Tal-Raen

Anotace: Prostě jsem si jen tak zkoušel psát fantasy. Před časem.

Tal-Raen probodl poslední bijící srdce varuga. Ten, s mohutným řevem vychrlil příval slin, krve a hlenů z tlamy tak obrovské, že by v ní zmizela polovina koně. Ryčel dobré dvě minuty, než z něj život vyprchal. Naposledy sebou prudce zaškubal, jeho obrovitě tělo se uvolnilo a stalo se poddajným. Tal-Raen vyrval ze srdce za doprovodu fontány krve svůj zakřivený meč a vysílením klesl k zemi. Těžce oddechoval. Nikdo předtím nezabil tuhle pětihlavou stvůru s dvanácti srdci, pokrytou pláty pevných šupin. Nikdo nevydržel, jen on. Dokázal to. Ležel vedle těla svého soka a pozoroval šedivé nebe. Překonal toho už tolik! Není ale čas na odpočinek, musel se postavit na nohy, krajina se začala plnit vrzáním kovových kloubů a zlověstným oddechováním komínů cyberletarů. Byl ale vysílen, zmohl se jen ke zvednutí hlavy a pozorování černého kouře, což byl souputník cyberletarů. Netušil kolik jich je. Našel zbytky síly, postavil se a zaujal bojový postoj. Na pokraji sil, ale připravený bojovat za všechno. Za všechno.
Země se začala otřásat, letaři se blížili. Dle hluku jich museli být stovky. Tal-Raen vyčkával. A tu už se na obrysu kopce před ním objevily jejich rohaté hlavy a zuřivé obličeje. Ještě chvíli a spatří i jejich mechanické nohy, jež drtí vše co se jim připlete do cesty. Komíny na zádech chrlily do nebe obrovské množství kouře, jež nad nimi tvořil hrozivě černý mrak, který vše přikrýval do tmy. Tal-Raen věděl, že jich je mnoho, proti takové přesile momentálně nemá šanci. Ale byl připraven zemřít, věděl že zemře pro něco vznešeného.
Cyberletaři se blížili, jejich mechanické spodky už dávno překonaly hranice horizontu. Mrak jež se nad nimi šířil překryl šedavé nebe nad Tal-Reanem. Ten měl v očích odhodlání. Možná ho zabijí, ale desítky jich vezme sebou. Minimálně. Svaly napjaté, každou myšlenkou se soustředil na nevyhnutelný boj, jež musel přijít každým okamžikem, neboť rozeznal odporné boláky na tělech letarů, které pulsovaly s každým jejich těžkotonážním krokem se otřásala zem, což znamenalo že jsou opravdu blízko. Zavřel oči. Byli blízko. Vzpomínal. Byli tady. Když už to vypadalo, že první z cyberletarů mu utrhne hlavu svým mohutným pařátem se zahnutými drápy, vydral se z Tal-Reanova hrdla až nelidský řev, otevřel oči a svým mečem rozsekl hlavu cyberletara na dvě poloviny. Ten bez jakéhokoli hlesnutí klesl k zemi, kde se cukal, jako by byl napuštěn elektrickým proudem. Chystal se zneškodnit dalšího, ale mohutná detonace jej odhodila do nedalekých křovin. A další. A další. Téměř každou sekundu bylo okolí cepováno oslepujícími výbuchy, těžká těla cyberletarů odlétávala do stran jako hadrové panenky. Tal-Rean pátral pohledem po obloze. Kira! Kira a Rodin bombardovali armádu cyberletarů ze vzduchu ohnivými koulemi z Rodinova chřtánu. Cyberletaři se zmohli jen na odlétávání, případně roztrhání, v místě, kde dopadla z Rodinovy tlamy ohnivá koule. Tal-Rean skoro až zavýskl radostí, nečekal že přežijí ten masakr. Mezi sekáním do dotěrných letarů zběsile mával, mával aby věděli že má radost že žijí.

Horda cyberletarů byla rozmetána, ti jež nevzali za své vzdušným útokem dodělal Tal-Rean svým mečem. Jakmile zabodl meč do krku posledního letara, ozval se za ním líbezný hlas, který začínal milovat.
„Chyběl jsi nám.“
„Vy mně taky“ říkal, když se otáčel za zdrojem hlasu, za Kirou. Ta na nic nečekala, vyskočila a vrhla se mu kolem krku, kde pokračovala nekonečným objetím. Rodin, protřepávajíc si mohutná křídla, je u toho vznešeným výrazem pozoroval. Jak by taky ne, byl posledním z draků, posledním svého druhu.
„Jak jste se z toho dostali?“ zeptal se Tal-Rean když se mu podařilo zmírnit Kiřino objetí.
„Za to můžu děkovat Rodinovi, byl úžasný“ řekla vesele, přesto byla v jejím hlasu znát bolest. „Byl fantastický, vytrhal všechny hřeby, porazil armádu zeklydů a přiletěl pro mě zrovna v ten moment, kdy se vrchní šaman chystal zapálit hranici.“ Po těchto slovech pohladila svého šupinatého přítele po mohutném krku. „A kde je Vythar?“ dodala.
Tal-Rean sklopil pohled a zatvářil se smutně. „Vythar pracuje pro vládce.“
„Cože?!“
„Když jsme zaútočili na bránu, tak se mě pokusil zabít. Ubránil jsem se a on utekl.“
Kira se zatvářila zděšeně. „Ne tomu nevěřím, Vythar ne!“
„Kiro, je to tak, celou dobu podával vládci informace. Bylo mi divné už to, že má ty kovové věci, jež podle něj ukradl jednomu ze zeklydů. Já jsem ale věděl, že všechny nástroje umírají spolu se zeklydy.“
„Ale…“
„Není žádné ale Kiro. Vythar se mě pokusil zabít, to se nedá nijak vyvrátit.“
Radost ze setkání přebil smutek. Vythar, ten jenž s nimi byl od úplného začátku byl zrádce. Kira se stále snažila najít rozumné vysvětlení, ale to že se pokusil Tal-Reana zabít bylo nevyvratitelné. Nemohla tomu uvěřit, vždyť toho k Vytharovi tolik cítila, spřádali plány o společném životě poté, co ukončí válku. Kira byla na pokraji nervového zhroucení. Tal-Rean věděl, že Kira Vythara milovala. A pokud ne, měla ho hodně ráda. Byl svědkem jejich polibků. Nežárlil, přál jim to, chtěl aby Kira byla šťastná a zároveň chtěl aby byl šťastný i jeho přítel, Vythar. Přítel, jenž stal se nepřítelem. Litoval toho, ale, ač si to nechtěl přiznat, byl rád, jelikož teď měl u Kiry šanci. A Vythara bude muset zabít.