Démoní Lord Země II. - XIII.

Anotace: Snad ta třináctka v názvu nebude smolná a bude se závěr boje líbit :-), ale to mi pak můžete sdělit sami.

Khark zuřil. Po očku se podíval na Boneho, který zas koukal na něho. Kývnutím si dali navzájem svolení. Nemělo cenu snažit se zvítězit férově. Potom se na okamžik oba vrátili do lidské podoby, strhly si kožené váčky, co jim vysely na krku, a jejich obsah si nasypali do úst.
Parael i Arkill odstoupili od svých protivníků, jejichž těla prostoupila ohromná démonická síla, jak najednou spolykaly několik kamenů duší. Pak na sebe Vyhnanci, ve službách Tokyjského bose Ďáblova gangu, vzali svou skutečnou podobu.
„Teď teprve začne ta pravá zábava,“ řekl Bone, shlížející při své třímetrové výšce na Pekelného rytíře před sebou. Jeho obrovské masivní tělo pokryté kostěnými pláty připomínalo nezdolnou horu a oba pařáty, na dlouhých pažích, se mu nedočkavě svíraly s touhou roztrhat Arkilla na kusy.
Khark si narozdíl od Boneho zachoval výšku průměrného člověka. Jinak na váze spíše ztratil, než získal. Vychrtlé a šlachovité tělo s bledou barvou kůže působilo na první pohled slabě, ale jinak ho tvořily samé svaly. Z každého lokte, kolena a ramene pak trčel špičatý bodec, zatímco ruce od předloktí dál se změnily v metr dlouhá kopí.
Parael se ušklíbl při pohledu na Kharkovu ohavnou scvrklou hlavu a otočil se k Arkillovi: „Nevyměníš si ho se mnou?“ než však stačila přijít odpověď, musel se začít ze všech sil uhýbat před Kharkovými výpady.
Pekelný rytíř se jen na moment ohlédl za hlasem Sukubuse, ale v tom byl zasažen jedním z Boneho pařátů a odhozen do skupiny podřízených Tokyjského bose Ďáblova gangu, kde se rozpoutala bitevní vřava.
„Teď už snad konečně vidíš, kdo z nás je silnější,“ zavolal na Arkilla Bone a otočil se k druhé útočící vlně Tarových poddaných.
Parael stále uhýbal před Kharkovými výpady. Čekal na šanci k protiútoku, ale ta nepřicházela. Potom si uvědomil, že jeho protivník změnou do své démonní podoby získal především na rychlosti. Pak zavadil o jednoho na zemi ležícího spolubojovníka a Khark mu proklál levým bodcem rameno. Zranění sice nebylo smrtelné, ale najednou se z jeho těla začala vytrácet síla. Pravou rukou sevřel Kharkův bodec, osvobodil se a rychle odskočil do bezpečné vzdálenosti.
„Vidím, že chápeš rychle,“ vyšlo z Kharkových bezretých úst. „Z každého, koho nabodnu, mohu vysát všechnu jeho moc,“ potom napíchl na zemi ležícího Tarova poddaného, a když z něho vysál poslední zbytky moci, odhodil na Paraela vyschlou mrtvolu, která se rozpadla v prach ještě předtím, než dopadla na zem. „Už rozumíš? Nemáte proti nám žádnou šanci!“
Parael se usmál: „Tak ukaž, co umíš.“
Khark se připravil k závěrečnému útoku: „Kamufláž!“ a splynul s okolím.
Sukubus na to znovu zavřel oči a soustředil se na nejbližší okolí do vzdálenosti deseti metrů.

„Černé meče – oko hurikánu!“
Podřízení Tokyjského bose Ďáblova gangu, mezi které Arkill vletěl, byly v několika vteřinách rozsekáni na kusy. Uprostřed hromady částí těl pak stál Pekelný rytíř, celý od krve: „A to jsem si chtěl nějakou moc ušetřit,“ povzdechl si Arkill.
Bone se zastavil. Pak se pomalu otočil a uviděl Pekelného rytíře, jak k němu pomalu kráčí.
„Teď se teprve ukáže, kdo z nás dvou je silnější!“ zavolal na Boneho Arkill a zastavil se od svého protivníka na vzdálenost deseti metrů. Lehce se rozkročil a překřížil před sebou černé meče tak, že připomínaly rozevřené nůžky, čekající jen na příležitost něco svisle rozstřihnout.
Bone učinil nápřah oběma pařáty: „Dvojitý spár!“ a bleskově vyslal proti vyzyvateli smrtící končetiny s vytasenými drápy.
„Setnutí!“
Dva pařáty a okem neviditelné vzdušné ostří z Arkillových mečů se srazily. Na okamžik to vypadalo, že se Boneho spáry přes útok Pekelného rytíře dostaly, ale metr od cíle se začaly rozpadat na kusy, oddělené dokonale hladkým řezem.
Bone se svalil na zem a vrátil se do lidské podoby. Po celém těle měl řezná zranění, ruce useknuté těsně u ramen a s obtížemi sotva dýchal.
Arkill přistoupil ke svému protivníkovi.
„Myslíš si, že tohle je konec?“ vycedil skrze zuby Bone. Místo odpovědi mu hlavu o beton rozdrtila černá okovaná bota Pekelného rytíře.
„Jo. Opravdu si myslím, že tohle byl tvůj konec!“

Khark se rozhodl pro tu samou strategii, co použil u Tara, jen s tím rozdílem, že tentokrát byl jeho cílem Parael.
Sukubus předvídal myšlení svého protivníka. Ostatně, jak lépe dokázat někomu, že je silnější, než mu zaútočit do zad. Ale i když věděl, odkud přijde útok, tak neuhnul. Pouze se k němu postavil čelem a nechal se oběma Kharkovými bodci probodnout.
Khark zíral Paraelovi do tváře ze vzdálenosti několika desítek centimetrů v němém úžasu: „Proč,“ zeptal se a v duchu přemítal nad tím, jestli to Sukubus vzdal a zvolil si alespoň důstojnou smrt v boji nebo jestli šlo o nevydařený obranný manévr.
Pramínek krve Paraelovi vytékal z úst a stékal po bradě dolů na zem. V hrudi měl dvě obří díry a rychle mu ubývala síla. Přesto se usmál, jako kdyby právě zvítězil: „Protože jsem Sukubus,“ řekl, pak pevně uchopil Kharkovu lysou hlavu bez uší a doslova se přisál, jako pijavice, k jeho bezretým ústům: „Polibek smrti!“ Přitom z něho začal vysávat démonickou moc a životní sílu, se kterou vyléčil svá smrtelná zranění. Těsně před Kharkovou smrtí přestal, odstrčil ho od sebe a pohlédl na kašmírovou košili s párem děr z obou stran. Na chvíli se zamračil, ale potom hned nasadil dokonalý vyrovnaný úsměv modela a dodal: „Nikdy si nepouštěj Sukubu k tělu! To ti nikdo neřekl?“
Khark se z posledních sil rozhlédl okolo sebe. Na zemi se váleli desítky raněných, stačilo pouze udělat pár kroků a vzít si od nich moc. Dal pokyn pravé noze, ale pohyb udělalo pouze stehno, neboť se mu chodidlo s lýtkem odlomilo od těla v koleni. Hned na to se převážil dopředu a zřítil se tváří k zemi, o kterou se roztříštil na stovky drobných úlomků. Ty se rozpadly v prach, co mořský vánek rozfoukal po přístavišti.

„Nějaká poslední slova vládce Desátého pekelného kruhu?“ zeptal se Tokyjský bos Ďáblova gangu, když se rozhodl už nudnou hru ukončit.
Tar, ležící na zádech, se vzepřel z posledních sil na loktech, podíval se svému protivníkovi do očí a řekl: „Jenom, že jsi právě prohrál.“
Bos vytřeštil oči, ale pak se od srdce zasmál. Jestli před svou smrtí přišel o rozum, tak ho alespoň dobře pobavil: „A můžu vědět, jak k tomu došlo?“
Vládce Desátého pekelného kruhu se usmál: „Protože narozdíl od tebe, já tu nejsem sám!“ Pak dvojčata zezadu objala Tokyjského bose Ďáblova gangu a začaly mu z těla odčerpávat moc.
„Vy,“ procedil skrze zaťaté zuhelnatělé zuby bos, přitom se ohlédl a to se stalo jeho osudovou chybou.
„Polibek smrti!“ Když se Tokyjský bos Ďáblova gangu rozpadl v prach, bylo dobojováno. Dvojčata pomohla svému vládci postavit se na nohy. „To bylo riskantní. Mohly jsme utéct,“ a podívaly se na přepálený řetěz, na který Tar zacílil svůj poslední útok.
„Mohly. Ale neutekly,“ opáčil Tar s úsměvem.
Když potom vládce Desátého pekelného kruhu sebral z podlahy svůj meč, vtrhl do místnosti jeden z Pekelných samurajů.
„Můj pane, budova je zajištěna.“
„Dobrá práce.“
Člen speciální jednotky však ještě s hlášením neskončil: „V jedné místnosti jsme nalezli něco, co byste měl vidět…,“ pak zavedl svého vládce a dvojčata do pracovny zesnulého bose.

Krátce po ukončení všech bojů došli Wornixsovi síly. Bariéra se zhroutila a riziko odhalení některou z nežádoucích stran se zas o něco zvětšilo. V tu chvíli to však Kronikáře ani v nejmenším nezajímalo. S kopím, které použil coby hůl, vyrazil na bojiště k Arkillovi a Paraelovi. S nimi potom vstoupil do Tokyjské základny Ďáblova gangu.

Tar zíral na obří vejce s pusou otevřenou dokořán. Nikdy nic podobného neviděl. Obsidiánová skořápka jej vábila a než se nadál, stál na krok od vejce a dotýkal se ho.
„No to mě podržte,“ zaznělo ode dveří a do místnosti vstoupil Wornixs, Arkill a Parael.
„Co je to,“ zeptal se Tar.
Kronikář si urovnal brýle na nose: „Tohle je vejce Kerbera, pekelného psa. A podle barvy skořápky soudím, že se z něho vylíhne vůdce smečky,“ řekl a přistoupil blíž k vejci.
„Jak k něčemu takovému přišli,“ nadnesl další otázku Arkill. „Kerberové jsou vzácní, natož pak vůdci smečky!“
Tar se znovu podíval na vejce, na němž stále ještě spočívala jeho ruka. A pak se to stalo. Na skořápce se objevily první praskliny a než se všichni v místnosti nadáli, Kerberos se vylíhnul.
Vládce Desátého pekelného kruhu němě zíral na pekelného psa, který se svým vzhledem vůbec nelišil od obyčejného dospělého psa s dlouhou srstí, nejvíc podobnému německému ovčáku. Jako malý od Tyrael o Kerberech slyšel, ale podle vyprávění si je představoval jinak. Minimálně víc děsivější. Potom však nad tím mávnul rukou. Vzhled u démonů přece jenom nikdy moc neznamenal. A jak se tak na štěně díval, vybavil si svou dětskou touhu mít mazlíčka. Tyrael mu nikdy žádného nedala, ať se jí snažil přemluvit jakkoliv. Bála se, že by ho některé démonické zvíře mohlo zranit. A když se pak Tar chystal novorozence pohladit, Kerberos se mu zakousnul do ruky.
Arkill se hned chystal vyvolat meče a eliminovat hrozbu, ale Wornixs ho zarazil: „Náš vládce právě uzavřel s pekelným psem smlouvu. Od této chvíle je jeho pánem až do své smrti.“ Potom Kronikář s Pekelným rytířem přihlíželi tomu, jak se novorozený Kerberos vrhá na Tara a hravě ho oblizuje, jako nějaký obyčejný pes.
Vládce Desátého pekelného kruhu po chvíli ze sebe Kerbera sundal, podíval se mu do očí a s dětskou radostí prohlásil: „Právě mě napadlo, jak tě pojmenuju. Od téhle chvíle budeš Kerbie,“ pekelný pes na to radostně zaštěkal.
„Nechci kazit oslavy, ale musíme zmizet,“ připomněl všem po chvíli Wornixs.
Venku před skladištěm se Tar zeptal svého Generála: „Jsou všichni venku?“
Arkill se podíval na velitele jednotlivých čet a po jejich přikývnutí svému vládci odpověděl: „Ano, můj pane.“
„Dobře.“ Tarovi ruce byly stále ještě plné démonické síly, kterou vstřebal z útoků bose. Připadal si, jako kdyby mu měla roztrhat ruce. Musel ji uvolnit, a tak pozvedl nad hlavu obě ruce: „Ohnivá koule!“ a vložil ji všechnu do jediného útoku, který následně vrhl proti skladištní hale.
Asogi Ryon padnul na zadek, když k nebi vyšlehl obří sloup ohně, jenž ve vteřině smetl celou skladištní halu z povrchu zemského. Zmocnil se ho strach, ale přesto mu problesklo hlavou: ‚Musím to říct Hondovi!‘

Příště:
Tak, ďáblův gang je proted mimo hru, v budoucnu ho možná vrátim, ale teď je na řadě návštěva tyrael, ale před ní ještě dořešení zápletky s Hondem juniorem, snad se i tohle mé řešení vám bude líbit.