Hlasy stínů ( Úprava )

Anotace: Lidé se bojí, slunce už nevylézá. Tajemné hlasy lákají živé bytosti do neznámých končin lesa Occulta, ze kterého se pak už nikdy nikdo nevrátí. Něco hladového, zlého si vábí svoje kořisti přímo do své tlamy. Jediný kdo se statečně vydává na lov do toho to

.... lesa, jsou místní mladí lovci, se zbylou hrstkou odvahy. Jedna skupinka lovců, prý následovala obličej utvořen z černé mlhy, který ze sebe vydával příjemným vábivým tonem, tajuplná slova u ukryté jeskyně s mocným artefaktem. Nebýt divoženky, která je zastavila. Nejspíš by je potkal stejný osud jako spoustu lidí před nimi. A to smrt. Podaří se někomu z nich, odhalit tajemství hlasů? Existuje ten artefakt? A neschyluje se k něčemu mnohem horšímu? To vše zůstává před námi ukryto!


Kapitola první: Oko za oko

Nad lesem Occulta se vznáší hustá mlha, která začíná pomalu obklopovat všechny jeho okraje. Lidé z nedalekého města Galderak si vypráví hororové historky o tom to lese, které se údajně stali během toho dle roku. Zdali je to pravda nikdo netuší, nýbrž je vypráví lovci, kteří se jako jediný odvažují na práh toho to lesa. Vypráví se o hlasech vycházející z podivuhodných stínů, které jako by vylézali přímo z nitra lesa. Prý ten, kdo hlas bude správně následovat, najde jeskyni s velikým bludištěm, kde se schová artefakt „ZLATÉ OSTŘÍ“. Ten kdo se však v hlasech ztratí, bud to zešílí nebo bude roztrhán.
Dva mladí lovci jeden trpaslík, druhý člověk s minulostí stejnou jako by byli jedna krev se dnes vydali do lesa jako každé ráno pro svou kořist.

Vydali se po travnaté louce směrem k lesu Occulta nedaleko od jejich rodného městečka Galderak. Město velmi prosperuje díky černému trhu a přístavu. Žijí vněm hlavně velmi zámožné rodiny, obchodující s okolním světem.

Po malé chvíli oba stojí na začátku cesty do lesa, která je sotva vidět pod tíhou a hustotou ranní mlhy. Najednou před nimi přeběhne Jazeret, který se podobá našemu jezevci s rozdílem jeho srsti, která namísto štětin je poseta jedovatými šupinami, které se využívají po úpravě v prach jako jed.
„Hmmm podivné, proč by Jazert chodil tak na kraj lesa?" zamyslel se trpaslík Girgow s pusou zakrytou mohutným rudým plnovousem. Oděný v hnědě zabarveném koženém kabátě sahající mu od brady k patě. Z hlavy mu čouhají upletené copy zdobené koženými stužkami. Na rukou má natažené bezprsté z kůže ušité rukavice. A jako každý správný trpaslík má přes záda přehozenou svojí nablýskanou, z půlky dřevěnou, z půlky kovovou, pušku. Dostal ji jako dárek od svého praděda. Na pažbě je ozdobena vyřezávanými runami, patrně jde o dílo pradávných trpaslíků?

„ Jo, příteli, ten by se dal dobře prodat na černém trhu. Tak jdeme, aby nám ty penízky neutekly,“ odsekl Lielf, chlapec lidské rasy oblečený v kožené lovecké zbroji. Na rukou má omotané z kůže ušité bandáže, která ho chrání před omrzlinami a říznutí nože, který drží v pravé ruce.

Po těchto slovech spolu vešli do lesa, zarostlého mohutnými stromy, sáhající do nekonečné výše. Lielf si náhle všiml, jak něco opět před nimi přeběhlo do protějšího křoví, a tak se tím směrem vydal. Když se konečně dostal ke křoví, kde se neznámá zvěř ukryla. Pomalu se začal naklánět, aby zjistil, co se do něj ukrylo. „Aaaa“, zaječel. „Sakra to je bolest, pitomý Jazeret!" zasténal a zanadával. Totiž když strčil hlavu do křoví, schytal hned pár ran bodáky z ocasu od Jazerta.

Grigor se zpovzdálí rozchechtal. „Ty vypadáš,“ prskal smíchy a bezmyšlenkovitě se posadil na nejbližší pařez. Úsměv mu zmizel z tváře. Doslova vyletěl bolestí a přitom spatřil na místě, kde seděl rozvaleného Žhavnouna (něco jako naše mořská medúza, akorát je na souši). „Počkej, potvoro,“ zuřil, zatímco mu Lielf oplácel předchozí posměšky

V tom se vynořili, dva statní lovci. Oba to byli trpaslíci oděni v kožešině, s jizvami v obličeji, způsobenými nejspíš šarvátkami. Táhnou si za sebou menší vozík s klecí, v níž mají hromadu ulovené zvěře. "Jak se vám dneska daří, chlapci? Jako vždy?“ řekl s úšklebkem jeden z nich, ten táhnoucí vozík z pravé strany. Girgow jen pobouřeně odsekl:" Jen si nech těch tvých provokací, Galadine. Kdybys byl moudrý jako tvůj bratr, nic by sis, se mnou nezačínal. Tak radši drž hubu, než ti na ní otisknu svojí pěst!"

Galadin se stále usmíval: “ Jako vždy plná huba keců, a skutek utek. Co takhle jednou mi natáhnout rovnou bez těch tvých blbých keců, Girgowe? Ale to ty ne! Že by strach?“ Po těchto posledních slovech se zhluboka rozesmál.

Girgow: „ Ty ani tvůj bratr mi za to nestojíte! A strach? Z čeho? Z t-e-b-e? Galadin jen zabručel, pak se otočil k Girgowovi zády, chytl se vozíku a spolu se svým starším bratrem si to namířil do vesnice. Girgow, to okomentoval (vítězným tonem): „Jen si běž, a už se nevracej! “ Ale Galadin na to nereagoval, a po malé chvilce mu zmizel už z dohledu. Girgow s Lielfem se z toho všeho pomalu otřepali a pokračovali ve svém lovu. K večeru se pomalu vraceli zpět do města. Bohužel si z lesa nic neodnesli, kromě mokrého oblečení od deště, několika šrámu a jednoho mrňavého Jazereta. Když už konečně vešli do své chatrče, která měla jen jeden krb a před ním dvě křesla se stolkem a jednu místnost na spaní. Natáhli se do křesel a začali si povídat o dnešním neúspěšném dnu.

tvého slovního souboje, s tvým nevlastním bratrancem Galadinem, tak bych snad v tom lese usnul nudou.“ Girgow: “ Ještě ty mě provokuj. Dneska fakt nemám moc náladu se o tomhle bavit. Takže pokud chceš, pojď, se mnou k Dračímu vejci na pár sklenek medoviny, a pro nějakou tu pořádnou děvenku na večer!“

“No tak dobře, už budu zticha, ty starý bručoune. Ale zveš mě dneska za to na pivko. Jinak začnu zas mluvit“, řekl s úsměvem Lielf. Trpaslík už neměl sílu se nějak dohadovat, a tak jen přikývl. Pak se oba zvedli a vyšli na ulici osvětlenou loučemi. Cesta, kterou se spolu vydali se táhla rovně dobrých pětiset metrů, než se zlehka začala stáčet vpravo směrem na východ od jihu. Potom ještě ušli sto metrů a dostali se tak na veliké náměstí, uprostřed něhož je vidět obří socha trpaslíka Girgiwie, slavného krále tohoto města, který padl při obraně Galderaku. A napravo od sochy už oba spatřili vysokou budovu s velikou cedulí, na které je napsáno „ Vítejte u Dračího vejce, nejlepší hospody ve městě“, a tak se k ní vydali. Zaťukali na dveře a v tom se otevřelo ve dveřích malé okénko. Ze kterého vykoukla čísi hlava. „ Přejete si, pánové?“ Girgow se naklonil k hlavě a řekl: Dobrý večer přeju. Vy jste zde patrně nový. „Máme tu, jako každý večer čestná místa. Já se jmenuji Girgow a tohle je můj přítel Lielf.“ „ Aaaa to jste vy! Už jsem vás zde očekával hodiny. Dva slavní obránci našeho města, v době války mezi lesními klany!“ “Alespoň, někdo na nás nezapomněl, “ odpověděl na to Lielf.

Pak jim neznáma osoba které čouhala hlava z okénka, otevřela a nebýt rychlých reflexů Girgowa, tak by ho na místě objala. „Co blbneš, člověče, nechci tě nějak zklamat, ale to co se kdysi při obraně našeho města stalo, byla jen hromada štěstí a ani nevíš, jaký jsme měli strach a chtěli jsme zdrhnout. Nebýt našeho krále Girgiwie, který za nás obětoval život a my pak teprve se zchopili a přestali utíkat. Tak byste zde ještě měli nejlepšího krále, na místo tyrana co je tu teď!“ po těchto slovech Girgowa nastalo v hospodě náhlé ticho. To však zas po chvilce přerušilo začínající taneční vystoupení, a tak Girgow nemusel sledovat vyjevené obličeje, takže se vydal s Lielfem usadit ke svému stolu, aby se mohli odreagovat představením. „Hm…… pěkná to slečinka ta tanečnice,“ řekl si pro sebe Girgow se slinami u pusy. „ Nech toho, jsi nechutnej Girgowe, ty by si skočil na každou, co uvidíš!“ „No nebudu čekat na nějakou princeznu, jako ty Lielfe! Nejsem žádný posraný romantik!“ „Nemám chuť se s tebou hádat tak drž, prosíme hubu!“ odsekl z ostra Girgow. Lielf se zvedl náhle ze židle a namířil si to pryč z hostince. Jeho přítel, se ho nevšímal a dal uslintaně, zůstal zírat na hubenou, prsatou, mladou tanečnici jménem Katka. Její lesknoucí se třpytem hnědé vlasy sahající jí po ňadra, očarovali celé pánské obecenstvo, pokud teda nebudeme počítat pár z dámských podivínek. Lielf už byl na půlce cesty do své chatrče, když náhle spatřil Galadina celého od krve. „ Co se ti stalo?!“, vyhrkl ze sebe Lielf a rozeběhl se mu pomoci. „ Napadl nás Darlock. Chtěli jsme mu pomoci, byl totiž vážně raněn, ale on se nás bál a přitom mě takhle zřídil!“ „A kde je tvůj bratr Hawier ?!“ „ Je mrtev, napadlo ho to samé co Darlocka! Vypadalo to jako stín! Ach můj bratr…., musím ho pomstít!“ po těchto slovech Galadin padl únavou na kolena a omdlel. Lilef si ho přehodil přes ramena a namířil si to s ním zpět do hostince, protože místní doktor si tam zašel zapít další náročný den. Místo toho, aby zaklepal jako vždy na dveře, tak je spíše pomalu v té rychlosti vyrazil. Podařilo se mu tak přehlušit nejen smích diváků, ale i samotné vystoupení. „Co se zas děje Lielfe! Ty snad nedáš pokoj s tím dnešním otravováním, „ozvalo se od stolu, kde seděl Girgow.

„ Copak nevidíš, že ti sem táhnu polomrtvého bratrance!“ „Pane doktore, potřebuji zde od vás pomoc s Galadinem pěkně to schytal od Darlocka,“poprosil zdvořile Lielf, muže s plnovousem a kulatými brýlemi usazenými do čela sedícího dva stoly od Girgowa. Doktor si jen odhrnul na rukou rukávy od bílé košile s černými proužky usázeny podélně a vykročil k raněnému. Lilef za pomoci ostatních položili Galadina na jeden ze stolů a doktor se tak mohl, pustil do svých zázraků. Po hodině tvrdé práce si konečně doktor posadil na židličku a požádal hostinského o panáka Whisky. „Tak jak je na tom pane doktore?,“otázal se konečně už bez mrzutých narážek Girgow. „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, ale nebojte, do měsíce bude zas v plné síle.“ „To jsem rád,“ oddechl si Girgow. „Ale musím ho pomstít.

Najdu vraha Hawiera a přitom zkusím pomoci Darlockovi i kdyby se oba schovávali na dvou koncích světa, a doufám, že nepůjdu sám!“ a přitom se podíval směrem na Lielfa. Ten jen přikývl, že s ním půjde, a k němu se přidal i doktor. „ No co se divíte, už léta toužím po dobrodružství a navíc budete potřebovat doktora a myslím, že možná i samotný Darlock!“ V tom se probral Galadin a naklonil se na bok, jakoby něco chtěl taky na to říci. „Jdu do toho s vámi chlapy!“