Sinnue

Anotace: Takový pokus o lehce fantasy vyprávění.. něco jako vyprávění ve vyprávění.. prosím o komentáře

Tak jako každý sobotní večer, i tentokrát jsme se sešli - my, lidé z vesnice, kteří mají zájem o příběhy, u ohniště. Tu sobotu nás bylo o něco méně, protože začala práce na polích a lidé byli rádi, když přišli večer domů a odpočívali. Neměli náladu na povídačky. Ale já jsem vždy rád poslouchal příběhy. Nejraději ty, které vyprávěl starý Pešek. Hodně znal, hodně toho prožil na svých cestách po světě. Viděl různé zajímavé věci, o které se rád s námi, mladšími, podělil. Snad proto, aby nám dal ponaučení, snad jen pro ulehčení od starostí. Některé jeho příběhy byly téměř neuvěřitelné, kouzelné, pohádkové a jiné byly doložitelné i jinými vypravěči a pamětníky.
Pro tento večer si Pešek opět vzal hlavní slovo. Všichni jsme napjatě čekali, co pěkného nám poví. Na chvíli se zamyslel a pak začal vyprávět:
„Dnes vám povím o dívce jménem Sinnue. Krásnější dívku jsem jaktěživ nepotkal. Vlasy měla tmavé jak havraní peří a stejně tak jemné. Vypadala jako víla. Tento dojem ve mně umocňovaly nádherně hluboké a neuvěřitelně modré oči. K barvě vlasů se vůbec nehodily, snad proto vypadala tak tajemně a kouzelně. V den, kdy jsem ji potkal, na sobě měla prosté, ale krásné splývavé šaty barvy smetany a přes ně světlemodrý cestovní plášť.
Potkal jsem ji na svých cestách. Stála u brány ven z města, jehož jméno už si nepamatuji. Stála zamyšlená, zahleděná do svého nitra hledajíc odpovědi na nevyřčené otázky. Její krása mě k ní přitahovala, ale nejenom ta. Touhu poznat ji ve mně vzbuzovalo i tajemství šířící se kolem její čarokrásné postavy.
Oslovil jsem jí, ptajíc se jestli mohu být nějak nápomocen. Podívala se na mě svýma nádhernýma očima, pohledem plným moudrosti a smutku. V tom okamžiku jsem nebyl schopen slova. Zatajil jsem dech, čekajíc zda se dozvím něco, co by mohlo ukojit mou zvědavost. Na chvíli pohled zase odvrátila, ale pak začala zvolna vyprávět o svém životě. Něco takového jsem nečekal, ale napjatě jsem poslouchal její příběh.
Žila ve městě, u jehož brány jsme stáli, od svého narození. Matka jí zemřela při porodu, říkalo se o ní, že byla vílou, a proto porod nepřežila. Otec byl kožešníkem. V době jejího dětství učil Sinnue všemu potřebnému - od prací v domácnosti, až po to, jak zacházet se zbraněmi, aby pak mohl chodit na lov a z ulovených zvířat vydělávat kožešiny na prodej a nebát se při tom o ni. Sinnue tedy dospívala osamocená. Neměla nikoho než otce. Když pak i ten odešel na věčnost, zahynul na jednom z lovů, nezbyl jí nikdo. Neměla důvod proč zde zůstat, ale zůstala. Podvědomě cítila, že zde na ní ještě něco, někdo čeká. I když na ni lidé ve městě hleděli skrz prsty. Neoblomil je ani její dosud tak smutný osud. Ženy jí záviděly krásu víly, samostatnost a moudrost a muži ji chtěli mít za svou, o což ona nestála.
Najednou se ale stalo to, nač čekala. Naplnění jejího osudu. Milovala.
Potkali se u studánky v nedalekém lesíku. Často tam sedávala a zpívala si – o andělech, vílách, o moři a dálkách. Jednoho dne si k ní do trávy přisedl mladý muž s tváří anděla. Upřel na ní své oříškově hnědé oči, usmál se nádherným úsměvem plným lásky a něhy a přiznal se, že jej k ní přivolala ona krásná píseň. Seděli tak spolu dlouho, dívali se jeden druhému do očí, do duší a byli šťastni. Pozorovali spolu západ slunce, poté i hvězdnou oblohu. Něžně se milovali v orosené trávě a když pak slunce vycházelo a pohladilo jejich těla spojená v jedno, on vstal, roztáhl svá nádherná bílá křídla, naposledy ji políbil do vlasů, zašeptal pár posledních něžných slůvek a vzlétl do výše.
Když se pak Sinnue probudila, pocítila v sobě nový život. Šla rovnou do města, oblékla šaty barvy smetany a modrý cestovní plášť, zabalila si pár věcí s sebou a vydala se směrem k bráně z města. Naposledy se ohlédla a zamyslela se nad svým dosavadním životem. Vzpomínala na otce, na jeho rady a moudrost, na jeho lásku. Vzpomínala i na matku, již znala z otcova vyprávění. Zamyslela se i nad nocí, již právě prožila se svým andělem. A nakonec upnula své myšlenky k novému životu, jenž v ní pomalu sílil. Věděla, že to je dar. Nový smysl jejího života. Znamení, že je čas jít dál. Když jsem ji pak oslovil já, vyprávěla o tom všem s pocitem, že budu tento její příběh vyprávět dalším lidem dobrých srdcí. Poté se rozloučila. Naposledy se ohlédla do města, pak na lesík nedaleko za ním. Zašeptala tiché sbohem směrem ke hřbitovu. A vykročila vstříc dalším dnům. Šťastnějším? To nevím.“