorchlojovu tvář.
Z červa během chvíle začali stříkat ohromné cákance slizké tekutiny. Po chvíli nerovného souboje tygr vítězoslavně zařval a obři Chorchloj zalezl potrhaný zpět do hlubin.
Dívkám málem vypadly oči, jak napjatě sledovaly tuto bitku mezi deseti metrovým červem a tygrem o kterém neměli zdání, kde se tu vzal. Hrůzu nahánějící zvíře s minimálně půlmetrovými špičáky se mrštně otočilo přímo proti ležící Jenifer a pomalu se k ní začalo přibližovat. „Okamžitě zmiz, potvoro,“ zařval ne úplně přesvědčivým hlasem Noah a nabral plnou hrst písku, kterou hodil po kočce. Ta se na něj jen kradmo podívala a zaprskala. Noah moudře ustoupil o pár kroků dál.
„U-te-čte,“ vyhrkla přes valící se slzy Jenifer. V tom se stalo něco nečekaného, tygr přistoupil těsně k ležící dívce a začal jí olizovat svým jazykem. Ta nemohla uvěřit svým očím, jelikož už se viděla jako hlavní chod této alespoň čtyř metrové šelmy s krásně zlatavě vybarveným kožichem. Dívka chvíli šelmu pozorovala v jejím počínání a pak se zaměřila na její oči a najednou zašeptala „Jacksone?“
Musí to být on, byla si tím naprosto jistá, tyto kaštanově hnědé oči pro ni byly naprosto nezaměnitelné.
Tvor se jí opět zadíval do očí a pak lehce přikývnul. Následně se přikrčil a dloubl svým studeným čumákem do Jenifer. Poté to ještě několikrát zopakoval a celou ji podebral. Dívka pochopila, co šelma naznačuje a vyšplhala se jí mezi lopatky. Položila hlavu do hustého kožichu a užívala si tolik chybějící pocit bezpečí. To už se ke kočce opatrně přiblížila i Ashley a Noah.
„To je Jackson,“ vypískla Jenif šťastně.
„Ale jak je tohle možné,“ ptala se nechápavě Ashley. Nikdo jí, však neodpověděl. Tygr popošel o další krok vstříc a jenom zlehka do nich strčil. Oba si prohlíželi Jacksonovu nově nabytou podobu a drbali ho radostně za ušima.

Po hodině nepřetržitého běhu šavlozubého tygra se třemi cestujícími na hřbetě byli na míle daleko od místa, kde se první z našich hrdinů dokázal, v tomto pozoruhodném světě proměnit.
Pomalu se začali přibližovat horám, které se tyčily v dáli.
„Za jak dlouho tam budeme? Co myslíš Noahu?“ zeptala se Ashley.
„No doufám, že už brzy,“ odpověděl unaveným hlasem, už jen kvůli Jenifer, opravdu si potřebuje nutně odpočinout.
Ve chvíli kdy už k západu slunce mnoho nechybělo, se poprvé po dvou dnech dostali s úlevou ve tváři ze spáru smrtící pouště Than-upy.
Šelma však vůbec nezpomalila a dál se proplétala mezi nízkými jehličnany.
Jenifer na tom bohužel už v této době byla velice špatně a dokázala sedět na běžící šelmě jedině za pomoci Noaha a Ashley. Chvilkami začínala, ztrácet vědomí a minutu od minuty vypadala hůř. Jackson, ale neuháněl zbytečně, podařilo se mu díky čichu najít vodu a tak po zásluze za vydané úsilí konečně dospěli k zasloužené odměně, jež je zachránila od jisté smrti.
Jenifer se okamžitě překulila k rychle tekoucímu potoku a začala pít vodu plnými doušky. V tu chvíli se zpátky do své podoby proměnil i Jackson a i on si nabral vodu do dlaní a s úlevou se napil.
Ashley se na něj chvíli obdivně dívali. „Jak si to udělal?“ zeptala se.
„Nemám zdání,“ odpověděl a pokrčil rameny. Pak se pro sebe lišácky usmál a vodu, jenž nabral do dlaní, cáknul po Ashley. Ta mu to okamžitě vrátila a během chvilky byli oba dva zlitý od hlavy až k patě a usmívali se od ucha k uchu.

Tohoto dne se na této straně země na hranici mezi pouští a Gynmarským pohořím nic dalšího neudálo.
Po úmorné cestě, kterou absolvovali, se uvelebili pod jeden z mnoha stromů a znaveni po dnech které probděli, usnuli za šumění větví stromů.
***
Hned jak se chlapci časně zrána probudili, začali okamžitě vymýšlet, kam se toho dne vydají, všem třem bylo jasné, že brána se tu již neobjeví a čekat zde nemělo žádný smysl.
Co ovšem stále nezjistily, tak to kde e nacházejí, a tak jejich plány na další cestu podkopávala neznalost prostředí.
Nakonec si hodili mincí a vydali se lesem přímo za nosem s tím, že všechny cesty někam vedou. V bezcílném bloumání hlouběji a hlouběji do lesa pokračovali velkou část dne, až do chvíle kdy začalo všem hlasitě kručet v břiše.
Bohužel dvě tatranky, které si náhodou vzal Matthew z domu, snědli už předcházejícího dne a tak jejich momentální zásoby byly na nule.
Chlapci však zvyklí celý život na stravu od maminky si nedokázali představit, jak v takovémto prostředí dokážou sehnat něco k snědku. Síla hladu byla však příliš velká na to, aby jí dokázali dlouho čelit. Všichni tři se tedy rozhodli, že se pokusí ulovit.
Jediné, co za celý den našli, bylo pár jedle vypadajících bobulí.
V jedné chvíli se zdálo, že by se mohli dočkat něčeho vydatnějšího. To by, ale zajíc, jehož se snažili obklíčit, nesměl udělat kličku mezi Jonathanovými nohami.
„To pořád říkám, že jsi tupec,“ reagoval Matthew s úsměvem na to, jak zajíc dokázal Jonathana tak lehce obalamutit.
„Chtěl bych vidět tebe ty chytráku,“ odsekl mu Jonathan. Oba dva se, ale pouze špičkovali a i když se tvářili smrtelně vážně, tak oba dva moc dobře věděli, jakou hru mezi sebou hrají.
Oba dva se těmito naoko hranými hádkami dlouhé minuty zaměstnávali.
„Heleď já nevím kdo tak zdrhal před těmi motýly, ty hrdino,“ píchl tentokrát Jonathan.
„Hlavně že…“ nestačil dokončit větu Matthew a skočil jim do toho Andrew.
„Buďte z ticha.“
„Co se…“
„Říkal jsem, ať zavřete klapačku,“ řekl Andrew tentokrát už dost ostře. Jeho ukazováček vystřelil proti místu, kde začínali růst krom stromů také vysoké a husté keře.
„Co tam vidíš?“ ptal se dychtivě Jonathan.
„Zdálo se mi jako bych vzadu za stromy něco spatřil,“ odpověděl Andrew.
„Bůh ví, co si zase viděl,“ řekl Matthew a jelikož ani Jonathan nic nezahlédl tak po krátkém zbrzděni putovali lesem dál.

Zastavili se až na místě, které jako první po mnoha hodinové chůzi vypadalo něčím zajímavě. Čím více se tomuto místu přibližovali, tím víc se odkrývala zpoza stromů jakási kamenná deska. Bylo to první místo, na kterém se dalo poznat, že i v tomto světě pravděpodobně bude žít jistá vyspělá civilizace.

Po několika krocích a přeskakování popadaných kmenů stanuli přímo proti zvláštnímu monumentu, který byl přibližně pět metrů vysoký a uprostřed něho na měděné desce bylo ozdobným písmem vyryto:

Na památku všem padlím hrdinům
za svobodu Everalu.

Jonathan si četl nápis neustále dokola, jakoby z těchto dvou řádků chtěl něco závratného vyčíst. Pak náhle s úsměvem ve tváři promluvil ke klukům.
„No tak aspoň víme, kde teď jsme.“ Matthew se na něj zašklebil a řekl, „no to nás nikoho nenapadlo, když je to tam napsaný viď?“ Jonathan ho jen propíchl pohledem a nic na to neřekl.
Andrew, který neměl rád zbytečné postávání na jednom místě, nehodlal zbytečně ani na tomto místě ztrácet čas a tak klukům naznačil, že by byl rád, kdyby se tu nezdržovali.

Další dny úmorné chůze přinesli jenom jednu potěšující zprávu. Matthew dokázal po dlouhé přípravě a úmorném tření dvou kusů dřeva o sebe konečně rozdělat oheň a tak pro ně bylo alespoň nějakou útěchou, že jim po nocích nebude zima.
Čtvrtého dne od příchodu do tohoto světa se také konečně dočkali jiného jídla než bobulí. Jonathan a Andrew po dlouhé strategické přípravě dokázali nadběhnout jednoho zajíce a i když byl nemastný neslaný, všichni tři zaplnili dosyta vyhládlé žaludky.

Menší trable přišly, až ve chvíli kdy kluci přešli lom Gredurog. Nejdříve je zaujal živý plot z rostlin, který připomínal jakýsi obraný val. Stěna tvořena těmito rostlinami se táhla kam jen oko dohlédlo a na první pohled se mohlo zdát, že rozděluje oblast na dva celky.
Keře byly prorostlé květy a hustým trním. Každý trn mohl mít zhruba pět centimetrů a na jeho konci byly zvláštně vybouleniny.
Jak bylo u Matthewa dobrým zvykem, tak prolézal všechna místa a zkoumal různé neznámé rostliny a zvířata jako první. Nebyl by to on, kdyby si jeden trn neodlomil a nezačal si ho zblízka prohlížet, byl celý hnědý a na sobě měl oranžové skvrny. „Matthew!“ volal Jonathan. „Co to tam proboha zase máš? To si snad děláš srandu! Nechceš mi říct, že držíš v ruce ten velkej trn. Okamžitě ho zahoď!“
„Jasně tati,“ odvětil se smíchem Matthew a odhodil ho mezi kapradí.
Bylo očividné, že touto spleticí trní nemohou projít, a proto se vydali podél valu v domnění, že mu snad brzy bude konec. Po dvou hodinách prodírání náročným terénem se zdálo, že val je naopak vyšší a hustší. Do zdlouhavého ticha jen občas promluvil Andrew, který svými nadávkami dodával skupince vytrvalost. Z nenadání se však mezi trním mihlo světlo. Jonathan zpozorněl.
„Kluci, asi sem našel cestu.“
Opravdu zdálo se, jakoby tudy někdo prošel před nimi. Avšak ten či to co tudy prošlo, nebylo příliš velkého vzrůstu, proto kluci museli lézt po čtyřech. Jonathan se plazil vpředu a snažil se klestit cestu klackem, za ním Andrew a jako poslední Matthew. „Hlavně opatrně,“ neustále opakoval Jonathan při pohledu na ostré trny. Strniště nebylo tak široké, jak se ze začátku zdálo, stačilo se plazit pouze pár metrů.
Jonathan se úspěšně prodral na druhý konec. V zápětí za ním Andrew, ale Matthew se někde zasekl. Jonathan to nevydržel a začal halekat. „Matthew to tam kecáš s nějakýma holkama nebo co? Mohl by sis laskavě pospíšit, řekl nervózně“
Náhle Matthew s mocným výkřikem a sevřenou dlaní vyletěl doslova jako pominutý a začal poskakovat na místě. Po ruce mu stékala krev. Rozevřel pěst a přímo v dlani mu trčel trn. Nebyl tak velký, protože většina obsahu z váčku se mu už dostala do těla.

Pár vteřin na to Matthew začal místo kam se mu trn zabodl nepříjemně cítit. Zničehonic mu dokonce ochabla pravá ruka a chvíli na to celé tělo a padl tváří přímo do jehličí bez jediného náznaku, že by si při tom ublížil.
Andrew k němu hned přiskočil a převrátil ho tak a by mu viděl do obličeje. Však místo bolestné grimasy v jeho očích sledoval slastný výraz. Bylo jasné, že Matthew nemá potuchy o tom kde je, ale ať se octl kdekoli stav si očividně velice užíval.
Matthew byl zcela mimo. Kolem něj vše vypadalo tak přátelsky, barevně a příjemně. Neřešil žádné problémy, jeho fantazie dostala volného prostoru a z plna ji využíval ve všech směrech. Avšak jak rychle tento stav nastoupil tak stejně rychle odešel.
Matthew, se už zase pomalu sápal na nohy.
***
Ráno u Gynmarského pohoří bylo poněkud chladněji a tak po dnech strávených v poušti to všichni čtyři rádi přivítali.
Hned jak se probudili, už mezi nimi vznikl první spor. Nemohli najít společný kompromis, proto kam se jejich kroky budou tohoto dne ubírat. Jackson by nejraději dál pokračoval vstříc horám, Ashley neustále, prosazovala jih a Noah byla pro cestu podél hor. Jenifer se do jejich debaty vůbec nezapojovala, protože jí bylo jasné, že nijak daleko nedojde a bude závislá na tom, jak rychle se jí zahojí chodidla.
První neudržela nervy na uzdě Ashley. „To se ti to kecá, když se umíš proměnit v tu ohromnou kočku,“ řekla ostře. „Už jsem několikrát říkal, že netuším, jak se mi to povedlo.“
„Heleď co se přestat hádat,“ vložil se do výměny názorů Noah, „a nechat rozhodnou Jenifer.“
Jenifer vypadala pár vteřin zaskočeně, že by se měli všichni řídit podle ní, během mžiku však z hlavy nerozhodnost vypudila a k velké radosti Noaha se přiklonila k cestě podél hor, která se zdála nejschůdnější.
O chvíli později už celá skupinka kráčela lesním porostem podél pohoří. Naštěstí po cestě našli něco malého k snědku a tak i Jacksonovi nálady byly snesitelné. Jenifer a Ashley si cestu krátili, neustálím debatováním o tom, do jakých problému se zase dostanou. „Mohly byste přestat sýčkovat,“ skočil jim do jejich rozmluv Jackson. Obě dívky se jen zakabonily a tiším hlasem, brebentili dál.
Dalšího dne k polednímu se jim poprvé ztratila z dohledu smrtící poušť Than-upa. Cesta k jejich úlevě naštěstí probíhala velice monotónně a krom nečekaného zatřepetání zvláštně modro-zeleně zbarveného ptáka flipika , který jim neustále přelétával nad hlavou, se nic zajímavého neudálo. Od té chvíle, co se Jackson proměnil, v šavlozubého tygra zjistil, že brýle, které dosud neodmyslitelně patřili k jeho životu, nemusí dál nosit. Nešlo mu na rozum, jak je to možné, ale byla tu ještě jedna věc, která ho nenechávala klidným. Neustále dokola přemýšlel nad tím, jak došlo k jeho přeměně a taky kdo se promění jako další, poněvadž byl naprosto přesvědčený, že tato přeměna bylo pouhý začátek a nemýlil se.
Dny, které skupinka strávila, v tomto světě se začali kupit a většina z nich to už přestávala počítat.
Jejich krky už byli pořádně vyhládlé, protože jediné, co v posledních dnech dali do úst, byly velké borůvky velikosti palce, které rostly na skalnatých výběžcích. Nemělo cenu si cokoliv nalhávat pro člověka, který byl celý život zvyklí na pravidelný přínos tekutin, a jídla bylo nadmíru těžké se s touto situací vypořádat.
Tři dny poté, co skupinka opustila poušť, tak poprvé narazila na úsek, kterému se dalo říkat cesta a bylo poznat, že tu a tam se zde nějaký ten povoz prožene. V okamžiku kde se začínalo už smrákat tak jejich pohled upoutal tak 200 metrů před nimi poměrně velký povoz. Jak se povoz blížil, začala skupinka rozpoznávat různé keramické nádoby a proutěné košíky, které koňské spřežení mělo naložené na vozíku. Jen z obličeje vozka se nedalo nic vyčíst, jelikož byl celý zahalen do různobarevných látek a dva malí koníci vpředu mu dodávali obrázek kočovníka či obchodníka.
Během půl minuty byl povoz sotva pár metrů od nich. Postarší muž, jenž povoz řídil, na ně křikl, ať mu ustoupí z cesty.
Jackson dostal v tu chvíli nápad a postavil se přímo doprostřed a tím zabránil vozkovy v další cestě.
Ten uchopil otěže a vši silou je přitáhl k sobě. Oba koníci prudce cukli a rázem se povoz před chlapcem zastavil.
Neznámý muž vykoukl zpoza haraburdí a zvučným hlasem pronesl. „Co chcete?“ a všechny čtyři podezíravě měřil pohledem, zatímco jeho pravačka svírala cosi v černém plášti.
„Dobrý večer, mohl bych se vás zeptat,? Nevíte náhodou, kde to jsme? V těchto končinách sem jak tě živ nebyl a nerad bych se tu ještě více ztratil.“ Cizinec si všechny čtyři ještě jednou přejel pohledem a stále nemohl pochopit, proč mají na sobě tak směšné oblečení. Byl si naprosto jistý, že takové na nikom ještě nezahlédl.
Přesto usoudil, že jsou hodni konverzace a tak se zeptal. „Kde jste se tu propána vzali?“ Ashley odpověděla jako první. „My jsme se objevili…,“ v tu chvíli jí Noah nakopl ze zadu do lýtka a dokončil za ni. „Jak říkal můj přítel, ztratili jsme se,“ řekl přesvědčivě.
Muž si drobného pohybu nohou chlapce naštěstí nevšiml a tak hned odpověděl. „Kousek odtud leží jedno menší město, jistě jste už o něm slyšeli, jmenuje se Namir.“ Jackson zdrženlivě přikývl a vděčně poděkoval za poskytnutou informaci.

***
Záhadné zmizení 7 mladistvých
10 den pátrání po 7 mladistvých, mezi kterými je i syn starosty města Roscommon Andrew Lloyd nepřineslo žádné nové zprávy. Dívka, která pravděpodobně jako poslední se zmizelými mluvila Alice Pearcová, prošla v minulých dnech nejedním výslechem, ale bohužel do případu nevnesla žádné nové informace.
Tento případ nepřidělal vrásky pouze rodinám zmizelých, ale i celé Anglii. Nikdo si neumí vysvětlit, jak beze stopy dne 29. srpna mohlo zmizet sedm studentů….