Vyděděnci - červená a bílá

Anotace: „Zhrzená hrdost bolí více než leckterá rána mečem, to je stará a neměnná pravda, kterou pocítil každý bojovník.“

Sbírka: Vyděděnci

„Co jsi vlastně zač?“ nedalo mi položit otázku, která pálila v hlavě od chvíle, kdy jsme utekli od dveří jejího strýce.

„Takže už jsem jen věc, ano?!“

Melior zněla jízlivě, zoufale, prázdně.

„Promiň,“ přitáhl jsem si ji k sobě a přivoněl si k jejím vlasům, „i kdybys byla věc, jsi ta nejlepší věc, která mě mohla potkat.“

Vytrhla se a zrychlila krok. Přísahal bych, že jsem v jejích očích zahlédl slzy. Chvíli jsme se mlčky prodírali závějemi.

„Vůbec nic nechápeš,“ řekla nakonec, „nevíš, kdo jsem, kam jdu. Je to všechno mnohem složitější, než bych ráda.“

„Máme dost času,“ namítl jsem.

Děsilo mě, jak razantní proměnou prošla od chvíle, kdy ji její strýc odvrhl. Snažil jsem se ji pochopit, ale jaksi jsem nemohl, neznal jsem moc lidí, na kterých by mi sešlo a navíc – vždyť ona ho ani neměla ráda!

Ohlédla se za nás.

„Máme mnohem méně času, než by se mohlo zdát.“

Na obzoru jsem spatřil stíny několika jezdců, zatím nejasné a vzdálené, vše bylo ovšem otázkou času. A ten náš se hrozil naplnit. A já se ani v nejmenším necítil připravený zemřít. A ona také ne.

 

Sehnul jsem se k zemi a vyhrabal zpod vrstvy sněhu pár oblázků. Melior chvíli pokračovala sama a pak se otočila, aby zjistila, o co se tu pokouším. Já už mezitím vyskládal do sněhu poměrně velký kruh a započal inkantaci.

Zavřel jsem oči a uchopil tak známé struny, přesně, jak mě to učili na škole. Podobnou past jsem nikdy nestavěl, ale načetl jsem o nich poměrně dost. Můj mistr sice nebyl právě zastáncem destruktivního využití své moci, ale na straně druhé byl dostatečně realistický, aby si uvědomil, že jsou chvíle, kdy se to může hodit. Výsledkem tohoto jeho vnitřního boje bylo to, že mi obstaral dostatek literatury k tomu, abych nějaké základy pochytil.

S několika hlubokými nádechy jsem si promítl kruh kolem sebe a začal ho vyplňovat zlostí, která ve mně kolovala, smutkem, který mě utápěl od chvíle, kdy jsem opustil San-Reo. Prsty se dotýkaly jeden druhého ve známých a přesto podivně cizích gestech. Začal jsem si pískat. Ne že by to nějak prospělo prováděné činnosti, ale uklidňovalo mě to. Na škole mi kvůli tomu říkali Slavík. A tahle písnička byla přímo určena jezdcům, kteří nám byli v patách. Sladká odměna za jejich snahu při vypalování Scholy.

„Proč to děláš?“ ozvalo se mi za zády jemně, „beztak je to jen vyprovokuje, pokud sebou mají nějakého choisira, vyhnou se té pasti na hony daleko.“

Mlčky jsem dokončil poslední gesto a vystoupil z kruhu. Přišel čas na velký závěr, věc, na kterou jsem byl neskutečně hrdý. Píseň na mých rtech nabrala nový rytmus a taky sílu, která v ní předtím nebyla. Zvedl se vítr a sníh pomalu zasypal kruh, který se už stačil dodanou magií propálit skrze vrstvu sněhu. Mnohem více se ale odehrávalo okolo. Struny se přeskupily, palčivá přítomnost kletby se zmírnila a vytrácela, až zmizela docela.

Nechal jsem klesnout ruce, které vše řídily, a usmál se na Melior. Ona na mě vyděšeně hleděla.

„Jak jsi to udělal, to přeci nejde, napřed jsi tu past postavil a teď tu není, zničil jsi ji.“

Z jejího hlasu bylo jasné patrné, že tohle přesně by si přála slyšet, ale nevěří tomu.

„Kdo byli tví rodiče?“ vyjela pak.

A mě poměrně slušně rozbolela hlava. Inu, hlas jako zvon měla po kom dědit. Obzvláště, když zazněl v hlavě.

„Neznám svoje rodiče, byl jsem vybraný jako moc malý pro výcvik ve Schole, ta je … vlastně byla moje jediná rodina.“

„Víš,“ začala Melior, opět nahlas a vyrazila dál po cestě, „když Theses dal prvním lidem moc, stanovil také Hlídače, skupinu nižších duchů, která měla s pomocí své Výsady dohlížet na to, aby jeho dar nebyl zneužit. Jenže lidé byli vždy moc lační po nadvládě a dříve nebo později přestali užívat magii k budování a začali s její pomocí raději bořit.“

 

Tiše jsem poslouchal a obraz, který se mi už nějakou dobu stavěl v hlavě, začal nabývat pevnějších kontur. O Hlídačích jsme slýchávali jako malí, když nás potřebovali Tutoři uklidnit. Kdo prý bude zlobit, toho si najde Hlídač a sebere mu jeho moc. A to bylo něco, co nikdo z nás ani v nejmenším nechtěl. A později jsme to považovali jen za báchorky ke strašení dětí.

„A v tu chvíli Hlídači zasáhli a spustili něco, co mágy srazilo na kolena. Válku, hladomor, nemoci. Odebraly dary těm, kteří je zneužili, stejně, jako jsi to viděl udělat mě u Aranga.“

Takže byl můj obraz nakonec správný: „takže ty nejsi člověk? A proč se tedy se mnou zahazuješ, když se očividně tvá hlídací rodinka rozhodla ukončit naše působení.“

Tohle bolelo, mnohem více než to, že pod srdcem nosila něčí dítě. To já ji miloval a přitom ani neznal.

„Jsme lidé stejně jako vy. Jen naše životy trvají a běží jinak. Má rodina je poslední z hlídačů, ostatní dříve nebo později přišli o Výsadu. Jenže má matka se zamilovala do obyčejného člověka a …“

Hlas se jí zlomil. Vzal jsem ji kolem ramen a pomalu pokračoval v chůzi.

 

„Já jsem byl taky jiný,“ řekl jsem tiše, „z těch pár vzpomínek, které mám na dobu před Scholou vím, že jsem nebyl pro svůj dar nijak oblíbený. A na Schole to nebylo lepší, protože jsem postupoval až moc rychle a moc po svém.“

I mně se vrátil proud vzpomínek na místa, kam se už nejspíše nepodívám, na lidi, se kterými si už nepromluvím, ač bych rád. Přese všechno zlé, co se mi během studia přihodilo, byla pro mě Schola domovem.

Melior se ke mně přitiskla.

„Jenže to, jak ty sám pracuješ s magií, to je výjimečné. Kdybych měla dostát svému poslání, měla bych tě zbavit tvé moci. Protože pracuješ s magií jinak, než kdokoliv ze Scholy, koho jsem za všechny ty roky potkala.“

„A kolik je to let?“

Ačkoliv jsme tu mluvili o ničení a držel jsem kolem ramen jednoho z lidí, kteří nejspíše spustili všechno tohle šílenství kolem, nemohl jsem ji nesnášet.

„Tři sta,“ špitla, „jsem vlastně jen dítě na poměry naší rodiny.“

Pak se zarazila.

„Ale moje rodina to už není. Vlastně nikdy pořádně nebyla, protože moje matka si vzala obyčejného člověka a strýc jí to nikdy nezapomenul. A navíc, jak poznamenal, měla na věci jiný náhled, než zbytek Hlídačů, byla moc lidská. A já jsem po ní.“

„Bohudík,“ řekl jsem a dal jí pusu do vlasů.

 

****

 

Šli jsme asi dvě hodiny, když se za námi ozvala rána a následně několik výkřiků. Past sklapla a já se snažil úpěnlivě nepřemýšlet nad tím, co všechno se těm lidem a zvířatům stalo. Na krev na čistém sněhu. I když jsem věděl, že by nám šli s nejvyšší pravděpodobností po krku, nedokázal jsem se vnitřně srovnat s tím, že jsem jim ublížil.

Skoro po celou dobu jsme nemluvili a i teď jsme se na sebe jen letmo podívali. Ne že by předchozí debata vnesla mezi nás nějakou propast, spíše naopak. Oba dva jsme konečně věděli, s kým máme tu čest, proč se ty věci kolem nás dějí. Alespoň částečně.

Beztak mě ale ohromilo, jak snadno lze měnit osudy lidí, pokud je k dispozici dostatek moci. A už vůbec jsem si nebyl jistý, že by právě An-Let a jeho žena mohli sloužit za vzor spravedlnosti, protože krom pár zkažených zemřela i spousta nevinných včetně dětí. A dělat tyhle rozhodnutí by nemělo příslušet nikomu.

 

****

 

K večeru se znovu spustil z nebe hustý sníh a já ho poprvé za dlouhou dobu vítal, i když štípal do tváří a zahaloval věci před námi do bílé tmy. Stejně tak nás ale ukryl a především zasypal naše stopy. A nic lepšího jsme si nemohli přát.

Melior se v pravou chvíli vytáhla s další porcí svého suchého chleba a trochou sýra, její zásoby jídla vypadaly takřka bezedně a stejně takové mohly být i ve skutečnosti. Vděčně jsem žvýkal svou zamrzlou čelistí a nechal na chvíli na odiv své tetování.

„Proč máš vlastně na tetování kromě toho ve znaku Scholy ještě jedno oko?“ zeptala se Melior, když si mě v přítmí prohlížela, a její černé oči slabě zářily.

Objela prstem křivky, které jsem na své tváři tak důvěrně znal. Znaky Scholy – oko, hvězdu a kruh a moje vlastní atributy – oko, strom a slunce, vše umně spojené do světle modrých linek na mé tváři a čele.

„Výběr tetování probíhá, když se přijímá nový adept a vybírá ho Velmistr Scholy. Jak přesně, nikdo neví, ale většinou vystihuje daného člověka.“

„Athrasean,“ usmála se Melior a obkroužila strom na mém spánku.

Cukl jsem a hlavou mi proletěla krátká slunná vzpomínka.

„Athre!“ zazvonil jasný hlas a já se otočil do kopce, kde stála světlovlasá žena s širokým úsměvem a já se k ní rozběhl. Jen podivná, známá vůně se vynořila kdesi vzadu v mé hlavě a pak bylo vše pryč.

 

Omotal jsem si šál zpátky kolem hlavy a vyrazil, v očích slzy. Tahle vzpomínka byla rozhodně starší, než můj pobyt ve Schole a asi jediná, kterou jsem měl na svou matku.

Melior mě dohnala a beze slova mě chytila za ruku.

Chtěl jsem k ní cítit vděčnost, ale pak mi došlo, že to udělala z jiného důvodu.

„Támhle před námi je světlo,“ ukázala kousek stranou od cesty, po které jsme se ubírali.

Mezi stromy bylo jasně zřetelné okno, odkud se linula plápolavá záře. Z komína proti noční obloze nejasně stoupal dým.

„Je to příležitost se ohřát,“ navrhl jsem.

Oba jsme byli zmrzlí a unavení, mokří a nevyspalí. A vzhledem k velikosti stavení nevypadalo, že by měli domácí problém ubytovat dva ztracené pocestné.

„Anebo se nechat chytit.“

Popošli jsme ještě pár kroků a to už se nad dveřmi jasně rýsoval vývěsní štít. Tedy hostinec, usmál jsem se sám pro sebe. Ať se dělo téměř cokoliv, hostince byly v Říši vždy jistotou, která se neztrácela. Hostinským bývalo jedno, kdo jste a s kým právě válčíte, hlavně když máte čím platit.

Zatáhl jsem Melior sebou a rázně zabušil na dveře. Bylo slyšet kroky a pak, po chvilce ticha, se ozvalo: „koho to sem cesta vede v tuhle nelidskou hodinu?“

„Dva pocestné, zmrzlé a hladové, připravené zaplatit tomu, kdo jim od obojího pomůže.“

„Běžte pryč, máme zavřeno,“ zněla nevrlá odpověď.

Tohle mě opravdu zarazilo. Zjevně jsem poněkud přecenil pohostinnost v téhle šílené době.

„Prosím, není tu kde jinde zůstat přes noc,“ přidala se má společnice a v jejím hlase zazněl strach.

„V noci jste přišli, v noci taky odejdete,“ odvětil hlas a vzdalující se kroky daly najevo nezájem hostinského se dál bavit.

Zevnitř bylo slyšet hlasy, zjevně se dobře bavili nad tím, jak vše snadno vyřešili. A já jsem pocítil zlost. Poslední dobou se na nás valila jen všechna špatná a nepřívětivá slova. Říše se opravdu nadobro měnila a její dlouhá historie hrozila vzít za své.

Otočil jsem se k odchodu a taky proto, abych v nějakém neuváženém gestu nezapálil celou hospodu, když se dveře za mnou otevřely.

„Počkejte!“

Otočil jsem se zpátky a přemýšlel nad tím, zda mě zrak neklame. Na prahu stál sotva patnáctiletý kluk v ošoupané černozelené kutně a jeho vlasy se ve světle zevnitř zlatavě leskly.

„Slavíku?“

Ta slova zněla jako z hrobu, někde zezadu a z temna, které jsem chtěl už navždy nechat za sebou.

„Sundej si ten hadr, ať vím, že jsi to vážně ty,“ přisadil mladík, sám dával své tetování jasně na odiv.

Ujistil jsem se, že doopravdy vidím hůl, kámen i plamen a pak pomalu odmotal šál pryč ze svého obličeje. Melior si nás dva měřila a zjevně přemýšlela, zda bude třeba znovu zasáhnout, jako při posledním setkání s mágem, se Scholistou.

„Arte?“ zašeptal jsem nevěřícně.

Nebyl jsem tedy posledním ze San-Reeské Scholy, jak jsem si ještě před momentem myslel.

„Takže jsi to skutečně ty, Yene,“ usoudil nakonec, když mi pohlédl do tváře, „dnes mám vážně skvělý den!“

Udělal dva kroky vpřed, na tváři široký úsměv. A stejně rád jsem byl i já. Ze všech lidí právě on.

Jenže místo přátelského obětí se rozpřáhl a jeho pěst s tlumeným křupnutím přistála na mém nose. Než jsem se vzpamatoval, ležel jsem na zemi a moje krev barvila sníh před prahem. Jiskry na jeho ruce dávaly jasně tušit, že tohle zranění se jen tak nevytratí, a moc platný mi nebyl ani chladivý pocit sněhu, do kterého jsem dopadl.

„Tohle bylo za ten útěk, sketo,“ prohlásil s uspokojením a otočil se k Melior, která nás, teď už spíše pobaveně sledovala, „mé jméno je Artamir,“ prohlásil, „račte dál, slečno, naše společnost vás jistě ocení.“

Načež oba zmizeli skrze dveře dovnitř hostince.

 

Zvedl jsem se a třel si nos sněhem. Takovou ránu jsem už pěkně dlouhou dobu nedostal. Ale víc než co jiného jsem byl za ni rád. Připomněla mi, že jsem naživu, na rozdíl od jiných, kteří neměli to štěstí.

Bylo to ponižujicí, hlavně před Melior, ale více než ta rána mě bolelo to, že mě Arte pravdu.

Když došlo na lámání chleba, když Gardisté došli k branám Scholy, vzal mě můj Tutor stranou.

„Vím, že se ti to nebude líbit, Yene, ale musíš se sebrat a odejít,“ řekl mi a díval se mi zpříma do očí, „jsou tu ti nejlepší mágové naší doby, pokud se má kdo ubránit, jsou to oni, ale ty už tu nejsi co platný.“

Ta slova mě bolela a ranila, vždy jsem se snažil, jak jsem jen mohl, abych byl dobrý. A většinou jsem i byl. Nadechl jsem se, abych oponoval, ale Tutor mě zarazil.

„Je potřeba myslet na budoucnost. Vyraz na sever, oznam, co se tady stalo, ať si lidé uvědomí, co sem Císař a jeho vláda přinese. Běž, chodbu ze Scholy za hradby znáš.“

Stál jsem na místě ještě několik vteřin a přemýšlel, proč se to všechno muselo stát, proč nemůžu zůstat s ostatními a bojovat za jediné místo, které jsem kdy nazýval svým domovem, proč ostatní nemůžou utéct také. Pak jsem se otočil a bez jediného dalšího slova či pohledu se vytratil.

Postavil jsem se na nohy, oprášil se od sněhu a s co největší grácií jsem vešel. Dveře za mnou bouchly a já se konečně úplně probral ze vzpomínky, ve které jsem podvědomě stále setrvával. A vzápětí spadl do další.

Hostinský čistící mosazné korbely mě nijak neznepokojil, ale můj pohled se okamžitě po něm stočil doprostřed místnosti, kde nad otevřeným ohněm bublal kotel plný horké polévky, podle vůně nejspíše s masem a kupou zeleniny. A u stolu hned vedle sedělo krom Melior a Atreho ještě osm dalších opláštěných kluků, z nichž každý jeden měl na tváři světle modré linky, které v plápolavém světle ohně neznatelně přeskupovaly.

Nevěděl jsem na chvíli, zda se mám uvnitř roztrhnout radostí anebo zlostí nad tím, že jsem všechny odepsal. A vůbec nejhorší bylo, že jsem všechny znal. A to více než dobře. Jako ve stavu po několika plných napěněných korbelech jsem došel až ke stolu a ignoroval zděšený pohled hospodského, když mu došlo, že se jeho Scholastická sešlost rozšířila na rovných deset hlav.

„Slavíku, ani nevíš, jak jsme rádi, že ses k nám připojil,“ usmál se Arte a já se snažil přijít na to, kde je háček v tomhle místě, když mě ještě před chvílí vítal jinak.

 

Měsíce toulání se po zániku Scholy mě naučily nevěřit věcem, které jsem kolem sebe viděl, protože Gardistům nebylo nic svaté, pokud se hnali za kořistí. Jenže nikde kolem nebylo cítit narušení ve strunách, které magie obvykle stavěla, ani záchvěv něčeho neobvyklého. Ale pokud jsem dokázal past ukrýt já, bylo více než pravděpodobné, že jsem nebyl sám.

Slina mi přinesla na rty píseň, struny se zachvěly, ale zněly přesně tak, jak jsem si vždy pamatoval, když jsem byl ve společnosti těchhle devíti. Všichni ti chlapci, ať už byli o pár měsíců nebo let mladší, byli nejbližší součástí mého světa, nebo alespoň jeho částí, protože nás bývalo více. Některé tváře jsem zde však neviděl. A asi jsem je už nikdy vidět neměl, než mě Pán a Paní vysvobodí z tohohle světa.

„Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím,“ usmál jsem se a snažil se neznít přecitlivěle.

Arte se zvedl a tentokrát, ačkoliv jsem podvědomě cuknul, mě řádně objal. A po něm i všichni ostatní. Shledání, jako bylo tohle, jsem moc neviděl a ani jsem je nečekal. Usadil jsem se k nim ke stolu, Melior po svém boku, aby bylo všem jasné, jak se věci mají. Mnoho z těch tváří vypadalo ztrhaněji, než jsem je pamatoval, většina i mnohem dospěleji, ale byl jsem si jistý, že já sám nebudu vypadat o nic lépe. Ačkoliv většina z nás byla dle počítání stále dětmi, měli jsme za sebou více, než by se příslušelo.

„Hostinský, dvě pořádné porce polévky a pivo pro naše přátele,“ zavelel Udi, drobný černovlasý kluk, který byl po mně nejstarší z těch, kteří tam v tu chvíli byli, kteří vůbec ještě byli.

Hostinský chvíli váhal, zjevně nebyl z naší přítomnosti nadšený, jenže zvuk zlaťáku narážejícího o stůl mu zbystřil smysly. A za malý moment stály před námi dvě kouřící misky a dva obrovské orosené korbely.

„Na shledání!“ pozvedl jsem pivo a po dlouhé době se cítil v bezpečí.

„Na Scholu,“ zařvali ostatní sborově a hostinský se u svého pultu přikrčil, jako by měl pocit, že i stěny mají uši.

 

Nebýt bolestného vědomí, že tohle je nejspíše opravdu poslední zlomek Scholistů, mohlo se zdát, že jsou věci zpátky při starém.