Warrillow

Anotace: 6. díl o tak již nám, kteří to čteme známé dívce s rudými vlasy a očima jako z mechu a zlata(šetřte můj krček, dřív jsem se sem nedostala)

Sbírka: Warrillow

Ač už bylo její mládí nenávratně pryč, viděla na té ženě, že si uchovala jakousi zvláštní krásu, která na ni upoutávala.
„Pojďte,paní Warrillow, obleču vás,“vzala ji za loket a pomalu ji táhla pryč od všech těch lidí. „Kdo byl ten muž?“zeptala se, jen co ji přešlo prvotní ohromení. Žena se na ni chápavě usmála, tohle děvče bylo moc krásné, její rodiče udělali dobře, že ty dvě děti tady nenechaly vyrůstat. Ta záhadná žena ji odvedla do jakéhosi domu, který byl vybudován jako by ve stromě, ohromilo ji to. Nikdy nic podobného nespatřila. Za pět minut už ji její záhadná průvodkyně zavedla dovnitř, nahoru do patra, kde byla prostorná místnost.
„Proč jsi mi říkala paní?“
„Znala jsem tvé rodiče a dle titulu, který měli ti náleží toto oslovení,“podala jí vysvětlení s úsměvem.
„Jak se vlastně jmenuješ, já jsem Warrillow?!“napřáhla k té ženě ruku. Ta ji přijala a stiskla jí. „Mé jméno je Sandera, ráda tě poznávám, až se oblečeš, zavedu tě do mého domu, souhlasíš?“ Warrillow pro tentokrát mlčela. Shodila z ramen hebký plášť a protáhla se jako kočka, bylo jí tak nádherně a nijak jí nevadila přítomnost cizí ženy.
„Tady to jsou šaty, které si dnes oblečeš, myslím, že ti padnou…“ukazovala jí Sandera jemnou bílou látku. Warrillow se již nemohla dočkat až poprvé okusí její dotek na svém těle, tolik toužila si obléci ty šaty. Sandera jí pomohla s oblékáním, když byla hotova, předstoupila před Warrillow a pečlivě se na ni zadívala, její matku v ní ani trochu nepoznávala.
Bílé šaty odhalovaly ramena a z výstřihu vykukovaly jemné oblinky bělostných ňader. Na prsou byly šaty pošity stříbrnou nití a vytvářely tak jakýsi živůtek, jejich sukně padala Warrillow ve zvonu až ke špičkám nohou, rukávy byly prostřižené až k zápěstím. Rudovlasá Warrillow vypadala v těch bílých šatech jako pravá pohanská bohyně či jako přízrak ze sna, opravdu byla nadpozemsky obdarována krásou. Usmála se na ní.
„Sluší ti, když se usmíváš, Warrillow,“poznamenala Sandera s milým úsměvem, který jí na rtech pohrával skoro pořád. Obula Warrillow do měkkých střevíčků a vedla ji ven z domu, který jí patří.
Venku se za nimi každý otáčel a rudovláska si toho byla až moc dobře vědoma. Vlasy si nechala rozpuštěné a nyní ostře kontrastovaly s bělostí šatů, vypadala prostě úchvatně. Došli k jinému stromu, který však byl mnohem vzrostlejší než ten, kde byla ubytována Warrillow. Nahoru vyšli po schodech vrostlých do kmene, bylo to úchvatné dílo. Vstoupili do jakéhosi pokoje, jenž byl až nad míru podobný tomu, kde se Warrillow oblékala. Jenže z tohoto místa vyzařovalo jakési zvláštní a příjemné napětí, bylo to zapříčiněno tím, že v tomto příbytku žili jeho obyvatelé, na rozdíl od toho, kde ubytovali Warrillow. Rudovláska neodolala a odkráčela k oknu, měla krásný výhled ven na prostranství pod sebou, které se jen hemžilo lidmi. Už dlouho jí nebylo tak krásně jako tady a teď, naposledy se takto cítila s Rigelem. Najednou ji přepadly chmury a starosti o jejího přítele, kterého měla velmi, velmi ráda. Někdo jí položil těžkou ruku na rameno, okamžitě se otočila, snad si myslela, že je to Rigel. Jenže před ní nestál tmavovlasý Rigel s očima jako půlnoční nebe, ale nějaký muž. Všimla si, že je vysoký, sice ne tolik jako ten, na koho myslela, ale přece jen dost. Byl oblečen ve splývavých šatech, jenž mu zahalovaly postavu, vlasy měl jako med a oči jako země, hnědé a tvrdé. Přišel jí velmi zvláštní.
„Warrillow, dovol, abych ti směla představit mého manžela Farena,“řekla Sandera než se onen muž zmohl na slovo.
„Těší mně, Farene, jmenuji se Warrillow. Ráda tě poznávám.“ Obdarovala ho okouzlujícím úsměvem, jenž by roztavil i samotnou skálu. Vzal její nabízenou dlaň a obřadně ji políbil na konečky prstů. Věděla, že ho okouzlila, ale jako každý muž v ní viděl pouze pěknou tvářičku neschopnou logického uvažování. Příliš dobře si tento fakt uvědomovala.
„Sandero, kde jsou naše děti?“optal se své manželky hlubokým hlasem.
„Měli by tu být každou chvíli, vědí, kdo nás poctil svou návštěvou!“ujistila ho. A opravdu, jako kdyby to přivolala se za okamžik v té místnosti objevili dva mladí lidé. Hoch a děvče, dívka byla o něco mladší než Warrillow a hoch se zdál o něco starší. Dívka Warrillow srdečně objala, rudovlásku to sice nejprve zaskočilo, ale nedala to na sobě nějak moc znát. Děvče se odtáhlo a Warrillow si jí konečně mohla pořádně prohlédnout. Dívka byla zástupce něžné krásy. Její rysy byly jemné a čisté, nos měla rovný a úzký, vlasy měla plavé a oči světle hnědé, ale tvar byl stejný jako u Farena.
„Jak se jmenuješ?“zeptala se Warrillow.
„Alddeiran,“promluvila tichým hlasem.
„Hezké jméno,“podotkla Warrillow. Nyní k ní přistoupil ten chlapec a ona s překvapením konstatovala, že to není chlapec nýbrž mladý muž. Byl o něco málo vyšší než ona sama. Jeho vlasy byly hnědé a oči světlounce zelenkavé, byl moc krásný, měl pěkné plné rty a pevnou bradu. Nabídla mu ruku a on ji políbil stejně obřadně jako předtím jeho otec.
„Mé jméno je Allrick, krásná Warrillow,“představil se. Ten mladík jí naprosto vyrazil dech, jeho krása byla jemná, ne jako ta u Rigela. Rigel byl socha, monument vytesaný z kamene, ale tenhle muž byl jako stvoření z jiného světa, byl nadpozemský či tak na rudovlasou krásku působil.
„Tak, Allricku, nabídni našemu hostovi rámě a půjdeme se najíst, je nejvyšší čas k obědu!“rozkázala Sandera jako pravá domácí paní.

***
Rigel se probral s tupou bolestí v zátylku. Měl pocit, že se mu hlava musí každou chvíli rozkočit. Než dokázal potlačit tu tupou bolest a alespoň trochu si utřídit myšlenky, už bylo pozdě odpoledne. Snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo až najednou mu vše secvaklo. Nyní pochopil i proč dostal ránu do hlavy, Warrillow musí být jednou z Dětí Země. Jejich žen se nikdo jiný než oni sami nesmí ani dotknout pod trestem smrti. Najednou byl rád, že se s ní nemiloval, ona jistě nevěděla, kdo je, ale stejně by si to vyčítala a to on nechtěl. Toužil potom, aby na něj vzpomínala s láskou a něhou, jakou jí viděl na očích, když se sním chtěla milovat, protože on na ni s těmito pocity určitě vzpomínat bude.
„Warrillow!!!“ zakřičel do prázdnoty jež ho obklopovala. Proč jen se musel zamilovat do toho žabce s vlasy podobnými ohni? Tuhle a jiné otázky si kladl stále dokola.
Druhý den ráno zapískal na svého hřebce a odjel na jeho hřbetu od tohoto smutného místa, kde ztratil první osobu na níž mu záleželo z celého srdce. Ujížděl pryč a nevěděl kam, chtěl jen být pryč od toho proklatého lesa. O týden později dorazil do města, které nebylo příliš rozlehlé, ale za to bylo u moře a to se mu líbilo. Doufal, že ve zdejším prostředí bude moci zapomenout na ty nešťastné dny s Warrillow. Nebyly sice nepěkné, ale jemu se nyní jevily jako to nejhorší, co v životě zažil, ale bylo to proto, že mu vzala srdce a jeho to ohromilo, žádná jiná žena to totiž ještě nedokázala a asi už ani nedokáže.
Koupil si malý dům kousíček za městem, ke kterému patřil větší pozemek a byl na dohled moři. Připadalo mu to jako malý ráj, rozhodl se, že bude učitelem šermu. Sice to nebude lehké, poněvadž tu jistě už nějakého mají, ale přece jenom to chtěl zkusit. Nikde nic nevylepoval ani nehlásil, každý den pilně trénoval, aby si udržel kondici a čistou mysl, dokonce trénoval ještě tvrději než kdykoli před tím, večer vždy padal do postele a než usnul myšlenky se mu rozutekly k Warrillow.
Za několik dní k němu brzy ráno přišla rodina s patnáctiletým chlapcem. Byl to urostlý hoch a jeho rodiče chtěli, aby se učil šermířem, ale jelikož u městského učitele už je prý plno, chtěli zkusit požádat jeho. Milerád je přijmul, jistě se o něm zmíní ve městě a udělají mu tak reklamu.
„Mám však jednu podmínku,“pověděl Rigel hned na začátku.
„A jakou, pane?“zeptal se otec chlapce.
„Váš syn u mne bude muset po dobu svého výcviku bydlet! Pokud budete chtít jeho učení kdykoli skončit, stačí říct a já ho pošlu domů, syna budete moci navštívit pouze v neděli nebo pokud mu dám já osobně volno, souhlasíte?“
„Ano, jistě, že souhlasím. Vaše peníze Vám budeme posílat v neděli po synovi.“
„Výborně tak tedy dojednáno, jak se ten chlapec jmenuje?“podali si ruku a Rigel upřel na chlapce pronikavý pohled.
„Tonny, pane!“řekl chlapec hrdě.
Rigel k němu došel a shlédl na něho, potom k němu natáhl svou velkou tlapu, Tonny ji stiskl na předloktí až po několikavteřinovém zaváhání. Bál se totiž, že jeho mistr neodhadne svou sílu a rozdrtí mu kosti v ruce. Rodiče se se synem loučily několik málo minut a odešli, Tonny s Rigelem osaměl.
„Tak tedy začneme už dnes,“zamyslel se nad tím, čím ho zaměstná.