Novostředověk-Kapitola 3.

Anotace: Třetí díl postapokaliptické fantasy bez kouzel. I zde se dočkáte vnitřního boje hlavní postavy. Za komentáře budu rád.

Sbírka: Novostředověk

To snad není pravda. Proč musí výdobytky staré civilizace vlastnit vždy lidé, kteří chtějí jen zabíjet? Schovali jsme se podle mého mínění dostatečně dobře, aby ti tři nás nemohli v té tmě najít. Bohužel jakmile zaběhli do lesa, oba dva muži si nasadili brýle pro noční vidění a žena vytáhla z jedné kapsy jakýsi přístroj, kterým by nás dokázali najít kvůli teplotě našeho těla. Navíc mají všichni tři zbraně z té samé doby. To bylo příliš. Ihned jsem měl v ruce luk a šíp. Napnul jsem tětivu, a i když v té tmě není skoro nic vidět, vystřelil jsem. Naštěstí jsem na to byl trénovaný a šíp našel svůj cíl. Byla to žena, která by nás mohla najít se svým přístrojem spíš, než ti dva. Očividně se nechtějí nechat zastřelit a začali střílet všude kolem. Oba dva se co nejvíc tiskneme k zemi. Díky Bohu střílí do všech směrů, ale nás nevidí, takže kulky se nás ani nedotkly. Střelba utichá, musí nabíjet. Co mě to šimrá na stehně? Sakra! Mravenci! To jediné, co teď potřebujeme, je, být okusováni mravenci. Snad to nejsou rezaví… Auuu! Jsou to rezaví mravenci. Bolest ihned zapuzuji a ani se při tom nehýbu. Markétě teď jeden leze po ruce. I přes tu tmu vidím, jaký má strach. Mravenec se zakusuje, a i když se Markéta snaží, nedokáže to vydržet. Sklepává mravence z ruky. Naneštěstí to uslyšeli ti dva tupci, co si právě stihli vyměnit zásobníky. Oba dva zamířili a střílí. Kulky nás opět míjejí. Tentokrát se k zemi tiskneme ještě více. I když muži míří do prostřed keře tak, aby zasáhli někoho, kdo by tam měl sedět, zasáhli mě do lýtka. Ty kulky létají tak vysoko nade mnou, a přesto mě jedna z nich najde. Tohle je horší než ty kousance od mravenců, kterých za tu chvíli trochu přibylo. Dokážu se ale nepohnout, i když musím zatínat zuby ze všech sil div, že si je nerozdrtím. Najednou lesem zazní typický svištivý zvuk a hned poté další a další. Kulky také sviští, ale ne takhle. Vzápětí se ozve křik a další. Střelba umlká a oba dva muži leží na zemi. Byly to šípy, co lesem zasvištěly. To ale znamená jediné. Přes tu střelbu jsem si ani nevšiml, jaké ticho tu je. Je to jasné. Amazonky. Slyším za sebou rychlé kroky. Otáčím se. Nade mnou stojí nějaká postava a pak cítím ránu.
Probírám se v nějaké místnosti se stěnami z klacků. Vstávám a snažím se otevřít dveře. Jsou zamčené. Markéta tu není. „Pusťte mě ven!“ křičím přes zavřené dveře. Nic se neděje. Křičím ještě jednou. „Ticho buď,“ ozve se na druhé straně ženský hlas. Vzteky udeřím do dveří a otáčím se k nim zády. Přecházím k zadní zdi. Škvírami mezi klacky vidím, že tahle stěna vede jen dál do města. Zkouším tedy stěnu po mé pravici. To je ta správná. Ustupuji a vší silou do ní kopu. Nic. Zkouším to ještě jednou. Opět nic. „Nech toho,“ řve na mě ta Amazonka z venku. „Bohužel,“ ozývám se já, když se mi na potřetí povede stěnu prokopnout. Teď už jen vylámat dostatečný počet klacků, abych se mohl dostat ven. Netrvá dlouho a v zámku chrastí klíče. Bože, jak já ty vychytávky z minulé doby nesnáším. Člověku jen ztěžují poklidný život. Nevadí. Už se soukám ven. Bohužel u zábradlí na konci města stojí několik Amazonek a míří na mě s luky. Na chvíli se zastavuji, pak ale skáču. Byla to hloupost. Dolů je to několik metrů. Naštěstí dopadám do nějakého křoví. Snažím se vstát, ale nejde to. Všechny ty větve se vždycky ohnou, když na ně stoupnu a stoupnout na zem je téměř nemožné. V tu chvíli si všímám obvazu na mém lýtku. Nepatrně ho odkrývám a zjišťuji, že kulka mě jen škrtla. Mám to akorát popálené, ale udělala mi na tam pěkně dlouhou čáru. To bude, pane jizva. Během několika málo okamžiků už jsou kolem Amazonky s luky. Nemá cenu se vzpírat. Z toho křoví bych se stejně nedostal dřív, než by mě zastřelily. Dvě z nich mi pomáhají ven a ostatní na mě pořád míří. Vedou mě k dřevěnému výtahu. Stoupáme nahoru a já zjišťuji, že jsem letěl asi pět metrů, než jsem dopadl do toho křoví. Štěstí, že jsem to vůbec přežil. Podlahu města už mám v úrovni hlavy. Výtah se zastavuje a já musím vystoupit. Daleko nejdeme. Stojíme tu a na něco čekáme. To by mě zajímalo, co se stane teď. Zpoza jednoho domu vychází Markéta s nějakou ženou. Je to černošská míšenka. Blíží se a vesele se vybavují. Nechce se mi věřit, že se k nim Markéta opět přidala. Je to zrádkyně. Nedivil bych se, kdyby měla za úkol se ke mně přidat a pak mě sem přivézt, aby mě tu zabily. Už jsou u mě. „Zdravím tě, Filipe. Tvá pověst tě předchází po celém kraji,“ začíná ta černoška, „když jsem tě uviděla, byla jsem trochu zklamaná. Příběhy tě popisují jako velkého urostlého bojovníka, který by snad svým dechem porazil i vzrostlý strom.“ Jak to, že mě zná? Celou dobu se snažím skrývat se a najednou zjišťuji, že po světě o mně kolují příběhy? Takže je to jasné! Markéta mě měla upoutat a dovézt mě až sem, aby mě tu mohli popravit. „Tak do toho, zastřelte mě hned teď, ať to máme za sebou,“ říkám bez váhání. Ta černoška se trochu podiví a pak odpovídá: „Nechceme tě zabít.“
„Ale no tak. Zabil jsem spoustu Amazonek. To se nechcete pomstít?“
„Proč bychom měli? Amazonky nám jsou ukradené, tedy skoro.“ Co to má znamenat? Amazonky, které nechtějí pomstít své sestry. „Abys pochopil,“ pokračuje ta černoška, když mě donutí, abych jí následoval, „my nejsme Amazonky. Je pravda, že žijeme podobně jako ony. Nežijeme s muži, žijeme v lese, žijeme z toho, co si vypěstujeme a téměř s nikým jiným se nesetkáváme. Na rozdíl od nich ale nezabíjíme, pokud to není nutné. S muži nežijeme proto, že většina dnešních mužů jsou hloupí míšenci a dají se snadno ovlivnit, ne proto, že je nenávidíme. Ani je nezabíjíme tak, jak to dělají Amazonky.“
„Tak, co tedy jste?“ docela logicky se ptám.
„Jsme Divoženky,“ zněla stručná odpověď té černošky před tím, než zašla do jednoho velkého domu. „Omlouvám se za to, že jsme tě uvěznili, ale nemohli jsme jinak,“ pokračuje dál, když jsem v domě i já, „kvůli tvé pověsti jsme usoudili, že nechat tě volného by pro nás bylo nebezpečné.“
„Nechápu ale, že vás Amazonky nechají na pokoji. Vždyť jste jim v podstatě ukradly jejich styl života. Také nechápu, proč jste mě nenechali tam dole, když s muži nežijete,“ odpovídám zase.
„Je to lehké. Amazonky na nás nemohou. Tady už nejste na jejich území. Nyní jste v zemi krále Jaroslava. Amazonky zde nemají místo. Platí tu přísné zákony, které zakazují jak Amazonské hnutí, tak i ty mužské skupiny, které proti nim bojují. Za jakékoli přestoupení těchto zákazů hrozí viníkovi buď vyhnání ze země, nebo smrt podle závažnosti jeho provinění. Abych ti odpověděla na tvou druhou otázku. Řekla jsem, že nežijeme s muži proto, že většina z nich je snadno ovlivnitelných. Ty jsi ale jiný. Jsi moudrý a nenecháš se tak snadno ovlivnit. To my obdivujeme. (Stráže, můžete jít.) Navíc jsi zachránil dívku, která byla tvým nepřítelem. To o tobě poměrně hodně říká.“ Usedá do křesla a mně kyne, abych se také posadil. „Stejně tomu pořád nerozumím,“ odpovídám znovu.
„Nechceme po tobě, abys to hned chápal. Jen se k nám nechovej nepřátelsky a my se k tobě tak chovat také nebudeme. Je to lehké pravidlo, víc ti nabídnout asi nemůžu,“ říká na to ta černoška. Z toho všeho jsem pochopil, že to bude asi jejich vůdkyně. Nebylo už o čem mluvit. Ta Divoženka jak si říká, mě pak vyvedla do prvního patra a ukázala mi můj pokoj. „Můžeš odejít kdykoliv budeš chtít. Jen bych byla ráda, kdybys mi to před tím řekl, nechci, abychom tě pak zbytečně hledali,“ řekla mi, když jsem vstoupil do pokoje. Jako celý dům byl ze dřeva. Jen ve zdech nebyly ty díry, celý dům byl totiž pobyt deskami. „A co Markéta?“ ptám se, když už chce žena odejít.
„Záleží to na její volbě. Pokud tu bude chtít zůstat, je vítaná, stejně tak i ty. Pokud ale bude chtít odejít, nebudeme jí nijak bránit,“ řekla a odešla. Zavřela za sebou dveře a já jsem tu zůstal sám. Znovu se rozhlížím po pokoji. Je tu lůžko, stůl, židle, skříň a lavor na mytí. Kromě toho je tu ale to nejdůležitější. Pod oknem jsou všechny moje věci. Vrhám se k nim a s pečlivostí je kontroluji. Vytahuji meč a prohlížím si ho, pak také dýku, luk, šípy, zásoby a všechno ostatní. V klidu se pokládám na lůžko a užívám si ten klid. I přes tu stěnu je slyšet, jak město žije. Opravdu to nejsou Amazonky. Kdyby byly, nebylo by slyšet vůbec nic. Neslyšel bych ani je ani ty ptáky venku. Kdosi klepe na dveře. „Dále.“ Dveře se otevírají a do pokoje vchází Markéta. Sedám si. „Tak co tomu říkáš?“ ptá se, když zavírá dveře.
„Nic takového bych rozhodně nečekal,“ přiznávám a koukám na ní. Ona teď přechází k lůžku a také si sedá. „Je to úžasné. To je to, po čem jsem toužila. Život v klidu, bez přílišných starostí. Žádné zbytečné a kruté zabíjení,“ říká dál nadšeně Markéta a dívá se při tom zasněně do zdi, „Myslíš, že by mě přijali mezi sebe? To by bylo úžasné, nemyslíš?“ pokračuje a drží mě při tom za ruku a zírá mi do očí.
„To by bylo skvělé,“ odpovídám, jen abych jí neurazil.
„Je to nádhera, Filipe,“ říká a pokládá se na postel s pažemi nataženými vedle hlavy, „jsem šťastná.“ Chvíli na ní koukám a pak se otáčím zase zpátky tak, aby neviděla, že z toho moc nadšený nejsem. „A co ty? Jak se ti tu líbí?“ ptá se po chvíli.
„Moc jsem toho ještě neviděl, ale i tak si to tu jen prohlédnu a půjdu dál,“ odpovídám jí poněkud tlumeným hlasem.
„Proč?“ zajímá se ona a v okamžiku sedí vedle mě a hledí mi do tváře.
„Tohle není pro mě, Markéto. Nedokážu být na jednom místě déle, než dva dny. Potřebuji vidět ty dálky. Potřebuji, abych každý večer hledal místo k přespání a každý den hledal něco k jídlu. Navíc bych tu měl pořád pocit, že žiju mezi Amazonkami,“ odpovídám jí zasněně tentokrát já. Nic neříká. Po chvíli ustavičného zírání na můj obličej se zvedá a přechází ke dveřím. Otevírá je a zastavuje se. Se sklopenou hlavou, aniž by se na mě podívala, mi říká: „Je to škoda. Snad konečně najdeš to, co hledáš, i když nevím, co vlastně to je.“ Odchází a zavírá za sebou dveře. Opět jsem tu sám.
Je po poledni, když vycházím z domu, ve kterém jsem ubytovaný. Přemýšlím, kudy se mám dát. Pak se dávám doprava. Procházím městem a prohlížím si to tu. Vidím tu spoustu krásných staveb sbitých ze dřeva. Jsou tu i nějaká zvířata. Ve směs to jsou psi a kočky a sem tam i nějaký větší pták. Všude v ulicích jsou samé ženy, nebo malé dívky. Je tu poměrně živo. Narážím na tržnici. Teprve až tady vidím nějakého muže, ale je to jen prodavač. Má stánek s vybavením pro každého bojovníka. Jdu blíž a nalézám tam velice pěkné kožené rukavice. Nejsou to ale rukavice na zimu. Tyhle jsou dobré v boji s mečem, nebo při střelbě z luku a i k běžnému nošení. „Ještě nikdy jsem tu neviděl muže,“ ozývá se přívětivě muž za pultem. Zvedám zrak a prohlížím si ho. Vypadá neškodně. Nejspíš má i doma děti a manželku, která mu podle toho břicha asi dobře vaří. „Věřte mi, že jsem o to nestál,“ odpovídám mu a věnuji se dál rukavicím.
„To asi musíte asi něco znamenat, že vás tu Divoženky nechají,“ pokračuje muž.
„Co byste za to chtěl?“ odvádím konverzaci jinam. Muž se na ně podívá a říká: „Co byste mi mohl nabídnout?“
„Mám měšec zlaťáků, bohužel v téhle zemi už je asi moc neužiju,“ odpovídám a koukám na něj.
„Ukažte, kouknu se na ně.“
„Bohužel jsem je nechal doma, co kdybyste mi je tu schoval, a já se pro ně vrátím i s těmi penězi,“ navrhuji mu.
„Tak dobrá. Ale nemáte ještě něco, co byste mi mohl nabídnout?“ odpověděl mi ten muž. Zřejmě se chtěl pojistit, že budu mít čím zaplatit.
„Jediné, co bych vám mohl nabídnout, jsou mé zásoby. Jsou to většinou uzeniny. Nevím, jestli byste o to měl zájem,“ odpovídám s úsměvem.
„Víte co? Přineste, co byste mi mohl dát a já se rozhodnu,“ navrhnul mi on a také se usmál. Pokýval jsem a otočil jsem se. Ještě jsem se otočil, abych se ujistil, že mi ty rukavice opravdu schová a hned jsem zase mířil k domu. Nadšeně vybíhám po schodech a vrážím do pokoje. Prohledávám své věci a beru to, o čem si myslím, že by mohl chtít ten muž, dávám to do menšího vaku a vracím se zase na tržiště. Jakmile mě muž vidí, už se sklání a vytahuje ty rukavice. Přicházím ke stánku a podávám mu vak, aby se podíval, co by ho mohlo zajímat. Kouká se na věci a pak i na zlaťáky a skoro vyděšeně se na mě kouká. „Kde jste k těm penězům přišel?“ říká polohlasně. Nakláním se k němu a klidně odpovídám: „Už to budou dva roky, co jsem tulákem. Za tu dobu jsem zabil spoustu lidí.“
„Vezmu si tohle,“ říká po chvilce on a ukazuje mi věc, o níž ani nevím, k čemu slouží, „dám vám radu. Těch peněz se zbavte rychle. Nejlepší by asi bylo, kdybyste je někde zahodil. Tyhle peníze vám tu nikdo nevezme a ještě vás pak budou z něčeho podezřívat.“ Vzal jsem si všechno zpátky, kromě té věci, kterou si vybral, vzal jsem si i rukavice, poděkoval a odešel.
Hned jak jsem se vrátil do pokoje, musel jsem si ty rukavice zkusit. Jsou ze světle hnědé kůže. Mají krásné šití, a i když jsou na některých místech vyztuženy, aby se neprodřely, ohýbají se velice snadno. S rukavicemi na rukách se dívám na své věci. Pak opět vycházím ven a přede dveřmi potkávám tu vůdkyni Divoženek. „Tak jak se ti tu líbí?“ ptá se mě, když mě zahlédla.
„Je tu pěkně, ale dlouho tu asi nevydržím,“ odpovídám jí po pravdě.
„Je to škoda. Koukám, že jsi byl na tržišti,“ říká a ukazuje na mé rukavice.
„No jo, o ty své jsem přišel téměř před měsícem a tyhle se mi zalíbily.“
„Pan Rožný má opravdu dobré výrobky. Sama jsem si od něj koupila několik věcí. Nechceš provézt městem?“ nabízí mi ta žena a já s radostí přijímám.
Provedla mě celým městem, ukázala mi i ty nejzapadlejší kouty a tu nejlepší vyhlídku ve městě. Nejspíš mě chtěla přesvědčit, abych tu zůstal, ale já svůj názor nezměním. Když teď ležím na posteli a přemýšlím o tom všem, co jsem tu dnes viděl, vím, že takhle nějak bych si představoval ideální město. Poklidné, přívětivé, krásné, jasná pravidla, dokonalé soužití s přírodou, žádné předsudky. Jen mi tu chybí ti muži. Je pravda, že dnešní muži se dají ovlivnit snadněji, než kdysi, ale i tak. Tím, že eliminujeme slabší články naší společnosti, přece nevytvoříme lepší svět. Večer už se hodně přiblížil, takže zavírám oči a snažím se usnout.
Ráno se probouzím. Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. Když nemusíte dávat pozor, jestli na vás někdo neútočí, spíte hned o něco lépe, ale i tak bych byl kdykoliv připraven se bránit. Myju si ruce a obličej v lavoru a pak se o něj opírám a čekám, až voda steče zase zpátky. Po chvíli se ještě utírám do ručníku, beru si své věci. Meč si připevňuji k pasu, dýku ke kotníku. Toulec se šípy a lukem bez natažené tětivy si dávám na záda. Vak si za popruh věším přes rameno a navlékám si rukavice. Pak se obouvám a ještě jednou kontroluji, jestli jsem tu něco nezapomněl. Vycházím z pokoje a scházím po schodech. Vůdkyni Divoženek nepotkávám, ale našel jsem jednu z jejích sester. Vysvětluji jí, že musím odejít a že děkuji za všechno. Také aby pozdravovala Markétu. Ona zřejmě nemile překvapená souhlasí, že můj vzkaz vyřídí a loučí se semnou. Jdu až k výtahu, kterým mě vyvezli včera zpátky do města, a nechávám se spustit na zem. Ještě jednou se ohlížím. Jsem sice rád, že Markéta našla místo, kde jí bude dobře, ale bude mi chybět. Nyní mířím ke kraji lesa, kde jsem předevčírem v noci s Markétou ležel a schovával se před těmi pronásledovateli.
Jsem na kraji lesa a znovu se ohlížím, snad proto, že se přesvědčuji, jestli za mnou nejde Markéta. Nejde. Otáčím se zase dopředu a pokračuji v cestě. Na kraji lesa vidím hraniční kameny, které označují království, kde bych možná dokázal žít a ostatní svět, kde žít umím. Jdu dál a snažím se nemyslet na to, co všechno se stalo, ale nemohu. Pořád se mi to vrací. Teď, když jdu konečně zase sám, jako dřív, zjišťuji, že jsem si na Markétu zvykl nějak moc. Možná je dobře, že už semnou nejde. Aspoň budu zase sám sebou.
Za celý den jsem ušel asi kolem dvaceti kilometrů. Utábořil jsem se pod osamělým stromem, který jako jediný mi mohl poskytnout alespoň nějaké zázemí. Teď sedím u ohně, jsem opřený o strom a jím uzené maso, které musím dojíst ještě dneska. Už teď není tak dobré, jako dřív a zítřek už by nejspíš nepřežilo. Najednou přestávám žvýkat a představuji si, jak na druhé straně ohně spí Markéta přesně tak, jako když jsme spali na tom vršku pod stromem a ke snídani jsme pak měli kukuřici. Abych tu představu zahnal, upíjím z vína, které jsem dostal ještě od Divoženek. Dojídám maso a otírám si mastnotu z rukou. Ještě jednou přikládám do ohně a pak s překříženými pažemi a opřený o strom usínám.
Druhý den ráno snídám jen nepatrně. Včera večer jsem se nacpal tak, že jsem málem praskl. Bohužel teď to ze mě musí zase ven a teď už jsem na velký podruhé od doby, co jsem vstal. Je to už asi dvě hodiny, co jsem vyrazil od tábořiště a ještě jsem nikoho nepotkal. Dokonce ani žádný dům, jen polorozpadlou silnici. Já vlastně nikoho nepotkal ani včera. Dokončuju to, kvůli čemu jsem v podřepu ve vysoké trávě a znovu se dávám do chůze. Začíná být docela vedro a to ještě není ani poledne. Jdu po polní cestě a poslouchám cvrkání cvrčků a poslouchám zpěv ptáků. Koukám do dálky, sleduju, jak se cesta zakřivuje. Tohle by mi chybělo. Ten pocit, že můžu kamkoli, že můžu cokoli. To je ten pocit, kvůli kterému bych nemohl zůstat v tom městě Divoženek. V tom slyším za mnou koně. Otáčím se a uhýbám z cesty. Je to pět jezdců. Konkrétně vojáci Jeho Veličenstva Baraba. Mají na sobě hnědé kožené oblečení, jedovatě zelené pláště za nimi vlají, jako chaluhy v proudící vodě a každý z nich drží v ruce kopí. Prohnali se kolem mě opravdu rychle. To se tak často nestává. Nejspíš mají důležitější věc na práci. V opačném případě by se zastavili a hned by se vyptávali. Už několikrát se mi to stalo a pokaždé jsem vyvázl jen tak, tak. Ohlížím se za nimi a pokračuji dál stejným směrem jako oni a jakým jsem šel i před tím. Během dvaceti minut zjišťuji, proč si mě nevšímali. Zajímal je nějaký vůz, kolem kterého teď pobíhali. Když jsem blíže, zjišťuji, že vůz patří nějakému obchodníkovi, který s sebou veze i svou manželku a dvě děti. Jednomu z nich může být tak dvanáct a je to chlapec a druhé je dívka, které může být nanejvýš patnáct. Vojáci se přehrabují v jejich voze a přitom na ně křičí. Snažím se pokračovat dál, aniž bych se do toho vměšoval. Jsem sice nepřítel skoro všude, kam přijdu, ale být pronásledován královskými vojáky je rozhodně horší. Najednou slyším výkřik a neodolám se podívat k vozu. Jeden z vojáků udeřil dívku tak silně, že upadla na zem a teď se na ní sápe před očima její rodiny. Tak tohle ve mě ohřívá krev až k bodu varu. Sahám po luku, napínám tětivu, vytahují šíp a střílím. Šíp zasáhl vojáka, který pak hned padl celou vahou na nebohou dívku. Hned za ním letí další šíp a další. Jen jeden z nich nachází svůj cíl, tomu druhému se další voják vyhýbá. Trochu jsem se přepočítal. Netušil jsem, že jeden z nich má pistol. Ihned se schovávám za třešeň u cesty. Voják s tou hračičkou asi moc zacházet neumí, téměř ihned vystřílel celý zásobník. Ihned si dávám luk na záda a tasím meč. Vybíhám z úkrytu a běžím proti vojákům. Odrážím útok prvního tak, že se ocitám za jeho zády a jakmile odrážím útok i toho druhého a zabíjím ho, se opět vracím k tomu prvnímu. Několikrát se mě snaží zasáhnout, ale když mu vší silou odrážím meč, jen tupě zírá a v okamžiku mu mečem dělám prohlídku jeho střev. Teď už jen ten poslední. Ten si mezi tím stihl znovu nabít. Držím tedy mrtvého vojáka před sebou jako štít. Voják se pokusil dvakrát vystřelit, ale pokaždé zasáhl jen tělo svého kolegy. Ocitáme se v patové situaci. Voják na mě míří, ale nemůže mě zabít kvůli tomu, že jsem si udělal štít z jednoho vojáka a já se k němu blíž také nedostanu. Ve chvíli kdy už jsem si myslel, že to risknu, objevila se v jeho břiše špička meče. Když voják spadl z vozu, ukázalo se, že to byl obchodník, kdo ho zabil. Pouštím mrtvého vojáka a prohlížím si je. Ale chybí tu ta dívka. Kde asi může být. Když se chci otočit. Ucítím ránu do hlavy a slyším zvonivý zvuk na ráz. To je už podruhé za tři dny, kdy mě někdo praštil do hlavy.
Probouzím se. Ležím uvnitř vozu, který se kolíbá, jak jede po nezpevněné cestě. Nade mnou se sklání nějaká dívka. Když zaostřím, zjišťuji, že je to Markéta. „Markéto?“ říkám polohlasně. Pak se pokouším lenivou rukou tu představu rozehnat. Ruka se ale zastavuje o její tvář. I když mi svitla naděje, že by to mohla být ona, ukázalo se, že to přeci jen byly vidiny. Ale dívka byla živá, byla to ta, co jsem jí zachránil před tím vojákem. „Já jsem ale Barbara. Omlouvám se za tu ránu,“ mluví ke mně a přitom mi otírá studeným hadrem čelo.
„Kde jsou moje věci?“ říkám a snažím se posadit. Moc mi to nejde. Zřejmě jsem do té hlavy dostal víc, než jsem myslel.
„Uklidněte se, do večera budete zase fit,“ ozývá se odkudsi. Byla to žena toho obchodníka. Během chvíle zase spím.
Opět se probouzím a jsem stále ve voze. Tentokrát už ale vůz stojí a je mi mnohem lépe, než před tím. Sedám si a beru si věci, které leží hned vedle mě. Vylézám ven, a když si připevňuji meč říkám: „Děkuji, že jste se o mě postarali, i když, kdybyste mě nepraštili, nemuseli byste se starat vůbec.“ Dopínám pásek a zvedám hlavu. Jsou tu všichni, dokonce i někdo navíc. Buď mám zase halucinace, nebo tu vážně sedí Markéta. Udiveně na ní koukám. „Tahle dívka tvrdí, že vás zná. Je to pravda?“ říká muž. Tak je to jasné. Je to ona. Přikyvuji. „Nechtěl byste raději zůstat? Teď v noci už žádný úkryt široko daleko nenajdete. Máme také jídlo,“ nabízí mi žena obchodníka a podává mi misku s jakousi polévkou.
„To nemohu přijmout,“ odmítám. Už je to dávno, co jsem strávil noc s někým cizím. Ale v posledních dnech se začíná všechno měnit.
„Zachránil jste nám život a mé dceři počestnost. Ta polévka je nic oproti tomu, co byste si zasloužil,“ přemlouvá mě obchodník a bere si misku od manželky, aby mi ji mohl sám podat. Přijímám ji tedy a usedám k ohni na místo, kam mi ukázal muž. Obě jeho děti ze mně nespouštějí oči a Markéta se snaží tvářit nezúčastněně, i když je vidět, že pod svým pokrovým obličejem skrývá radost. Nabírám polévku na dřevěnou lžíci a polykám první sousto. Už dlouho jsem neměl polévku. Nemám dostatek prostoru na to, abych mohl s sebou nosit kotlík, proto se živím převážně pečeným nebo sušeným masem. Také ovoce a zelenina uloupená na některé zahrádce, nebo na poli. Polévku jsem ale neměl víc jak třikrát od doby, kdy jsem opustil domov. Během chvíle ji mám v sobě celou a matka rodiny mi s radostí nalévá znovu, potěšena, že mi chutná.
Přiblížila se půlnoc a všichni, kromě mě už spí. Dívka se svým bratrem spí ve voze, jejich rodiče stejně jako Markéta spí u ohně. Já nedokážu usnout. Není to jen tím, že jsem prospal půlku dne, ale tím, že se mi začíná hroutit celý svět. Všechny zásady a přesvědčení, které jsem měl, jsou nyní zpochybňovány. Naposledy se to stalo, když mi Amazonky upálili rodinu. Tehdy mi to ale změnilo život na několik let. Co bude teď? Mou žačkou je dívka patřící k mému největšímu nepříteli. Už ani neplatí, že všechny ženy z lesa, jsou Amazonky a také, že se všichni starají jen o sebe. Nemůžu už ani počítat s tím, že se věci sami nějak vyřeší a jen se potulovat po světě. K tomu všemu je tu ta Markétina otázka. Nikdy jsem žádný cíl neměl, vždy jsem jen utíkal. V ohništi se sesunula poslední dvě plápolající polínka. Navíc potřebuji vypustit to, co jsem do sebe za ten večer nalil. Zvedám se tedy a mířím k nedalekému stromu, pod nímž roste šípek. Nejdříve mečem odsekávám suchou větev, která tu visí nalomená ze stromu, a dávám jí stranou. „Jak jsi mě vůbec našla,“ říkám, když se zrovna chystám vyprázdnit svůj močový měchýř.
„Vždyť jsem přece Amazonka. Stopování mi jde,“ ozývá se ze tmy odpověď a hned za ní vychází i Markéta. Usmívá se na mě a stojí na místě. Začínám být trochu nervózní. „Víš, já se tu snažím …“ říkám jí a posunkem se pokouším jí naznačit, co zrovna mám v úmyslu dělat. Naštěstí pochopila. Vzala suchou větev a odešla směrem k ohništi.
„Proč jsi tam nezůstala? Myslel jsem, že se ti tam líbilo,“ ptám se jí, když se vracím k ohništi a ona přikládá na oheň rozlámanou větev.
„Přece tě nenechám toulat se po světě samotného, co by sis beze mě počal?“ odpověděla mi s úsměvem a skloněná nad ohništěm se na mě otočila. Napřímila se a sedla si vedle mě, abychom svým rozhovorem nevzbudili naše hostitele. „Bylo tam krásně, ale něco mi tam přece jen chybělo,“ dodala, když si sedla. Nechávám tu větu odplynout a jen dál zírám do ohně. Beru si batoh a probírám se věcmi, které bych v něm měl mít, jestli mi náhodou něco nechybí. Naštěstí nic nechybí, beru si tedy vosk a začínám jím ošetřovat tětivu luku. „Kam půjdeme zítra?“ ptá se mě, když mě sleduje.
„Ptáš se, jako kdybys nevěděla, že to nevím ani já sám,“ odpovídám jí a nespouštím při tom oči z tětivy.
„Já jen, že by možná nebylo na škodu jít s nimi,“ navrhla a pokynula hlavou ke spícím, „prý jedou do toho království, kde jsou Divoženky.“
„Nevím, jestli je to nejlepší nápad,“ odpovídám a přestávám s natíráním tětivy, „dnes jsem kvůli nim zabil pět vojáků. Dost možná se objeví další problémy. Už takhle jich máme dost a oni určitě také.“
„Možná pravě proto bychom měli jít s nimi,“ naléhá Markéta.
„Jestli chceš, můžeš jít. Nedržím tě.“
„Ty to evidentně nechápeš,“ rozohnila se Markéta a úsměv se jí z tváře vytratil.
„Ne, Markéto, to ty to nechápeš. Já se nemůžu na nikoho vázat. Nehodlám riskovat, že si někoho pustím k tělu a pak o něj přijdu. Jednou mi to stačilo,“ odpovídám razantně a dokončuji práci na tětivě a uklízím ji i se vším ostatním. Markéta se uraženě zvedá a odchází někam za vůz. Já se také zvedám, ale abych si připravil místo ke spaní. Pokládám na deku, kterou jsem rozprostřel na zem, batoh a lehám si na něj. Sice po dlouhé době, ale přece, usínám.