Ptáče, neschopné letu

Anotace: Člověk musí padnout, aby vzletěl...

Suché barevné listí praskalo pod jeho nohama, zatímco vítr ovíval jeho tvář. Tvář, která byla poseta monokly a škrábanci. Zapnul si kabát až ke krku. Stmívalo se. Celý park zel prázdnotou. Kráčel pomalu a sám. Prošel alejí stromů až ke staré, mramorové a otlučené soše Petra pana. Vyšplhal nahoru a usadil se na rozbité ruce. Přehodil nohy přes okraj a nepřítomně se díval před sebe. Tiše si začal prozpěvovat smutnou, táhlou melodii. Po první sloce se zastavil a nadechl se, aby začal zpívat sloku druhou, když v tom se vyděšeně zastavil. Z lesa vedle sochy uslyšel, jak někdo prozpěvuje stejnou melodii. Ustrašeně se rozhlédl kolem sebe.
,,Haló? Kdo je tam?“ zavolal. Melodie utichla, ale nikdo neodpovídal. Chvíli seděl a čekal, jestli něco uslyší, ale nikdo se neozval. S bušícím srdcem seskočil z památníku a přiblížil se pár kroky k lesu. Všude kolem však už bujela neprostupitelná temnota a tak jediné co viděl, byly nejasné obrysy stromů. Usoudil, že se mu vše jen zdálo, ale i přesto se cítil divně a rozhodl se, že odejde. Otočil se a vyděšeně vykřikl. Srdce mu divoce bušilo, když zíral na dívku stojící před ním. Byla vysoká jako on a asi stejně stará. Zírala na něj těma nejzelenějšíma očima, jaké kdy viděl. Po tváři ji padaly dlouhé kaštanové vlasy, měla na sobě lehké zelené šaty a byla bosá. I přesto, že byla venku zima, však dívka nevypadala, že by jí bylo chladno. Co jej však nejvíc vyděsilo, byl pár velikých průhledných křídel trčících z dívčiných zad. Znovu vykřikl, a začal rychle couvat zpátky. Nevšiml si však větve položené na zemi, zakopl o ní a padl na záda na zem. Dívka o pár kroků přistoupila a on se začal rychle plazit pryč. Zničehonic však stála hned u něho a natahovala k němu svou bledou štíhlou ruku. Jeho srdce se uklidnilo a on zjistil, že jej strach zcela přešel. Omámeně natáhl svou ruku a ona jej vytáhla zpátky na nohy.
,,Dě-děkuji,“zakoktal a oprášil si kabát. Dívka se jen mile usmála, otočila se a kráčela pryč.
,,Po-počkej!“volal za ní a dívka se zastavila. Obrátila se na něj a tázavě zvedla obočí.
,,Kdo jsi?“zeptal se užasle a nepřestával pozorovat její křídla. Dívka se jen pousmála a kráčela dál. Chvíli stál a pozoroval ji, jak odchází a začal si říkat, zda-li se mu to nezdá. Protřel si oči a párkrát se štípl. Stále však viděl její štíhlou postavu, jak kráčí pryč do tmy směrem k lesu.
,,Počkej! Nechoď pryč!“zavolal za ní znovu a dívka mu pokynula rukou, aby ji následoval. Omámeně se vydal za ní. Nečekala na něj a stále kráčela a on se rozběhl, aby mu neutekla. Běžel, jak nejrychleji uměl, ale vzdálenost mezi nimi byla stále stejná. Neuvědomil si, že už dávno překročil hranici lesa, a že jej dívka vede stále hlouběji a hlouběji. Prolézal mezi větvemi stromů a přeskakoval díry na zemi, ale k jeho zděšení zjistil, že se mu ztratila z očí. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že neví kde je. Zdálo se mu divné, že ten malý lesík je tak hluboký a do jeho srdce se znovu vkradl strach.
,,Haló? Je tu někdo?“zoufale zvolal kolem sebe, ale jedinou odpovědí bylo šumění stromů. Cítil, že se začíná klepat zimou a rozběhl se kupředu, doufajíc, že se dostane zpátky do parku.
,,Kam běžíš?“uslyšel klučičí hlas někde zhora. Zastavil se a opatrně zvedl hlavu. Na větvi stromu seděl chlapec asi tak stejně starý jako on a stejně jako dívka mu ze zad rašily průhledné křídla. Měl na sobě jen kraťasy a byl boso, ale ani on nevypadal, že by cítil všudypřítomný chlad.
,,Jak se jmenuješ?“zeptal se ho okřídlený kluk.
,,Billy,“odpověděl mu. Kluk sletěl ze stromu a přistál před Billym.
,,Kdo jsi?“zeptal se Billy a znovu ucítil, že jej strach přešel stejně jako v přítomnosti té dívky.
,,Elf, není to jasné?“odpověděl kluk a nechápavě zakýval hlavou. Billy zaskočeně vyjekl.
,,Cože?“
Kluk zatřepotal křídly.
,,Vypadám jako člověk?“
Billy jen lehce zakýval hlavou.
,,Co tady děláš?“
,,Šel jsem za nějakou dívkou, ale ztratila se mi z dohledu,“odpověděl Billy stručně a nedokázal odtrhnout zrak od elfovy tváře. Ten se pobaveně pousmál.
,,Chceš jít za ní?“ Billy krátce přikývl.
,,Tak pojď za mnou,“řekl kluk a vyrazil. Billy jej rychle doběhl, aby se mu neztratil stejně jako dívka. Kráčeli dál a dál, hlouběji do lesa. Billy zahlédl lehké světlo a za okamih už stáli na velké osvětlené louce. Billy se ohromeně rozhlížel. Louka byla zaplněna elfy a vílami. Tancovali, leželi nebo si jen tak povídali. Kluk se od něj odpojil a rozletěl se ke skupince elfů postávajících kolem slabého ohně a připojil se do tance. Billy stál, neschopen jediného slova.
,,Našel jsi mně,“uslyšel za sebou tenký hlásek a obrátil se k víle, kterou předtím ztratil. Ohromeně mu spadla čelist, protože ve světle byla dívka ještě krásnější a magičtější.
,,Sním? Zemřel jsem a dostal jsem se do nebe?“ptal se, protože nevěřil, že to co se zde odehrává, může být pravda.
,,Nebe patří jen andělům a Bohu.“
,,Tak kde to jsem?“zeptal se naléhavě.
,,Tohle místo nemá jméno, Billy.“
,,Jak víš, jak se jmenuji?“
,,Vím o tobě všechno. Vím o klucích, kteří tě bijí, o tátovi který tě nemá rád, o mamince která ti umřela.“
Billy ji ohromeně poslouchala, když jmenovala věci z jeho života, které nemohla za žádnou cenu znát.
,,Jak to víš?“
,,Řekl si mi to.“ Nechápavě skrčil obočí.
,,Neřekl.“
,,Když si mi podal ruku. Mluvili jsme spolu, ale tys to nevěděl. Chceš to zkusit?“ Mlčky kývl hlavou a víla zvedla dlaň. Pomalu zvedl svou a přiložil ji k její. Zavřel oči a najednou to slyšel. Mluvili spolu. Nebyla to řeč. Viděl obrazy. Slyšel nejasné hlasy, které nerozeznal, ale přesto věděl, co říkají. Viděl ptáky, kteří letí po obloze. Viděl dívku ležící v slzách na zemi. Viděl sebe, když s ním parta starších kluků vrážela o stěnu. Viděl svou maminku. Viděl starého muže s vlídným úsměvem a křídly. Viděl čistou průzračnou řeku tekoucí mezi stromy. Viděl dívku sedící v křesle zírající před sebe. Viděl křídla. Viděl elfy tančící kolem ohně a víly smějící se. Viděl krásné letní listí, které padalo k zemi, avšak na zem dopadlo staré a uschlé. Viděl sluneční zář, která se odrážela ve vodopádu. Viděl malého chlapce s plyšovou hračkou v ruce. Viděl anděly. Viděl dívku stojící na kraji propasti. Otevřel oči.
,,Znám tě.“řekl.
,,A já znám tebe,“odpověděla. Naklonila se, políbila ho pomalu na rty a svou dlaní mu přejela po obličeji. Ucítil podivné záškuby, a když se ho dotkl, necítil žádné škrábance ani žádné monokly.
,,Jak..?“chtěl se zeptat, ale víla mu položila prst na ústa.
,,Nemluv není čas, musíme jít,“oznámila mu a kývla hlavou směrem za jeho zády. Otočil se a viděl, že se louka už téměř celá vyprázdnila a všichni někam odcházejí.
,,Kam jdou?“zeptal se zděšeně, protože nechtěl, aby se mu ztratily.
,,Letíme domů, Billy,“
,,Ale, můžu s vámi?“
,,Neumíš létat. Jsi ptáče, neschopné letu,“
,,Já se to naučím! Prosím, nauč mě létat!“
Víla sklopila smutně své křišťálové oči.
,,Není to tak lehké,“
,,Já to zvládnu!“prohlásil odhodlaně a víla tedy svolila. Chytla ho za ruku a přeběhla s ním louku. Ocitli se u průzračné řeky, kterou viděl, když s ní ,mluvil'. Přes řeku vedl tenký úzký most, na který jej rychle vytáhla. Zastavili se a Billy jí nechápavě pozoroval.
,,Musíš padnout, abys vzletěl.“oznámila mu smutně a Billy nechápal proč se tváří tak nešťastně.
,,To je všechno?“zeptal se radostně, ,,to zvládnu!“
Víla se smutně pousmála a Billy se postavil na okraj mostu. Postavila se vedle něj a chytla jej za ruku.
,,Zavři oči,“řekla mu tiše a on tak učinil.
,,Teď leť, ptáčku.“zašeptala a lehce do něj strčila.
Billy skočil do prázdna s úsměvem na tváři.
***
Pan Burks seděl na gauči a popíjejíc pivo, pozoroval zprávy. Chystal se je vypnout, když v tom jej zarazila poslední zpráva.
,,Dnes odpoledne nalezli policisté v Lincolnově parku tělo mladého asi šestnáctiletého kluka. Policie prošetřuje zda-li se jednalo o vražedný čin, či zda-li mladý kluk spáchal sebevraždu. Oficiální stanovisko prozatím nebylo zaujmuto.“
Na obrazovce se objevila fotografie.
Flaška piva hlučně spadla na zem a pan Burks mlčky sklopil oči.