Kámen duší

Anotace: První část. Po staletích míru se vrací plameny válek... Kdo se odváží uvolnit tajemnou sílu, ukrytou v nevinně vypadajícím balvanu?

Na noční krajinu zvolna padaly bělavé sněhové vločky. Bílá peřina už pokrývala celou zem, kam až oko dohlédlo. Všechno vypadalo klidně a pokojně. Ticho přerušovalo jen občasné zašumění v korunách mohutných borovic. Zasněžené větve stromů se skláněly pod tíhou, jakoby se chtěly poklonit před silou a krásou matky přírody. V měsíčním světle vypadala krajina, jako kdyby ji nějaký mistr vyrobil ze stříbra.
Do noci se ozvalo zavytí, podobné vlčímu, ale znělo tak nějak temněji. V odpověď se ozvalo další, o něco hlubší. Lesem se něco blížilo. Zledovatělý povrch sněhu praskal pod něčíma nohama. Rychlé kroky se přibližovaly. Ze stínu mezi stromy vyskočila drobná postava. Nepříliš vysoká, ale ani ne malá. Zahalená do tmavého pláště s kapucí, doběhla až na malou mýtinu uprostřed lesa.
Na opačném konci mýtiny stál vysoký oválný kámen. Byl porostlý mechem a zpola zasypán sněhem.
Postava se pomalu přibližovala směrem ke kameni. Vypadala, že je ve střehu, a že neustále sleduje okolní lesy. Krok za krokem přecházela z jednoho konce mýtiny na druhý.
Z ničeho nic se zastavila. Bez hnutí stála a naslouchala. Zdálo se, že je vše v pořádku, ale její vycvičený sluch přece jen něco zachytil.
Najednou z lesa vyskočilo obrovské stvoření. Vlku podobný netvor, který však byl alespoň dvakrát tak velký, než je obvyklé, se stříbřitě bílou hustou srstí skočil přímo na postavu. V posledním okamžiku se vlkově kořisti podařilo uskočit stranou. Přitom jí z hlavy sklouzla kápě. Na měsíčním světle se objevila ženská tvář. Její dlouhé špičaté uši a jemné rysy ve tváři ale napovídaly, že je v ní i kus národa elfů.
Žena vytáhla zpod pláště dlouhý úzký meč a postavila se netvorovi na odpor. Zvíře se připravilo k dalšímu útoku. Skočilo po ženě a ostrými drápy ji jen tak tak minulo. Ta se však včas přikrčila a dostala se tak na krátkou dobu vlkovi do zad. Rychle své výhody využila a bodla. Tenká čepel zvířeti projela zadní tlapou. Vlk zaúpěl a ohnal se po útočníkovi. Zraněná končetina však neunesla jeho váhu a netvor se skácel do sněhu.
Vydal ze sebe uširvoucí zavytí. Poloelfka se pomalu blížila ke zvířeti, aby mu uštědřila poslední ránu. Vtom se z lesa vyřítil další vlk a okamžitě se na ni vrhl. Ani tentokrát však útok zvířeti nevyšel. Poloelfka po něm sekla a zranila ho na přední tlapě. Vzápětí zarazila svůj meč hluboko do vlkova hrdla.
Druhé zvíře se raději dalo na ústup. Jak nejrychleji mohlo, odbelhalo se zpět do lesa.
Poloelfka si otřela ostří meče do pláště a schovala jej zpátky na jeho místo.
"Našli mě. Musím si pospíšit." Pronesla sama k sobě. Obrátila svůj pohled od mrtvoly, z jejíhož krku se řinula tmavě rudá krev, na kámen na konci mýtiny. Rychlým krokem se k němu vydala, ale pár metrů před ním se zastavila. Jakoby se bála něčeho, co se v něm ukrývá. Postoupila o další tři kroky. Teď už byla od kamene jen malinký kousek. Opatrně natáhla ruku v kožené rukavici a dotkla se povrchu balvanu. Cítila, jak jí konečky prstů jemně brní. Stáhla ruku zpět a sundala si rukavici. Znovu se dotkla kamene. Brnění jí teď prostupovalo celou dlaní. Cítila, jak se hrubý povrch otepluje. Opravdu, sníh na kameni se začal rozpouštět. Za chvíli už byl menhir natolik rozpálený, že z něj poloelfka musela dát ruku pryč. Všechen led na kameni už roztál, i sníh v jeho blízkém okolí.
Najednou se země kolem kamene zachvěla. Otřes způsobil, že z větve nad kamenem spadla trocha sněhu na jeho povrch. Zmrzlá voda se se zasyčením vypařila.
Poloelfka ucítila slabou bolest ve spáncích, která však rychle nabírala na síle. Za chvíli již byla nesnesitelná. Poloelfka se chytla za hlavu a podlomily se jí kolena. Bolest ale zmizela tak rychle, jako se objevila. Místo ní se poloelfce v hlavě rozezněl hluboký burácející hlas.
Nejdříve říkal nějaká slova, ve starých zapomenutých jazycích, kterým poloelfka nerozuměla.
"Čeho si od nás žádáš, smrtelníče? Proč nás budíš z našeho spánku?!" Hlas zněl velmi přísně a rozzuřeně. "Víš ty vůbec, kdo jsme?!"
"Ano vím. Jste duchové kamene. Přišla jsem, abych vás požádala o pomoc." Pronesla poloelfka trochu roztřeseným hlasem.
"O pomoc? Proč bychom ti měli pomáhat. Nejsme ti nijak zavázáni."
"Mně ne, ale poslal mě někdo, komu jste své služby přislíbili. Posílá mne veledruid Forim, můj otec."
Hlas z kamene se odmlčel. "Máš klíč?"
"Ano, mám ho u sebe." Řekla poloelfka a vytáhla z vaku u pasu prapodivný klikatý zlatý klíč. Na jednom konci byla kulatá ozdoběň, v jejímž středu se blýskal malý safír. Na druhé straně se nacházel složitý trojhranný mechanismus.
Uprostřed kamene se objevil malý, žlutě zářící otvor. Poloelfka Do něj pomalu zasunula klíč a otočila jím. Ozval se další dunivý otřes. Klíč jakoby vklouzl do kamene a ten se celý rozzářil. "Konečně. Náš čas nadešel."
Poloelfce se opět roztřeštila hlava. Z kamene vyšlehl paprsek jasně žlutého světla a zalil klečící ženu. Celý kámen potom vybuchl oslepující září.
Poloelfka ležela ve sněhu před kamenem. V hlavě jí zněl hlas: "Náš čas nastal, nyní ty a my jedno jsme..."