Pozemské hvězdy 6.část

Anotace: -

,,Netuším, co bych měla nakoupit na Vánoce,“ Zahučí Goly nešťastně. Když jsme odcházeli ze školy, odchytla si mě. Prý že jde stejnou cestou. Nemám její styl mluvení ráda a nerada ho poslouchám, ale alespoň většinou konverzace může obstarávat ona sama. ,,Co ty bude kupovat? Otci? Matce? Máš nějaké sourozence?“

Zarazím se. Goly udělá několik kroků dál a povídá si „sama pro sebe“ než si všimne, že mě nechala několik metrů za sebou.

,,Yurri?“ Zeptá se mě. Na čele se jí objeví vrásky, jak jej nespokojeně nakrčí.

,,Nebudu nikomu kupovat dárky. Na Vánoce jsem sama.“

Jako po celý rok. Dodám v duchu.

,,Sama? Jakto?“

Pokrčím rameny a dojdu ji. Usměji se na ni. ,,Minulost třeba není řešit.“ Zašeptám tiše a rozejdu se.

,,Yurri promiň,“ chytne mě za rameno a trhne se mnou. Otočím se k ní.

,,Ale já ti nic nevyčítám,“ Zamumlám. Mozek mi šrotuje na tisíc procent, jak převést téma.

,,Co říkáš na nového učitele?“ Vyhrknu ve chvíli, kdy se chystá něco říct se zmučeným pohledem, ale v tu chvíli, kdy vyhrknu něco ve spojení s „nový“ a „učitel“, Goly se rozzáří oči jako dvě hvězdičky.

,, Je úžasnej,“ Vydechne. ,,Dozvěděla jsem, se…“

,,Že jsi do něj zabouchlá?“ Přeruším ji s úšklebkem.

,,Ne, to ne. Jistěže ne.“ Je to tím, že je zima, nebo se vážně začervenala?

Posuneme se o několik metrů dál do města. Ticho je plíživé. Vítr tiše a mírně pohvizduje a roztančí každý strom stojící kolem nás. Jejich větve jsou už skoro holé, takže člověk by byl schopný říct, že jejich stíny dopadající na zem vypadají strašidelně. Jako velké dlaně, které jen čekají, až se otočí. Přestaneš se dívat a oni tě chytí.

A odnesou neznámo kam.

,,Yurri?“ Zatahá mě něco za rukáva.

,,Ano?“

,,Autobus je tady.“ Nechápavě na ni zírám. V jejich očích vidím záblesky lítost.

Pro to, že mě tu nechá samotnou?

V tu chvíli mi to docvakne. Zatřesu ospale hlavou. ,,promiň, Goly. Jasně, autobus.“
Ozve se ohlušující motor auta. ,,Měj se, Yurri. V pondělí ve škole,“ Usměje se na mě nejistě a vběhne do otevřených dveří autobusu. ,,Měj se Goly,“ Zamumlám tiše. Autobus se pohne z místa a s lehkostí pro slona odjede. Zírám na zadek autobusu, který z velké části zahaluje smog vycházející z výfuku. Otočím se s cílem odejít domů do tepla. Udělám krok a otočím se.
A do někoho narazím.

. Pod rukama mi zašustí bunda dotyčného chudáka, který zažil se mnou srážku. Nadechnu se. Do nosu mi vtrhne vůně frézií a…

,,Jsi v pohodě?“ Ozve se někdo.
Nadpozemskou rychlostí od něj odskočím. Zavrávorám  a končím v kaluži. Ledová voda se mi dostává všude. Kromě mokrého zadku, bot a bundy mi ve vodě končí i vlasy. Cítím, jak blednu. Ledová voda se mi dostává do každého póru, kde ho v ledovém počasí nepříjemně zebe. Zvednu hlavu. Nenapadá mě se zvednout z vody. Ztuhle hledím na takřka dvoumetrovou postavu tyčící se nade mnou. Natahuje ke mně ruku. Po první pohledu, který po něm „jen tak hodím“, ztuhnu.
Že se zabiju o naše nového tělocvikáře a že před ním spadnu na ulici do kaluže plné blátivé vody, je pro kohokoliv jen fantasy romantická představa.

Ale pro mě to v tu chvíli byl ten nejhorší trapas, který jsem mohla zažít.

 

,,Nechceš se zvednout, Yurri?“ Vykouzlí na tváři úsměv a nakloní se ke mně ještě víc s napřaženou rukou.
Ignoruji jeho ruku schovanou v černé rukavici a raději se zvednu sama. ,,Není ti zima?“
Zdá se mi to, nebo v tom hlase slyším starostlivost?

,,Ne. Je mi teplo.“

,,Víš, že modré rty jsou příznakem podchlazení?“ Zeptá se se šklebem, který mi stáhne hněvivě vnitřnosti k sobě. Vzpomenu si na první školní den. S naraženou rukou jsem stála v kamenné chodbě školy, kde mě Lori shodila na zem. Když po jejím příchodu přišel známo-neznámý, byl až moc „starostlivý“. Provokativní tón, kterým člověku zvládl za pět vteřin říct, ukázat, že je to podle něj největší idiot, kterého zná.
Nemám nijak v lásce, když mě ostatní poučují.

,,Do toho tobě nic není,“ Odseknu. V tom se zarazím. Neměla bych mu vykat? ,,Teda… vám.“ Zamumlám.

Donese se ke mně příjemný smích. ,,Jsem jen o pár let starší. A nejsme ještě k tomu navíc ve škole. Klidně mi můžeš tykat.“ Svoje slova dokončí pokrčením ramenou.

,,Měla bych jít.“ Odpovím mu úplně jinak, než kam směřovala jeho slova týkající se nabídky o tykání.

Znovu se zasměje. ,,Stmívá se. Za pár minut bude tma. Patnáctiletá holka by po tmě sama chodit nemohla.“ Zahlídnu, jak se mu zatřpytí v očích.

,,Je mi sedmnáct, ne patnáct.“ Odseknu.

,,A navíc..“

,,Jakým směrem jdeš?“ Přeruší mě.

,,Jedu autobusem.“

,,Lhářko.“

Trhnu rameny. ,,Nelžu.“

Na tváři se mu rozlije ledový úsměv. Udělá ke mně krok. ,,Víš, jak se poznají lháři?“ Zeptá se tiše. Bojím se nadechnout… Potřebuju vzduch, ale můj mozek mi nechce dopřát se nadechnout. Příkaz, díky kterému bych si mohla dopřát kyslík, se ke mým plicím nedostává. ,,Když lžou, chovají se přirozeně. A tudíž nepřirozeně.“ Řekne tiše. ,,A druhý případ je, že lháři se ti málokdy dívají do očí.“

Zavrtím hlavou. ,,Nelžu.“ Zamumlám znovu.

Už potřetí se ozve smích, který se rozlehne po náměstí.

,,Já vím, že lžeš.“ Řekne tiše.
,,Měj se.“ Řeknu chladně, obejdu jej a vydám se směrem od náměstí. Vím, že to není dobrý nápad, protože jediné východy jsou tři a ani jeden nepatří k čistým a řekněme… bezpečným. Tma se čím dál stává hustší. Jediný zdroj světla jsou lampy na náměstí a ty se ode mě vzdalují čím dál víc. Cestu si pamatuji. Je to už pár let, co jsem tudy naposledy šla a vzpomínky na ni nejsou nejjasnější, ale podle slov je jednoduché si něco zapamatovat.

Levá ulička. Když z ní vyjdu, pudu kousek do prava, potom do leva po hlavní. A zbytek už znám. Zbytkem cesty chodím už několik let.

Před třemi uličkami se chvíli zastavím. V tu chvíli mi nedošlo, že všechno si pamatuji zrcadlově. A místo levé uličky jsem vzala pravou.
Stěny ulice jsou potažený lesklým kobercem. Všude jsou papíry, vajgle od cigaret a páchne to tam močí. I přes tyhle nepříznivé podmínky jsem rozhodnuta se neotočit.
Kdo ví, jestli tam ještě nestojí a nečeká na autobus. Možná.

Celé tělo mám pokryté husí kůží. Chlad přes mokré oblečení mi vniká až do morku kostí. Mrznou mi prsty na nohách, na rukách. Celé tělo je nepříjemně zkřehlé. Lituji, že jsem někam do města šla. Kdybych šla rovnou domů, nikdy bych nespadla do mokra a nikdy bych nemusela jít touhle doslova prašivou uličkou.

Když se přes celou ulici rozlehne zvuk tříštícího se skla, vyjeknu a nadskočím minimálně pět metrů nad zem. Otočím se. Mžourám do tmy. Před očima se mi začne rýsovat obrys něčeho, co se hýbá a čím dál víc se to roste a roste. Mám pocit, že zrychlený dech a srdce které se snaží probít skrz hruď, jde slyšet přes celou ulici. Čím víc se moje oči přivykají k tmě, rozebírají detaily. To, co se před chvílí složitě hýbalo, teď připomíná obrys postavy člověka.

Stát jen v šoku, který vznikl jen z toho, že jste se lekli a pocit, že se nemůžete pohnout je příznakem toho, že moc silná osobnost nebudete. Neslyšela jsem výkřik, který mi unikl z rtů. Nevnímala jsem svoje kroky pravidelně dupající o staré kameny položené přes celou temnou ulic. Neslyšela jsem, jak mi od bot odstřikuje voda. Člověk běží a už si říká že je v bezpečí, že může zpomalit. Ale pak tu je druhý případ, kdy běžíte a vaši mysl zastíní panika. Víte, že za pár vteřin vás někdo chytí. Zrychlit nemůžete, protože nejste schopní přinutit nohy, aby kmitaly rychleji. Stůj! Jakoby mi někdo zařval do ucha, přežene se mi hlavou.Cítím, jak mě některé prsty svírají za límec bundy.
A v další chvíli ležím na zemi. Postava se ke mně pořád přibližuje. ,,Co chcete?“ Zašeptám. Hlas se mi třese.

Odpověď nepřichází. Stoupni a utíkej! Rozlehne se mi znovu v hlavě. Postava se ke mně přibližuje. Jeho oči ve tmě se nepřirozeně lesknou. Slepené hnědé vlasy mu padají do tváře. I přesto, že mu zakrývají skoro celou tvář mi neujde krutý úsměv. Zakryji si uši a pevně stisknu oči k sobě. Celá se chvěji.

I přesto, že ruce si tisknu k uším, že nemůžu nic slyšet, přes moje zvukoodělné ruce se ke mně dostane zvuk, který připomíná zvuk v televizi při akčních scénách. Nejlépe v kriminálkách.

Výstřel z pistole.

Přijde mi, že už čekám dlouho. Proč se nic neděje?

,,Yurri?“ Ozve se hlas kousek ode mě. Zachvěji se. Trochu povolím ruce od uší. Slyším kroky, které se opatrně přibližují ke mně. ,,Hej, Yurri. Jsou v pohodě?“ Cítím, jak se mého ramene  něco dotkne. Cuknu s sebou. ,,Nechceš už ty oči otevřít?“ Zdá se mi, že hlas má v sobě při poslední větě něco jako posměšnost.
Zavrtím hlavou. Nejde to, ať se snažím, jak chci, nemůžu je od sebe odlepit. ,,Yurri?“ Cítím, že se něco dotklo mého druhého ramena. Paolo mi jemně mne ramena. ,,Jsi celá od vody a je zima. Budeš nemocná. Stačí jen se pohnout.“
Pomalu otevřu oči. Po neznámém chlapovi nikde ani stopy. Možná jen proto, že celý můj výhled mi stíní Leo. Potkat se s ní dvakrát mimo školu v půlhodině a navíc v naprosté náhodě a za takovýhle situace je více než nenormální. Sleduji jeho bundu a zabývám se myšlenkou, jestli je dost teplá na zahřátí. V tom si ale všimnu čerstvého fleku.
S červenou barvou. Sjedu pohledem níž. Vedle něj leží malá pistole. Pořádně se nadechnu. Do nosu se mi dostane zápach alkoholu a cigaret. Leo si mého pohledu všimne. ,,Na nic se neptej.“ Vyštěkne.

Proč tak najednou nepřátelský tón? ,,Jedno slovo a světlo už neuvidíš.“ Zavrčí na mě. Pravděpodobně mi nedochází význam toho, co pravděpodobně právě udělal. Můj mozek ale je zahalený podivnou mlhou, skrz kterou si nemůže vzpomenout, co se stalo. Podvědomě to věděl, ale nebyl schopný si to vybavit do určité míry.

Do určité míry, díky které by začal ječet na svého majitele, ať utíká co nejrychleji od toho, který ho teď pomalu zvedal na nohy a pravděpodobně mu zachránil život. Anebo možná ještě něco trochu jiného. Měl by si to uvědomit do té míry, že je pár centimetrů od vraha.