Boj za život

Anotace: Doporučuji vám tuto povídku k přečtení. Inspiroval mě život a jeho nečekané zvraty. Jak vteřina dokáže změnit život jak k dobrému tak k špatnému. Děj je zasazen do jakési vesnice kdysi ve středověku...

Ne!Snad to byl jen sen, snad se mi uplynulý týden jen zdál.Člověk může být výš a výš a o to bolestnější je pád do nejtemnějšího dna.Před týdnem jsem měla vše co člověk potřebuje k životu.Přátele, lásku i dům a jídlo. Teď stojím na rozpadlých ruinách svého domu kde jsem vyrůstala s rodiči 18 let a kam jsem chtěla přivést svého manžela a své děti. Jediné co teď svírám ve svých zkrvavených rukách je meč po kterém ztékají kapky krve mého budoucího manžela Nikolase, jeho torzo leží ještě na zuhelnatělém trávníku.Mám pouze dvě možnosti: Budu následovat svého muže i za řeku Stix a nebo pomstím jeho život. Zhroutila jsem se na trávník a pomalu začala polykat slzy.Mám na to bojovat do absolutního vyčerpání, do posledního dechu, do poslední kapky krve v žilách?
Nevím jak dlouho jsem tam ležela a čekala že tuto otázku za mě vyřeší havraní voják svým kopím. Několik dní, nocí...
Z nenadání do mne vstoupila síla, jakoby se ve mě cosi zlomilo a přikazovalo mi vstát, jakoby něco pohybovalo mým tělem, snad nějaká nadpřirozená síla. Rozhlédla jsem se, ačkoliv pohled na rodnou vesnici mi rval srdce se všemi vnitřnostmi. Mechanickými pohyby jsem si ze zástěry smetla prach a pomalými šouravými kroky opírajíc se o Nikolasův meč vydala na průzkum. Vesnice byla vypálená do základů pouze komín cihelny zůstal do poloviny rozbořený. Narůstal ve mě pocit který jsem předtím nikdy v životě neokusila- nenávist- silná, mysl matoucí a ničivá nenávist. Pozvedla jsem meč nad hlavu a zařvala z plných plic:"Já tě pomstím, můj národe, má lásko, můj živote!Při bohyni Athéně, mé velké matce a učitelce které odevzdávám svou duši, tělo a mysl!"
V komíně cihelny byl ukrytý vak se šípy, lukem, dýkou a vaky na vodu. Zřejmě si to tu ukryl někdo z našich vojáků a už sem bohužel nedokázal dojít.Svlékla jsem se a skočila do řeky abych ze sebe definitivně smyla svou i cizí krev. Utrhla jsem ze šatů cár látky a očistila jím čepel meče. Od nynějška již nechci pocítit jakoukoliv emoci, chci pouze pomstít své sousedy a dopřát jim co náleží každému. Vykopala jsem jámu a tam naskládala již značně rozložená torza lidských těl. Pod dobře rostlou borovicí jsem udělala hrob pro mého Nikolase. Vedle něj jsem položila pramen svých vlasů, jak se to dělává když žena prokazuje svému muži lásku a oddanost. Tímto obřadem jsme se oficiálně staly manžely a já prakticky již vdovou.
Z jutového pytle jsem si ušila válečné oblečení. Opásala jsem se koženým páskem, kam jsem upevnila dýku, vaky na vodu a meč. Ze zbytku juty jsem si vytvořila toulec a konopným provazem upevnila na záda. Do malé kožené mošny jsem uložila několik jablk která přežila nájezd havraních vojáků. Poslední pohled na teď již neexistující vesnici a vydala jsem se vstříc neznámému osudu.
Kamenitá cesta. Moje naděje, že ihned co vystrčím nos z vesnice a zahynu zbraní havraního vojáka, se mi nevyplnila.Široko daleko se nevyskytovala živá duše. Ani ptáci nezpívali. Jediné, co to ticho narušovalo, byli křupající větve pod mýma nohama. Pomalu jsem dostávala hlad, protože jablka mi vydržely přibližně tři dny, voda čtyři. Rychle se blížila noc a mě opět čekal další nepohodlný nocleh pod širákem. Horší bylo že se pomalu schylovalo k bouřce a nikde nebylo vhodné místo pro úkryt. Začalo se blýskat a vítr zesiloval. Koruny stromů se začaly nebezpečně kývat a dost blízko se ozvalo praskání kmene...
Necítím nohy, břicho mám v jednom ohni, v prstech u rukou mi nepřirozeně cuká, po obličeji se mi prochází mravenec a do hlavy mě tlačí kámen. Jak dlouho ještě můžu takhle vydržet? Nechce se mi bojovat. Otevřela jsem oči a vidím že přes nohy mi leží kmen. Budu prostě čekat až to vzdá i mé tělo a já umřu hladem a žízní. Co asi bude potom? Uvidím zase Nikolase a své přátele?Zavřela jsem oči a říkám si:Už jdu Nikolasi, budeme už navždy spolu.
„Hola!Je tam někdo?Je někdo doma?Tak halóóó!"Otevírám oči a vidím jak se mnou třese nějaký podivný člověk.Má dlouhé vlnité vlasy, na hlavě posazenou barevnou karkulku a je ověšený pohupujícími se amulety. „To je dost že jsi se taky probudila, já už myslel že je po tobě. Počkej dojdu pro přátele, a ty odtáhnou tu kládu. Já tě pak dám dohromady. Máš štěstí že jsem si došel pro čerstvý přísady do lektvarů. Sice už jsem nějaký ty kouzlíčka použil na jednoho otravnýho draka kterej tu brousí kolem, ale mám jich stále dost i pro tebe." Z mága vyzařovala nějaká podivná energie která jakoby mě dobíjela sílu-chtělo se mi najednou žít. Tělo mi nabalzamoval příjemně vonící mastí, která ihned umrtvila mou bolest. Něžně mě uchopil do náručí a kamsi odnášel. Pomalu jsem upadala do Orfeova obětí. Takový spánek jsem už dlouho neprožila. Bezstarostný, osvobozující a uklidňující.
Probudila jsem se v malé chýši osvětlené loučemi a z dálky ke mě doléhal veselý ryk, zřejmě z krčmy. Skláněla se nade mnou nějaká osoba a jemně mě hladila po tváři a vlasech. „Dobré ráno princezno, jak jsme se vyspinkali?Pěkně jsme si ten spánek užili. Prospala jsi tři dny a dvě noci." Konečně dopadl pruh světla ošetřovateli do tváře a zpozorovala jsem jakousi ženu s hnědými vlasy sahajícími po ramena ozdobené květy,v podobném věku jako já. Na sobě měla modrou sukni, červenou šněrovačku a na hlavě modrý čepec. Dala mi napít vody ze džbánu a řekla: "Dojdu pro Kaila, to je ten co tě zachránil. Jak tě sem nesl namohl si záda a teď tu bolest zahání U Kolohnáta."