Démoní Lord Země - Speciál 3

Anotace: Tak a prozatím poslední speciál (jestli dám nějaké v budoucnu, tak maximálně zas po konci archu). Příště už třetí arch... Jeho dějová kostra už je hotová, zbývá to jen sepsat.

Speciál 3. – Cena benzínu

Tar se v polospánku dovlekl do kuchyně. Z kohoutku natočil do varné konvice vodu, zapnul ji a potom si vyndal z kredence hrnek. Do něho následně vhodil čajový pytlík. Když se konvice následně vypla, zalil sáček vroucí vodou a usadil se na židli ke stolu.
Arkill se na svého vládce chvíli díval, vychutnávajíc si přitom ranní kávu a pak pronesl: „To dnes nemáte školu, můj pane?“
Tar natočil hlavu, kterou před chvíli nechal dopadnout na desku stolu, aby se podíval na hodiny. Za pět minut devět. Nějakou dobu ještě trvalo, než si mladý vládce uvědomil, že mu ve škole právě skončila první přednáška. Ještě jednou se pro kontrolu podíval na hodiny, potom na Arkilla a pak vyskočil od stolu. Tryskem vyrazil do svého pokoje pro tašku a ustrojit se.
„Kde jsou všichni? Jak to, že mě nikdo nevzbudil?“ vyptával se Tar, zatímco se pokoušel vytvořit světový rekord v zavazování tkaniček u bot. Bohužel místo ukázkové smyčky pokaždé udělal nevzhledný uzel.
Pekelný rytíř se znovu napil kávy a odvětil: „Wornixs vyrazil brzo ráno, aby se připravil na svou přednášku. Parael včera večer odletěl kvůli focení zpátky do Itálie. To mi připomnělo, že vám mám od něho předat tenhle balíček,“ potom Arkill sebral z botníku rozbalenou krabici od bonboniéry a podal ji Tarovi.
‚Snad v tom není jeho spodní prádlo,‘ problesklo hlavou vládci Desátého pekelného kruhu, když si tím připomněl upomínkový předmět od své sestry.
„A dvojčata včera říkala, že si potřebují něco zařídit. Za několik dní se prý vrátí.“
„A jak to, že ty jsi doma,“ zeptal se Tar vzápětí.
„Já dělám převážně v noci. To jste už zapomněl.“
„Aha ... Kde je Ralkin? Potřebuju vzít do školy.“
Arkill dopil svou kávu, pak si lehce povzdechl, ale hned na to dodal: „Co se dá dělat. Odvezu vás. Pojďte se mnou,“ potom s Tarem zamířil ven před ubytovnu, kde dálkovým ovládáním otevřel garážová vrata.
„Páni,“ uniklo samovolně Tarovi z úst, když uzřel tucet nablýskaných motorek. Od závodních speciálů, až po veterány, hezky vyrovnaných vedle sebe.
Pekelný rytíř se zaprsil a spokojeně pokýval hlavou. Jeho vládce měl vkus. Ne jako Kronikář, který považoval investice do těchto nádher za zbytečné plýtvání penězi.
Bez dalších řečí pak Arkill přistoupil ke své nejoblíbenější, na zakázku upravené motorce značky Harley Davidson, a nastartoval ji. Potom hodil helmu Tarovi a odvezl ho až ke vstupní bráně univerzitního areálu.

O několik dní později se celá událost opakovala. Ukázalo se, že když nebyl nikdo, kdo by Tara probudil, byl schopen prospat klidně i půlku dne.
I když Pekelného rytíře vládcovo uznání jeho nákladného koníčku těšilo, nepatřil rozhodně k těm, co by chtěli někoho každý druhý den odvážet. Proto se o nejbližším víkendu Arkill rozhodl, že naučí Tara řídit motorku a jednu ze svých mu i věnuje.
Netrvalo příliš dlouho a Tar se už sám mohl prohánět na závodním speciálu. Vlastně jízdě na motorce úplně propadl. Každé ráno s ní jel na univerzitu, a když byl víkend, projížděl se po městě. A jelikož mu benzín zajišťoval Arkill, vůbec ho nijak netrápilo, kolik toho projede.

V Tokyu bylo stále ještě dost Vyhnanců, kteří na sobě neměli vazalskou značku vládce Desátého pekelného kruhu. Proto každý sobotní večer byl vyhrazen pro přijímání nových poddaných. Pokaždé se tato událost odehrávala v suterénu ubytovny, kterou pro tento účel Wornixs speciálně uzpůsobil.
Uchazeči klečeli uprostřed kruhu ze svíček v temné místnosti bez oken, kde k nim přistoupil jejich nový pán a označil je svým symbolem, římskou desítkou v pentagramu.
Tar to chtěl mít vždycky, co nejrychleji za sebou. Narozdíl od Kronikáře si moc nepotrpěl na formálnosti a snažil se to všelijak urychlit. Proto si bez zbytečných prodlev přiložil ostří nože k dlani levé ruky. A když pak pravačkou udělal rychlý pohyb, od čepele odlétlo pár kapek jeho krve rovnou do plamene jedné ze svíček. Následoval výbuch plamenů, které by nebýt Wornixsovi bariéry obsáhly celý suterén. Všechny přítomné to vylekalo, ale Kronikář si jen odkašlal a pak svému vládci pokynul, aby dokončil udělování vazalských značek.
„Co se stalo?“ zeptal se Tar, když s Wornixsem opouštěli suterén.
Kronikář si povzdechl. Tenhle Wornixsův zlozvyk Tar začínal nesnášet. Ani ne tak proto, že by to bylo nějak protivné, ale vždycky mu to připomínalo jeho neznalost. A jelikož se ptal Kronikáře celkem často, začal být na tenhle jeho zlozvyk háklivý.
„Pamatujete si, můj pane, na to, co jsem říkal o vašem sirném dechu?“ Tar přikývl. „Dobře, tak tohle je úplně to samé. Jste ohnivý démon a jako takový se od ostatních lišíte mnoha věcmi. Teď třeba už i tím, že máte hořlavou krev. Jak budete sílit, objeví se ještě další věci.“
Vládce Desátého pekelného kruhu se chvíli odmlčel a zadíval se na dlaň, kde se mu řezná rána pomalu zacelovala přímo před očima. Pořád však přitom kráčel vedle svého rádce, se kterým mířil do kuchyně. Tam na stole měl Pekelný rytíř rozloženou hromadu papírů se svými přijmi a výdaji.
‚Jestli to takhle půjde dál, budu si muset půjčit od Paraela.‘ Jen na to Arkill pomyslel, snažil se děsivou představu zahnat pryč. Úplně slyšel, jak mu Sukubus navrhuje, že si bude moci u něho dluh odpracovat. Mráz přeběhl Pekelnému rytíři po zádech, ale pak zaslechl něco moc zajímavého.
„Takže bych svou krev mohl použít i v boji,“ řekl Tar a z lednice si vyndal pomerančový džus, aniž by nějak reagoval na Arkillovu přítomnost.
„To ano,“ souhlasil Kronikář. Potom však radost svého vládce nad novou schopností hned utlumil: „Avšak nesmíte zapomínat, že nejste čistokrevný démon! Pokud ztratíte příliš krve, můžete omdlít a rázem se stanete pro nepřítele snadnou kořistí.“
„Slyšel jsem dobře, že náš vládce už má hořlavou krev?“ vložil se do debaty Pekelný rytíř.
„Ano,“ potvrdil Tar hrdě.
„Výborně.“ Potom Arkill zanechal počítání svých financí a vstal od stolu. „Hned začneme tu novou schopnost trénovat. A já už přesně vím jak.“
Wornixs mlčky přihlížel tomu, jak Pekelný rytíř odvádí Tara z kuchyně. Potom si všiml na stole rozprostřených účtenek za benzín a hned věděl, která bije. I on za svůj dlouhý život poznal dost ohnivých démonů, aby věděl, jak mohou být některé jejich schopnosti v dnešní době užitečné.

Arkill odvedl svého vládce do garáže, kde začal do prázdných kanystrů a nádob stáčet vodu.
Tar chvíli Pekelného rytíře pozoroval a pak se zeptal: „V čem přesně bude spočívat ten trénink?“
Arkill naplnil poslední prázdný kanystr, co v garáži našel, a řekl: „Tohle bude prozatím stačit.“ Potom se obrátil ke svému vládci. „Jedno z nejzákladnějších pravidel v boji zní, že i ten nejsilnější útok je k ničemu, pokud se jím netrefíte. A jelikož máte v těle omezené množství krve, těžko jí můžete zbytečně plýtvat.“
„Chápu, ale proč ty nádoby?“
„Dobře, že se ptáte. Tohle jsem zjistil kdysi dávno při boji s jedním ohnivým démonem. Ten svou krev smísil s vodou a získal tak hořlavinu, kterou potom zapálil.“
„Rozumím, ale proč nejdeme trénovat někam k řece nebo jinam, kde je voda?!“
Pekelnému rytíři se zablesklo v očích: „Protože výsledná hořlavina má téměř stejné vlastnosti, jako benzín. Vlastně je ještě lepší, než benzín. Ale dost řečí, začněme s tréninkem!“
Se svítáním Arkill svého vládce propustil. Tar byl bledý, jako stěna, zesláblý a úplně vysílený, jako v začátcích své funkce vládce, kdy musel udělovat stovky vazalský značek za jediný den. Sotva dokázal chodit, ale víc ho děsila slova Pekelného rytíře, která řekl předtím, než vyrazil na ranní projížďku městem: „Zatím to vypadá dobře, ale večer budeme pokračovat.“ Potom, když si Arkill myslel, že ho už jeho vládce neslyší, ještě pro sebe dodal: „Teď si zajedu pronajmout cisternu a brzo bude po problémech...“