Smrt vlkodlaka

Anotace: Stalo se vám někdy, že jste při úplňku slyšeli tajuplné vytí, myslíte, že by to mohl být vlkodlak?....

Byla už skoro půlnoc, ale Pearl ležící v zatuchlém pokoji měla otevřené oči. Ruce a nohy měla k posteli připnuté pevnými řemeny, které ji do nich řezaly. Dívala se na bílý pruh světla, který do pokoje vniknul oknem, dnes byl úplněk. Pearl uslyšela odbíjení zvonů a krev se jí zastavila v žilách, teď to přijde! Pearl už TO cítila. Pomalu jako by se jí měnilo všechno uvnitř těla, chtěla zakřičet, ale nemohla otevřít ústa. Ruce a nohy se jí bolestivě roztahovaly a měnily se v obrovské tlapy, z úst se jí vydral zvuk, ale nebyl to výkřik, nýbrž vytí. Vytí vlkodlaka. Pearl tvář se změnila, už to nebyla ta plavovlasá dívka, ale přeměněný a rozzuřený vlkodlak. Po změně se Pearl nedokázala ovládat. Vyla a silně trhala tlapami.
Ještě jednou zavyla a přervala všechny řemeny, které ji poutaly. Byla volná! Seskočila na podlahu a zadívala se na měsíc, ten jí jakýmsi způsobem přitahoval. Dnes nechtěla zůstat celou noc zavřená v pokoji, dnes, zrovna dnes, musela na svobodu. Přikrčila se k mohutnému skoku a odrazila se. Noční ticho přerušilo tříštění skla. Pearl totiž nedokázala okno otevřít, ale to jí bylo jedno, chtěla na svobodu...
Pearl přistála v měkké trávě, kůži měla rozervanou do krve skleněnými střepy. Otřepala se, ale vtom se zarazila, uslyšela totiž šelestění trávy a zahlédla vysoký stín. Hned věděla, co to je - srna! Pearl váhala jen chvilku, potom se rozeběhla mohutnými, ale přesto tichými skoky. Srna, pasoucí se na louce, zpozorněla, ale už bylo pozdě na útěk, Pearl hbitě skočila a jediným úderem srnu zabila, poslední, co viděla v její tváři, byl smutný a bezbranný pohled. Jedním ladným pohybem rozsekla srně břicho. POČKAT! TOHLE NECHTĚLA! To byla její lidská část mysli, ale po chvíli ji přehlušila mysl vlkodlaka. CHTĚLA! Chtěla to, chtěla cítit čerstvou krev a jíst syrové maso. Znovu zavyla.
"Vlkodlak!" ozval se výkřik z vesnice. Pearl obrátila své rudé oči tím směrem, zapomněla, že zrovna dnes je hon na vlkodlaky - bylo to tu nebezpečné. Ne že by Pearl nedokázala zabít skupinu lidí, ale oni měli s sebou lovecké psy a byli na koních. Rozběhla se směrem k lesu.
Proplétala se mezi stromy a lovci byli kousek za ní, psi byli puštění a zuřivě čuchali její pach. Lovci vystřelili salvu šípů, nějaký ji musel trefit, ale zatím se dobře uhýbala, psi ji doháněli, byla stále unavenější a unavenější, ale běžela dál - zatím...
Pearl otevřela oči, bylo už ráno a ona byla zase člověk, ležela na palouku v lese, začínala jí být zima, na sobě měla jen roztrhané šaty. Chtěla se posadit, ale ucítila bodavou bolest v boku, upřela oči na to místo. Z boku jí trčel šíp. Znepokojila se, nebylo to sice smrtelné zranění, problém byl v tom, že šípy lovců byly otrávené. Cítila pomalé působení jedu. Bylo jí jedno, že umírá, na životě jí nezáleželo, nikdy nedokázala pořádně přijmout své prokletí vlkodlaka. Ale stejně...
Jed pomalu zpomaloval tok krve, Pearl to věděla, ten jed znala. Alespoň něco její smrt přinese, bude o jednoho vlkodlaka ve Vingamu méně. S touto myšlenkou se pomalu propadla do tmy...