Warrillow

Anotace: 7. díl o Rigelovi, Warrillow a jejich příběhu, už je hotov!

Sbírka: Warrillow

A najednou ho to napadlo, ozkouší Tonnyho výdrž.
„Poběžíš k moři a zpět tolikrát dokud budeš moci,“pravil Rigel. Chlapec na něj upřel zvláštní pohled.
„Ano, pane!“řekl a rozběhl se. Neúnavně běhal od Rigela k pobřeží a zpět, unavil se však asi po desátém pokusu a vyčerpaně se svezl na kolena, Rigel musel uznat, že chlapec vydržel dlouho, k moři to sice bylo na dohled, ale jinak to bylo několik desítek metrů.
Rigel popošel ke klečícímu a přerývaně dýchajícímu Tonymu, zvedl ho a zadíval se mu do potem zalité a zrudlé tváře.
„Jsi dobrý, Tonny, ale dnes je čas jít spát,“pověděl vyčerpanému chlapci Rigel. Tonny jen přikývl, poněvadž hrdlo měl v jednom ohni. Nechal mladého hocha tam, kde byl a sám se rozešel k domu, za okamžik za sebou slyšel stále ještě funícího Tonnyho. Uvnitř vzal ze spíže kousek chleba a džbán vody. Oboje položil na stůl a nechal s těmito potravinami Tonnyho o samotě. Vrátil se asi za půl hodiny. Tonny byl najedený a dokonce nechal svému mistrovi kus chleba i vody. Rigel najednou poznal, že ten chlapec zná bídu až příliš dobře.
„Támhle si můžeš jít lehnout a v klidu se vyspat,“ukázal Rigel někam do prostoru domu.
Sotva za Tonnym zapadly dveře, vyšel jeho učitel ven. Již se snášel soumrak, když se přímo k němu snesl nádherný pták. Byl to sokol a ne ledajaký, tenhle měl na nožičce nějaký kousek něčeho. Nejspíš nějaký provázek, blesklo mu hlavou.

* * *

Warrillow už byla u Dětí Země několik dní a nyní jí už ani Allrick nepřipadal krásný, poznala, že je docela dost pyšný na svou hezkou tvářičku a že ani za mák neumí zacházet s mečem. Docela ji štvalo, že ji zde ten muž, kterého považovala za přítele zrazuje od jejího cvičení s noži a mečem, i když musel vidět, že ji to baví.
Nyní seděla u sebe v domě v jednom menším pokojíku, který používala jako pracovnu. Měla rozžehlé svíčky, v jejichž záři se zdála její pleť ještě světlejší než normálně. Měla před sebou na stole rozložený pergamen a brkem namočeným v inkoustu na něj něco črtala a myslí byla u muže, který vyhlížel, jako by byl z kamene. Nakonec se odtáhla a pozorovala svou kresbu. Vypadala docela obstojně, což ji poměrně dost udivilo, nikdy totiž nezkoušela kreslit. Na pergamenu byla černým inkoustem vyvedena osoba v šatech rozevlátých větrem jak stojí a natahuje ruku k druhé osobě, ale tentokrát mužského pohlaví. Ano, pokud si myslíte, že je to Warrillow a Rigel, uhádli jste. Srolovala malý obrázek do maličké ruličky a poodešla k oknu, kde seděl malý sokolík. Přivázala mu pergamen k nožce a zašeptala Rigelovo jméno. Ptáčka políbila na hlavičku a nechala ho odlétnout a tajně doufala, že Rigela najde. Sedla si na okenní sedátko a začala jako už tolikrát, když jí zde bylo smutno, zpívat. Zpívala o smutné a zavržené lásce, zpívala vždy dlouho do noci a dokonce i Pán ji slyšel a tak trochu se mu toho rudovlasého ptáčka zželelo a bál se, že mu jeho nový přírůstek brzy uchřadne smutkem, ale vždy se z toho vyléčil když k němu s neúnavností a železnou pravidelností Warrillow docházela a prosila ho, aby ji a Rigela nechal být, ale on ji jen odmítl, že nemůže a odešel. Warrillow to vždy rozlítilo k nepříčetnosti, raději si tedy vždy šla zacvičit s mečem nebo noži, uklidnilo ji to a příjemně unavilo. Když skončila svou smutnou píseň zakřičela zlomeně jméno svého přítele:
„RIGELI!!!“zakřičela tak, až to muselo být slyšet po celém lese a jistě i daleko odsud, její křik se nesl stejně lehce jako vytí vlků za měsíčné noci. Zkroušeně se opřela o rám okna a upírala zrak kamsi do daleka, kde tušila svého přítele.

* * *

Rigel se zastavil v půli pohybu, protože slyšel nějaký vzdálený křik, ten hlas znal, ale nedokázal ho zařadit, protože byl tak zoufalý. Ale pak se jeho pozornost obrátila zpět k sokolíkovi. Obezřetně se k němu přiblížil a podivil se, když k jeho překvapení sokol nehnul ani brvou, ale jen tam tak stál a čekal, Rigel to zcela nechápal, ale budiž. Odvázal mu od nožky kus pergamenu a když ho rozmotal, uviděl krásnou malbu ženy a muže, které dělí neviditelná hranice a ona k němu vztahuje ruku. Rigel i bez dalšího pročítání slov pod obrázkem zjistil od koho to je, list pocházel od Warrillow. Usedl do trávy zbrocené večerní rosou a dal se do čtení dopisu:

Rigeli,
Tolik a tolik mi chybíš, sama jsem nejdřív nedokázala pochopit, co mně k tobě tak moc poutá, ale nyní jsem si jistá… Je to mé srdce. Moc mi na tobě záleží. Na obrázku jsme my dva a doufám, že jednou se za ruce chytíme a dáme si třeba jen jediný polibek. Tolik po Tobě toužím, že se to ani nedá slovy vyjádřit. Jsem zoufalá, Pán mi nechce dát povolení vzdát se svého původu, abych mohla být s tebou, ale já pevně a celým srdcem věřím, že se mi to jednou podaří a já a ty budeme spolu.
Líbá Tvá Warrillow

Rigelovy oči se zalily slzami, tolik se bál, že jeho city nejsou opětované, ale nyní již ví, že i ona k němu cítí něco víc než-li jen obyčejné přátelství a dojalo ho to natolik, že mu z očí padaly po tvářích slzy štěstí a úlevy, ale zároveň v tom byla i zlost nad tím, že jsou odloučeni. Na druhou stranu dopisu, kde bylo místo napsal své lásce odpověď, ale nehodlal ji poslat dříve než-li ráno, aby si sokolík odpočinul, rozhodl a dal se do psaní.

Lásko,
Dřív jsem ani nedoufal a hlavně ani netušil, že někdy pocítím to, co cítím k Tobě, i přesto, že jsi ode mne natolik vzdálená. Jsi pro mne sluncem, co mne opatruje a hřeje ve dne, měsícem, který mi svou krásou a něžným svitem připomíná Tebe a jsi mi i vzduchem, jenž dýchám, protože bez něj prostě nedokáži žít. Ta kresba je úžasná, velice obdivuji Tvou odvahu nad tím, že by ses vzdala svého původu, ale to po Tobě rozhodně nemohu chtít, raději budu žít bez tebe než abys byla nešťastná, má milovaná Warrillow. Nejdřív jsem k Tobě necítil nic víc než soucit a přátelství, ale poté si se v mých očích změnila v ženu, už jsi nebyla dítětem, nevím kdy ta změna nastala, ale nastala, a díky tomu mé srdce znovu oživlo, tím citem, jenž k Tobě chovám. Mám ti toho tolik co říct, Warrillow, a budu vždy čekat sokola jako posla zpráv od Tebe.
Líbám Tě má milovaná,
Rigel

Ráno byl Rigel vzhůru již při rozbřesku, zavázal sokolíkovi k noze pergamen a odeslal ho v dál s tichým šepotem: „
Leť k Warrillow.“ A vypustil ho vstříc vycházejícímu slunci. Sokolík se lehce vznesl a odletěl předat zprávu své paní.
Za několik málo minut šel vzbudit Tonnyho. Sice se to chlapci nijak moc nezamlouvalo, ale nedovolil si odmlouvat Mistrovi.
„Na stole máš něco málo k snědku, najez se a pak přijď ven. Jo a nezapomeň si meč!“připomenul mu s úsměvem Rigel. Tonny se podivil nad proměnou, která se během noci odehrála s jeho Mistrem. Bylo to k neuvěření. Ten zachmuřený muž s prázdným pohledem se vůbec nepodobal tomu dnešnímu, který se dokonce usmál a oči mu modře plály, jakoby vlastním světlem. Najednou mu přišel moc krásný a neobyčejně silný, vyděl ho úplně jinak než prve, když se s ním setkal. Na stole našel nějaké ovoce s kouskem sýra a džbán s vodou, ihned to slupnul a vyšel ven do brzkého jitra. Rigela našel na pláži jak ve větru od moře cvičí s mečem, byl na něj úchvatný pohled, každá šlacha a každý sval se mu rýsovaly na těle.
Warrillow měla pravdu, když o něm v myšlenkách hovořila jako o monumentu vytesaném ze skály. Opravdu tak působil, byl sice pohledný to ano, ale jinak byl na pohled tvrdý jako skála a stejně tak pevný. Tonny k němu šel pomalu a obezřetně neustále svého učitele pozorujíc. Uchvátil ho pohled na tak dokonale ovládaný meč, který by snadno mohl uštědřit jedinou ránu, kterou by ukončil život zasaženého.
Rigel ani na okamžik nepolevil v pozornosti, jenž věnoval cvičení, ale měl již věkem vypěstovaný jakýsi šestý smysl, jenž ho na přítomnost někoho dalšího upozornil. A tak jenom řekl:
„Na co čekáš, pojď sem, Tonny, den je krátký!“ Po tomto mu už nestačil mozek vstřebat jak zjistil, že je tady, ale ani ho to nenapadlo, měl co dělat, aby mu po patnácti minutách neumdlévaly paže bolestí. Rigel ho nešetřil, ukázal mu stínovou sestavu úskoků s mečem a jak je provést a on je napodoboval, jenže Tonny neměl ještě zesílené paže, a tak ho to za chvíli začalo docela zmáhat, ale Rigel jako by si toho ani nevšiml a nemilosrdně nutil svého žáka pokračovat. Věděl, že ho Tonny bude jistě brzo nenávidět, pokud tomu tak není již teď, poněvadž i on svého učitele nenáviděl, když odešel z domova, dostal se k Mistrům šermu a ti učili žáky nelítostnou formou výcviku při níž nejeden chlapec ztratil v rukou cit a několikrát se dokonce stalo, že zemřeli.

* * *
Warrillow byla dole na velkém náměstí, kde se většinou konaly menší oslavy a vyhlížela svého posla, měla za sebou opět jedno neúspěšné smlouvání s Pánem, ale i tentokrát nebyla její prosba vyslyšena. Nečekala moc dlouho, když jí nad hlavou zaskřehotal sokol a snesl se jí k nohám, dnes na sobě měla krvavě rudé šaty s bílými nášivkami, byla jako obvykle krásná aniž by o to usilovala. Přišla k ní nějaká dívenka a zahleděla se na ni. Byla líbezná, měla černé oči a hnědé vlasy se zlatými odlesky.
„Copak se děje?“ přiklekla k ní Warrillow. Děvčátko se jí vrhlo kolem krku, i když jí již bylo skoro dvanáct, nevypadala na to.
„Šššš, maličká, to bude dobré, slibuji! Co se stalo?“konejšila ji.
„Maminka s tatínkem doma leží na posteli!“popotáhla nosíkem posetým něžnými pihami. Warrillow se málem rozesmála, představila si totiž, co tam asi tak ti dva dospělí můžou dělat. Ale navenek se dokonale ovládala.
„Opravdu?A jak na té posteli vypadají?“zeptala se naprosto vážným hlasem, plným zájmu. „No jsou úplně nehybní a nespí, zkoušela jsem je totiž probudit!“upřesnila dívenka. „Okamžitě mně za nimi doveď, honem!“poručila ve zlé předtuše rusovláska. Dívka se nenechala moc dlouho přemlouvat a rozeběhla se směrem k domu své rodiny, držíc se Warrillow za ruku. Když se nechala vést tím dítětem ani si nevzpomněla na posla zpráv od Rigela, myslela jen na to, že v bojovém oděvu by jí bylo v tomto šíleném úprku mnohem lépe. Udýchané děvče ji zavedlo do světlého pokojíku, který ač byl malý, byl útulně a pohodlně zařízený.
Na posteli leželi dvě osoby. Žena a muž. Obě byly oblečené a ležely jen jako kdyby byly v hlubokém spánku. Jenže Warrillow věděla své, poslala proto dívenku pryč. Sotva odešla, prohlédla si obě těla pozorněji. Žena měla na sobě rudé šaty stejné barvy jaké měla Warrillow vlasy, ale na prsou se jí rozlévala červená skvrna, jako květ nějaké přenádherné, ale smrtící rostliny. Přesunula tedy svou pozornost k muži. Na prsou se mu také šířila krásná rudá záplava, ale zlehka se mu zvedal hrudník. Útočníci ho zřejmě považovali za mrtvého nebo ho chtěli nechat, aby se trápil, nevěděla. Dotkla se jeho tváře a muži se zachvěly víčka, ale oči neotevřel. Ze rtů mu unikla slova:
„Dopis. Freilenn!“ A navždy utichl. Warrillow nevěděla, kdo je Freilenn a kde je onen zmiňovaný dopis, ale přísahala si, že se postará o poslední přání mrtvého muže, a že dívce nikdy neřekne, že její rodiče byli zabiti, i když věděla, že jednou to možná udělá, ale ne nyní, až bude dospělá. Nevěděla, kde začít hledat, a tak nejdřív prohlédla mužův oděv, ale nic tam nenašla, zkusila tedy své štěstí na šatech té ženy, ale nic nenašla. Chtěla jim dát ruce jako, kdyby se drželi ve věčném spojení smrti a najednou něco objevila. Mezi nimi byla malinká skulina a v ní zasunutý tuhý pergamenový dopis. Warrillow v duchu zajásala, nečekala totiž, že něco přece jenom objeví. Rozlepila pečeť a začetla se do kudrlinkového rukopisu.