Hřbitov

Anotace: Jen takový krátký příběh, možná by šel rozpracovat... Uvidím.

Jak jsem tak ležel, obklopen krví, z větší části mojí vlastní a mrtvými těly, mnou zabitých, přicházelo mi na mysl jak jsem se sem já, kdysi dávno usedlý a mlčenlivý člověk dostal sem, na hřbitov plný oživených mrtvých a prosycený nekromantickou magií…

Cítil jsem krev a hnilobu…

A všudypřítomnou smrt, jak si pro mě jde…

To mě netrápilo, veděl jsem že mrtev jsem již dlouho, trápilo mě, že nikdo nedokončí moji pomstu, nikdo komu by na mě záleželo, nevěděl že tu jsem… A moje osamění tu ze mě vytéká spolu s mojí krví… Se ztrátou vědomí se mi vracely vzpomínky…
Svět mi tehdy přisel světlejší, možná protože jsem neviděl za zástěrku toho všeho. Měl jsem vše co jsem si mohl přát, měl jsem svoji rodinu, ženu… Ale neuměl jsem to ocenit. Bylo mi to snad málo nebo nevím co se se mnou dělo. Každopádně, nikdy jsem se nedokázal smířit s tím, že jsem o vše přisel, byť vlastní vinou. Od té chvíle jsem již nemohl najít klid… Možná proto jsem opustil i to málo co mi zbylo, odešel jsem z domova, z vesnice a toulal jsem se potuloval a hrál si na zaklínače, lovil nestvůry a lidi. Tolikrát jsem se ocitl blízko smrti, ale nikdy jsem se tím nijak nezatěžoval, byl jsem mrtvý už dávno, od chvíle kdy jsem se o všechno připravil… Podvědomně jsem umřít asi nechtěl, ale moc jsem smrt provokoval. Po pár prvních „zakázkách“ jsem si pořídil kvalitní meč… A možná bych mohl takhle žít i dál, dokud nepřišla nabídka která se neodmítá. Dobrá možná jsem si nadělal pár nepřátel… Ale tohle jsem opravdu nečekal. Byla to opravdu vynikající nabídka, šlo jen o pár zombií a ghoulů, klasika. Vesničani se na me dívali opovrživě celou dobu, ani se jim nedivím, byla to vesnice jež jsem před….. ani nevím kolika lety opustil, teda kromě chvil kdy jsem i tady chytil pár lidí. Možná mi to mělo dojít dávno, ale nedošlo, zakázku jsem přijal a o půlnoci se vydal na místní hřbitov… Už když jsem tam došel, vypadalo vše jinak než jako na hřbitově který měl být zamořen nemrtvýmy. Že je všechno špatně mi došlo ve chvíly kdy ze tmy přiletěl šíp a prorazil můj narameník… Vytékající krev me hřála na kůži. Ani jsem se nepokusil bránit když přiletěl druhý šíp a zabodl se mi do těla, necítil jsem bolest, jen chlad. Třetí však brněním neprošel, i tak rána spojená se zrátou krve mě vyvedla z rovnováhy. Svalil jsem se za náhrobek a hlavou se trefil do mramorové desky. Málem mě to stálo vědomí, potácel jsem se na okraji ztráty vědomí… „Alespoň jsem v zákrytu“ napadlo mě. „Kašlem na něj, o toho se postarají mrtví“ slyšel jsem od brány, „za chyby se platí a on zaplatí za všechno, i s úroky“.
Netrvalo to dlouho, za chvíli se začali plazit okolo první mrtví. Nechtěl jsem umřít. Poprvé jsem v té chvíli umřít nechtěl. Chtěl jsem se pomstít. Sáhl jsem si na rameno. Cítil jsem krev, ale snad to nebude tak zlý… Hlavu jsem raději neřešil, možná mám prasklou lebku, ale to budu řešit později, pokud bude třeba. Zapřel jsem se o hrob jenž mi vzal málem vědomí a postavil se na vratké nohy. Přesne včas. Opačným sekem jsem sťal prvního mrtvého, zpětně dalšího. Chvilku jsem využil k rozhlédnutí. Bylo jich moc. Moje naděje na pomstu se pomalu rozplývala. Prudkým švihem jsem rozsekl hlavu dalšímu. Hlava se mi točila a jedna ruka mi nesloužila, takže další švih neuťal hlavu tak jak měl, jen se mi meč zasekl do těla mrtvého a zaklínil se… Tasil jsem dýku, ale bylo pozdě, na moji hlavu dopadla rána, cítíl jsem jak mi drápy roztrhly maso přez bok… Málem jsem upadl, na kolenou jsem zabodl mrtvému dýku do oka. Jeho padající tělo me srazilo k zemi, z posledních sil o nichž jsem neveděl ani že je ještě mám jsem se vzepřel ale něčí okovaná bota mě poslala zpět na zem. „To není mrtvý“ došlo mi. A tak tady ležím, obklopen krví, z větší části mojí vlastní mezi mrtvými těly, mnou zabitých, přicházelo mi na mysl jak jsem se sem já, kdysi dávno usedlý a mlčenlivý člověk dostal sem, na hřbitov plný oživených mrtvých a prosycený nekromantickou magií…
Vlastně ani ne tolik magii jako zlobou. Ležel jsem a díval se na muže jenž mě přišel dorazit. Vždyť to je… Poslední co mi prošlo hlavou nebylo jeho jméno ani rozhřešení, byl to hrot meče.