Vzájemnost

Anotace: Vzájmené kamarádství jež nemělo nikdy skončit.. "...věnováno Hrabošovi za ty dva tři nádherné roky života"

Petr a Karel byli „obyčejní“ kluci z předměstí – milovali fotbal, dovádění venku a citrónovou zmrzlinu. A jako každí jedenáctiletí hošíci i oni měli své sny. Tajemné džungle, chladný sever a nebezpečné hlubiny mořské. Snad každý den se stávali neohroženými dobrodruhy a vydávali se v ústrety lidožravým šelmám a krásným princeznám. Byl však jeden sen, který v nich přetrvával i dlouho poté, co odešli domů, leželi ve voňavých peřinách a hleděli na tmavý strop svých pokojíčků – temné nebeské dálky, vesmír a hvězdy. Každý večer, když se vraceli domů, hleděli na tmavou oblohu a přemýšleli, jak je asi tam nahoře. Jestli tam žije někdo jiný, jestli tam jezdí auta či jestli je tam citrónová zmrzlina ještě lahodnější než u nich doma. Pokaždé v nich poskočilo srdíčko, když viděli padat hvězdu a z hloubi duše si přáli, aby se jim splnil jejich největší sen.
Srpnový večer – zem byla ještě mokrá, od včerejšího deště a Petr s Karlem byli špinaví od paty až k hlavě. Petr mírně posmrkával, cítil, že na něho leze rýma. Zato Karel překypoval elánem. Pořad poskakoval kolem a nadšeně mával rukama. Vykládal, jak byl s taťkou v biografu a jak tam byl „strašně dobrej film vo nějakejch kosmonautech co lítali v takový obrovský a strašně dobrý raketě a jak stříleli nějaký vošklivý potvory.“ Vykládal to až s takovým zápalem, že neváhal s Petrem občas zatřást, aby se ujistil, že ještě dává pozor. Samozřejmě ho Petr napjatě poslouchal, ale uvnitř zuřivě přemýšlel jak Karla něčím přetrumfnout. Petr nebyl zrovna ten typ kluka, co by se musel se vším všude chválit a všechno zbytečně nafukovat, ale občas si posteskl, když slyšel Karla, který se rozplýval nad svými zážitky. Petrův otec pracoval jako státní úředník a času neměl nikdy nazbyt. Práci si brával domů a často pracoval i přes noc. Neměl kdy se synem vyrazit ven, či ho vzít do kina, jako to jiní otcové dělávali. Ale Petr si už zvykl, i když ho to dost mrzelo. Snad kdyby si možná s otcem promluvil a... další zátřes ho vytrhl z jeho uvažování. Karel na něho hleděl vykulenýma očima a před hlavou mu kroužil nějakou knížkou. Petr zaostřil a snažil se rozluštit barevný nápis.
„Encyklopedie astronautiky?“ váhavě přečetl nahlas.
„Správně!“ poznamenal Karel a sedl si vedle něho. Nalistoval devadesátou stranu a ukázal kamarádovi průřez vesmírné rakety. Petr překvapeně vyjekl a zahleděl se na rozkreslenou loď. Doslova hltal každý popisek a obrázek, jež mu prozrazovaly, co k čemu patří a na co to je.
„Páni, to je teda stroj!“ poznamenal a dál si prohlížel obrázek.
„To bych si prosil. Sem tuhle knížku našel u taťky ve skříni. Sem si říkal, že tě to bude určitě taky zajímat!“ tetelil se radostí Karel a slastně sledoval udivenou tvář svého spolusedícího.
„Tý brďo, a podívej se tady na todle. To je snad neskutečný. Myslíš, že to skutečně lítá?“
„Že váháš, jinak by to sem přece nedali, ne?“ opáčil Karel na, podle něho, zbytečnou otázku.
Petr se chtěl na něco zeptat, ale přerušil ho náhlý výkřik jeho maminky – volala k večeři. Petr se ještě jednou naposledy podíval na onen téměř posvátný stroj a rozloučil se s Karlem. Zamávali si a Petr se rozběhl domů. V hlavě mu kolovalo spoustu nových myšlenek a představ. Večeři doslova zhltal a v posteli se převaloval ze strany na stranu, jak nemohl zapomenout na onen výjev ze strany devadesát.
Druhý den ráno, když se kluci opět potkali u usychajícího dubu, Petr spěšně Karlovi vyložil, na co večer přišel. Karel tiše seděl, poslouchal a celou tu věc si převracel v hlavě. Ano, dávalo to jistý smysl a nebylo to zas až tak neuskutečnitelné, ale bude to opravdu fungovat? Petr si stál na svém a demonstroval na rachejtlích a výbušných kuličkách. Karel souhlasně pokýval hlavou a prohlásil se za velitele projektu. A protože to byla jediná šance, jak si splnit svůj sen, Petr spěšně souhlasil a na potvrzení úmluvy si plivl do dlaně. Karel následoval příkladu svého kamaráda a pak si podali ruce. Dohoda byla zpečetěna a chlapci se ještě toho dne rozeběhli ke svým domovům, aby vykonali potřebné přípravy a poohlédli se po použitelném materiálu.
V útulných prostorách své stromové chýše oba chlapci, se zápalem a nadšením, bušili do kousků plechů, neuměle vrtali díry a zatloukali hřebíky. Pracovali každý den, někdy i v době oběda, aby byli se svým dílem co nejdříve hotovi. Pracovali tak odevzdaně, že někdy nestačil ani třetí výkřik maminek, aby kluci přišli na večeři. Někdy, když se jim poštěstilo, zůstali v „dílně“ i přes noc až do ranního svítání. Tam něco přitlouci, tam něco přitáhnout, práce jim šla od ruky. Byli si jisti, že otcové by na ně byli navýsost hrdí, kdyby je spatřili při práci. To ovšem bylo nemyslitelné, o jejich velkém tajemství nesměl nikdo vědět, ani ti nejbližší. Nikoho do „dílny“ nepouštěli a i po kočce, jež se snažila ulovit na protější větvi špačka, házeli kameny, aby náhodou nespatřila, byť jen kousek jejich díla.
A pak skončily prázdniny a začala škola. Klukům přibyly domácí úkoly a potřeba se učit. Ale ani to jim nebránilo v usilovné práci. Když jeden musel zůstat doma, druhý pracoval i za něho. Nemohli přestat, když už byli tak daleko...
Nakonec, na začátku října, stanuli pospolu na kopci za domem, hleděli vstříc hvězdné noci a čekali na příhodný vítr, který jim pomůže v úspěšném zakončení jejich namáhavé dřiny. Už nebylo nic, co by je zastavilo.
Bohužel nic není jisté. Sirky ležely nazdařbůh v trávě a kluci se váleli kolem. Rvali se jako nikdy dříve, oba chtěli vyhrát a porazit toho druhého. Rvali se dlouho, jeden měl roztrhlou kapsu, druhý urvaný knoflík. Ale pořád leželi na sobě, tváře a ruce od bahna a jako dvě malé šelmy, převalovali se jeden přes druhého a šklebili se na sebe navzájem. A až křik jejich maminek je dokázal od sebe odtrhnout. Zarudlé oči a ruce v pěst, hleděli na sebe s opovržením a přáli si jen to nejhorší. Byli rozezleni a pobouřeni. Druhý výkřik maminek. Naposledy se na sebe podívali a plivli po sobě. Pak odešli domů. Doma u večeře maminkám tvrdili, že se potrhali ve křoví, když se jim tam zakutálel míč. Když ulehali, mačkali si své pohmožděné končetiny. Kdyby jen se lépe domluvili. Kdyby tak jeden ustoupil tomu druhému! Každý měl ale svůj důvod. Ať už Karel s tím, že byl velitelem projektu, či Petr s tím, že to bylo celé jeho plán. Nešlo to. Hádali se, křičeli na sebe a pak Petr uštědřil Karlovi pořádnou ránu do ramene. A pak se vše zvrhlo.
Když se probudili, bylo už vše jiné. Všechno, čím si byli společní, jim rázem bylo cizí. Dělali, že se naznají, nemluvili spolu. Vrhali po sobě jen nevraživé pohledy a nikdy tomu druhému neodpustili. Snad, kdyby chtěli, stali by se opět nejlepšími kamarády. Nechtěli však. Oba čekali, až se ten druhý omluví, ale omluva nikdy nepřišla. Byli odhodlaní a plně rozhodnutí. A jak dospívali, zapomněli. Přestali si být vším, stali se ničím.
Druhý den ráno toho nešťastného večera, pan Voříšek byl na své obvyklé ranní procházce. Cestou narazil na podivný stroj, který, při troše štěstí a dobré vůle, vypadal jako vesmírná raketa. Upřímně se musel smát, když si představil, jak se něco takového pohybuje vzduchem. K jeho překvapení na zemi spatřil krabičku sirek, ležící hned vedle zápalné šňůry. Panu Voříškovi to nedalo a pro sirky se sklonil. Několikrát zkusmo škrtl a pak zapálil knot. Jiskra se pomalu sunula, až nakonec úplně, s tichým syčením, zmizela v útrobách vesmírné lodě. Pan Voříšek si myslel, že to je všechno, když sebou najednou raketa škubla a v oblaku kouře se odlepila od země a s hlasitým hučením se vydala vstříc tajemným dálkám. Než koráb úplně zmizel ze zorného pole páně Voříška, slabounce se, asi na pozdrav, zaleskl. Pan Voříšek nevěřícně zakroutil hlavou a zeširoka se usmál. Tohle mu doma nikdo neuvěří.