Warrillow

Anotace: 12. dílek o Warrillow, moc se všem, kdo na něj čekali, omlouvám a snad se to bude líbit, za komenty a hodnocení budu jako vždy vděčná, ale hlavně ty komentáře:)...

* * *

Ve městě Dětí Země to bylo k nepoznání. Kdyby jste se zde procházeli v době kdy toto místo vzkvétalo, nepoznali byste to tu. Obyvatelé se stali přízraky. Již to nebyli ti krásní lidé sličných tváří, nyní se z nich stala štvaná zvěř, tlačil je čas.
Pán seděl u okna a hleděl ven, byl oděn v černém splývavém šatu a stříbrolesklém plášti, ve vlasech sčesaných z čela mu seděla čelenka ze stříbra. Vypadal jako by se ho nic, co se ve městě dělo ani nedotklo, ale opak byl pravdou. Jeho lidé umírali a on nevěděl proč. Jediné vysvětlení bylo, že se tohle místo kde žili hroutí… Jejich jedinou nadějí je nalézt člověka, který je odvede zpět tam, odkud kdysi přišli. Jenže ten člověk ještě nepřišel a nebo ano? Ptal se Pán pořád a pořád dokola sám sebe. Netušil, kdo by mohl být onou vyvolenou osobou. Něco mu říkalo, že ještě není zcela pozdě, ale hodiny odměřující jejich čas už pomalu, ale jistě přestávají tikat.
Zahleděl se ven na stromy, které již přestaly mít svou zvláštní barvu, která se nedala definovat a nyní hnědnou jako stromy obyčejné… Tento pohled rmoutil jeho srdce i duši, rvalo ho to zevnitř na kusy, stejně jako kdysi to, že musel dát Warrillow člověku, i když netušil jestli s ním doopravdy je. Jeho vždy přísný a navíc strohý výraz změknul, když si vzpomněl na tu rudovlasou dračici, která se mu nikdy nepodrobila a spíše na něho hleděla přezíravě, než s úctou jako všichni ostatní, její každodenní docházení a domluvy ho bavily a navíc ho fascinovalo, že se nikdy nedokázala podrobit zdejším zákonům a zvyklostem, že pořád cvičila se svými noži i mečem, a že trénovala své tělo i mysl každý den s železnou pravidelností. Nedokázal její zatvrzelost pochopit, ale obdivoval ji, i když by se jí k tomu nikdy nepřiznal, i kdyby ho natahovali na skřipec. On ostatně tu rudovlasou dívku musel obdivovat každý, pomyslel si a neznatelně se přitom usmál. Nejde mu z mysli a přitom už tu není kolik let, je to s ní podobné jako s její matkou, blesklo mu myslí, ale hned to zavrhl. Nikdy by ji nemohl mít, věděl, že jí k tomu muži váže pouto staré jako sama země.
„Pane?“rozlehl se místností pevný, přesto však uctivý hlas.
„Allricku, co si přeješ?“zeptal se malinko nevraživý, že ho někdo ruší v jeho myšlenkách. „Vím, kdo je vyvoleným a má nás zachránit…“oznámil potichu, hledíc si na špičky bot. Pán se rychle obrátil a zahleděl se na toho muže, který zbyl jako skoro poslední z celé rodiny. „Allricku, já tuším, kdo to je, ale záleží jestli sem příjde. To jestli budeme zachráněni záleží jen a jen na onom vyvoleném a nikom jiném z nás a tobě zakazuji odejít z Města!“upřel na něj pohled ostrý jako nůž. Allrick se odporoučel se skloněnou hlavou jako spráskaný pes, nechápal jak Pán mohl přijít na to, že chtěl jít a vyvoleného přitáhnout hlava nehlava.
Celou cestu do domu své rodiny nemyslel na nic jiného, než na to, že tu nejspíš najde záhubu celý lid a též jeho sestra, jeho maličká sestra, která je ještě ke všemu v očekávání… Nemohl to dovolit a přesto mu nezbývalo nic jiného než-li to, že bude čekat a snášet vše co příjde tak jako ostatní. Neměl na výběr.

*** „Rigeli, odcházím domů, již mne tu není třeba,“oznámila mu tiše u snídaně.
„Kam, domů?“ptal se nechápavě. On sám již dlouho neměl domov a ani o něj nestál… Bez ní.
„Do Taroku,“přiznala.
„Byl zničen, ale doprovodím tě tam. Tam to všechno začalo, chci si připomenout jak jsem tě poprvé uviděl v těch promočených šatech,“pověděl jí a stiskl její dlaň ve své. Jen na něj upřela mechový pohled nasycený zlatem. Ten pohled řekl Rigelovi víc, než kdyby na něj promlouvala.
Napsal tedy vzkaz pro Tonnyho, že je načase, aby zdědil tuto jeho živnost a sám začal učit to, co ho naučil on. Že je načase stát se novým Mistrem šermu a být šťastný s Freilenn. Sotva naškrábal tuto stručnou zprávu již vycházel ze dveří domu, kde bydlel tolik let a nasedal na ryzáka. Do sedla si stejně jako za starých časů vytáhl rudovlasou Warrillow a společně ujížděli vstříc do neznáma.
Tonny se po přečtení dopisu usmál a v duchu přál svému Mistrovi štěstí. Víc se k tomu nevracel a dělal to, co mu Rigel nakázal v dopise. Učil boji s mečem a pečoval o svojí milovanou Freilenn. Víc již neměl Rigela spatřit, ale nevěděl o tom. Vždy doufal, že než zemře alespoň jednou ho ještě uvidí.
Neviděl. Jeho oči se zavřeli dříve, než měl ten čas nastat, avšak ne dříve než mohl naplnit svůj život s Freilenn a zestárnout.
„Warrillow, proč se vracíš?“
„Ani nevím, něco mi říká, že tam mám být. Je to blízko a přeci daleko od lesa Dětí Země.“
Víc se neptal a až do večera taktně mlčel. Těšil se z její blízkosti.

Po měsících cesty se naši poutníci dostali až na kopec, kde se kdysi potkali. Na kopec, kde Warrillow shlížela na zkázu města a celé své rodiny. Tedy na to, co zbylo po nájezdu těch vrahů před několika lety. Dnes byla natolik silná, že hleděla přímo na město. Nakonec se svezla ze hřbetu Rigelova ryzáka a sešla dolů do ruin města, které už obydlela příroda. Čím dál více se blížila místu, kde prožila celé své dětsví a ranné mládí, k městu, které jí bylo domovem. Nechala vítr, aby jí vlasy vháněl do tváře, bylo jí to jedno, nevnímala to, vnímala jen ruiny, které již stačily zarůst, ale její vzpomínky je pořád viděly takové, jaké kdysi bývaly.
Rigel šel pomalu za ní a za uzdu vedl svého milovaného a věrného koně. Hleděl na štíhlou postavičku, která kráčela před ním a i nyní v ní viděl tu dívku, kterou kdysi potkal, tak křehkou a zranitelnou. Nevěděl, co se v ní odehrává, ale bál se o ní. Vždy se o ní bál, ale až nyní si to naplno uvědomil.
Warrillow potichu kráčela ztichlými uličkami, kde se kdysi proháněly děti, co se pletly pod nohy, chodily mladé dívky pokukující po mladících a naopak. Nakonec došla k místu, kde stával její domov. Hleděla na zbytky zdí, které obepínaly plevele všech možných variant. Nakonec si klekla na kolena a něžně pohladila bělostný kvítek, co zde rostl. Památka na to, že zde zemřela její matka. Nakonec se zvedla a raději se začala vracet zpět na kopec, nyní šla přes místo, kde padl její otec a tentokrát jí do očí vhrkly slzy lítosti nad tím že zde nezemřela i ona. Přes závoj slz neviděla Rigela a tak do něj vrazila. Stiskl ji v náručí a beze slova ji vedl pryč, pryč od této hrůzy, pryč od vzpomínek, které bolí a ubližují.
Vysadil ji na koně a jel s ní k domu, kde kdysi bydlel. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, jak z komínu stoupá kouř. Nejdřív se zarazil, ale pak si řekl, že nemá co ztratit, on i Warrillow si již potřebovali odpočinout. Zaklepal na dveře a čekal jestli se někdo objeví. Za okamžik se ve dveřích objevila vysoká a statná postava muže s jizvou na levé tváři. Warrillow se stále utápěla ve svém vlastním vědomí a muže si ještě nevšimla.
„Co si přejete?“promluvil muž hlubokým, příjemným hlasem. Přejel muže pohledem a nakonec pohlédl na osobu sedící na koni v první chvíli ji málem přehlédl, ale když se na ní zadíval znovu, uvědomil si, kdo to je. Warrillow.
„Chceme jen přístřešek, nic víc,“odvětil stejně Rigel a založil si ruce na prsou. Ani nepostřehl, že se muž přemístil ke koni, zjistil to až tehdy, když uviděl jak z koně stahuje Warrillow, poddajnou jako hadrovou panenku. Vrhl se k němu a chtěl mu jednu vrazit, ale zastavil ho Warrillowin pohled, když pohlédla muži do tváře. Viděl, jak se usmála a nyní se smály i její oči. Byla tak krásná, to jediné ho zastavilo aby muži nevyspravil obličej pěstí, jak měl původně v úmyslu. Rudovláska se k neznámému muži přitiskla a pevně ho objala. V Rigelovi se zvedla vlna žárlivosti, kterou se málem nechal zaslepit, ale pak si vzpomněl na svůj výcvik a uklidnil se.
Muž ji hladil po zádech a něco jí šeptal do vlasů. Warrillow na něj pohlédla a usmála se, i přesto, že slzy jí pořád ještě stékaly po tvářích. Nakonec ji ten muž pustil a obrátil se k oběma přítomným.
„Za to, že jsi mi, pane, přivedl tuto dívku jsem ti nevýslovně zavázán a můžete tu u mne zůstat jak dlouho budete chtít,“ujistil ho muž s vděčností v hlase i pohledu.