Warrillow

Anotace: 13. díl o rudovlásce s očima jako z mechu a zlata. Konečně se dozvíte, kdo je muž s jizvou na levé tváři:) Za komenty jako obvykle máte mou vděčnost, mně osobně se tenhle dílek moc nelíbí, ale možná budete mít jiný názor:)

Rigel se zarazil, ale raději nic neříkal. Potřeboval si odpočinout a stejně tak i Warrillow, ta na tom byla poněkud hůře než on, tedy po psychické stránce. Tajemný muž je odvedl do útrob domu a posadil jeho milovanou bytost na jednu ze čtyř židlí, které stály okolo stolu. S úžasem pozoroval jak Warrillow na toho muže upírá pohled plný lásky a obdivu a opět se v něm vzedmula vlna žárlivosti stejně mocná jako horské řeky za jarních tání. Nedokázal by přežít, kdyby mu ten muž vzal jeho milovanou rudovlasou krásku, kterou miloval celým svým srdcem i duší a nikdy ten cit ani na chvilku nevymizel z jeho nitra. „Tak dost!“rozkřikl se na konec, když už ty jejich pohledy nemohl déle snášet. Vyskočil od stolu a chytil toho muže se zjizvenou tváří pod krkem. Kdyby chtěl mohlo být po něm během několika okamžiků, ale on to nedokázal, ještě ne.
Najednou ucítil na své paži něčí dotek, neotočil se po původci toho doteku, podvědomě věděl, že to nesmí udělat, výcvik z mládí v něm byl hluboce zakořeněný. Hleděl do očí toho muže. Spatřil v nich nesmírný klid, jaký ho zasáhl. Ten muž byl stejný jako on. Ani jeden z nich se nebál smrti, oba byly smíření s tím, že jednoho dne si pro ně smrt přijde a bylo jim jedno, kdy to bude, to ho zarazilo a donutilo malinko povolit stisk na jeho hrdle. „Proč to prostě neuděláš?“zeptal se ho klidným hlasem. „Ne!“ vykřikla Warrillow a snažila se odtrhnout Rigelovu ruku, i přesto, že věděla, že nad jeho silou nemá šanci zvítězit. „Přestaň, Warrillow!“ okřikl ji muž pevným hlasem nesnesoucím jakýkoli odpor, i přesto, že se mu špatně dýchalo. Rigela udivilo, že Warrillow se ihned poslušně stáhla a hleděla na ty dva. Na ten nesmyslný výjev kvůli jednomu pocitu, pocitu jménem žárlivost. Rigel nakonec odtáhl ruku z mužova hrdla, ten si jej promnul a vyčkával zda dostane odpověď na svou otázku, kterou položil. Rigel vytušil nač ten cizinec s jizvou čeká a přemohl se natolik, že odpověděl. „Nemohl jsem to udělat, protože ona k tobě vzhlíží. I když jsem si přál rozdrtit ti hrdlo, nemohl jsem.“
„Proč?“položil mu cizinec jednoduchou otázku. „Proč, ptáš se a já ti teď dám odpověď. Protože Warrillow by mi to nikdy ani na okamžik neodpustila a já bych s vědomím, že jsem jí způsobil bolest nedokázal nadále žít, to bych raději volil smrt.“přiznal se. „Rigeli, zde jsi vyřkl neměnnou pravdu, nikdy bych ti smrt tohoto muže neodpustila,“řekla pevným hlasem, dívajíc se mu přímo do modrých očí. Její zelené žhnuly zlatem, věděl, že to není dobré znamení. Najednou si připadal jako za dob svého dětství, kdy ho bratr utlačoval, v době kdy si musel vše pracně vybojovat. Teď se mu ta doba připomněla s větší silou než, kdy dřív. Nerozuměl tomu, nechápal to, jen prostě přeskakoval pohledem z muže na Warrillow a zpět.
Povzdechl si a upřel na něj tvrdý pohled. Záhadný muž ani nehnul brvou, jen mu oplácel stejnou mincí. „Miluješ ji?“zeptal se nakonec toho muže. Cizinec na chvíli váhal s odpovědí, ale nakonec přece jen Rigelovi odpověděl: „Ano, miluji ji celým srdcem i mou duší. Jak by někdo mohl nemilovat takovou bytost jakou je Warrillow?“zeptal se. Rigel ani nevěděl co dělá, žárlivost ho nyní cele ovládla, chtěl tasit meč, ale Warrillow se mu postavila se svým mečem. Její odhodlaný výraz ho zaskočil.
S mečem v rukou a divokým výrazem vypadala jako nějaká válečná bohyně. „Nedovolím ti, abys zničil mojí rodinu!“ promluvila ledovým hlasem, který Rigela přimrazil na místě. „Rodinu?“opakoval nechápavě. „Ano, rodinu. On je můj bratr, Rigeli!“ potvrdila.
Z ničehonic mu do myšlenek pronikla vzpomínka na dobu, kdy potkal Warrillow. Na dobu, kdy se jí ptal jestli nemá bratra. Vybavilo se mu to tak ostře, jako by se to stalo včera a ne před lety. „Aredd,“ vydechl nakonec. „K Tvým službám!“ usmál se na něj a jeho ledová maska roztála. Nyní si i Rigel všimnul nápadných očí, očí do kterých se zamiloval u Warrillow. Její i Areddovi měli stejný tvar, i když barva byla jiná. Ona měla oči jako mech postříkaný zlatem, ale on měl oči pouze znepokojivě zlaté. Zvláštní barva, pomyslel si Rigel.
„Myslel jsem, že masakr Taroku nikdo nepřežil až na Warrillow,“ vyřkl své myšlenky Rigel nahlas. „Zbylo nás jen pár, kdo přežili. Většinou to byli ranění, co předstírali smrt a na něž nikdo nepřišel, ale většina jich stejně nepřežila první zimu. Celkově co jsme přežili zimu nás bylo pět. Z toho jedna dívka, kterou znásilnili a pak ji pohodili, díky čemuž přežila. Ale bojím se, že její duši už nikdy nikdo nevyléčí.“posmutněl. „Znala jsem ji?“ vložila se do hovoru Warrillow. „Nevím, jmenovala se Monique a byla docela hezká, je jí škoda.“
„Monique jsem neznala, a o žádné dívce toho jména jsem nikdy neslyšela, ale když to říkáš ty tak musela být opravdu skvělá.“
„Byla,“ řekl potichu. Warrillow pochopila, že na toto téma již nemá cenu dále pokračovat v hovoru. Zničehonic se křehká Warrillow ocitla v drtivém sevření bratrových paží. Nerozpakovala se a taktéž ho objala. „Warrillow já jí nedokázal zachránit, nešlo to!“ vzlykal jí do vlasů. Hladila ho po širokých zádech a snažila se bratra utišit.
Rigel jen tiše pozoroval ten výjev, který se mu naskytl. Nyní již věděl jak Warrillow vypadá v jeho náručí a jak směšně to muselo působit, když se mu postavila se zbraní v ruce. Málem se začal smát, když viděl ten obrázek z minulosti, kdy mu vyhrožovala jeho vlastním mečem. I Když byla vysoká tak jemu i Areddovi sahala sotva po ramena. Postavu měla štíhlou a silnou, ale jevila se křehce.
„Chmm,“ odkašlal si, aby na sebe strhl jejich pozornost. Aredd přestal plakat a konečně povolil sevření, kterým drtil Warrillow. Ulevilo se jí, že jí pustil, ale pak se sama za sebe zastyděla, že tak smýšlí. Byl to přece její bratr a nyní i její jediný žijící příbuzný. „Aredde, schvaluješ mi tvou sestru?“ zeptal se Rigel vážným hlasem. „Ano,ale myslím, že Vás jednou něco stejně rozdělí, mám neblahou předtuchu, ale do té doby buďte šťastní!“ popřál jim zcela upřímně a od srdce. „Děkuji ti, nyní mohu mít čisté svědomí!“ říkal, ale myšlenkami byl již zcela někde jinde.
„Jistě jste unavení, běžte si lehnout. K dispozici je vám ložnice.“ nabídl jim velkoryse. Warrillow se musela usmát, když na Areddovi viděla jak moc se musel přemáhat, aby vyslovil, že ložnice je k dispozici jim a ne jenom jí. „Díky,“řekla a stiskla mu přitom paži. Usmál se na ní. Jizva na jeho tváři se roztáhla a Aredd tak působil víc hrozivě než mile.
Rigel uchopil svůj meč a odepnul si ho z boku. Potom šel do ložnice. Zjistil, že se tu nic nezměnilo, postel byla pořád stejná a stejně pohodlná. Akorát na jeho délku. Sundal si košili i boty a zalehl. Meč si nechal u postele, tak aby ho mohl snadno použít, kdyby něco hrozilo. Založil si ruce za hlavou a i přesto, že byl unavený nedokázal usnout. Asi za hodinu vešla potichu do pokoje Warrillow, sundala si koženou kazajku a zalezla do postele. „Rigeli, vím, že nespíš,“ nadechla se a pokračovala. „Co ti dělá starosti?“ zeptala se jemně a přitom se na něj zahleděla. Pohlédl na ni. Viděl tu dokonalou krásu a již asi po tisící si uvědomil, že je ten nejšťastnější muž na světě. Zaslouží si vědět, co ho trápí. Povzdechl si, ale nakonec spustil. „Bojím se, že se předtucha tvého bratra splní. To je mé trápení,“ přiznal se. Jako blesk ho zasáhla další vzpomínka. Uviděl tu kresbu, co stvořila něžná ruka jeho lásky. Bál se, že se to opět stane skutečností a ona mu bude blízko a přesto daleko. Po druhé by to již nepřežil. Usmála se, položila mu hlavu na hruď a zavrněla, že nemá smysl se zbytečně obávat, že s ním hodlá prožít celý život.
Rigela píchlo u srdce. Celý život. Celý jeho život, pomyslel si. Až on zemře, ona si bude moct vybrat někoho jiného. Děti Země mají mnohem delší život než lidé, oni neumírají jen někam odcházejí. Nedokázal ovládnout své pocity a nechal je, aby ho zaplavily. Po tváři mu stekla jediná osamělá slza. Přivinul k sobě Warrillow a nechal se ukolébat jejím tlukotem srdce, který cítil na svém těle. Ráno ho probudilo zašimrání něčeho na své tváři. Otevřel oči a uviděl nad sebou Warrillow, která se skláněla nad ním a to, co ho lechtalo byly její vlasy. „Dobré ráno,“ pravila a líbezně se usmála. „Dobré,“ opětoval jí pozdrav. Políbila ho na rty a bezděčně sjela rty po jeho šíji. Rigel se zachvěl, tohle od ní nečekal. Obejmul ji s dlouho potlačovanou vášní. Líbal ji na nos, čelo, rty i na šíji. Nedokázal se najednou ovládnout. Warrillow mu polibky hojně oplácela a rukama mu přejížděla po těle. Oba zaplavilo šílenství vášně. Už,už jí strhával halenku, když se ovládnul. Nemohl to udělat tady a teď. Nemohl se zostudit před jejím bratrem, který v něj vložil důvěru. To by nedokázal.