Pozemské hvězdy 4.část

Anotace: -

Když spadne listí, spadnu já. To už pro mě je takové pravidlo, které platí po celou zimu.

Listí je na zemi a na něm se objevilo slabé náledí, které i přes svoji miniaturní tloušťku klouže, jako sklo. Přes dopoledne roztaje a přestane být vražednou zbraní, ale pro mě, když vstávám v šest, to rozhodně vražedná věc bude. A díky tmě, která panuje ještě o půl sedmé, je to dvakrát horší. Bůh asi počítal s tím, že ráno se budou všichni jen dívat z okna a obdivovat krásu zimy a ne že se poženou přes půlku města dřív, než sklo stačí roztát. Asi měl v krvi kapku alkoholu, nebo po těch staletích, kdy vznikly školy byl pořád nasupenej na Adama a Evu.
No, kdo by taky nebyl. Asi by mi vadilo, kdyby mi někdo snědl oblíbenou obživu. Bůh musel být katastroficky lidskej, pokud se cpal furt jabkama. To asi dává smysl.

Adam a Eva mu snědli jabka, takže se na ně naštval. Když to shrnu, je to jednoduché.

Ještě s navlhlýma vlasama ze sprchy se ženu k autu. Bez make-up si připadám divně nahá. Zajímalo by mě, nač jsem myslela, když jsem lenivně a neuvěřitelně pomalu chystala snídani, kterou jsem stejně nedojedla. Škola začíná v sedm, ale raději budu ve škole stát jako první, taktéž jako idiot, než abych přišla pozdě a dostala další neomluvenou hodinu.
Už tak mám dost zameškaných hodin. A to hlavně těch neomluvených. Nedivila bych se, kdyby z toho byla dvojka, nebo trojka z chování a mě vyrazili. Ale můj průměr je dobrý. Takže se to vyvažuje. Co je důležitější? Docházka či známky?
Pro starý semetriky asi obojí, pro zmetky docházka a pro ty miloučké a hloupoučké učitele známky. Chování už neřeší. Možná.

 

První hodinu je matika. Mírně lituji a do mysli mi proplouvá lstivá myšlenka ve formě ,,První den se do školy chodit nemá“. Je sladká a rozhodně přijatelná pro nezodpovědného člověka, ale já jsem se alespoň na jeden den rozhodla být zodpovědná. Ať tomu bude někdo věřit nebo ne, já tomu věřím.

Nebo alespoň věřím tomu, že se o to snažím. Lepší než nic. Vejdu do prázdné třídy. Žaluzie jsou zatažené, takže ve třídě panuje naprostá tma. Sednu si do úplně poslední lavice. Se skřípotem odtáhnu židli dál od stolku, posadím se na ni a dám si nohy na stolek. Když už sama, tak alespoň pohodlně! Vytáhnu z kapsy blackberry a napíšu rychlou zprávu Jessice.

Kde jsi?

Odpověď mi přijde takřka do vteřiny.

Už hodinu stojím u zrcadla. Nevíš, co si mám vzít na sebe?

Představa Jessicy, jak vstává už v šest je směšná. Kouknu se na digitální hodiny na mobilu. Má sotva deset minut.

Nevím. Přijď v pyžamu. Kdy tě mám čekat?

Druhou hodinu. Drž mi místo.

V duchu nadávám, že mě tu nechá samotnou napospas spolužákům, se kterými si řeknu sotva jedno slovo. To se skládá z A,H,O a J. Shodím nohy ze stolu a skloním se po desku lavice. Vytáhnu z batohu sešit a vytrhnu z něj kus papíru. Tužkou na něj naškrábu Jessičino jméno s příjmením a položím jej na lavici vedle sebe a tiše se modlím, aby některý z třídních idiotů jen nepřišel, nevzal papíru do ruky, nezmuchlal ho a nehodil po mě povýšený škleb říkající ,,Kašlu na tebe“.
Nohy nechám na zemi, jen je přehodím přes sebe a pohodlně se opřu o opěrátko židle. Do třídy se začínají trousit spolužáci. Rozjařeně si povídej, pravděpodobně si vykládají nové zážitky z léta. S úkosem je sleduji. Divím se, že někdo může do školy jít s tak dobrou náladu. Ranní vstávání je ani trochu nezdeptalo.
V ruce mi zavrní mobil. Otevřu textovku. Ještě než položím prst na displej na ikonku se žlutou obálkou vím, že je to Jessica.

Mám problém! Píše mi.

? Odepíšu během vteřiny.

No… střevní potíže.

Jsi mrtvá.

Jsem naštvaná. Ještě aby ne! Nechá mě tu první den samotnou, absolutně bez nálady.

,,Ahoj, můžu?“ Ozve se nade mnou tichý hlas. Zvednu hlavu. Vedle mojí lavice stojí brunetka s vlnamy zakroucenými až po pás. Velké čokoládové oči se mi nejistě opírají o tvář.Vykouzlím na obličeji úsměv.

,,Mě se ptát nemusíš.“

Plaše se usměje a zajede do lavice. Nová studentka, dojde mi.

,,Jsi tu nová?“ Zeptám se jí.

,,Ano. Přestěhovala jsem se.“ Odpoví mi s plachým úsměvem.

Přikývnu a znovu se věnuje blackberry. Poslední místo, které je volné je přímo před katedrou. Hodně štěstí.

Obdivuju, jak někdo může odepsat tak rychle. CO?!

Jízlivě se usměji.  Má chodit první den včas. Uvnitř se cítím trošičku provinile, ale naštvanost, že mě to nechala, provinilost velmi dobře přebíjí.
Neznám jediný dobrý, anebo špatný důvod, proč by vyučování mělo začít hned den po uvítacím ceremoniálu. Učitelé pravděpodobně chtějí, abychom se dostali ,,do staré kůže“, ale pravděpodobně jim nedochází, že puberťáci se do staré kůže nikdy nedostanou. Buď začnou chlastat, hulit anebo sexuální život pro ně bude stejně nezbytná věc jako pít, nebo spát. Hodiny, které tikají hned nad mojí hlavou mají pozoruhodné účinky. Jejich pravidelné, líné tikání mě udává do stavu, kdy jen slova učitela, poučky, o kterých nám hovoří jako o nezbytně nutných středoškoláka téhle školy, jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vědomě si nepamatuji nic. Pomalu se mi začínají zavírat oči, až nevnímám vůbec nic.

Stojím na rozlehlé pláni. Je zima, z oblohy se hustě sype sníh. Kolem mě jsou jen velká pole, které mi zakrývají výhled na ostatní kolem nic. Čekám nějakou naději, která by vyskočila ze zmrzlé přikrývky ležící na zemi, chytla mě za ruku a odtáhla na konec plání. Tam, kde je teplo a kde najdu smysl, proč tu jsem. Udělám několik kroků. Je těžké zvednou nohy a znovu je zabořit do sněhu, který se pod mojí váhou hned propadá. Ale krok za krokem se probíjím dál a dál. Po několika pravidelných krocích, které mi duní v hlavě, otočím hlavu a ohlídnu se. Stopy, které jsem vytvořila před pár sekundami, zmizely.
Najednou cítím, jak mě přemáhá únava. Zavírají se mi oči, svaly ochabují. Necítím skoro nic. Ztěžka se držím na zmrzlých nohou.
A najednou se přede mnou objeví postava, vyšší o hlavu, ne-li o dvě. Černé vlasy jí padají do očí, úsměv se na mě pod skrytou rouškou zle usmívá. Rozum mi radí, že se mám bát a co nejrychleji utéct, ale opak rozumu mi říká ,,stůj“. Netřepe se zimou jako já, ačkoli má na sobě jen černé tričko s krátkým rukávem. Nemrzne, ačkoli nemá boty. Chci otevřít pusu a zeptat se ho, kdo to je, ale v tu chvíli mi mozek vypoví službu. Jen cítím, jak padám na zem a ledové krúpěje sněhu se mi zarývají do tváře. Něco mě táhne pryč. Melodií, která mi připadá povědomá.

Někdo se mnou zatřese. Prudce s sebou cuknu. Několik hlav se po mě otočí.  Zjišťuji, že vrchní budič byla nová holka, zabírající místo vedle mě a zároveň původní místo Jessicy.

,,Promiň, že tě budím,“ Šeptne. ,,Ale měla by jsi si dát pozor. Učitel už se po tobě ohlížel. Tuším, že ještě jednou a šel by tě sám vzbudit.“

Ztěžka na ni zamrkám. Najednou ticho ve třídě a náš rozhovor sejme ohlušující rachot zvonku ohlašující konec hodiny. To jsem ležela polomrtvá přes čtyřicet minut? Zývnu a zvednu se.

,,Chceš jít se mnou?“ Ptám se nováčka a udělám krok ke dveřím.

Na chvíli se zarazí, ale pak přikývne. Usměji se na ni a s ní po boku se vydám o patro níž. ,,Jak se vůbec jmenuješ?“ Zeptám se jí.

,,Nemám jméno.“ Odpoví mi.

S pohrdavým úsměvem se na ni podívám. ,,Když myslíš..“ Pokrčím rameny. Když scházíme schody do přízemí, konečně se ozve.

,,Přátelé mi říkají Engly.“

Trkne ve mně. ,,Engly?“ Zopakuji po ní.

Údajná Engly přikývne a usměje se na mě. Veškerá plachost opadla. Zamračím se. Její jméno mě nutí k otázce.

,,Znáš nějakou… Lori?“ Ptám se opatrně.

,,Lori? Ne, nikoho takového.“

,,Jsi si jistá?“

Zastaví se a podívá se mi do očí, které se mi vysmívají. ,,Naprosto.“