Kronika snů - Úvod

Anotace: Okamžitý nápad, o kterém doufám, že se bude dál rozvíjet, že bude mě i vás bavit a že se nezasekne. Další dílek bych chtěla přidat zítra nebo v neděli. Tak hezké čtení, pokud si uděláte čas na komentář, budu moc vděčná :-)

Bílé zimní vločky padaly už týden a lidé odhazovali od vjezdů vytvořené závěje sněhu, ale růže na kamenné skalce stále nechtěla zmrznout nebo zapadnout pod studenou přikrývku. Pohled na tuto rostlinu v letě, v plné kráse a rozkvětu, měla Lara ráda, ale v zimě ho milovala. Fascinovala ji zmrzlá krása temně rudých okvětních lístků květiny, na nichž se sem tam zaleskla i kapka zmrzlé vody. Výsledek matky přírody byl vskutku úchvatný. Dívka si opřela hlavu o ruce složené na stole a před jedovat zelenýma očima se jí začal přehrávat její sen a noční můra zároveň, příběh utkaný z nitek její mysli.

„Musíš pryč, Čtyřnohý…“ Řekla klidně, hluboce se dívajíc do jeho šedých a upřímných očí, nyní plných smutku. Oči patřily velkému psu s nádherně huňatou bílou srstí, do které byla skoro radost zabořit ruce, když jí bylo smutno a chtěla se vyplakat.
„Ale…ale oni tě chytí a zajmou a já tě tu mám nechat…a…a vždyť to ani nejde, musím tady zůstat, abych…abych…“ Dala mu pusu na vlhký čumák a usmála se na něj tak, jak to dovedla jen ona. Ale tentokrát jí neuvěřil, v očích chyběla jiskra, jež tam vždy byla. A ačkoliv její úsměv miloval za každých okolností a vždy mu bezmezně důvěřoval, dnes se rozhodl odporovat. Nemohl jí tady nechat samotnou, když byla klíčem k novému věku, špatnému věku. Michael, též zvaný Čtyřnohý, byl její věrný rytíř bez meče již od štěněte a hodlal v tom pokračovat až do svého posledního dechu.
„Nechytí a nesmíš. Neboj se o mě, ví, že mě nemůže zabít. Stále mu chybí symboly, můžu hrát na ně…“ Další nevěrohodný úsměv, ale Čtyřnohý už začal roztávat. Rychle se otočila, když zaslechla dupání vojáků na schodech o patro níže svými zbystřenýma a zašpičatělýma ušima.
„Běž už, nesmí tě dostat. Musíš přivést pomoc…“ Měla pravdu, bohužel. Musel sjednotit věrné a zabránit plánu vzbouřence Regyra Štístka, který teď dobyl i Měsíční hrad, srdce království Údolí květů. Olízl jí ruku.
„Vrátím se pro tebe, slibuju, jako že se Michael jmenuju!“ Tiše zakňučel, nechtěl ji tu nechat, ale zároveň musel poslechnout. Odstoupil od parapetu, aby se mohl lépe rozběhnout a skočit co nejdál kvůli několika metrové hradní zdi. Dlouhými skoky se dal do běhu, měkce se odrazil a skočil. Lara se rozběhla k oknu a vyhlédla ven s obavou, že Čtyřnohému skok nevyšel a skončil zkrvavený na nádvoří. Vyšel, ale už ho nezahlédla. Jen ve vodním příkopu byla voda zpěněná tam, kde dopadl a muži na ochozech se zmateně rozhlíželi. Princezna, připravena o svůj právoplatný titul po násilné smrti svých rodičů, se postavila do středu sálu a uhladila si jednoduché zelené šaty jezdeckého střihu. Když už jí má Štístko porazit, tak alespoň stylově.