očista

Anotace: Pokračování povídky Sbohem matko

Její tělo zmizelo dříve, než dopadlo na zem. Koutky jeho úst se stáhly do mírného, ale šťastného úsměvu. Znova se rozhlédl kolem sebe. Ze všeho nejdříve se bude muset postarat o tohle místo. Musí je připravit, aby mohli přijít ostatní. Čím ale začít?
Nejdříve by to chtělo trochu světla. Ta věčná noc ho unavovala. Podíval se vzhůru k zamračenému nebi. Slunce stvořit nemohl. Na to nebyl dost silný. Dostal ale nápad. Namířil ruku proti nebesům a soustředil se. Něco se pohlo. Zprvu to byl jen neznatelný dotek na těle obrovské masy mraků. Jako malá muška, co člověka otravuje neustálým poletováním. Tlak ale zesiloval a stvůra se začala hýbat. Zvedl se vítr a déšť ustal.
Mračna se začala pomalu protrhávat a ustupovat. Muž nepřestával, dokud kolem něj nezuřila vichřice, která pročistila nebe a zahnala šedou hmotu kamsi do vzdálených končin. Nad ním se náhle otevřela klenba. Dokonalá prázdnota, jež potřebovala zaplnit, aby dostala zdání skutečného prostoru. Teď přišla řada na to nejdůležitější.
Kapky na náhrobcích se rozzářily jasněji. A pak začalo pršet. Déšť byl ale obrácený. Kapky nepadaly dolů, ale nahoru. Zvedaly se z hrobů, ze země i ze stromů a řítily se vstříc nebi, kde zůstaly viset místo hvězd. Nakonec muž hodil vzhůru i kouli plamenů, jíž si předtím svítil na cestu. Dokonalá náhrada měsíce.
Konečně mohl dohlédnout dále, než jen na tento hřbitov. Najednou si uvědomil, že stojí na jakémsi pahorku a před ním se otevírá široké údolí. Z mlhy na jeho dně se zvedaly vysoké budovy. Polámané, ale vznešené, vítaly světlo. Jeho pohledu neunikl ani lesk očí, které vzhlédly. Byly jich celé stovky, možná tisíce. Město žilo svým vlastním životem.
Vichříce ale neustávala ani teď. Stromy se začaly lámat a prohýbat. Suchá tráva poletovala kolem, jako zmatený duch. Země se snažila odplavit špínu. Místo stromů tu stály jenom jejich nejmladší a nejpružnější výhony, tráva zmizela úplně, jen pár nazelenalých výhonů připomínalo její někdejší přítomnost.
A uprostřed toho všeho stál on. Obklopen jasnou nazelenalou aurou. Pro ně byl jako malý bůh, který jim přišel na pomoc. Báli se, ale už tu nezůstal jediný úkryt, jenž by mohli využít.
Obklopili ho. Řada roztodivných tvorů, všech tvarů a velikostí se kolem něj semkla jako malý dav. Čekali, co se bude dít dál. Zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy.
„Odpusťte,“ zamumlal. Cítil se jako zrádce, ale neměl na vybranou. Ve světě, který přijde, přežijí jen ti nejsilnější a nejpřizpůsobivější.
Spousty z menších tvorů padly k zemi mrtvi, aniž si stačily vlastně uvědomit, že umírají. Vítr poté jemně zvedl jejich těla a odnášel je pomalu pryč. Ostatní na to nereagovali. Jakoby chápali každou myšlenku, která mu proběhla hlavou.
Nastal čas. Vichřice se utišila. Stačila jediná myšlenka, jediný lehký dotek. Signál byl ihned pochopen a on věděl, že jsou na cestě.