Démoní Lord Země III. - V.

Anotace: Tak po dlouhé době konečně jsem našel čas a sílu napsal další kapitolu. Na úvod dávám poslední, kterou jsem mírně upravil. Příště snad bude dřív, než za měsíc. Aspoň doufám.

Místo: Toudai, Tokyo – Země

‚Určitě to byl on, ale kam se poděl?‘ S touto myšlenkou Lily vkročila do prázdné chodby, kam, jak se domnívala, zahlédla vkročit vládce Desátého pekelného kruhu. Uprostřed ní se pak zastavila, rozhlédla na obě strany, aby se ujistila, že jí nikdo nevidí, a vplížila se na jediné možné místo, kam se mohl ukrýt. A to pánské záchody.
„Asi se mi to jenom zdálo,“ řekla sama sobě, když opustila toalety a vydala se pátrat po Tarovi jinam.
Když Lily zmizela z dohledu, otevřely se dveře u dámských toalet, nalézajících se hned naproti pánským záchodům, a z nich vyšel Tar, následován Jin v těsném závěsu.
Vládce Desátého pekelného kruhu se zle podíval na svou poddanou: „Nechápu, proč jsi mě zatáhla na dámské záchody?! Ještě se domů nechystám, tak není důvod se před Lily schovávat!“
Jin se uraženě nafoukla: ‚Jaká Lily?!‘ Potom se jí ale hned objevil na tváři úsměv, přivinula se k Tarovi a svůdným hlasem mu do ucha pošeptala: „Když já doufala, že strach z odhalení náš vztah více prohloubí…“
Tar s kamennou tváří od sebe poloviční démonku odtáhl, otočil se k ní zády a bez jediného slova odešel na opačnou stranu, než předtím Lily.
„Kruci! Příště už to vyjde,“ dodala Jin a začala vymýšlet další plán na svedení Tara.

‚Nevděčníci! Jeden jako druhý. A to jsem si dal tu práci, abych jim včera vtloukl do hlavy odpovědi na dnešní test. Mohl jsem tušit, že si to z nich nebude skoro nikdo pamatovat! Že já se na to raději…,‘ láteřil Wornixs v duchu během cesty do kabinetu s hromadou sešitů v náručí, když do něho vrazila Lily.
Kronikář náraz ustál, narozdíl od mladé archandělky, ale i tak mu z náruče vyklouzlo několik sešitů. Ještě, než dopadly na podlahu, pokusil se je zachytit za pomoci svých démonických sil, ale pak si uvědomil, kdo to do něho vrazil a zarazil se.
„Omlouvám se,“ řekla Lily, dnes už po několikáté, a stále přitom v duchu přemítala o tom, kam jenom Tar mohl zmizet. Potom se ale přece jenom probrala a začala sbírat spadlé sešity. Když se však dotkla jednoho z nich, úplně ztuhla: ‚Vždyť to je přece…“
Wornixs nasadil kamennou tvář: ‚To mi dnes ještě chybělo.‘ Potom si všiml, že je Lily stále ještě duchem nepřítomná a nekouká na něho s typickou nenávistí, kterou chová každý Nebeský ke zplozenci Pekla. Rychle tedy posbíral ostatní sešity na podlaze, a když bral ten poslední Lily z ruky, slušně přitom dodal: „Děkuji.“
Lily přišla k sobě až potom, co jí Kronikář sebral důkaz o přítomnosti démona na škole. Potom jí došlo, že se měla podívat na jmenovku, aby ho mohla odhalit. Tolik se soustředila na Tara, až jí všechny podstatné věci unikaly. Hned se tedy postavila a chtěla svůj omyl napravit, ale to už si jejích záměrů Wornixs všiml a založil sešit mezi ostatní.
„Mohla bych se podívat, komu ten sešit patří?“
„Na co to potřebuješ vědět,“ opáčil pohotově Kronikář a už vymýšlel, jak se z nastalé situace vylhat.
Lily usilovně přemýšlela. Nemohla jenom tak vzít sešit učiteli přímo pod nosem. Těžko by to zdůvodnila a vyvolala by tím akorát nežádoucí pozornost. „Předevčírem jsem přestoupila, nikoho tu neznám a to jméno na sešitu mi přišlo povědomé, a tak…“
Wornixs se v duchu bavil nad tím, jak se mladá Nebesanka pokouší přijít s uvěřitelnou lží. Bylo mu jasné, že nezahlédla ani písmenko ze jména vlastníka sešitu. A rozhodně to tak hodlal nechat i nadále. Přesto se podíval do hromady sešitů, našel ten, který měla Lily na mysli, a přečetl nahlas: „Tar Decimus,“ což samozřejmě nebyla pravda, ale Kronikář považoval za daleko lepší, když v hledáčku mladé archandělky bude jeho vládce, než on.
Lily víc slyšet nepotřebovala. Aniž by se přesvědčila na vlastní oči, řekla: „Děkuji.“ Uctivě se Wornixsovi uklonila a vyrazila znovu pátrat po vládci Desátého pekelného kruhu. Možnost, že osoba před ní byla zdrojem démonické síly na sešitu, ji na mysl vůbec nepřišla.
Mevlin po celou dobu Lily z bezpečné dálky pozoroval a nechápal, co si má o ní myslet. Nebesanka a normálně se bavila se zplozencem Pekla. Navíc se na něho usmívala! Kdyby si nevšiml, že Lily sleduje Tara, myslel by si, že se stal svědkem nějaké podlé konspirace.

Toho samého dne
Místo: Tokyjské centrální nádraží – Země

Desetičlenná hlídka démonů v lidské podobě se kousek od nástupiště handrkovala mezi sebou nad svými rozkazy:
„Taková otrava! Proč jsme hlídání museli odnést zrovna my?“ stěžoval si nováček ostatním a znechuceně se díval na svou vazalskou značku na pravém předloktí, kterou získal teprve před několika dny.
„Tak dost!“ okřikl ho velitel hlídky. „Sám Generál nám udělil tyhle rozkazy, tak s tím nemůžeme nic dělat. Kromě toho, nebýt našeho pána, všichni bychom se teď ještě pořád krčili ve stínech a jen čekali, až nás někdo oddělá.“
„Já vím, ale tohle je hrozná nuda. U předchozího pána jsem sloužil jako Lovec, na tohle nejsem zvyklej,“ bránil se nováček.
Zazněl zvukový signál a mimořádné hlášení přerušilo vleklou debatu démonů: ‚Na druhou kolej právě přijel speciál z Kjóta. Opakujeme, že na druhou kolej přijel speciál z Kjóta. Prosíme všechny cestující, aby uvolnili tamní nástupiště. Děkujeme.‘
„To si děláte srandu,“ ozval se další člen hlídky, když uviděl nablýskaný Šinkasen pokrytý ozdobnými a ochrannými runami. Potom zahlédl vystupovat z vlaku jeho pasažéry a nebylo o tom pochyb. Ty odměřené pohledy, lhostejnost k okolí a vzpřímená chůze. Nemohl si je splést! Lidské vojáky Nebeských, jejichž fanatická oddanost nad pravidly z nich udělala nebezpečné protivníky. „Co tu dělají Onmyouji?!“
„Tak přece jenom měl mistr pravdu. A já si myslel, že to hlášení bude akorát ztrátou času,“ promluvil na Tarovi poddané, přímo jim za zády, starší z dvojice vymítačů, kteří včerejšího dne zkoumali trosky skladištní haly v Tokyjské zátoce.
„Běžte!“ zavelel velitel hlídky a sám zaútočil, zatímco jeho podřízení vyrazili přímým směrem od vlaku.
Dvacetiletý vymítač tasil meč ukrytý pod kabátem a vyblokoval jím čepel, která ještě před několika okamžiky byla démonovou pravou paží. Potom se otočil k o pět let mladšímu spoluučni a vykřikl na něho: „Na co čekáš? Běž za nimi!“
„Myslíš si, že ho nechám projít?“ zareagoval velitel a i svou druhou paži změnil v čepel, se kterou se ohnal po mladíkovi, když jej míjel až příliš blízko něho. Avšak nezasáhl, neboť starší vymítač využil chvilkové nepozornosti, odklonil čepel stranou a dostal se dost blízko na to, aby jej udeřil rukojetí katany do brady.
„Já jsem tvůj protivník!“
Ještě před nedávnem bývalý Vyhnanec a teď jeden z důstojníků vládce Desátého pekelného kruhu, vyplivl chuchvalec slin a krve: „Stejně na tom nezáleží. Dítě proti nim nemá šanci. A až se o tomhle dozví náš pán, všechny…“
„Moc žvaníš! A nepodceňoval bych ho. Možná je mladý, ale jeho touha po Vašich životech je větší, než kohokoliv jiného,“ skočil svému protivníkovi vymítač do řeči a učinil další výpad.

Devět démonů utíkalo, co jim síly stačili. Neměli dost moci na to, aby posílili svá těla, ale jejich povinností stejně pro tuto chvíli nebylo bojovat. Měli pouze hlásit vše podezřelé.
Patnáctiletý mladík udržoval stejné tempo. Náročný trénink od útlého dětství právě přinášel své ovoce. Sice neměl tolik zkušeností z opravdového boje, ale měl cíl. Velmi prostý a tím byla pomsta za smrt rodičů, které zabili právě démoni. A možnost odplaty ho poháněla kupředu. Ještě o něco málo zvýšil tempo a od jeho kořisti ho dělilo jen pár metrů.
Když se nováček v hlídce ohlédl a uviděl jediného protivníka, zmocnila se ho nejčastější démoní vlastnost, namyšlenost. Devět proti jednomu a navíc chlapci, co ještě teklo mlíko po bradě. Pouhým pohledem se s ostatními domluvil a za příštím rohem, když se dostali na otevřené prostranství, přešli z útěku do útoku.
Mladík se jen o vlásek vyhnul noži, který sebou všichni členové hlídky nosili. Potom se prosmýknul kolem dvou dalších démonů a najednou se ocitl v obklíčení.
„Tohle si vychutnám,“ řekl nováček a olízl čepel svého nože. Potom, jako první, vykročil k mladému vymítači.
Mladík na to jen ze sebe shodil bundu na zem. Zůstal stát jen v džínových kalhotách a bílém tričku, ve kterém vynikla bohatá sbírka různých tetování na obou jeho pažích. Potom se úmyslně řízl prsty o ostrou hranu na přezce opasku: „Technika světského tetování: Dýka a Meč,“ a dotkl se lehce zakrvavenými prsty vyobrazených zbraní na předloktí. Uvolnil trochu svých duchovních sil a tetování mu vystoupilo z kůže a zhmotnilo se. Pak mečem vyblokoval nůž a dýkou podřízl zaskočenému protivníkovi hrdlo v jednom rychlém sledu naučených pohybů.
Zbylí členové hlídky, šokovaní z nastalého zvratu, udělali pro démony naprosto typickou věc. Všichni najednou se vrhli na mladíka, nedbaje na svůj život. První z nich se svalil s dýkou zabodnutou v prsou, další dva ještě proklálo ostří vyvolaného meče, ale zbylých pět už nic nezadrželo. Už se většina z nich napřahovala k bodnutí nožem, když v tom zarachotila rolnička a všichni najednou ustrnuli.
„Nejednej unáhleně, Yoshi.“ zazněl kárný, ale přitom klidný a vyrovnaný hlas muže s dlouhými černými vlasy spletenými v copu, který se zjevil o kus dál. Potom katana, na jejíž záštitě byla připevněná rolnička, zaklapla v pochvě a zbylých pět démonů se rozpadlo v prach.
„Děkuji za záchranu, mistře,“ odvětil mladík v úklonu a vyvolané zbraně zmizely, když přerušil přísun duchovní energie.
„Tak tady jsi,“ zavolal starší vymítač. „Mistře Seimei,“ dodal vzápětí, když si všiml svého učitele. Potom k mistrovi dovlekl spoutaného velitele hlídky.
„Dobrá práce, Ryo,“ opáčil Seimei, aniž by se podíval na svého druhého učně.
Velitel Tarovi hlídky, pomlácený a bez špetky moci, se podíval na nože, které jako jediné zůstaly po jeho podřízených. Potom pohlédl na muže, kterého jeho protivník nazval mistrem a řekl: „Škoda, že neuvidím, jak Vás můj pán zničí,“ pak se nečekaně vrhl na zem, kde popadl jeden z nožů a sám sobě ho zabodl do srdce.
„Takovou oddanost jsem ještě neviděl, mistře,“ promluvil nad rozpadajícím se tělem velitele hlídky Ryo.
„Jen oddálil nevyhnutelné. Jdeme,“ opáčil lhostejně třináctý Abe no Seimei a opustil bojiště společně se dvěma učedníky.