Lilith - Kniha první

Anotace: -

I.

Dlouho jsem přemýšlela, jaké to je být "živá", jaké asi je moct cítit doteky rukou, kolem kterých den co den procházím jako neviditelný šedý paprsek při dešti, jako zářící pruh světla při letním slunci.

Ano, jsem mlhou bez lidského těla, bez masa a kostí, bez tváře, bez vůně, bez duše a pocitů. S ránem, když vyjde slunce, procházím se po ulicích, kde spěchají desítky lidí do svých prací, proplétám se jako paprsek sluneční niti mezi nimi. V dešti se stávám vznášející se vodní parou a ulpívám lidem na kabátech a jejich deštnících, kterými se přede mnou snaží ochránit. Netuší, že jsem všude kolem nich, nikdy by ani nepochopili, jak je to možné.

Přála bych si mít tělo, dotknout se kapek deště, ... jaké asi jsou na omak? Za těch desítek stovek let jsem jeho součástí v každé kapce, a přesto nevím, jak voní, zda lze jej ochutnat lidskými rty. Chtěla bych... chtěla bych si sednout na rám okna a poslouchat, jaké zvuky déšť provádí s plechovým okapem, chtěla bych se proplétat mezi jednotlivými kapkami a nechat se celou zmáčet, jakou jsou mnohokrát zmáčeni ti, kteří spěchají na chodnících města.

A nejvíc ze všeho, bych vám chtěla vyprávět příběh, který se nám stal. Jo, nejsem tu jediná, jsou nás desítky, stovky ba snad celé tisíce nás prostupují kapkami deště, paprsky slunce po celém světě. Všude, kam se podíváte, můžete si být jistí, že jsme tam. V korunách stromů, v hromadné dopravě, v nemocnicích, kostelech, obchodních centrech, pod vodou, ... prostě všude. A každý z nás má na tomhle světě svůj důvod, protože jsme byli určeni chránit vás lidi, dohlížet na to, aby osud došel toho správného cíle, který už každý z vás má jasně nalinkovaný předem.

Občas je takováhle starost fakt senzační povyražení, někdy si říkám, jaké by to bylo nemuset se ohlížet na vás, nemuset poslouchat vaše hloupé nářky nad ještě hloupějšíma věcma. Jako třeba loni, ta slavná zpěvačka, kterou jsem dostala za trest na starost. Peníze měla všude, mohla si je cpát i do povlečení a dělat z nich polštáře. Kupovala za ně drahý domy, kožichy, šperky, tahala se s kdejakým pochybným nagelovaným svalovcem, kterej ji chvíli obíral o její prachy, jistě za sex v těch nejrůznějších exotických destinacích, na který lákaj cestovky, platila si drahý výlety letadlem, neobtěžovala se vařit, chodila do nejluxusnějších restaurací, dokonce si na večeře zalétávala často do Itálie a Paříže. Štětka! Ale to vše jí bylo málo. Každý večer se opíjela ve svém pokoji s výhledem na pobřeží v Riu a litovala, proč není víc slavná, při pohledu na svůj účet si vždy dolila svou sklenku whisky, kterou nakonec zapila pár prášků na spaní a proti kocovině. Cha, měla všechno, zdraví, díky plastickým doktůrkům, taky s nima spala, měla dokonce i krásu, díky hlasu měla slávu a díky slávě prachy. A stejně po nocích brečela, že nemá nic. Asi jí byl její promiskuitní život plný peněz

Hlídat úspěšné lidi. Dohlížet na to, aby se jim dále dařilo v jejich zku****, zazobaným hnízdě, kterýmu říkají tak sobecky "domov". Co víc si přát! Snad raději se vypařit jako ta vodní pára. Jenže to my nesmíme, musíme u vás stát až do vašeho konce. Někdy je ten váš konec pro mě opravdu vysvobozením. Všichni jsou v černým, hystericky na hřbitovech vzlykají nad rakví posetou tunou květin, škoda jich, a já si jen říkám. Sakra už ho/ ji spusťte dolů, ať už mám konečně klid. Netvrdím, že je to tak pořád, takových je naštěstí pro mě málo, ale občas takový jsou! A nejhorší kombinace je boháč a sr**č v jednom těle. Takovej mi vždycky ubere pořádnou dávku síly.

II.

Asi bych vám měla nejdřív hezky od začátku říct, proč vám tohle všechno líčím. A proč tu jsem teď jenom já sama. Popravdě, nevím, proč jsem tu jediná, vlastně tuším to, ale jistá si nejsem. Za poslední dobu se toho tolik stalo. Spousta věcí, na který bych chtěla zapomenout, prostě je jednoduše zaspat, jako mohou lidi zaspat podrážděný žaludek z předešlé nepovedené večeře. Jo, dupnout na nějaký tlačítko, jako v autě na brzdu a zapomenout na všechno, co nechci, aby se dřív stalo, to by se mi líbilo.

Abych nezapomněla, jmenuj se Lilith a na tomhle světě jsem od dob, kdy sem přišli první lidé. Nejčastěji ale působím v Mexiku nebo tak různě po Evropě. Nemám rodinu, vlastně nikdo z nás ji nemá, jen jsme se všichni tak nějak ocitli vedle sebe, už od dávna, ani nevím, kde se ostatní vzali, ani kde já.  Do mé nejbližší "pracovní" tlupy patřil Samuel, nejstarší z nás, moudrý a spravedlivý, byl naším vůdcem, mozkem. Rozhodoval o tom, kdo koho dostane na starost, kdo příště nepoletí na zem, prostě o všem. Já jsem ze všech nejmladší. Samara byla o něco starší, zažila totiž v  roli patronky víc smrtelníků, než jsem do dnes ohlídala já. Se Samarou často rozjímal Jákob, byl přibližně ve stejném patronském věku jako ona.  Já jsem ale úplně nejraději čas trávila s Danielem.

Byl o něco starší ve své patronské práci, ale i přesto byl se mnou rád, ostatní totiž považovali moje názory za nezkušené, hloupé a komické. Nikdo mě nebral vážně jen Daniel. Nikdy mi neřekl jménem. Je to zvláštní, nebyl o tolik starší patron, a přitom mi neřekl jinak než maličká. A i když jsme každý byl vyslán do jiné vzdálené země, každý večer jsme se spojovali čtením myšlenek. Abych to přiblížila vám lidem, bylo to jako telepatie ale taková, kdy vám hlas toho druhého zní v uších, jakoby stál vedle vás a šeptal vám každou větu. Vždy jsme v určitou hodinu každý zamířil ve městě na místo, kde byl nejkrásnější pohled na západ slunce. Povětšinou to byla nějaká skaliska u zálivů, vrcholky hor, rozlehlé polní pláně... Rozplývali jsme se tam a jeden druhému "šeptal". Vydrželi jsme si takhle povídat skoro až do dalšího rozednění slunce. Na noci bylo něco kouzelné, na těch pár hodin jsme totiž měli něco jako lidské tělo. Mlžný opar, který byl spojen do tvarů těla. Nikdy jsem ale Danielovo mlžné polotělo nespatřila. Vždy jsme si povídali na dálku, nikdy ne blízko sebe. Škoda, kdybych si uměla představit, jak může vypadat, určitě by byl krásný. Měl by vysokou štíhlou postavu s ramenama tak akorát pro obejmutí, vlasy by mu ve slunci hrály světlým zlatem jako letní pole s kukuřicí a volně padaly do tváře. A oči, ty by měl nejúžasnější na celým světě za celá století. V jejich modré barvě by se dalo utopit jako v moři.

Často mě škádlil a vyptával se, jak vypadá moje mlžené polotělo, posmíval se mým uším, přitom je nikdy neviděl, říkal, že je musím jistě mít jako slon, když jsem tak zvědavá. Občas při našich nočních debatách, když jsem pozorovala měsic, šeptával: ,,Počkej, maličká, až nám jednou zůstanou těla napořád, najdu si tě  a  pěkně si tě prohlédnu od hlavy až k patě!", věděla jsem že to nemyslí vážně. Proč by on, chtěl najít zrovna mě, Samařino polotělo muselo být jistě krásnější než to moje. Nikdy jsem to svoje neviděla, protože nikde v noci na všech stráních, kopcích a skaliscích nejsou zrcadla, ale vím to. Určitě nestojí za nic. Natož, aby stálo za to,  že mě Daniel půjde hledat přes celý svět, aby našel místo, kde se ze mě, z patronky, stal poločlověk. Ale to je ještě daleko, nepředbíhejme.

Jak jsem řekla, jsem tu sama, tuším, že ostatní asi splnili svou poslední povinnost a stali se poločlověkem. Poločlověk je napůl člověk a napůl patron, když ohlídá poslední život, který mu je přidělen, zbaví se křídel, ztratí veškerou svou moc, včetně telepatické komunikace s ostatními. A začne pomalu hnít v lidském těle na místě, kde naposledy sloužil jako patron. Je tak hodně nepravděpodobné, že se mezi sebou patroni ještě kdy uvidí, navíc nikdo z nás nikdy neviděl mlžné polotělo jiného patrona, proto by se ani nikdo z nás nemohl vzájemně poznat. Setkání s Danielem je prakticky nemožné. Navíc, pořád jsem tu, pořád se vznáším mezi lidmi, pořád čekám, jak to dopadne s mou poslední svěřenkyní. Tak a teď víte, co já. Ostatní asi získali svá polotěla a já sloužím svou další hlídku. Musím zapomenout, musím přestat myslet na Daniela. Jsem  téhle tlupy poslední, jak dlouho budu sama? Nevím, nechci to vědět.

III.

,,Alexis, pojď domů, je pozdě." Cathrin, žena na vysoké úrovni, matka pěti leté Alexis,  nikdy nebyla opravdovou matkou, vždycky jen dokázala svou dceru prezentovat jako další lepší kus jejího nábytku, šatníku či jiné věci z její paláce. ,,Sakra, slyšíš! Bude večeře, jestli nebudeš včas umytá k večeři, nedostaneš najíst, tak už pojď!" Uměla Alexis jen peskovat a vymýšlet pro ni nejrůznější tresty. Byla tak strašně zahořklá, že neuměla svému jedinému dítěti pohladit vlasy, setřít slzy z tváře, políbit. Uměla jen křičet, což se obrovsky podepsalo i na samotné Alexis. Holčička byla zamlklá, lidem nedůvěřovala, před lidskou rukou uhýbala, bála se jako pes, že dostane ránu. Bohaté děvčátko, které nemělo nic než přepychový pokoj a pět vychovatelek. Nikdy s nikým nepromluvila, snad se bála matky, snad ji chyběl otec, ten odešel za mladší holkou od modelingové agentury, pro kterou fotil. Seznámili se při focení aktů pro kalendář, po první fotografii skončili v posteli a zůstali v ní až do fotky poslední. Dvanáct týdnů focení, dvanáct týdnů vášnivého a perverzního sexu, než se přiznal těhotné manželce o své nevěře a odešel z domu. Teda spíš byl vypráskanej z Cathrinina domu, než že by odešel dobrovolně.

Toho večera, co odešel, se Cathrin zhroutila a ještě té noci se narodila Alexis. Od jejího prvního vzlyku jsem věděla, že jsme propojené. Nikdy ji nenechám jejímu osudu, budu při ní stát a chránit. Už jen pro ta kukadla, která se na mě tak udiveně dívala, když ji doktor vytáhl celou od krkve z matčina lůna. Přísahám, že v tu chvíli, ač nic necítím, jsem její pohled cítila po celém mlženém oparu. Zachvěla jsem se a jsem si stoprocentně jistá, že malá Alexis mě jako jediný člověk spatřila. Lidé na své patrony nevěří, proto nás nevidí, ale Alexis byla jiná, její oči už od narození vypovídaly o obrovské síle a odhodlanosti.

"Máš špinavé ruce, Alexis, slyšíš." Konstatovala Cathrin u obrovského oválného stolu z protější strany. Nemohla přes takovou vzdálenost vidět ani výraz na tváři děvčátka, natož nějakou špínu. ,,Jasně jsem ti řekla, že se máš umýt, copak chceš být další večer bez večeře?" Brr, seděla jsem na židli vedle Alexis, samozřejmě jako mlžný, neviditelný opar a nechápala jsem Cathrinina slova stejně, jako je nechápala malá holčička. Chtěla jsem ji obejmout a odvést pryč, kdybych tak mohla. Kdyby... Po chvíli se Cathrin zvedla, zaryla své dlouhé umělé nehty děvčátku do košilky tak hluboko, až Alexis vytryskly slzy. Ale nezaplakala, bez jediného slova nechala své tělíčko vláčet po mramorových schodech, do třetího patra, do nejvzdálenějšího křídla paláce, kde měla holčička pokoj. ,,Až se naučíš chovat jako mladá dáma, dostaneš najíst! Špinavé holčičky ke stolu nepatří!" Práskla Cathrin dveřma a zamkla dveře, jednou, dvakrát a snad i třikrát. Děvčátko smutně koukalo na fotografii pověšenou naproti její posteli, byla na ní s maminkou a narozeninovým dortem s jednou svíčku. Cathrin ji tam objímá a tváří se, jako by narozeninový dort patřil přímo jí. Obě jsou tam šťastné, což se o současné situaci nedá říct. Stále věřím, že mě Alexis vidí, sedla jsem si na okraj postele a hladila ji po vlasech celou svou mlhou. Rozprostřela jsem se kolem celého vyhublého tělíčka, až Alexis konečně usnula. Oschly slzy, a zamračená tvářička se trochu uklidnila.

Další rok pokračoval stejně. Daniel a ostatní se neukázali, a proto si myslím čím dál víc, že již opravdu mají svá polotěla. Cathrin stále zamykala svou dceru v pokoji bez jídla a já? Nevěděla jsem, co mám dělat. Tolikrát jsem si přála, aby se vedle mě rozprostřela Samuelova mlha a on mi poradil, jak mám téhle holčičce v jejím bídném životě pomoct. Někdy si myslím, že osud stejně ví, kdy má kam přitlačit a nenechá nás jít si svou cestou. Vždycky pod ni hodí klacky a my, abychom se jim vyhli, sejdeme z cesty na cestu osudu. Jo jasně, můžou za to klacky. To je jistý. A tyhle klacky ničí Alexinin život. Musím je smést z cesty. Ale sakra jak?

Postupem času jsem začala pozorovat, že Cathrin upadala čím dál do větších depresí, některé dny se o děvčátko staraly jen chůvy. Cathrin byla zavřená ve svém pokoji, zajímalo mě, co tam asi tolik dní dělá. Až mi to nedalo, když měla otevřené okno, snesla jsem se jako mlha rovnou do jejího pokoje. Cathrin seděla u svého toaletního stolku, měla neupravené vlasy, jako kdyby zrovna vstávala po bouřlivé a dlouhé noci, okolo očí ji přímo a doslova tekly oční linky zdůrazněné obrovskýma kruhama pod očima. Seděla v saténovém, bílém, župánku před zrcadlem, jako kdyby v něm něco hledala, po tváři se ji valily potoky slz a ona v ruce svírala flašku vodky. Neobtěžovala se už ani nalévat si do sklenky. Hltala akolhol, zírala do zrcadla a vedle sebe měla poházené fotografie s Tomem, otcem Alexis. Na toaletním stolku však byly úplně cizí fotografie. Když poodešla pro další flašku do svého minibaru u postele, rychle jsem se přenesla jako vánek ke stolku a pomocí síly větru jsem obracela jednotlivé listy, byl to kalendář, na každém listu jeden měsíc, dvanáct měsíců, dvanáct fotografií, dvanáct listů s jednou a tatáž osobou - byla to ta Tomova milenka. Nebylo nemožné rozpoznat její silikonové vnady, které tak nadšeně prodávala na listech toho kalendáře. Její rudá ústa přímo lákala a šeptala slova ,,vem si mě", pevná postava, vlasy samotného ďábla a oči samotného hříchu. Vražedná kombinace pro chlapa bez sexu se svatbou těhotnou ženou na krku.

V tu chvíli se mi vše spojilo, jediná cesta, jak pomoct Alexis, je pomoct samotné Cathrin. Ta zřejmě viděla v dceři Tomův odraz, a proto jí chtěně či nechtěně ničila. Mstila se tak  za Tomovo ponížení, za tu jeho perfektně načasovanou nevěru s topmodelkou typu lehkých podniků. Nešlo tu o Alexis, ale o Toma, o jeho prohřešek vůči Cathrin, které se cítila sama a ponížená. Byla bohatá, krásná, mladá, ale nestačilo to. Miss silikon měla něco navrch, nebyla v pokročilém stádiu těhotenství, a tak pro ni  nebylo těžké plnit nejúchylnější Tomovy sexuální fantazie. Role sexuální bohyně, zatím co Cathrin tahala břicho, plnila vcelku bez ostychu a s nadšením. Takže proč ne, že milý Tome.

Nevím, jestli je správné tomu chlápkoj vyčítat, že odešel od ženy a zničil tak dva životy, třeba by zničil nakonec i svůj, kdyby s nima zůstal, těžko říct. Faktem ale zůstává, že se po něm slehla zem. Odjel s miss silikon do Evropy a už se nikdy neozval. Ten detail, že má někdo dceru, ho asi moc netížil. Proč taky, sex na denním pořádku, krásné město s krásnou ženskou, které je schopná v posteli udělat cokoliv a kdykoliv, no to není k zahození. Proč měnit plínky, když můžete měnit polohy v posteli.

Konečně jsem věděla, co dělat, musím pomoci Cathrin a pomůžu Alexis, zatím nevím jak konkrétně, ale pro začátek dobrý, ne? Jediný, co mě ale pořád zajímalo, zda ještě někdy uvidím Daniela, či pro patrony zemřel a má svoje polotělo...