Cesta z Khorinisu

Anotace: Podivný začátek jednoho podivného přátelství

Putovala jsem už několik dní z Khorinisu. Cestou jsem se vyhýbala všem vesnicím i poutníkům. Neměla jsem náladu na společnost, chtěla jsem být sama. Vychutnávala jsem si letní dny i noci, klid přírody. Takhle jsem si to šinula lesem, koukala kde co lítá, sbírala inspiraci z ptačího zpěvu, ze šumění korun stromů.
Najednou prudká bolest, má pravá noha se ocitla v zajetí želez. Někdo je políčil na vlka samotáře a chytila se jedna bardka. “No pěknej úlovek,né?“ Buďte rádi že jste tam nebyli , klela jsem jako starej pohan, svolávala všechny svatý na pomoc a proklínala toho (,toho, toho, nevím jak ho nazvat) lovce co železa nastražil. Když jsem dostala nohu ven,“a bolelo to jako starej čert“, tak jsem měla sto chutí ty železa rozdupat, “ale zkuste si to s bolavou nohou“. Narychlo jsem si nohu ovázala a železa do země zakopala. Předpokládala jsem,že dojdu zpátky do nejbližší vesnice, kterou jsem cestou míjela a nohu si pořádně ošetřím. To jsem ale neměla dělat, ten kdo past nastražil se pojistil , natřel železa jedem. Začala se mi točit hlava, viděla jsem rozmazaně(viděla jsem že nevidím), chtělo se mi strašně spát. Tak jsem si ustlala vak pod hlavu, natáhla se a čekala.
„Na co?“ Až mi bude líp, můj druh nepodléhá jedu, sice to trvá, ale nakonec tělo jed odbourá.
Bylo mi zle, bylo mi všechno jedno a vůbec mě nepřekvapilo že slyším těžké kroky, funění, čichání?, “aha tak mě ještě ke všemu sežere medvěd“. Než jsem omdlela slabostí, tak jsem myslela jen na jedno: „Odkdy jsou medvědi zelení!!!“.
Když jsem se probudila, pochopila jsem že to nebyl medvěd, bylo to něco mnohem nebezpečnějšího, ORK
Do té doby jsem žádného nepotkala a ty zkazky co se o nich vypráví, jsem slýchávala na každém kroku. Však to znáte: “Brutální zabijáci, hloupí, vzteklý a sežerou na co přijdou“ . Samozřejmě jsem se vyděsila, ale co, žiju, jsem ošetřená, cítím se líp, tak co nad tím budu hloubat.
Ležela jsem v jeskyni na kožešinách, cítila jsem vůni pečeného masa. Pak se objevil vysoký hromotluk, zelená kůže, samá jizva. Přišel ke mně, dělala jsem že spím, ale neskočil mi na to, podal mi na velikém listu něco voňavého, sbíhaly se my sliny a byla jsem pořádně hladová. Díval se na mě tak, že jsem se neopovážila odmítnout.
Byla to směs masa, kořínků a bylin. Zatímco jsem se pustila do jídla, rozvázal mi zraněnou nohu, pokusila jsem se namítnout že se ošetřím sama, že to zvládnu, ale jen zavrčel a pokračoval dál. Když jsem dojedla podal mi loutnu, natáhl se na kožešinu a upřel na mě své velké oči (já za to nemůžu, ale mě na tom Orkovi připadalo všechno velký). Chvíli jsem zmateně koukala,než mi došlo že chce abych mu zahrála.
Proč ne, zachránil mě, postaral se o mě, jestli je to jediné co chce, tak proč mu to nedopřát. Zahrála jsem tři balady, než konečně usnul. Chtěla jsem se potichu vypařit: “Kdo ví co se mnou ten zelenáč plánuje“. Jak jsem se pohnula, hned se zvedl a řekl:“Nikam bard nejít až
Thrall řekne že bard zdráv, pak jít“. Koukala jsem jako vyoraná myš, ono to mluví !!!
Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout a jít spát. Druhý den jsem se dozvěděla, že jsem byla bez sebe tři dny, tedy dozvěděla, musela jsem to z něho vytáhnout. Během týdne, co se o mě staral jsem se o něm hodně dozvěděla, nejen o něm, o celé jeho rase. Na to jaký byl
hromotluk byl velmi mrštný, ze sekerou zacházel jako by to bylo párátko. Jeho ruce-spíš lopaty, podle mích rukou-byly manuálně velmi zručné.
Byl velmi pyšný na každou jizvu na těle, vyprávěl kde, kdy a jak ji utržil. Tak jsem ho vlastně donutila mluvit.
A moje loutna mi zachránila život, kdysi dávno slyšel jednoho barda hrát, hudba mu učarovala a proto mě zachránil.
Jinak by mě nechal ležet v lese, Orkové se nemíchají mezi lidi, nemají s nimi dobré zkušenosti, proto se jim vyhýbají.
Stali se z nás přátelé, nějaký čas jsme spolu putovali, já se učila jak ho nenaštvat a on jak se furt nenaštvávat. Těším se na další shledání s mým přítelem Thrallem