Poslední III

Anotace: Dokážete si představit, že žijete ve světě, kde vám nikdo nerozumí a i když se snaží, nedokáží vám pomoct a nemohou pochopit vaše trápení?

Když je Hanka v práci, není moc do čeho píchnout ani koho. Lehce jsem se ušklíbla vlastnímu nejapnému fórku. Otočila jsem se na druhý bok, ve své posteli a tupě zírala na malbu krajiny přes celou jednu stěnu mého pokoje, kde nebyl, žádný nábytek. Aby tu krásu nehyzdil. Jak bych byla šťastná, kdybych tam mohla žít. I kdyby jen s jedním vlkodlakem. Při myšlence na ně mě píchlo bolestivě u srdce. Zamračila jsem se. To je můj trest, za to, že jsem ztratila paměť. Třeba bych jinak věděla, kde se ostatní schovávají. Posadila jsem se a stále se dívala na obraz. Ale kam odešli a…kterým směrem? Kam se mám vydat abych je našla? Zmocňovala se mě strašná úzkost. Přehodila jsem si přes sebe deku, schoulila se do klubíčka, jak mi to dovolilo moje boubelaté tělo a pevně jí kolem sebe utáhla. Představovala jsem si, že to jsou paže nějakého vlkodlaka, který se mě svým obětím snaží chránit. Ale bylo to ještě horší. Cítila jsem, jako kdybych měla v krku žábu. Skoky se snaží dostat ven. Sesypala jsem se na zem do kleku, abych ji mohla vyplivnout. Místo toho jsem ale zvracela krev. Ne tekoucí…ale kusy, jako kdyby to byla má duše. Trvalo to chvíli. Ale rvalo mě to na kousky. Kousavě jsem se snažila uklidnit dech a zadržet slzy, které se mi bolestí nahrnuly do očí. Na čele se mi perlily kapičky potu. Na tváři, oblečení a podlaze, bylo spousty krve. Přejela jsem si dlaní přes obličej. Klepala jsem se. Musím to tu ale rychle uklidit. Kdyby to viděla Hanka…najednou jsem ležela na zemi. Tvář si máčela v rudé rosolovité hmotě a popadala dech. Bolest mě však opustila. Zbylo jen lehké bodání, při tlukotu mého ohnivého srdce. Jako kdyby se z něj pomalu vytrácel žár a život s ním spojený. Jaké…horko. Jaká to strašlivá nemoc. Možná ta vyhubila vlkodlaky. Usmála jsem se. Cítila jsem, jak mé tělo hoří. Teplota se pořád zvyšovala, až se mi zrak rozostřil. Laskavá smrt si přišla i pro mě. Odvede mě k mým předkům, rodině a přátelům…jejíž obličeje ani hlasy neznám.
Dávno jsem se už probudila z temného snu, který mi mdloby přinesly. Neměla jsem ale sílu, se z pomalu zasychající krve, zvednout a umýt. Asi desetkrát mi zvonil telefon, za tu dobu co tu ležím a snažím se na nic nemyslet. Tak jo. Konec srandy. Podepřela jsem své, náhle o tolik těžší tělo. S klepajícím tělem jsem se podpírala o stěny. Došla jsem do koupelny a s velkými obtížemi se osprchovala. Zamkla jsem dveře od svého pokoje. Dnes se mi nechce uklízet. Schovala jsem klíč a šla se natáhnout na gauč. Jsem tak vyčerpaná. Moje oči se nechtěly otevřít. Nebránila jsem se dalšímu strašnému snu. Nic jiného se mi nezdá pět let. Jen o nicotě. O samotě. O tak trýznivé hmotné samotě, že by normální člověk zemřel po pár nocích. Jenže já nemůžu zemřít. Jsem poslední. Musím svůj druh zachránit. Tahle myšlenka mě osvítila. Najednou jsem se cítila mnohem lépe. Už vím, co udělám. Musím najít muže, který by měl dostatečně silný genetický materiál, aby se zrodil v mém lůně silný jedinec, který bude náš gen šířit se mnou. Viděla jsem v tom velkou naději a zároveň svou povinnost. Asi Hanku vytáhnu ven. Nemusím jí ani o svém plánu říkat. Bude ráda, že se už neploužím jako stín. Po tváři se mi rozlil úsměv, který se dlouho neobjevil. Natěšený. Asi jsem úplně přišla o rozum.