Dcera Ohně 7

Anotace: další díl, tentokrát je trochu kratší. Ale brzy sem snad ještě něco přidám:) Tento díl tak trochu odkrývá minulost Desirael, možná krapet nečekanou. A nebo právě naopak:)

Bowen několikrát rýpl vidličkou do jídla, které před něj před chvílí postavili. A také nakrčil nos a ztěžka si povzdechl.
„Takové blafy,“ mručel a rázně do talíře strčil, až kaše, co na něm dosud nevábně a především poklidně ležela, vylétla, a dopadla na sukni Desirael, co seděla hned vedle.
Kočka přivřela oči a znechuceně ji ze svého oblečení sklepla. Potom se tázavě zahleděla na Bowena, čekajíc alespoň hloupé „promiň“, ale to tedy skutečně marně.
Viděla, že Rytířově náladě by nepomohlo, kdyby do něj začala rýt jen kvůli troše potravin na jejím oblíbeném oblečení. Lehce si opřela hlavu o ruku a naklonila se k němu.
„Copak se zase děje, Bowene?“ Zeptala se tak mile, jak jen mohla, a právě to byla ta poslední kapka, která Bowenovi chyběla k tomu, aby vybuchl.
„Nic, nic! Co by se sakra mělo dít, už několik týdnů jsem se nevyspal, když konečně dojedeme do blízkosti Chrámu, kde bych se tedy vyspat mohl, zjistím, že v Neutrálu neumí vařit a je to tu samá kaše! Vločková kaše k snídani, fazolová k obědu, krupicová jako zákusek a hrachová k večeři! Kdo to má vydržet, jednak se to nedá jíst, a to ani nemluvím o tom, co ty věčně luštěniny provádí! Co jsem komu provedl, já chci maso!“ křičel na celý pokoj a byl tak rozčílený že se Desirael musela usmát.
„Jedla jsem zdejší masovou kaši, a můžu ti říct, že nic moc.“
Bowen se po ní nasupeně otočil a její klid ho ještě více zlobil.
„Žádnou kaši. Maso. Nemleté maso. Obyčejné jídlo, copak chci tak moc?“
Desirael se zasněně podívala z okna na velkou olši, co stála uprostřed náměstí. Podzim se na ní skutečně podepsal, už nebyla zelená a svěží. Lehký větřík shazoval lístky a ty, které shodit zapomněl, docela ochotně padaly samy. Při pohledu na jejich hnědozlatou barvu...
„Hm... Pečený hovězí plátek.“
Bowen zaúpěl. „S pálivou omáčkou...“
Desirael kývla. Všichni Ohniváci si libovali v pálivých a ostrých jídlech. A oni dva nebyli výjimkou.
„A pečené brambory...“ mlaskl Bowen a Desirael se skoro prosebně zeptala: „S máslem?“
Jejich pohledy se střetly. A bylo rozhodnuto. Cokoli za pořádné jídlo. Oba dva vyrazili z pokoje jak malé děti, určitě v tomhle zapadákově alespoň někde seženou kus pečeně.
Nenotovali si jen v otázce naplnění žaludku, ale za těch několik měsíců na cestě si na sebe zvykli, a stali se z nich přátelé, pokud se to tak dalo říct. Desirael věděla o Bowenovi vše. Ale on o ní zhola nic. Jejich třetí společník, nebo spíše společnice, samotná Královna Ohně, se ani nesnažila pátrat po tom, odkud Desirael je a respektovala, že si to Kočka nechává pro sebe. Důležité je to, kdo je teď a ne, kdo byla předtím.
Bowen právě naopak, stále se snažil vyzvídat a nutil Desirael do odpovědí, ale ona stále a zatvrzele mlčela, neskutečně tajemně se usmívala a doháněla tím Bowena k šílenství.
„Znám, ji, já ji znám,“ opakoval mu hlas, který den co den slyšel ve své hlavě, ale už mu neřekl, odkud ji zná...
Kolik bylo dní, kdy Bowen ležel u pohovky a Desirael mu vyprávěla příběhy, při nichž málem prořekla své tajemství, kolik dní Bowen přemýšlel a viděl, jak se Desirael podivně usmívá, jak je jí jedno, že se on tolik trápí a snaží se vzpomenout. Podezříval ji dokonce, že je zkrátka jen někomu podobná, a že si z něj tropí žerty, a u toho nakonec zůstal. Už se nebude vyptávat, nebude se snažit na něco přijít.
Desirael si toho všimla a nesnažila se upoutat znovu zájem. Byla ráda. Na svou minulost není každý hrdý, a někoho zase vzpomínka na minulost bolí. A nebo oboje.
Desirael Frollo se o tom, co bylo, bavit nechtěla. Ne teď.
.....

Desirael přeběhla náměstí s velkou, zelenou olší a vydala se uličkami pryč z města. Slunce pražilo a ona se těšila, že bude zase léto, léto totiž znamená jednodušší tréninky a daleko více zábavy. Na tváři měla veselý úsměv, bylo jasné, že se na něco velmi těší. Proběhla kolem stráží, co stály u městské brány, a vydala se po cestě vlevo. Ta vpravo totiž vedla do města Abbela Anid, hlavního města Neutrálu, kde byl i Chrám Živlů. A tam teď - když má den volna - rozhodně nechtěla.
Vesele si prozpěvovala, a když cesta zatočila k lesu, téměř běžela.
Ještě pár metrů, pár kroků, a bude zase na chvíli šťastná, zase uvidí svého milého. Jak dlouho se neviděli, měsíc, dva? Ne, celou věčnost, to se nedá vyjádřit ve dnech!
Byl tam, stál opřený o strom, v jedné ruce držel plášť a druhou měl schovanou za zády.
Když ji uviděl, zářivě se usmál a počkal, až k němu dojde.
Byla tak mladá, vždyť ještě ani neslavila plnoletost, byla ještě dítě, a přesto... byla to jeho Desirael. Jak by mohl nemilovat její černé, veselé oči a zvonivý smích, její stálou iluzi o lepším světě a o míru.
Věděl, že chce být Kočkou a rmoutilo ho to, ale co s tím mohl dělat. Jak ho ujistila, „jen se mi trošku zašpičatí uši, a zkosí zornice, na mém chování se nic nezmění!“ Věřil jí. Věděl, že se tak hodná dívka nemůže změnit jen pouhou školou.
Bál se ale jiných věcí. Pak bude bojovat za Oheň, a on...
Úsměv na jeho tváři se na chvíli vytratil, ale když viděl, jak se mu radostně vrhá do náruče, ihned zahnal zlé myšlenky.
„Tolik si mi chyběl,“ zašeptala místo pozdravu a on kývl.
„Ty mně taky, holčičko.“
Zamračila se. Neměla ráda, když jí tak říkal, připadala si vedle něj příliš mladá. Přesto nebyl o tolik starší, nedávno mu bylo padesát...
Na usmířenou ukázal, co schovává v ruce, kterou držel za zády, a když Desirael zjistila, že jsou to její oblíbené květiny, zasmála se a políbila ho na tvář.
„Růže a jasmín, jak to, že víš...“
„Jak bych mohl nevědět... Voníš po růžích i po jasmínu, a i když odejdeš, cítím tu vůni tak dlouho... Cožpak žena voní po květinách, které nemá ráda?“
Desirael kývla a pohlédla do jeho upřímných, jasně zelených očí.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala se trochu starostivě, jako by věděla, co ho před chvílí tížilo.
Odvrátil se od ní a usedl do mechu.
„Breathe?“ oslovila svou lásku a usedla k němu.
„Víš dobře, že nemůžu pryč z armády. Nechci bojovat, nechci... Jediné vykoupení je smrt. Ale já nechci umřít a nechat tě tu samotnou, a zároveň... mě možná brzy zabije tvůj vlastní lid. Já... nemůžu za to, kde jsem se narodil, ale jak to mám komu vysvětlit? Já přece nechci získat Kardé, nechci zabíjet Ohniváky ani jiné Elementy... Žil bych poklidně dál, kdyby Pán nepřišel, a nezačal nás verbovat. Ty přece víš, jak to vypadá! Přijde, malé chlapce unese a učí je nenávisti. Ty, co nepodlehnou, zakleje. Já se dokážu osvobodit ze zaslepení, ale jak se mám osvobodit od přísahy, již jsem v tom zaslepení vynesl? Désinko... já... nechci být voják Strachu.“
Dívka ho konejšivě hladila po vlasech a chápavě přikyvovala.
„Já to vím.“
„Ptala ses, kde jsem byl. Den ode dne je těžší utéct od velitelů, nemohl jsem, nešlo to. Ale teď, při zastávce nedaleko Abbela Anid, se mi to konečně povedlo, a budu tu častěji, hodláme tu rozložit tábor.“
Desirael kývla, ale zároveň si bolestně uvědomovala, co to znamená. „Hodláme rozložit tábor“....Vojáci chtějí napadat města Neutrálu, a ona je nemůže nahlásit, Živly by mohly zabít i Breatha.
A to je přece velezrada! Jak se má rozhodnout? Věděla, že se s Breathem nemůže dál stýkat. Teď jí to došlo zcela jasně, nemůže přece vystavovat takovému nebezpečí sebe, Breatha a navíc prostý lid, který Strach jistě napadne. Věděla, že Breath nepoběží v čele, věděla, že on nikdy nikoho nezabil. Ale byl jediný mezi tisícem! Jak má přesvědčit Sněm, Radu a bůhví co ještě, že on je dobrý? To nejde, nejde.
Políbila ho. A on jako by tušil, co chce říct.
„Dělej, jak myslíš, ale já se tě vzdát nehodlám. Buď tě budu mít, a nebo zemřu.“
Nepochybovala, že to myslí vážně. Ale co s tím mohla dělat... Nedokázala ho opustit, nedokázala si upřít to jediné štěstí, co v životě měla.
Věděl, že váhá. Věděl, že city se rvou v jejím nitru s povinností. Ona je dcerou Ohně. Ale Breatha miluje.
Snad tedy naposledy jsou spolu, naposledy vidí její krásné tělo.
Možná už víckrát nepomiluje svou Desirael.