Bohyně noci

Anotace: Je to celkem dětský. Zatím jsem psala jen o upírech a vlkodlacích, tak jsem chtěla napsat taky něco o někom přibližně v mém věku. Kritizujte, nešetřete mě, chci se zlepšit a člověk se poučí jen ze svých chyb. Asi to bude na pokračování.

Elen šla setmělou ulicí, v uších měla sluchátka a poslouchala hudbu, byla to normální 13tiletá holka. Přes rameno nesla tašku a v ní měla nějaké papíry a knihu, byla na doučování. Nechápala, proč na doučování musí chodit, nešla jí angličtina, měla jí za 3, to je pravda, ale ostatním rodičům takové věci nevadily. Elen věděla, čím to je, že má takové známky, v tomhle světě nebyla ráda. Hrozně často propadala do snů o světě jiném, plném nadpřirozených bytostí. Četla knihu o čarodějnictví, ale štvalo jí, že se takovéhle knihy vymýšlejí, kdyby to byla pravda.....
Po asi patnácti minutách chůze po chodníku hlavní silnice, zahnula do menší nenápadnější uličky. Bylo to tu zvláštní, takové tajemné, měla to tu ráda a navíc to byla nejkratší cesta domů. Rodiče jí sice říkali, ať tam tudy nechodí, nevěděla, co je k tomu vede, ale jejich přání nerespektovala. Byla ráda „volná“. Po chvíli se Elen zarazila, i přes hlasitou hudbu totiž slyšela šustění stromů. Vypnula MP3 a vyndala si sluchátka z uší. Ulicí se neslo nezvykle hlasité šumění stromů, přitom vůbec nefoukal vítr. Elen se to zdálo tajemné, nebála se, líbilo se jí to. Ona sama byla pro ostatní taková tajemná. Ráda nosila tmavé nevýrazné oblečení, které zvýrazňovalo její křídově bílou pleť a černé vlasy. Moc nekomunikovala s okolím a nenavazovala nějaká přátelství, ale o to byla pro své okolí tajemnější.
Do šumění stromů se ozval další zvuk, byly to tiché rychlé kroky, ty ale po chvíli utichly v dálce. Elen šla spokojeně úplně temnou ulicí, byla ve svém živlu. Do ticha se náhle ozval vysoký ženský hlas. Křičel, byl to dlouhý čistý tón. Elen šla za zvukem, skoro už běžela, doběhla až k dětskému hřišti s rozbitými houpačkami. Rozeběhla se zarostlou pěšinkou, nevěděla, kam ji nohy nesou, šly samy, za tím hlasem. Po chvíli stanula na chodníku, před ní byl parčík s lavičkou. Za ní stála vysoká žena, měla zakloněnou hlavu, dlouhé tmavé vlasy jí padaly až na zadek. To ona křičela. Elen doběhla k lavičce, ale pak se zarazila, ta žena měla kolem sebe jakousi auru. Kolem její postavy zářilo stříbrné světlo. Potom si také Elen všimla, že žena nemá normální oblečení, měla na sobě jakési šaty vytvořené z cárů nějaké látky, ty povlávaly, jako kdyby byla nějaká vichřice, i když (opakuji se, vím) bylo bezvětří. Najednou žena zmlkla. Narovnala zakloněnou hlavu a pomalu ji otočila směrem k Elen. Oči zářily do tmy jako drahokamy. Žena vykročila ladným krokem k Elen, ta se nemohla ani pohnout. Ne snad, že by se bála. Ale jakási neviditelná síla jí svázala nohy. Žena přišla až k Elen a natáhla ruku se stříbrnou aurou. Elen pohltilo všechno to stříbrné světlo. Žena uchopila její ruku, vyhrnula jí rukáv a začala jezdit prstem po její bílé kůži. Všude, kde se tím prstem dotkla, zářily na kůži stříbrné čáry. U toho si něco mumlala:
„…nástupce v pravý úplněk ukáže se a nastoupí na tvé místo. Jen vyvolené přitáhne tvá síla, jen vyvolené zůstanou stát a jen vyvolené jsou předurčeny k tomu, stát se bohyní noci…“
Když žena domluvila, pustila Eleninu ruku, na ní se třpytily stříbrné čáry a znaky.
„Opatruj se!“ vykřikla žena, potom se zatočila ve stříbrném víru a zmizela.
Elen otevřela oči, ležela ve své posteli, „byl to jen sen,“ pomyslela si. Letmo se dotkla své pravé ruky, tam jí ve snu ta žena nakreslila ty znaky. Zavřela oči a snažila se rozvzpomenout na další věci z toho snu, co se dělo pak? Tenhle sen se jí líbil, kdyby se totiž stal, byla by Bohyně noci, Elen chtěla být jiná, odlišná…
Podívala se na budík u své postele, bylo devět, ještě že byla dnes sobota… Vylezla z postele a začala se převlékat, když si sundala noční košili, všimla si, že má něco na pravačce…. Něco stříbrného. Rychle se tam podívala, ruku měla posetou nesčetnými stříbrnými znaky. Byla to pravda, nebyl to sen. Rychle sáhla do skříně pro nějaké tričko s dlouhým rukávem, nechtěla, aby si toho všimli rodiče.
Elen byla už po snídani, mamka jí poslala uklidit si pokoj. Letmo se rozhlédla kolem sebe, zdálo se jí, že by to už mohlo stačit. Posadila se na postel a zadívala se na okno, pod kterým stál psací stůl. Od skla se odráželo démantové světlo a svými neviditelnými paprsky malovalo na sklo světelnou kresbu. Trocha přímého slunečního světla dopadla Elen na ruku, v místě, kde měla ony tajemné znaky, ucítila nesnesitelnou bolest, jako by jí tam ty znaky znova dělali, ale tentokrát, jako by je vypalovali rozžhaveným železem. Rychle ucukla rukou. Jakmile světlo zmizelo ze znaků, bolest přestala.
Rozrušená Elen přešla ke stolu, ruku už měla zahalenou v černém šátku, jí vyhovovalo. Pravda je, že kdyby ji mamka nedonutila vzít si tričko s krátkým rukávem, vůbec by o tomhle jevu nevěděla. Lehce dosedla na židli u stolu a opřela si hlavu do nastavených dlaní. Kdyby tak o tom, co se stalo, mohla vědět víc! Jen co si to pomyslela, celý pokoj pohltilo stříbrné světlo, když zmizelo, Elen si všimla, že na stole leží stříbrný papír. Byl pokryt úzkým černým písmem:

Dnes v noci Ti vše vysvětlím, neměj strach.
Jsi vyvolená.
Ve 22:30 buď připravená ve svém pokoji, přenesu Tě k sobě.a
Neměj strach, všechno Ti vysvětlím.
Hlavně tam v pokoji večer buď!!

Elen se z toho všeho zatočila hlava. Přečetla si papír ještě několikrát, než jí začal dávat smysl. Někdo nebo něco se chystá vysvětlit jí, co se stalo. Večer musí být u sebe v pokoji, aby ji ten někdo mohl přenést k sobě... počkat přenést? Co to znamená. Opřela se zády o židli a papír hodila zpět na stůl. Papír vzplanul stříbrným plamenem a zmizel.
Celý den chodila Elen jako tělo bez duše. Nevěděla, co má večer dělat, má tomu někomu důvěřovat?
Elen se rozhodla v jediném okamžiku, půjde. Taky už bylo na čase, bylo totiž 22:25. Elen vyběhla do svého pokoje a brala schody po dvou. Co si má vzít na sebe? Chvíli uvažovala a pak se rozhodla pro své oblíbené černé kalhoty. Nad tričkem uvažovala dlouho, ale nakonec vytáhla jedno obzvlášť nepoužívané, bylo totiž stříbrné barvy a ta byla na Elen dost výrazná. Podívala se do zrcadla. Vypadala pěkně, stříbrné tričko zvýraznilo její havraní vlasy a bílou pleť. Posadila se na postel a netrpělivě poposedávala. Deset... devět... osm....
Tři.... dva..... jedna...... Elen se ponořila do stříbrného světla, dokonale ji pohltilo a odnášelo ji kamsi do neznáma.