Třetí bojovník

Anotace: ?Takže ted asi dlouho nic nového nepřidám,omlouvám se všem co čtou román Ten poslední ,ale mám návštěvu která se protáhne.Proto sem přidávám romám, který jsem psala v 15 letech.Bez uprav a zajímá mě co si myslíte.Teda je to minulost,ale s upravami?

V dávných časech,v dobách legend a mýtů,v časech odvěkého souboje dobra a zla,v minulosti černé jako havran pijící ze studny nicoty.V této době se odehrál příběh,lidem po mnohá generace vtiskl příklad hrdinství,cti a lásky.Jediná věž tyčící se až,k černému nebi,zbyla ze zničené Jenoahy.Tajemství které skrývala,mělo být navždy ukryto mezi zdmi Jenoahské věže.To co bylo ukryto v černé truhle znali jen Ngorští čarodějové potomci legendárního kouzelníka Sanorana.Oni jediní poznali to hruzné tajemství,které čaroděj neměl stvořit.Kdyby se truhla otevřela už nic by nechránilo ostatní před tím děsivým poznáním.Znamenalo by to zkázu,konec Ngorů,Felery a mnoha jiných národů ukrytých na ostrově Sonya.

Vše tehdy začalo jediným příběhem,jedním slovem,jednou větou
příběhem který znamenal začátek i konec
konec naděje,ale snad i začátek boje
boje za lásku,spravedlnost
souboj lidské pýchy,cti a odvahy
hrdinství započalo svou cestu.

Ostrov Sonya,legendární země táhnoucí se severními pláněmi i vyprahlou pouští,neprostupné lesy se zde střídaly s věčnými pláněmi moří a oceánů.Místo opředené legendami o čarodějích,vílách, roztodivných tvorech a bájných míst kam ještě lidská noha nevkročila.Některé povídačky snad vznikly díky ustrašeným poutníkum,lecos z toho byly pouze pohádky a báje.

Jeden z mnoha příběhu však byl pravdivý a po staletí ukázal ostatním lidem cestu spravedlnosti a víry ve svět kde dobro vítězí nad zlem,kde láska vítězí nad nenávistí.Před mnoha staletími,na uzemí ostrova Sonya,za horami ngoru,v oblíčení felerských lesu jejiž hlubiny a stezky si donedávna udržovaly nádech tajemna díky pověstem o lesní čarodějce a jejími dcerami Olsolskými tanečnicemi,které lákaly zbloudilé pocestné aby je zahubily,na vyprahlých mýtinách táhnoucích se několika kilometru se zrodil mýtus.Mytus tří,tří srdcí,tří nadějích mýtus měst.Jenoaha a Mezorba dvě legendární města,která si období svého trvání a své stavby vydobila největší slávu a čest jiných národů.Obě města vzdáleny od sebe jen několik kilometru od sebe byla díky rozsáhlé polopoušti dobře vidět i v noci jejich světla se v celé šíři odrážela v nočním nebi a protkávala srdce hvězd.Obě města a jejich pošetilí obyvatelé tehdy žili v jakémsi falešném míru a jedině majestnáným zvukem rohů a polnic se vzájemně dorozumívaly.Jedině oba králové vvěděli že jen čas ukáže zda je jejich sláva věčná.Tehdy oba vládcové spojeni dlouholetým přátelstvím a vírou ve vznik nové říše podepsaly tajnou umluvu.Umluvu,která měla obě města spojit a zabránit válečným konfliktum, oba národy měly být postovky let spojeny zapečetěném míru,který posilovala naděje obou vládcu na lepší život než jaký oba národy při získávání cizích zemí zažily.

Čas,který běžel neuprosně dál si vybíral svoji dan,zatímco nově narození potomci omlazovali národ o nové válečníky,nové ženy novou naději ,oba vládcové stárli a jak na tváři přibývalo vrásek,tak i vážná rozhodnutí pozbývala dustojnosti.Vládcové churavěli nedokázali už vést bitevná tažení,jako dříve kdy vedli zemi k vítězným bitvám v Hordských mořích a pokořovali Ngorská uzemí.Nevycházeli ven aby s ostatními přivítali nový den,stahovali se stále více ke svým drahoceným pokladum a myšlenkami setrvávali v minulosti ve večerech trávili v klášterech modlitbami.Celý národ trpěl a doufal že země získá opět mladé vudce,kteří pro ně budou opět znamením odvahy,cti a příslibem uspěšných válečných taženích,národ toužil po krvi,která se mu nedostávala a nenáviděl přestárlé panovníky.

V širokém kamenném okně byl už jasně znát příslib večerních červánků,sluneční paprsky kreslily na ztemnělou oblohu sarafínový nádech a s teplým vánkem se vzduchem chvěl zpěv posvátných fenixu,ptáku předznamenávajících smrt či narození, honosícich se lesklým peřím které postupně získalo ruzné zabarvení a splývalo díky jemným pírkům v jednotu a zlatým zobákem,kteří se sklopenou hlavou kroužili kolem rudého slunce a v mlžném oparu sledovali zvedající se večerní vítr.Panovník Jenaha právě ze svého křesla vzhlížel do fantaskní krajiny kde bylo možno zahlédnout třpyt rusalčího pláště nebot právě začínal večerní rej či potulného paramise se stříbřitým kožichem jenž hledal poslední zbytky své kořisti.Jenoaha náhle ztuhl a rysy ve tváři mu ztvrdly když svuj zrak obrátil zpět k městu a prohlédl ho až po tu nejmenší chýšku či statek a sledoval lidi kteří pomalu procházeli kolem a tiše se zdravili "Zdá se že moji lidé zestárli či co, proč je už nic netěší,kde jsou oslavy návratu vojaků kam se ztratila čest kam ucta co se děje copak lidé si už neváží nového dne.Má zestárlá mysl touží zaslechnout opět zvuky rohů a polnic jak moc bych si přál aby lid nechuravěl se mnou a byl stejně bujarý jako kdysi."pronesl Jenoaha se zvýšeným hlasem a rozčíleně se obrátil k vysokému dubovému stolu pokrytému zažloutlými pergameny a starodávnými runami ve kterých se král už dávno nevyznal stejně jako ve verších básní psaných už zapomenutou řečí, odkud byla vidět pouze špička pavího pera,která se neustále chvěla."Králi musíš pochopit že lidé jsou smutni,když vidí na tvé tváři přibývající vrásky a tělo,které není schopno vyjít ven bez pomoci tvých věrných služebníku.Lidé nejsou schopni pořádat oslavy když se jich neučastníš,ani zvony nejsou slyšet na žádné ze tří věží,lidé ztratily naději nejsou schopni se radovat,většina si myslí že jsi mrtví muj králi."ozval se rozhodný hlas a zpod pergamenu vykoukla rozcuchaná hlava mladíka z rozcuchanými uhlovými vlasy a jiskrnými oči."Ovšem Felicio"zašeptal krála ztěžka postoupil k němu a zamyšleně se mu zadíval do tváře."čas si vždy vybírá své oběti,národ už pochopil že má smrt si stejně vybere svou kořist a ta myšlenka mi nedává spát nemohu zavřít oko při pomyšlení že muj čas je přesně vyměřený a já s tím už stejně nemohu nic udělat."Král zasupěl a z očí mu vyhrkly slzy které vztekle setřel a rozuřeně smetl ze stolu pergameny."Felicio dívej se mi do očí když s tebou mluvím"řekl král rozčíleně a zkřiveným prstem ukázal ven."Ty víš proč se proti mě všechno spiklo?tak mi řekni Felicio proč mě celý národ nenávidí,dřív mě miloval a projevoval mi uctu byl jsem pro ně modla,klaněli se mi,byl jsem jim bohem,tak proč mě proboha ted nenávidí,jsem pro ně starý blázen,který má zemřít.Pokud nezemřu hned tak prý pošpiním pověst svého národa proč Felicio,proč??,"zaskučel starý král a ve zničeném výrazu se prohloubily vrásky a oči se opět zamžily.Felicio vyděšeně polkl ,místností se ozvalo zašustění kouzelnického pláště a Felicio pevně sevřel zápěstí krále a vytáhl ho vzhuru."Vy přeci víte muj pane že pro mě jste stále ten odvážný bojovník,který velel jednotkám válečníku a vedl nezměrné bitvy u Hordského moře a v Ngorských lesích"zašeptal Felicio a pohladil krále po vrásčité tváři lesknoucí se slzami."A at se stane cokoliv vždy budu stát při vás a dokončím vaše dílo....pane"Jenoha opět vzhlédl, zničeně zašeptal a jeho hlas se dunivě rozezněl kamenou místností"odpust mi Felicio že jsem zabil tvou matku ja ji miloval ale za její lásku mě národ nenáviděl musel...jsem ji zabít, byl bych blázen kdybych ji nechal žít,musel jsem"král sklonil hlavu a na výraz na feliciově tváři ztvrdl,nejistě postával u krále a dojatý rys obličeje mu obestřel pohrdlivý výraz"zabil jste ženu,která mi vdechla život a poté oslepená láskou vám dala svuj život abyste ho zničil v té proklaté propasti Minegére.Místo chráněné hradbami,místo kde život přestává existovat,tam kde smrt začíná svou pout,to místo bylo prokleté dáblem."Zařval Felicio roztřeseným hlasem a sledoval jak se král odvrátil a vzal do ruky něco stříbřitého."Vidíš Felicio tohle je opravdová památka Jenoahy toho si budou lidé vážit,až když já tu nebudu"král pomalu rukou přejížděl po kopí meče vysázeného rubíny a zlatem,Felicio chvíli s fantastickým výrazem obdivoval jeho kopí když tu ucukl a zasykl, z prstu mu stékala krev."Král mu předal meč avšak Felicio se nepohnul z místa"No tak Felicio"vybídl ho král a postoupil k němu"ted máš možnost pomstít svou nebohou matku,když jsem ji tak zrudně zabil muj zločin žádá odplatu.Zvláště když její ostatky nejsou řádně pochovány a trčí kdesi v propasti smrti.No tak zabij mne at aspon má smrt si opět zaslouží uctu"Felicio zavrtěl hlavou a meč mu sebral"nezabiju vás zbraní kterou jste bránil a dobýval.To by pro vás nebyl dostatečný trest,přejete si zemřít jako hrdina??To vám neumožním.......ne potupím vás vaše smrt byla zbabělýn činem to se roznese po celém městě a i po smrti budete nenáviděn prostě jste se nedokázal smířitse svým osudem."řekl Felicio pohrdlivě a odhodil meč do kouta"Felicio copak jsi takový zbabělec,probodni mě,zabij mně stejně krutě jako já zabil tvou matku hned nařizuji ti to...at aspon v tvých očích jsem očistěn."zařval král vztekle a prsty se zapřel k okenní římse.Felicio naposledy zavrtěl hlavou a poodstopil ještě dál lemem svého kouzelnického hábitu přitom hladil rukojet meče,který se leskl v králových očích."Když už nemohu zemřít hrdinskou smrtí,tak aspon zemřu jako pták,vzlétnu k nebesum a padnu do hlubin" zašeptal král a vrhl se z okna.Bolestivý výkřik,který se rozezněl městem nemohl Felicio utlumit ani zkřiveným obličejem věděl že jej bude pronásledovat navždy to ošklivé proříznutí nočního zpěvu fenixu, kteří se snesli z roztaženými křídly a zpěvem tak žalostným,který předznamenával smrt.,až ke králi kde se dlouhými drápy zaryli do siré země s roztaženými křídly se sklopenou hlavou ho obklopili a z kaštanových očí jim ukápli slzy.Felicio pomalu vydechl a pohledem utkvěl na dlouhém kopí kde se odrážel svit měsíce a pableskovaly zařící hvězdy které se třpytily na bezedném nebi.Ticho,které se dunivě rozeznělo po bolestivém nářku fenixů přerušilo ostré zakrákání a vzduchem se nesl zvuk křídel,které brázdily nehybný vzduch"auuu"zaskučel Felicio,když ucítil na rameni ostrou bolest zařízlého ptačího pařátu"aaach Meresí"odechl si a pohladil vysokého ptáka po lesklém stříbřitém peří"odneseš vzkaz Meresí až k radě čarodějů....nevracej se dokud to nebude nutné Meresí ve městě ted nebude bezpečno"Felicio cosi naškrábal pavím brkem na utržek zažloutlého pergamenu a roztřesenými prsty ho strčil ptákovi do zobáku.Meresí se lehce otřepal zvedl své dlouhé štíhlé tělo a vzlétl k nebesum,kde naposledy zakroužil kolem strážných věží a odletěl k Ngorským lesum,odkud už se nevrátí nebot celé město se dostalo do otroctví jen díky zmatené mysli krále Mezorba,který dal pokyn ke splnění poslední vůle.

Poléta smrti krále Jenoaha provázela smutek a soucit,nad smrtí hrdiny a v náhlém pohnutí mysli lidé pro svého vudce postavili z vzácných černých kamenů,dolovaných až na pobřeží hordských moří,hrobku kde jest měly jeho ostatky setrvávat ve věčném klidu a králova duše měla pokojně překonat plavbu přes řeku smrti ,až na místo věčného odpočinku.Nikdo nezapomněl na posmrtné vyzvánění všech tří věží,které rozezněl sám Felicio,který pro čest svého krále trpělivě vyšplhal na tři vysoké věže tyčící se až k nebesum a i když mu s tváří stékal pot křičel na celé město že "král mrtev a proto všichni odhodmě roucha a plačme nad smrtí našeho nejmilejšího vládce,který tomuto městu vdechl život."Osud Jenoahy byl zpečetěn pokud ve městě chyběl duch stvořitele a bylo ponecháno osudu, zustalo bez svého ochránce bylo už předem odsouzeno k hlubinnám pekel.

Jen několik kilometrů odtud sepisoval hlavní písař závět krále Mezorba,který se rozhodl na sklonku svého života povolat do svého království svého synovce z Hodských panství, aby zaujal jeho místo na trůnu a povedl jeho neštastné obyvatelstvo do vítězných bitev,pošetilí národ si totiž nevážil ničeho tolik jako vítězných bitev a krveprolití cizích bojovníků.Obyvatelé měst Jenoaha a Mezorby doufaly že mladý bojovník,který se o ně má postarat jim znovu ukáže cesty válek a dobývání.

V jásavém křiku a zpěvu obyvatel se skvěl oslavný tlukot všech tří zvonů a veselý zpěv fénixu,kteří poletovaly ve velkých kruzích nad slávou měst mezorba a Jenoaha,nový král byl přivítán bouří jásotu a nadšení.Sotva se v dálce objevil pozlacený karavan s několika vozy,které se neustále kinklaly ve stále prudším větru,ozvaly se majestátné zvuky polnic a hluboké tony rohů,které důstojně prozpěvovaly výchazejícímu slunci a matnému srpečku měsíci,který jakoby nechtěl ustoupit ze své noční pouti a stále hlídal nebeskou klenbu.Sotva se karavan přehoupl přes hradní bránu a usadil se na plošce zdupané trávy jeho vratká dvířka se otevřela a ve slunci zalitém prostoru se objevil vstříc nadšenému davu vysoký statný mladík,s černými vlasy,které se vzpurně ježily na hlavě a bojovnými jiskrnými oči dívajíc se rozhodně do obyvatelstva a zároven obdivujíc se velikosti města a jeho velkoleposti od krásy bronzové hradní brány až po tři zvonové věže,které strmě šplhaly až k nebeským výšinám a jejich vršky mizeli v mlžných oparech a těžkých mracích,které spadaly pod oblohu.Mladý král vydechl obdivem a vzápětí se obrátil k davu,který mu provolával slávu a věčný život.Zorb naposledy přejel očima po svých lidech a vztyčil do vzduchu svalnatou paži se zatatou pěstí a z hrdla se mu radostně vydral bojovný pokřik,který se rozezněl po celém městě a odrážel se ještě dlouho po hradních zdech,z hrdel obyvatelstva se okamžitě ozval stejný pokřik a obyvatelstvo nadšeně křičelo do vzduchu slavnostní bojové písni a k tomu se z nebes ozývalo veselé trylkování fenixů,poletujících těsně nad králem,Zorb pozvedl hlavu a s udivem hleděl na dlouhá ptačí těla,která se kolem něj míjely tak rychle že chvílemi spatřil jen zlatavý záblesk jejich křídel či pár upřených kaštanových očí,král neodolal a omámen jejich krásou bezděčně natáhl ruku do vzduchu a se zavřenýma očima mu dlan sklouzla po hebkém těle a ve vzduchu se zachvělo několik nazlátlých peříček.Zorb nadšen a posílen novou dávkou odvahy sáhl do pochvy,vytáhl dlouhý meč a hrdě ho nastavil ranním paprskům slunce,jeho kopí bylo vysázené drahokamy a stříbrnými žílami,které chytajíc sluneční paprsky oslepoval dav daleko před ním."Toto je zbran,kterou dobydeme Ngorské království a získáme Felerské poklady,je to nástroj našeho vítěztví a naší pomsty válka začne brzy a první bitva bude jen ta vyhraná"zařval král nenávistně do houstnoucí atmosféry a tvář mu zkřivila jakási dábelská posedlost"z bojište si odnesem i to poslední,jak poklady a ženy tak i krev našich nepřátel"zorb se děsivě podíval do svého davu a z výrazu jejich očí jasně věděl své východisko pokud jim nenabídne smrt a krev protivníka,budou ho do smrti nenávidět.Zorb rozvášněnému publiku pokynul rukou k stolum plných masité hostiny a džbánu s lahodným mokem a pomalu vykročil k majestátnému hradu zastinujícím všechny domky kolem.

Sotva král vstoupil do hradu už se pyšně obdivoval jeho velikostí a dumyslností,kolem zábradlí vysokých kamenných schodů byl obtočen had se zlatými šupinami s vyplazeným jazykem ukazujícím do jakési komnaty,jejiž dveře byla zapečetěna,král s hlasitým supěním vyběhl dlouhé schody a zatřásl dveřmi bezuspěšně klika se nepohnula, pouze,dosáhl toho že ze dveří setřásl prach"néé králi tam nechodtě"ozval se náhle za ním vyděšený hlas a král se pomalu otočil a zíral do rozčílených očí svého ochránce."Žádná lidská duše nesmí vstoupit do komnaty děsů a smrti,prosím králi ochrantě se z těch proklatých míst, komnata neskrývá nic dobrého"ochránce naprázdno polkl očima těkal kolem sebe jako by měl strach že je někdo uslyší"komnata strachu skrývá děsy,které prý před mnoha lety stvořil čaroděj Sanoran a aby neohrožovaly nevinné lidské bytosti,ukryl je sem a místnost zapečetil,nikdo však neví jak je zámek pevný...proto vám králi radím...neotvírejte ji sic budete svého činu litovat"Král se zasmál a uvolnil kliku ze svého stisku"snad bys nevěřil Montaequ starým povídačkám potřásl hlavou nad tou nad tou pošetilostí"starým babkám které je roznáší už dalek pozbývá rozumu a nevědí ani jestli je večer či ráno"řekl král ale přesto se oklepal a vyrazil dál tohle místo si zapamatuje a už se sem nevrátí,buhví co na těch pohádkách je pravdivého.

Dny,měsíce zůstaval zorb zavřen ve svém hradu a s nadšením malého chlapce prozkoumával každý jeho kout,skulinku,komnatu,myší díru,která zustavala skryta mezi zdmi,přitom všem připravoval plány pro nadcházející válku,celé noci zustával zavřen v hradní věži kde na pergameny sepisoval podrobnou strategii každého kroku.Po letech se chtěl konečně pomstít národů Ngoru po té smrti která ho připravila o jeho otce a po té i o matku která brzy zemřela žalem.Zorb si dobře pamatoval na ty léta kdy ho vychovávaly chůvy,chuvy ho sice měli rádi a rozmazlovali,byl si vědom těch zatoulaných pamlsků,které záhadně zmizeli z přeplněných hostin jen aby on měl co do žaludku dát a těch hraček nepočítaně,ale pevnou výchovu a otcovskou lásku mu už nemohl dát nikdo.Král si rozhodně setřel slyzy,které mu stékaly po tvářích a okem přejel popsaný pergamen.Věděl že se musí pomstít nejen za otce ale i za matku.

Sluneční paprsky se pusobivě opíraly do rozkvetlých stromů a odrážely se od přileb a brnění připravených bojovníků,kteří jako jednočlenná četa seděli v obrovském šiku na konních a v rukou pevně svíraly uzdy a poplácávali nervozní koně po hřívách,kteří rozčíleně pohazovali hlavou.Král oděn do stejného brnění s kapkami potu na čele přejíždel očima připravené vojáky a náhle zvolal silným hlase,který nenechal nikoho na pochybách,že královi nechybí odvaha ani síla tedy vše nutné pro vyhranou bitvu."Vojáci,mý stateční bojovníci,kteří pro vítěztví opustili své rodiny,jsem pyšný na to že mohu vést muže,kteří jsou pro pokoření nepřátel udělat vše.Pro vítěztví země obětovat i to nejcennější.Dokážu vám že pomsta bude tentokrát patřit nám a nikdo nám v ní nezabrání,ani ten nejprohnanější Ngorec ani jejich nejhorší zbran,či kouzlo jejich lstivých čarodějů....dokažte mi že jste ty nejlepší bojovníci,které ostrov kdy spatřil,ti nejlstivější a nejvražednější"Zorb tvrdě sevřel pěst a se z křivenou tváří rozčílením sledoval vojáky s ušklebky ve tváři"Nevěříte snad v sílu Mezorbských bojovníků"ozval se posměšný hlas a mezi bojovníky to polekaně zašumělo"Věřím"pokračoval Zorb odhodlaně a slabě se pousmál"Ale i tak si nemohu být jistý zda nejste jen smečka zbabělců či prohnanců,kteří se pro záchranů vydají do rukou nepřítele"řekl odhodlaně král a otočil se ,na rameno mu vytrvale klepal skrčený muž s uzdou v rozklepané ruce a za zády s urostlým grošovaným koněm,který slabounce pokulhával na levé noze,muž všimnuv si náhlé královy pozornosti znejistěl a slabounce mu zašeptal že jeho kun je už připravený.Zorb si nevěřícně prohlížel levou konskou nohu mírně zkroucenou v nepřirozeném uhlu"Vždyt ten kun je chromý nedojede se mnou ani k městským branám"ozval se Zorb pohoršeně a celý šik se poškleboval a ze všech stran posílaly posměšná gesta na provinilého kočího.Kočímu okamžitě vyrazily na čele kapičky potu a usilovným přemýšlením svraštil čelo"Je to skvělý běžec pane věřte mi běhá nejrychleji ze všech konů,které jsem tu vychoval ale chodit neumí"zablekotal kočí a důvěrně se naklonil ke králi"Žádný z těch bojovných hlupáků......tedy bez urážky pane....ehm.....tedy nikdo nemá tak dobrého koně jako vy,pane věřte mi že nebudete litovat"zašeptal kočí s jistou dávkou neotřesitelné sebejiostoty a vrhl pohrdlivý pohled směrem k vojákům."Pšááá bando hloupých vojáčků"zapištěl kočí nepřirozeně vysokým hlasem"Pšáá hlupáku,hlavo dutá"ozval se z řady vojáků rozesmátý hlas a ostatní odháněli kočího ostrými meči a mlátili ho sundanými přilbami.Kočí otočiv se zpět zahrozil zatatou pěstičkou a opileckým krokem se vrátil zpět k hradbám.Zorb se odhodlaně vyšvihl na hřbet vysokého koně, pevně chytil uzdy a mocným pohybem je zařízl do zpoceného konského krku."Otevřte mým valečníkům hradní bránu"zvolal Zorb jasným hlasem k otrokům zapřaženým s okovy kolem krku,k obřímu dřevěnému kolu připevněmému dlouhými silnými provazy k městské bráně.Otroci se jen s neochotou zvedli z prašné země a se zkřivenou tváří se zapřeli do kůlů připevněných k dřevěnému kolu.Válečníkům se zkřivil obličej hruzou,když se ozvalo strašlivé skřípění pronikající až pod kůží a Městská brána se jen pozvolna spouštěla k zemi..Král odhodlaně zíral s rozostřeným zrakem na pustou plán,která se před ním pomalu otvírala a na lístky hnané v malých kruzích,i na vysoké stromy bez zeleně,či barevných květů, se jako kostlivci vzpínaly k modré obloze.Zorb rozčíleně polkl a s náhlým strachem se ohlédl na své vojsko,které se dívalo vpřed s odhodlaností a mocným přáním zabít"Možná že jsou statečnější než já"pomyslel si Zorb při pohledu na chladné nehybné tváře,nedalo se v nich číst byly jako masky bez emocí."Všechno závisí na mě ted já jim.......tedy spíš sám sobě musím dokázat že toho jsem schopen,že můžu zabít....i když jsem si tím nebyl nikdy jistý,ale musím to dokázat tu pomstu musím vykonat já ne oni,oni touží po krvi...já ne"Zorb se náhle zarazil,když se ozvala dutá rána spatřil před sebou nekonečnou plán,a po očku sledoval skupinku otroků,kteří se vyčerpaně snesli k zemi a z kožené lahve si do krku lily osvěžující mok.Zorb ke svým válečníkům vyslal povzbuzující válečný pokřik a zarytím podpatků do slabin vybídl koně ke cvalu.Bojovníci okamžitě uposlechli a s hlasitým řevem se vyřítily z brány do nekonečných planin,po dusajících kopytech koní zbyla jen mohutná oblaka prachu.

Bylo by jistě uchvatné sledovat z oblak scenérii válečné armády,která ss s nadšením hnala přes pláně,které už na počátku věků obklopovaly několik mil obě města a táhla se až k půvabům kouzelných Ngorských lesům.Armáda se jako obrovský tvor měnící tvar,chystající se ulovit kořist se několik hodin řítila vpřed a kopí vojáků se neustále radostně zvedala k nebesům jako kdyby oslavovala krásu té odhodlanosti,která slila stovky mužů v jednotu a prostřednictvím jejich síly jim umožnila splnit ten obtížný ůkol.

Zorb,který seděl na svém koni vpředu a vedl celý ten šik válečníků,přichystaných pro boj,si už nějakou dobu uvědomoval tu zničující bolest,tu unavu,která mu proustopila celým tělem a svými neviditelnými ostrými drápy ho stahovala z koně a několikrát už musel vynaložit veškeré usilí aby se nezřítil k zemi.Zorb věděl že už jedou dlouho a všiml si že koně začínají zpomalovat.Zorb se náhle zarazil ,moc dobře si pamatoval že k Ngorským lesům je to jen pár kilometrů,ale přesto mu ten pohled vyrazil dech.Jako posel naděje se před nimi se začala zvětšovat hradba stromů a zeleně tak ostře odříznutou od pustých planin,skýtající pro obyčejného smrtelníka mnoho půvabů v podobě lesních víl,či paramisů tvorové podobní vlkum se stříbřitou srstí a dlouhými tesáky,kteří uznávali jediný zdroj obživy a to čerstvé lidské maso.Zorb hnal svého koně pokřikem pouze silou své umíněností a jakousi tvrdohlavostí.Když se před ním a ve všech koutech jeho mysli rozprostřela lesnatá krajina,zabrzdil svého koně vyčerpaným hlasem a slyšel za sebou hlasy ostatních a jejich hluboké nabírání vzduchu,Zorb vyčerpaně uvázal koženou uzdu ke stromu a štastně se natáhl do rozkvetlého mechu,který díky Aboniim,rostlinám použivaných ke kouzelným lektvarum a kletbám,hrál všemi barvami.Zorb se rozhlédl a opět spatřil ty svůdné říčky proplétající se mezi křovinami,vysokými květy blankytných barev a stromy táhnoucími se až k nebi a na vrcholcích obrostlými puvabnou zelení.Zorb si toto místo dobře pamatoval v dětství si sem chodil hrát s otcem,když ještě žil.Zorb se blaženě protáhl,ale s co největší dustojností natáhl své končetiny a rozhlédl se po svých svěřencích,většina vojáků ležela na zemi s jemně pootevřenýma očima a rukami stále svírající meče.Zorb si blahopřál že získal tak schopné bojovníky i v situaci podlamující morálku byli stále ve střehu a kvuli případnému nebezpečí byli schopni včas zareagovat,byli jako divoké šelmy schopné vždy zautočit na kořist i ve spánku nebot jejich mysl se obávala propásnutí tučného pokrmu.Ostatní si u pruzračných říček oplachovali zpocený obličej."Až si odpočineme vyrazíme,Ngorové nebudou čekat až na ně zautočíme,dokážou být velice zákeřní"Zvolal král a rázem se k němu obrátili dychtivé obličeje vojáku u říček očima naplněnýma otázkami."to asi nepujde králi"Ozval se jasný hlas vynikající nad všeobecný šum a ke Zorbovi přistoupil urostlý voják,kterému dosud kapala z vlasů voda"my si možná odpočineme,ale koně na tom jsou daleko hůře,běžely s námi několik kilometrů pokud se řádně nevyspí,tak nám nemůžou posloužit neujdou už ani krok"Řekl voják jistým hlasem,který Zorba vrátil z mdlobné unavy opět do střehu a polekaně si prohlížel koně rozvalené na štavnatých lukách nehybné jako kámen,jen chvílemi bylo vidět šlehající ocas,který tloukl stébla trávy."Co jste sledoval tím že jste nás sem zahnal"ozval se další hlas "chtěl jste nás snad ponechat osudu,či Ngorským válečníkům aby jste pak odjel zpět a tvrdil že bitva byla prohrána a vy jste jako hrdina bojoval za města a jediný přežil"Kolem se ozvalo souhlasné mručení a Zorb zbrunátněl vztekem"to není pravda,jediné co jsem chtěl bylo vrátit vám to po čem jste toužili a co jste kvuli svým přestárlým králům nemohli mít,krev je to pravda to je jediné čeho si doopravdy vážíte a nic jiného vás tak nezajímá jako smrt."Zaburácel Zorb a rozhédl se zpět po vojácích doufající v jakýkoli náznak důvěry či obrany,která by utlumila tuhle nastávající bouře."Vážíme si i našich rodin,které jsme opustili,svých milujících žen a dětí,které nás s pláčem prosili abychom neodcházeli"řekl voják,který Zorba upozornoval na neschopnost konů a ve tváři se mu objevil náznak dojetí a oči se mu nápadně leskly.Zorb zničeně klesl k zemi"má pravdu já hlupák je se m pošetile zahnal a přitom už ted není jisté jestli je přeze všechno nečeká smrt.Do rozbouřené mysli mu proniklo ostré zahvízdání a zděšený vřískot,Zorb se polekaně probral a vyskočil na nohy,rozklepanou rukou sáhl pro svuj meč a netrpělivě se rozhlížel kolem,skrz větvoví a zelen k nemu nevinně prosvítalo pár slunečních paprsků,které si něžně pohrávaly s barevnou duhou,do podezřelého ticha kněmu dolehlo pouze slabé čiřikání malých ptáčátek Fenixových,deroucích se z hnízda.Ostré zahvízdání se ozvalo znovu,Zorb sebou polekaně škubl a s bušícím srdcem se ohlédl z trvnatého porostu a skrz barevné keře se k němu jako tajemní duchové draly hradby stínů,které se neustále zvětšovaly a nabývali hrozivosti.Ze všech stran sem doléhaly zvuky kopyt a bojovné pokřiky ženoucí koně vpřed,Zorbovy se čirou hruzou zamlžil zrak a celé tělo ochrnulo v náhle panice,která mu nedovolovala jakkoliv jednat.Z nejbližších křovin se postupně vynořovaly lesní bojovníci vysocí,štíhlý zahaleni v temném šatu,který svou barvou jasně připomínal jasnou nebeskou modř,jediné co bylo v záhybech toho uchvatného šatu vidět byly pouze oči,ten zrak zaplněn nenávistí a touhou zabít,ty,které neznal.Jediné co zorb mohl slyšet byl jasný šepot Ngorských bojovníků,který se chvěl ve vzduchu ze všech stran.

Ruka či duch jenž nás vede,nám pomůže zničit nepřítele
touha smrti a moci spojuje nás do věčnosti,
nebot jediná cesta vede přes cestu smrti
k pokladu bohatství a nesmírné síly

Ruka jenž držela Zorbuv meč stále křečovitě visela Zorbovi podél těla a i přes veškeré snahy se odmítala pohnout.Zorb jen se zděšením pozoroval vojáky,tasící meče a vrhající se k početné přesile,prohra byla jasná už v této chvíli,ve vzduchu se chvěly smyčky provazu zadrhávající se kolem hrdel Mezorbských válečníků a výkřiky bolesti donutily hejno fénixu se zděšeným pípáním opustit vysoké větve stromů.Zorb se s posledních sil vzpamatoval a vytasil meč proti paprskům slunce,v očích se mu přitom jasně rýsoval obrys blížícího se Ngorce napůl zahaleného do temného hábitu,obklopeného stromovím.Zorb se bezmyšlenkovitě vrhl vpřed a rukou,kterou držel meč ostře prořízl vzduch a upění spojené s polekaným zaržáním a zvukem kopyt bijících o kmeny stromů se Zorbovi mnohokrát rozezněl v uších, způsobil že skrz svou vnitřní slepotu nepostřehl varovné proříznutí vzduchu.Kolem napjatého hrdla se mu omotala ostrá smyčka, zamezující čerstvému vánku dostat se do vysušeného hrdla naprázdno polykajícímu nekonečnou smrtelnou prázdnotu.Zorb se vyděšně chytil na místě kde cítil škrtící smyčku a prstami se pokoušel povolit nebezpečnou smyčku,která se stahovala stále více,poslední síly,které se uchovaly mu pomohli sevřít smyčku a odstrčit ji.Zorb se hltavě a roztřeseně nadechl čerstvého vzduchu a cítil vysilující námahu,smyčka se mu stále více zařezávala do prstů.Zorb se náhle pocítil neovladatelné nutkání rozhlédnout se kolem,byl si tak jistý že před chvílí slyšel kolem sebe jako by byli na dosah rukou.Zorb namáhavě otočil hlavou a rukou se snažil odtáhnout smyčku stále dál i přesto že prsty už měl sedřené a zarudlé.Z hrdla se mu vydralo zoufalé zasípání,které se rozlehlo mýtinou."Nééé"šeptal a snažil se prázdnou rukou dosáhnout na vojáky,kteří se mu stále vzdalovali,na krku měli stejné smyčky jako Zorb,místo snažení zachránit se však jim ruce ochable viseli a vláčely se lesní půdou.Ve tváři nebyl náznak žádného boje.Oči měli pevně semknuté a špinavé vlasy,které nosili pod přilbami jim bezvládně viseli do bledých tváří.Zorb bezmocně hrabal prsty ve vzduchu a snažil se na ně dosáhnout"néé prosím"sípěl ze všech sil a snažil se odtahovat smyčku co nejdál to šlo"Vždyt se udusí....ne nesmíte zemřít..to nééé prosím..".Zorb z posledních sil škubal provazy,které ho poutaly a snažil se neuvědomovat,tvrdá konská kopyta bijící zem jen těsně za ním ani to že kůži měl rozedřenou do krve vláčením po lese,který přestože byl pokryt měkoučkým listím skýtal mnoho bludných balvanů či nízkých křovin.Zorb schvácen bojem o přežití v poslední chvíli věnoval snaze neudusit se a hlavou plnou vířivých prázdných myšlenek otupěle sledoval vzdalující se stromy a lesní krajinu,když opět vyjížděli do nekonečných planin na kterých vířil i písek až z Felerských pouští a pomalu zabředával do suchem rozpukané země.Zorb se z uzkostí rozhlížel,před ním a za ním se neustále vzpínala konská hrdla pokryta kapkami potu,šlehající konské hřívy,kopyta rozrážející písečný povrch a především ty nenávistné oči zářící z mnoha záhybů dlouhého šatu.Zorb se mátožně rozhlédl kolem,jakákoliv šance na záchranu dráždila jeho mysl toužil přežít,toužil osvobodit se z toho pokořujícího pekla.V dálce se proti jasné obloze rýsoval malý temný obrys kamínku prolezlého vyschlým pískem ale s ostrými hranami.Zorb v poslední chvíli natáhl ruku a popadl jej do rukou a otočil se,jezdec byl stále otočen a hnal svého koně vpřed.Zorb si byl vědom že lepší příležitost se už nenaskytne,zahlcen nenávistí švihl rukou,kamínek vymršten do vzduchu,se otřel o konský bok.Kůn poplašeně zařehtal a vzepjal se na zadní,z nozder mu okamžitě vytryskly oblaka prachu a jezdec,který se ho urputně snažil utišit měl co dělat aby se udržel na jeho sedle.Zorb ,který cítil jak se mu smyčka začíná otírat o bradu se usilovně snažil vyvléknout z jejího smrtícího sevření.Jezdec všimnuv si podezřelého třesu se bleskově otočil a obličej se mu zkřivil v nenávistné grimase."ale,ale copak to mé oči vidí takový hlupák..achich ach"zachichotal se falešně nasládlým hlasem a s přihlouplým výrazem sledoval Zorbovo marné snažení a jeho oči poskakovaly ve stejných křečích,kterými se Zorb zmítal ze strany na stranu."Vážně si myslíš že se odsud dostaneš to pochybuji nejsme tak hloupý,abyste nám utekli do jednoho"Ngorec náhle ostře vřískl a rukou si zajel do záhibů jeho třpytivého pláště odkud vytáhl dlouhý,hadovitý,stočený bič"snad váš národ konečně zaplatí za svou pošetilost"zašeptal a rázným bičem švihl ve vzduchu.Zorb sebou zoufale cukl ke straně,náhle však pocítil záblesk ostré bolesti,zařízlou do krku a ztratil vědomí.

Obrovské hordy Ngorských válečníků se mezitím vytrvale hnaly přes rozsáhlý písčitý oceán,zanechávající za sebou pouze rozsáhlá oblaka písku,táhnoucí za konmi jako kořist Mezorbské válečníky podléhající dlouhým drápům smrti či bojující o poslední chvilky života.Sluneční paprsky vrhající dlouhé stíny,bodalo do tváří a ukazovalo cestu k vítěznému cíli.

V nejvyšší věži Mezorbského království tiše pochrupával vysoký dozorčí,zatímco v pravé ruce třímal koženou láhev s odklopeným víkem,z dlouhých slepených vousů mu odkapávala nažloutlá tekutina,která při dopadu na zem slabě zasyčela.Dozorčí znovu zvedl láhev k rtům a do hrdla si náleval odporně páchnoucí tekutinu stékající po bradě do hustých vousů.Dozorčí se lehce zakymácel a láhev mu vypadla s roztřesených prstů"Kruci......aaaarghhhh.......to nejlepší pití....je pryč."Zabručel navztekaně a přihmouřenýma očima sledoval padající láhev.Dozorčí se otřásl a dlouhým pohledem se rozhlédl po krajině.Pustinná pole ostře se táhnoucí až kamsi k sešeřelé obloze jen nepatrně měnili stromy připomínající vysoké kostry.Dozorčí se ztěžka opřel o kamennou římsu a tiše si pobrukoval,z jeho dřímavého stavu ho však dostaly stíny které se k němu přibližovaly po vyčištěném nebi a tiché pleskavé zvuky."Co to....to přece"zašeptal dozorčí vylekaně a s otevřenými ůsty odkud mu ještě kapala zažloutlá tekutina,sledoval hejno fénixů,kteří pomalu s roztaženými křídly opsali krátký oblouk a z rozechvělých hrdel se jim vydrala teskná písen."Co vy tu děláte potvory....vy..vy.....koukejte se ztratit přinesete nám neštěští"zamručel dozorčí vztekle,ale na čele mu vyvstali kapičky potu.Z nekonečné dálky k němu doléhalo podivné bubnování,stále se stupnující a nabývající děsivosti,dozorčí,který už měl čelo orosené potem se nejistě rozhlédl a červenýma očima se pokoušel zaostřit na beztvarou krajinu,na obzoru kde se krajina rozdělovala na nebe a poust se objevil dlouhý stín,který se neustále zvětšoval a s díky pozbývajícímu slunci,už z poloviny schované za obzorem,nabýval velikosti a hrozivosti.Dozorčí vyděšeně polkl a znovu se skomírajícím zrakem obrátil k prozpěvujícím Fenixům"Jen smrt a zkázu nám dokážete dát"zašeptal rozčíleně a jednou nohou vykročil ke kamenné římse chránící ho před smrtící propastí"pokud chcete zahubit město to radši zde zemřu sám"Dozorčí s neovladatelnými vzlyky,postoupil až na kraj věže a sledoval prudký vítr,který pod jeho nohama proháněl písečná zrnka a s děsivým kvílením se opíral do kamenných stěn Mezorbské věže.

Bolestivý výkřik však nikdo nezaslechl,nikdo nevaroval obyvatelstvo před hruzným nájezdem Ngorů,ačkoli Fénixové stále prozpěvovali zpěv smrti,nikdo si nebyl vědom toho že všechny čeká hruzná smrt.Pošetilé obyvatelstvo nadále žili ve víře že nový král je znamením svobody a vítězstí,byly tak zeslepeni vlastní pýchou že nezaslechli výkřik smrti.

Plameny zdvihající se do výše,oslepující kouř zahalující město,štiplavý dým,jako temná noční můra či jako smrtonošové poletovali Ngorové na svých koních městem a vrhali zapálené louče kolem,na jakýkoliv honosný dům i tu nejubožejší chýšku jakoby jim bylo naprosto jedno zda umře největší ubožák či nevinné dítě,které nechtělo bojovat ani zemřít,lidé jen zděšeni utíkaly ze svých domovů následováni smrtícími plameny,vydávali hysterické výkřiky děsu a strachu,jediné co co dělalo společnost tomuto hrůznému divadlu byl snad jenom měsíc,který se nevinně zhoupl nad obzor a hvězdy osvětlující tuto děsivou podívanou.Ti kteří tehdy přežili byly odvlečeni do Mezorbského vězení,to co tehdy Mezorbský národ vystavěl pro bídné provinilce jim nyní posloužilo jako hrobka a mučidlo zároven.Nad Městami Mezorba a Jenoah se vznášel soumrak porážky a pokory.